Praha, 18.února 1975

    Vážený pane profesore,

    s díky potvrzuji příjem separátního otisku Vaší práce Některé nedořešené otázky kolem RKZ otištěné v revui Slavia č. 4/1974. Příchod tohoto textu byl mi avizován přítelem Jaroslavem Vopravilem.

    Ač nemám čest být Vám znám a ač nejsem specializovaným odborníkem v některém z vědních oborů důležitých pro zkoumání Rukopisů, doufám, že Vás nepohorší, když níže uvedu některé poznámky k tomuto vysoce zajímavému článku. Jako průkaz jakési své způsobilosti k tomu mohu uvést jen skutečnost, že po více než čtyřicet let sbírám literaturu, týkající se sporu o Rukopisy.

    Esence Vašeho článku spočívá v jeho závěru, najmě v poslední větě, která zní: "Avšak RKZ jsou především básní. Je třeba hledat básníka, a toho dosud nemáme, podvodník a kompilátor na to nestačí".

    S mimořádným překvapením četl jsem tento názor, projevený vědeckým pracovníkem, nepatřícím táboru obrany Rukopisů. Liší se diametrálně od toho, co několika generacím bylo vštěpováno. Neboť vylučujete-li autorství Hankovo, Lindovo a jiných jejich vrstevníků, padá tím celá dosavadní konstrukce domyslů navěšených na buditele té doby, včetně sociologických úvah o probuzení nacionalismu účinkem napoleonských válek, o dalších jiných pohnutkách a vzorech k této "pia fraus". Jak vidno, projevil jste se jako duch nezávislý, nezatížený minulým doktrinářstvím a nepřísahající na slova mistrů.

    Hledaje pak východisko v této nové situaci, obracíte zřetel k době barokní, kde možnost takového básníka připouštíte, nebo na dobu Rafaela Ungara, kdy mohlo dojít k nálezu a zpracování starší předlohy.

    Je to hypotéza originální, před Vámi dosud nevyslovená, ale není to přirozeně ještě důkaz. V mé představě příčí se této hypotéze skutečnost, že ani v druhé půli 18. století, ani později za Dobrovského a Jungmanna nemohla být znalost středověké češtiny taková, aby upravovatelé barokní předlohy mohli se bez rizika odvážit transformování jazyka této předlohy do češtiny středověké. A jazyk RKZ bezesporu středověkým je. Teprve v šedesátých letech tohoto století začalo se dospívat k poznatkům o zákonitostech ve vývoji stč. jazyka, o kterých badatelé 19. století neměli tušení. Nemluvím tu jako odborník, nejsem lingvista. Opírám se o rukopisné práce graduovaného filologa Dra Julia Enderse, který již po řadu let provádí rozbor zmíněných památek. Těží přitom z nejnovějších poznatků filologů našich i zahraničních (zejména polských a sovětských); ukazuje na četná úskalí a četné pasti, do kterých by se "upravovatel" chytil, kdyby se byl opíral o znalosti staročeštiny platné v jeho době.

    Dovolím si však projevit vlastní názor k jinému bodu Vaší studie. Přenášíte totiž na naše poměry hypotézu Josepha Bédiera, který vysvětloval vznik francouzských Chanson de geste existencí poutních cest (tzv. chanson de geste žily a rozvíjely se při velkých trasách k poutnickým místům - cituji z Vašeho článku se str. 380). Píšete, že "i u RKZ se dá konstatovat spojitost s poutními místy; u RZ je to samo naleziště, Zelená Hora nad Nepomukem, rodištěm barokního světce sv. Jana Nepomuckého, v RK legenda o mariánském zázraku na Hostýně, který je tu jaksi kontaminován s olomouckým Svatým Kopečkem".

    Tento názor nezní přesvědčivě. Z epických zpěvů RK jen pro báseň "Jaroslav" by byla vzdáleně přijatelná souvislost s mariánskými poutěmi. Ještě méně je přijatelná představa, že u RZ by rozhodovalo samo naleziště. Vždyť místo nalezení nemusí mít nic společného s místem vzniku (např. zlomky staroangl. eposu "Waldere" byly nalezeny v Kodani (!), a to až r. 1860). A proč by v souvislosti s kultem barokního světce byl na jeho oslavu skládán zpěv o staročeském zřízení rodovém z doby pohanské a oživena prastará zkazka o sporu Šťáhlava s Chrudošem?

    Je tu však ještě jiná věc, a to otázka platnosti výkladu Josepha Bédiera pokud jde o Francii. Obíral jsem se kdysi starofrancouzskou epikou. Ze svých excerpt z doby před válkou zjišťuji, že názory Bédierovy nebyly obecně a bez výhrad přijímány. Uznány sice jeho zásluhou o vystopování řady mnišských zpracování legendárních a historických námětů s cílem atraktivně působit na poutníky. Ale byl spor o otázku, zda klerikové (ve spolupráci s žongléry) sami takové písně vytvářeli, či zda pouze použili (a více méně znešvařili) něco, co tu bylo již dříve. Existenci těchto poutních cest (zejména trasy vedoucí přes Pyreneje do Compostelly) považoval Bédier jaksi conditio sine qua non pro vznik francouzských epických písní; tomuto svému přesvědčení dal výraz lapidární větou:

    "Au commencement était la route jalonnée de sanctuaires".

    Bédierův kritik, Pauphilet, odpověděl větou ještě lapidárnější:

    "Au commencement était le poete".

    Vám, vážený pane profesore, je vlastně bližší ten Pauphilet. Jeho výrok je zcela ve stylu závěru Vašeho článku ("je třeba hledat básníka..."). Nezměnilo-li se zatím nic ve stavu jaký byl v době kdy jsem se starofrancozskou epikou zabýval (dnešní stav neznám) pak platí, že francouzští literární historikové nakonec našli autora nejvýraznějšího zpěvu z Chansons de geste, totiž písně o Rolandovi, jak je dochována v rukopise oxfordském; je jím severofrancouzský biskup Turold z Bayeux.

    Přistupuji nyní k ožehavému bodu, totiž k názoru, který jste projevil v úvodu své studie (str. 378, odstavec 2 a 3). Opíraje se o publikaci M. Ivanova z r. 1969, máte za prokázáno, že

a)  "nedávné bádání zjistilo v památkách palimpsesty,

b)  protože RKZ se snaží vzbudit dojem původu dávnějšího než je text spodní, je tím zároveň doloženo, že jde, řekněme, o mystifikaci..." atd.

    K tomu poznamenávám:

    Dokud nevyjdou protokoly podepsané znalci zúčastněnými na chemicko-fyzikálním zkoumání, jsou úvahy a závěry Ivanova nesměrodatné. Samotný nález palimpsestu nerozhoduje o mystifikaci. U Ivanova se nedočteme, že by nedávné zkoumání dospělo k datování svrchního písma, t.j. písma obou památek. Operuje se jen datováním písma spodního. Jestliže Ivanov začal své reportáže tvrzením, že obránci kladou např. RZ do X.(!) století, pak nevěděl nebo nechtěl vědět, že již archivář Brandl a paleograf Emler (oba obránci RZ) kladli vznik tohoto rukopisu nikoli do X. nýbrž do XIII. století. A tento jejich názor byl s nečekané strany potvrzen filologickým rozborem z přítomné doby; jmenovaný již Dr. Enders prokázal, že svým hláskoslovím patří text RZ do XIII. století (ač ovšem jeho tvarosloví, metrická forma a slovný výraz jsou starší). RZ se tak jeví jako opis starší předlohy, pořízený v XIII. stol.

    V souvislosti s Ivanovem citoval jste také Julia Dolanského. Podruhé pak odkazujete na knihu Dolanského na str. 394. Znám tu knihu; mám ji. Dolanský neučinil tu nic jiného, než že obnovil staré "paralelářství", činnost, kterou na veřejné přednášce v jubilejním roce zkritizoval dokonce M. Otruba (odpůrce pravosti RKZ) jako neprůkaznou. Konečně i Vy sám na str. 381 své studie, kde poukazujete na loci communes, říkáte: "...nebylo tu naprosto nutno, aby jeden autor opisoval od druhého". Tendenčnost Dolanského, postrádajíc znaky bezpředsudné objektivity je zřetelně patrna již v úvodní části jeho knihy. Dolanský zjišťuje, že Hanka znal Kačičův Razgovor (odkud prý bral své "stavební kameny"), avšak "o Kačičovi vytrvale mlčí - nechtěl připomínat dílo, které mělo tak blízko k oběma padělkům". - Pokud pak jde o Pěsnarice Vuka Karadžiče, konstantuje Dolanský popravdě, že Hanka vydal překlady z této sbírky r. 1817, ale hned dodává - "...a tím Hanka dal možným odpůrcům pravosti svých padělků neopatrně do rukou sám zbraň". To je ohromné! Mlčí-li Hanka o Kačičovi, je to z chytrosti a je to zdrojem podezření; dá-li najevo, že zná Karadžiče, stalo se tak z hlouposti a je to také důvod k podezření. Čili, dělej co dělej, nádchy neujdeš; lépe řečeno: kdo chce psa bít, hůl si najde. Co podal Dolanský v "Neznámém jihoslovanském prameni RKZ", to vše v různých obměnách tu už kdysi bylo, a to nejen u nás, ale i v cizině. Dovolte, abych připomněl případ ruského klasika Lermontova. Tomu "dokazoval" Francouz Duchesne, že kopíroval západní romantiky; Chateaubriand, Byron, Moore, Scott... to prý byli autoři, odkud bral Lermontov své "stavební kameny" - řečeno termínem Dolanského. Duchesneovi odpověděl William Ritter slovy, která jsou jak ušita i na Dolanského. Níže cituji výňatek z Rittera:

    "...Pan Duchesne je jist, že vždy je něco vzato z nějaké knihy. V Izmail-beyovi je ruský důstojník pohostinně přijat svým nepřítelem, který jej vyprovodí a dav se poznat zmizí. Nedomnívejte se, že Lermontov to povídá proto, že je to v čerkeských mravech ...Nikoli, to je tam proto, že Roderic v "The Lady of the Lake" podobně jedná se svým nepřítelem Jakubem. Jestliže Lermontův Démon pokouší mladou Čerkesku tisíci sliby, tedy jen proto, že Moorův Démon činí nejinak... Mluví-li se o živém úsměvu Tamary, tož to pochází od živého úsměvu Numahaly. Není vůbec dovoleno konstatovat, že některá pěkná žena se usmívá, aniž by ten úsměv nebyl reminiscencí některé četby. Kdyby byl Lermontov za svého života řekl: "Je mi zima, spal bych..", tož je samozřejmé, že tyto výrazy již někde četl...".

    Jak patrno, "paraleláři" typu Dolanského mají snadnou práci. Stačí jen excerpovat hodně podobností - čím víc tím líp, neboť třeba působit množstvím, nikoli jakostí. A zřetelná unfairness spočítá v tom, že na druhou stranu zpravidla přesouvají břímě důkazu o opaku - že totiž obviněný autor (v našem případě autor předpokládaný) citované prameny neznal, kterýžto protidůkaz je skoro vždy nemožný.

    Já sám, nehledaje, nacházel jsem občas překvapující shody a podobnosti v literaturách různých národů. Na ukázku ocituji níže jednu drobnost, jež je zajímavá jak ve vztahu k RK tak ke známé Čulkovově sbírce (jejíž náměty byly - dle Máchala - vzorem k lyrickým písním RK): - Ve staroislanských ságách je jedna historka (sága o lidech z Lososího údolí) kde žena Gudrun vypravuje svůj sen: ... zdálo se mi, že stojím u jezera, na ruce jsem měla stříbrný náramek ... ten se mi svezl z ruky, spadl do vody, nikdy už jsem ho nespatřila... Gest, vykladač snu, říká:... to znamená, že se vdáš za vynikajícího muže... budeš ho mít velice ráda, ale nebudeš se z něho těšit dlouho, nedivil bych se kdyby utonul... Srovnejme s tím báseň Róže z RK: "Usnuch; snieše mi sě ve sně - jakoby mně nebo nebožcě - na pravej rucě s prsta - svlékl se zlatý prstének - smekl se drahý kamének - kamének nenadjidech - zmilitka sě nedozděch..."
Patrně budou mít pravdu ti literární historikové, kteří kromě prokázaného společného písňového fondu starých Slovanů předpokládají i širší fond básnických obrazů, metafor a podobenství, společný všemu evropskému lidstvu.

    Jsem si vědom, vážený pane profesore, že v předchozích řádcích nadměrně jsem ulpěl na "paralelách" a věnoval zbytečně mnoho místa Dolanskému, neúměrně k jeho skutečnému významu a na úkor jiných zajímavých themat ve Vašem článku. Svedla mne k tomu skutečnost, že ve své práci se na Dolanského odvoláváte, zejména v pozn. pod čarou na str. 394, kde jste užil slov "Dolanský celkem přesvědčivě dovolil, že epiteton Otavy křivé... atd". Čtenář z toho může mít dojem, že se s Dolanským ztotožňujete. Vy jste uznalou autoritou nejen na úseku polské slovesnosti a literárních styků českopolských, ale i na poli literární historie vůbec. Dolanský takový punc nemá. Svými citacemi jste Dolanského zaštítil a podpořil vlastním věhlasem. To by bylo poněkud zarmucující, kdyby skrytě - jaksi nepřímo - se z Vašeho článku nepodávalo, že odmítnutím "hankovského komplexu" neuznáváte vlastně ani argumentace Dolanského.