"...pravda to jest, že co v literatuře naší jest podvrženého, podvrhl Hanka buď sám, neb společně s jinými, potom, že pravé památky staročeské zohavil, pátrání pak po původu jejich znesnadnil tak, že podezření vzbuzují..."
Josef Truhlář

V odborným kruzích často dochází k učeným disputacím, vědeckým sporům, polemikám. Někdy se jedná o záležitosti efemérní, jež nepřežijí jednu vědeckou konferenci, natožpak akademický rok, jindy jde o kauzu, která, ač zdánlivě již uzavřena, je latentně neustále přítomna, čas od času je oprášena, znovu připomenuta a do svého víru strhává stále nová a nová badatelská pokolení. Nezřídka se přitom stává, že se věc ryze odborná promění v záležitost až nemile osobní.

V české historii bychom vedle mnoha jepičích polemik nalezli i několik stálic, které intelektuálnímu prostředí vydržely po dlouhá desetiletí a které jsou živé dodnes. Uveďme alespoň tři, jež spolu vzájemně souvisí: Smysl českých dějin, Kristián, RKZ, přičemž spor nejrozsáhlejší (vracíme se k němu již 180 let) a nejosobnější (vedle různých fyzických i psychických útoků a napadání i sebevražda J. L. Píče) se skrývá za posledními třemi písmeny. Tzv. Rukopis královédvorský a tzv. Rukopis zelenohorský zaměstnávaly generace literárních historiků, lingvistů, historiků, ale i právníků či chemiků, stejně jako soukromých nadšenců, jejichž zájem se nakonec soustředil na dvě hlavní výchozí otázky: 1) Byly tyto dvě "památky" napsány ve středověku, a patří tedy ke skvostům a pokladům nejstarší české literatury, nebo jde o mystifikaci, jakkoli dobře míněnou? 2) Jde-li o mystifikaci, kdo je jejím autorem? Vždy, když už se zdálo, že je vše uzavřeno, objevil se nakonec dříve či později někdo, kdo přišel s novými skutečnostmi, verzemi, interpretacemi a důkazy a prohlásil, že RKZ je nezbytné podrobit dalším výzkumům (srovnej např. Gebauerův článek Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královédvorského a zelenohorského, jímž dal Gebauer v polovině 80. let minulého století povel k hlavní bitvě války o Rukopisy, z dob pozdějších pak hlavně vystoupení členů Rukopisné společnosti nebo knihy Miroslava Ivanova). Zatímco v případě otázky první se česká věda přiklání k tomu, že se jedná o falza, ve věci autorské atribuce scházejí přímé důkazy. Všechny cesty sice vedou k Hankovi. Ten se však k autorství nikdy nepřiznal. O to větší pozornost přitahují knihy, které slibují definitivní rozřešení a uzavření celé záhady. Nejnověji je to Poslední tečka za Rukopisy (nová literatura faktu), jejíž autor se skryl za pseudonymem Josef Urban. V tradiční Vánoční anketě Lidových novin (30.12.1998) byla dvakrát uvedena jako nejzajímavější kniha roku. Literární historik Štěpán Vlašín vyslovil domněnku, že skutečným autorem je ředitel Ústavu pro českou literaturu Vladimír Macura. Snad neprozradíme velké tajemství, když upozorníme, že pravý autor je ukryt na copyrightové stránce.

Úskalími devíti kapitol složitě komponované knihy provází čtenáře literární historik, zástupce ředitele Institutu české filologie Josef Urban, hlavní postava a zároveň vypravěč Poslední tečky. Vypravěč je to neposedný, často odbíhá od tématu, mnoha léčkami a zcizovacími prvky vtahuje čtenáře do své hry, dokonce se zdá, že si z něj tropí legraci: "Nevadí vám ta fakta? Pokud ano, přestaňte se rozčilovat a dejte si taky něco na zub. Kvůli faktům jsme přece tady, ne? Všecko hezky prožívejte se mnou a koukejte, ať vám nic neujde." (s. 45)

Než se Urban pustí do líčení vlastního rukopisného příběhu, nastiňuje stručně v první kapitole s příznačným názvem Shrnutí dosavadní poznatky o RKZ, tj. okolnosti nálezu a nejvýznamnější obhájce a vyvraceče. Nalézáme zde jeden bodavý osten namířený vůči našemu školství, který lze ale použít i na naše názorové stereotypy vůbec. S Václavem Hankou a Josefem Lindou, o nichž panuje v zemích českých všeobecné povědomí, že jsou hlavními autory RKZ, se česká společnost jednou pro vždy vyrovnala. Jsou to falzifikátoři, padělatelé a mystifikátoři, na jejichž další díla je třeba pohlížet právě z tohoto úhlu pohledu, nebo ještě lépe - vůbec nepohlížet. Podobně dopadli "udavač" Karel Sabina či "staromilec" Jakub Malý. A navíc - Hanka bez Lindy ani Linda bez Hanky už snad ani nemohou v našem povědomí existovat. Stali se nerozlučnou, nerozpojitelnou, věčnou dvojicí podobně jako Voskovec & Werich, Havránek & Jedlička, Laurel & Hardy nebo Čuk & Gek.

V kapitole druhé je nám představen hlavní hrdina, jeho dětství, mládí a zrání, a jeho spolupracovnice, mladá, snaživá a schopná "absolventka pražské bohemistiky" Marie. V této biografické kapitole zašel autor ve svém humoru a ostrovtipu snad až příliš daleko. Některé pasáže upomínají svou "třeskutostí" na nejlepší estrádní časy Miloslava Šimka.

Tím, kdo příběh tlačí dopředu, je Marie. Jako první přichází s pochybnostmi o dosavadních výzkumech souvisejících s RKZ, snaží se rozplést klubko mnoha záhad a náhod a v předtuše nečekaných objevů přesvědčuje Urbana ke spolupráci. Společně se vydávají do Ústavu pro českou literaturu, kde je ve speciální místnosti uložena třetina pozůstalosti Václava Hanky, na niž "doposud nepadlo oko žádného vědce ani laika". V tomto klíčovém a pro další osudy díla rozhodujícím místě si autor vypomohl snadnou kličkou: poté, co vcelku objektivně, věrně a elegantně vylíčil všechny peripetie, které česká věda nad RKZ prožila, přichází s tím, že existuje relativně volně přístupná část Hankovy pozůstalosti - navíc v ÚČL (!) -, jíž se dosud nikdo nezabýval. Marii a Josefovi (jsou tato biblická jména rovněž součástí Urbanovy hry?) se zde podaří ukrást několik fragmentů dopisů, o jejichž odesílatelích a adresátech se zatím pouze dohadují, ale které je nakonec přivedou na stopu neuvěřitelného objevu.

V okamžiku, kdy se už už zdá, že se s oběma hrdiny blížíme rozuzlení, zastupuje nám cestu všemocný "autorský subjekt" (i tento literárně teoretický termín zde autorovi slouží k jemné ironizaci vědeckého stylu) a staví nám do cesty tři kapitoly o Boženě Němcové (jejich názvy hovoří za vše: Moje paní Božena Němcová, Pokora, Moje žena Božena Němcová), které nemají se samotnou kauzou RKZ mnoho společného. Jako by se autor zalekl, že mu Rukopisy nevystačí na celou knihu? Čtenář si však nemá co stěžovat, protože na začátku oné triády kapitol byl na toto "intermezzo" řádně upozorněn, ba dokonce je vyzýván, aby ho přeskočil: "ale pokud spěcháte honem honem se dovědět, jak to byl s těmi Rukopisy, vůbec se neostýchejte a s klidným svědomím pátou, šestou a sedmou kapitolu přeskočte". Několikrát se dozvídáme, že "Božka to s muži neuměla". Jako důkaz, že si Němcová potrpěla na vysoké, urostlé muže, snáší Urban citace z Babičky, kde se na několika místech objevují zmínky o fyzickém vzhledu mladých mužů, a nepomine ani její korespondenci. Celá (psycho)analýza postojů, názorů, manželských i mimomanželských styků Němcové končí velmi přísným hodnocením: "Tvrdím, že Božka zklamala jako manželka, jako milenka i jako matka." Nezvyklý pohled na Němcovou se uzavírá dlouhým fiktivním dopisem Josefa Němce. Tento typus nepřejícího manžela a chladného tyrana zde podává - sedě v den manželčina pohřbu u její rakve - vlastní verzi jejich manželského vztahu, čtenářské veřejnosti známého hlavně z osobní korespondence Boženy Němcové. Němcův dopis tu plní funkci takřka didaktického důkazu toho, že jedna skutečnost nazíraná z různých úhlů pohledu se může často jevit velice rozdílně. Znovu se v Němcově vyprávění vrací motiv pohřbu Karla Havlíčka Borovského, o němž Němcová dost obsáhle pojednala v dopise Vilému Dušanu Lamblovi z 2.8.1856. Toto sugestivní svědectví zaujalo krom Urbana i Jiřího Koláře, který je před více než čtyřiceti lety zařadil do sbírky Česká suita.

Krutě pravdivý je Němcův pohled na vlastní život, který pro literární historii začal až sňatkem s Barborou Panklovou a skončil smrtí Boženy Němcové. Co na tom, že Josef Němec bude žít ještě sedmnáct let po smrti své manželky? Kdo by se zabýval dalšími osudy člověka, který beztak jen tyl z popularity a slávy své partnerky? Podobných předčasně zemřelých a pochovaných bychom v historii nalezli jistě bezpočet. Jeden respektive jedna se může směle poměřovat s Josefem Němcem a budiž vyvolána jménem: Lori Šomková, Máchova femme fatal. A přitom Josef Němec bojuje o právo na nezapomnění, o právo na spravedlnost: "Ano, to já ji utejral. Kdyby toho nebylo, nenapsala by čárku a jen si uživala života. To já ji udělal. Já napsal Babičku. Já."

V předposlední kapitole se znovu vracíme k záležitosti autorství Rukopisů. Oběma badatelům se nakonec podařilo ze zlomků tří dopisů vynesených z Ústavu pro českou literaturu vyčíst jejich autory i adresáty a zdánlivě nesložitelná skládačka začíná nabývat jasnějších kontur. Na scéně se objevuje Angličan John Bowring, autor výboru z české poezie Cheskian Anthology, Magdalena Dobromila Rettigová, vynořují se nové a nové skutečnosti. Nejpodstatnější je ta, že Josef Urban zatajil Marii ještě jeden dopis, čtvrtý, v němž je ukryt šém celé záhady. V tomto okamžiku se však vypravěč se svými čtenáři loučí a odkazuje na kapitolu poslední, která je stylizována jako úvod k jeho vědecké habilitační práci Poslední tečka za rukopisy. Zde představuje pětici spiklenců: Hanku, Lindu, Bowringa, Rettigovou a Hořčičku, kteří jediní byli zasvěceni do Velkého tajemství, jehož součástí bylo i to, že RKZ byly opravdu pravé, historické památky, jejichž falešnost byla záměrně zfalšována. Takto upravené, nepravě pravé Rukopisy měly sloužit "pomalé infiltraci určitých odvážných idejí do české společnosti prostřednictvím systematického zpochybňování nezpochybnitelného". Vskutku ďábelská lest, jak povznést a pozvednout český národ. A to je pouze jedno z mnoha překvapení, která na čtenáře v poslední kapitole čekají.

Urbanovu knihu, založenou na velice pečlivém studiu primární i sekundární literatury, asi nejvíce ocení ti, kteří se setkávají s bohemistickou realitou denně: studenti a vědečtí pracovníci. Vždyť i o nich tato kniha je. Není náhodou, že v anketě Nových knih o nejvýznamnější knihu české beletrie 4. čtvrtletí loňského roku jmenovali Urbanovu Poslední tečku za rukopisy hned tři současní či bývalí pracovníci Ústavu pro českou literaturu: Pavel Janoušek, Vladimír Novotný a Aleš Haman.

Poslední tečka za rukopisy přichází s originální odpovědí na otázku autorské atribuce, ale stále je to jen odpověď beletristická. Přímé, vědecké protihankovské důkazy stále chybějí. A ještě je tu jedna možnost, jakkoli nepravděpodobná a o to lákavější: Až v roce 2003 objeví pracovník restaurátorského a konzervačního oddělení knihovny Národního muzea pod přídeštím starého foliantu pergamenové proužky, na nichž budou další skladby, které budou zapadat do předpokládaného souboru básní tzv. Rukopisu královédvorského, co budeme dělat?