Dokumenty rkp. sporu

Petr Kovařík
Poslední tečka - za čím?
1999

TÝDEN Číslo 48 (23. listopadu 1998)

recenze: (Josef Urban: Poslední tečka za Rukopisy. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 1998. 187+22 stran. Cena 189 Kč.)

Proč nakladatelství, jehož knihy patří k tomu nejlepšímu, co u nás v oblasti nejen beletrie vychází, vydalo tuto knihu, zůstane záhadou, pokud to nesvědčí o obecnějším úpadku české tvorby. Na záložce se tvrdí, že jde o román, odhalující šokující pravdu o původu Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského, dále že kniha přináší definitivní odpověď na otázku jejich pravosti a že také jde o dokumentární příběh s dvojí zápletkou a několikerou pointou. Ve skutečnosti nejde ani o jedno z toho. Text na záložce nelze přitom brát jako nadsázku, ale spíše jako klamavou reklamu i v případě, že není myšlen vážně.

Autor - skryt za pseudonymem, jímž je jméno jednoho z pozdních obhájců RKZ - se pokouší o perzifláž, ironizující literaturu faktu ve jménu jakési "nové literatury faktu" (nolitfak!), ale jeho text, kombinující smyšlenky a nesmysly s naivním vyprávěním i obhroublým výrazivem, je nejspíše projevem snahy o zlehčení žánru, ale možná také projevem grafomanie. Parodii v něm lze spatřovat jen nesnadno.

V první části zmateně popisuje badatelskou snahu filologa, bohemisty, zástupce ředitele (!) Institutu české filologie, o výzkum pozůstalosti Václava Hanky v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Kolik nehorázných nesmyslů (snad jako humor?) dokáže přitom autor nashromáždit na nemnoha stránkách, je hodno obdivu. Hankovu (neprobádanou a nezpracovanou!) pozůstalost umísťuje do zmíněného ústavu, i když ten nikdy žádné pozůstalosti nespravoval, zpracování, možnosti bádání a uložení archiválií pak ironizuje. ("Věděl jsem od svých kolegů, že tam hned tak někoho nepustí. Materiály jsou přísně hlídány, počítá se s tím, že jejich zveřejnění, až budou přebrány a utříděny, přinese vydavateli pěkné peníze. Brousí si na ně zuby hned celá pětice institucí ... ta, v níž jsou dnes uloženy, pak Národní muzeum, Památník národního písemnictví, pražská univerzita a nakonec náš institut.") Hrdina, jehož autor obdařil vědeckým povoláním prakticky v oboru (vždyť jeho ústav se o předmětné archiválie údajně uchází!), by mohl vědět, že zmíněná pozůstalost je uložena v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, je zpracována a byl i publikován její inventář. Urbanovi se ovšem hodí líčit, kterak vzácné listiny jsou naházeny bez ladu a skladu v jakýchsi přepravkách, zaprášené, zanedbané a poničené. Začátek svého bádání popisuje takto: "Bedna byla napěchována cáry papíru a pergamenu. Odhodlaně jsem do toho svinčíku ponořil ruce, a to až po lokty. Hrábl jsem tam roztaženými prsty s vervou a do hloubky..." Aby odtud mohl se svou přítelkyní odcizit tři zlomky dopisů, hodí po pracovnici ústavu kostru krysy vylovenou z pozůstalosti ("Docentka, která to dostala mezi oči, se chytla za hlavu a vrávorala ze dveří."). Hrdinova spolupracovnice jde pátrat po matrice do jakéhosi staroměstského archivu. Cituje úmrtí z matriky obyvatel Starého Města, což je samozřejmě nesmysl, protože matriky se vedly při farnostech a těch jen na Starém Městě Pražském bylo minimálně deset. Dále se líčí, že matrika se v archivu roku 1824 při malování ztratila a objevila se až po létech (jenomže ona mohla být v archivu nejdříve v roce 1950, do té doby byly matriky uloženy na farách). Pak tomu nasadí korunu smyšlenkou, že svazek nebyl uložen v archivu staroměstském, ale novoměstském. Jenomže Praha stejně jako dnes měla i v minulém století pro celé město pouze jeden archiv. Mezi těmi nesmysly už ani nepřekvapí, když knihu Josefa Lindy Záře nad pohanstvem autor považuje za báseň (str. 53) nebo když má za to, že novela prezidenta (a také spisovatele) Antonína Zápotockého Barunka pojednává o Boženě Němcové ("Tonda Zápota a Julda Fulda oplývali básnickými střevy, ze svého obdivu a milostné touhy se vyznali novelou Barunka a esejem Božena Němcová bojující," str. 112).

V druhé části se náhle (logická souvislost je zanedbatelná či spíše žádná) obsáhle věnuje korespondenci Boženy Němcové, kterou důvěrně a důsledně nazývá Božkou. Své pubertální okouzlení touto ženou nezastírá, ale proč tyto pasáže v knize jsou, je naprosto nejasné. Na kapitolu o dopisech navazuje stylizovaný text s řadou historických lapsů (Vítězka Paulová nedonášela četníkům, ale byla konfidentkou pražského policejního ředitelství, zmínka o pranýři, který se chystá Sabinovi, by byla oprávněná o 10 let později atd.) a připsaný autorčinu manželovi Josefu Němcovi, jenž text údajně napsal v den spisovatelčina pohřbu a kterého si autor představuje v tendenčně primitivní podobě: "A tak jsem lez do postele s bodákem v pozoru, pokolikáte už, jenomže tentokráte Barbora ještě nespala, a když viděla noční košili, co se mně pod břichem zvedá jak špička stanu polní kuchyně, dala se do smíchu." Tematické i jazykové přízemnosti či výrazy neústrojně trčící z textu jsou vůbec autorovi vlastní: neštymovalo (53), nejdřív jí navalíme ty dopisy, co jsme vyčmuchali, a bude to sofort (89), extrabuřty (96), však ono Božky neubude, když se jí mrkneme na zoubek (102) atd.

V třetí části pak autor dospívá k pozoruhodnému objevu o RKZ - ovšem na úrovni dávných školáckých vtípků -, totiž že padělatelé rukopisů Hanka a Linda byly vlastně ženy (jejich příjmení jsou jejich křestními jmény, B. Němcová a M. D. Rettigová měly být do věci zapleteny) a na závěr připojuje 22 stránek fiktivního úvodu k fiktivní habilitační práci (o nic méně nudných než předchozích 187).

Parodie, perzifláž, apokryf, fikce jsou v literatuře vděčným úhlem pohledu. Předpokládají však kromě pochopitelného daru stylizace přinejmenším základní znalost tématu a v neposlední řadě originální nápad, o humoru, kterým by se bavil i někdo jiný než autor sám, nemluvě. To vše Urbanově knize chybí a študácká recese jako míra nadsázky je na podobnou knihu málo. Zato se k autorovi jako bumerang vracejí slova, která jazykem sobě vlastním adresoval spisovatelům literatury faktu: "...vymýšlíme nové a nové pitominy, abychom mohli chrlit nová a nová fakta a cancat o našem vztahu k nim."
Petr Kovařík