Dokumenty rkp. sporu

Viktor Viktora
Rukopis královédvorský,
Rukopis zelenohorský.
2000

Strana 105 až 111:
Rukopis královédvorský, Rukopis zelenohorský (1817, 1818)

Dne 16. září 1817 nalezl Václav Hanka ve sklípku královédvorského kostela soubor dvanácti pergamenových stránek a dva proužky - zbytky stránek odříznutých. Nález byl zřejmě zlomkem původního rozsáhlejšího kodexu. Objevil se tu fragment díla nemajícího ve starší české literatuře obdoby. Šest epických, dvě lyrickoepické i šest lyrických skladeb rukopisu bylo žánrovým novem a vzbudilo pochopitelný zájem i nadšení.

Epické skladby mají pateticky oslavný hrdinský charakter, líčí obranné boje s nepřáteli. Do 9. století se hlásí 2 skladby: báseň O velikém pobití (Záboj, Slavoj a Luděk), která zobrazuje vítězné povstání Čechů vedených Zábojem a Slavojem proti cizincům (pravděpodobně Frankům), jež vedl Luděk, a skladba O vícestvie nad Vlaslavem (Čestmír a Vlaslav) souvisící s pověstí o lucké válce. Neúplný zpěv O pobití Polanóv (Oldřich a Boleslav) představuje Vyhoně Duba, který se podílel na vyhnání Poláků z Prahy v roce 1004. Do roku 1203 je kladeno odražení saského vpádu, vylíčené v básni O pobití Sasíkóv. Další dvě epické části Rukopisu - O velikých bojech křesťan s Turky (Jaroslav) a O slavném sedání (Ludiše a Lubor) - byly inspirovány tatarským vpádem do Evropy za Václava I. v roce 1241 a pronikající novou šlechtickou zábavou - turnaji. Na odražení tatarských oddílů měl hlavní zásluhu Jaroslav ze Šternberka. Ze dvou lyrickoepických básní má jedna náplň tragickou (Jelen), druhá má ráz romance (Zbyhoň). Pro lyrické básně je charakteristická folklorní inspirace, někdy s galantními motivy: dívčin stesk po milém (Róže, Skřivánek), milostná touha (Kytice), pomoc milované dívce (Jahody), smutek osamělosti (Zezhulice, Opuščená).

V listopadu 1818 byla nejvyššímu purkrabímu Františku Antonínu Kolovratu Libštejnskému anonymně doručena zásilka. Odesilatelova totožnost byla identifikována teprve v roce 1858. Byl jím Josef Kovář, důchodní zámeckého úřadu ze Zelené hory u Nepomuka. Čtyři dvoulisty - opět zlomky rozsáhlejší skladby - líčily spor mezi dvěma bratry, Chrudošem (Hrudos) a Šťáhlavem (Staglau), který soudí Libuše. Skladba byla označována jako Libušin soud, teprve po zjištění pisatele dostala název Rukopis zelenohorský. Také tato díla vstupovala do řady kontextů. V českém prostředí to byly především souvislosti odhalených padělků - v roce 1816 objevil Josef Linda na přídeští své knihy Píseň vyšehradskou, v roce 1819 nalezl cenzor Jan Zimmermann Milostnou píseň krále Václava. Padělky se objevily i v následujícím desetiletí - v roce 1827 objevil německý lexikograf Eberhard Gottlieb Graff za Hankovy asistence glosy ve středověkém encyklopedickém slovníku Mater verborum, o rok později byl objeven v Evangeliu svatojanském český meziřádkový překlad. Do padesátých let 19. století byly všechny nálezy kromě Rukopisů potvrzeny jako padělky.

Dnešní pohled na Rukopisy hovoří o padělcích. Tato skutečnost však měla širší souvislosti s dobově oblíbenou mystifikací, jež zas souvisela s jiným oblíbeným literárním postupem - s travestií. Tendence mystifikace a podvodů byly charakteristické i pro evropské literatury (Macphersonovy Básně Ossianovy, Chattertonova nápodoba staroanglické poezie, mystifikace Prospera Mériméa, Sulakadzevova Hymna Bojanova, problematický kníže Igor).

Rukopisy svým fragmentárním celkem jednoznačně souzněly s dobou i z hlediska uměleckého. Především se v nich do popředí dostal zájem o postižení vertikality prostoru členěného i do hloubky, charakterizovaného barevností i mlženým odstiňováním. Nové byly tendence personifikovat přírodní jevy, nalézat jejich paralelnost s lidským osudem. Výrazné bylo vlastenecké zaujetí, ve dvou zpěvech protiněmecky zahrocené. Navíc ušlechtilost, statečnost a harmoničnost domácích hrdinů kontrastovaly s germánskými eposy plnými zrady, vášní, lsti. Připočteme-li "pravodatné desky" z Rukopisu zelenohorského, je zřejmé, že cílem bylo vytvořit představu o kultivovanosti dávnověké české společnosti.

Dosavadní periodizace sporů o pravost Rukopisů má několik mezníků. Jsou jimi úmrtí Josefa Dobrovského (1829), soudní proces s pražským deníkem Tagesbote aus Böhmen (1859), kritické vystoupení Jana Gebauera (1886), vznik republiky (1918), analýza Kriminalistického ústavu Federální kriminalistické ústředny (1969). Pro spory o pravost Rukopisů byly charakteristické zásahy mimoliterárních vlivů - česko-německá averze a politické podtexty spojené se jmény diskutérů. Rukopisy byly zkoumány z několika hledisek. Do konce šedesátých let 20. století proti sobě stály dvojí objektivní argumenty - společenské vědy docházely k jednoznačnému závěru padělanosti. Přírodní vědy dospívaly k závěru potvrzujícímu pravost. Představitelé vlastenecké inteligence přijali Rukopisy bez výhrad. Jediným rušivým hlasem byla stať J. Dobrovského Literární podvod, v níž označil Rukopis zelenohorský za padělek. Podnítil tím polemiku, kterou zahájil V. A. Svoboda Navarovský. J. Dobrovský však zůstal jediným odpůrcem. Několika články dokazoval pravost F. Palacký, ovšem bez polemického ostří. Od té doby zůstal neochvějným zastáncem pravosti Rukopisů.

Po srnrti J. Dobrovského se staly Rukopisy nezpochybnitelným národním paladiem. Historicita Rukopisů neutralizovala i možné cenzorské zásahy. Na vypovídací hodnotě Rukopisů jako pramenném materiálu založili své historické výklady F. Palacký a P. J. Šafařík.

O mimořádném významu Rukopisů svědčí i jedenáct vydání do roku 1853. Jistým signálem působivosti stanoviska J. Dobrovského ovšem bylo, že byl vydáván pouze Rukopis královédvorský. Totéž platí o jeho překladech do angličtiny, francouzštiny, němčiny, ruštiny, polštiny, srbochorvatštiny, slovinštiny, lužické srbštiny, maďarštiny, italštiny. Řadu studií o Rukopisech uveřejnili F. Palacký, J. E. Vocel, J. P. Koubek, W. W. Tomek, V. B. Nebeský, J. Jireček, M. Hattala. Také v cizině budily Rukopisy pozomost. Zabývali se jimi J. W. Goethe, J. Bowring, O. M. Boďanskij, A. Mickiewicz, J. Kopitar, F. Miklosič.

V padesátých letech musili zastánci pravosti čelit dvěma útokům - vědecky podloženým pochybám a útoku publicistickému, inspirovanému politicky. Německá národnost autorů kritických vystoupení přispívala k mínění, že jde o vystoupení účelová. Věcné argumenty kritiků nebyly brány v potaz. Knihovník vídeňské dvorské knihovny J. Feifalik zabývající se středověkou literaturou od roku 1856 vystupoval s pochybnostmi o pravosti Rukopisů při několika rozborech Milostné písně krále Václava. Nepřipouštěl lidový původ skladeb, duch pohanství byl podle něho afektovaný, povrchní, mlhavý. Autor Rukopisů neznal středověký způsob života ani jeho umělecké zobrazení. Celkové vidění děje i prostoru svědčí o inspiraci homérskou a srbskou epikou. Požadoval hlubší, nezaujaté a srovnávací studium. Rovněž profesor vídeňské univerzity M. Büdinger formuloval své kritické názory na neodpovídající historický kontext líčený v Rukopisech. Analyzoval především zpěv O pobití Polanóv a souvislosti Oldřichovy vlády.

Tyto seriózní kritiky byly zneváženy nepodepsanou statí Zajímavá sporná literárněhistorická otázka otištěnou v říjnovém čísle pražského Tagesbote aus Böhmen roku 1856. Napsal ji knihovník vídeňské univerzitní knihovny A. Zeidler na popud pražského policejního ředitele Antona Päumanna přes původní nesouhlas vídeňských úřadů obávajících se prohloubení česko-německé averze. Za plagiátora byl nepřímo označen V. Hanka. Ten se soudně ohradil a v roce 1859 vyhrál při s redaktorem deníku Davidem Kuhem.

Obrany Rukopisů se znovu ujali všichni dosud uvádění čeští vědci. Nejobsáhlejší obranný rozbor uveřejnili J. Jireček a jeho bratr H. Jireček ze Samokova v patnácti pokračováních ve Světozoru, příloze vídeňských Slovenských novin. F. Palacký začal opírat svou obranu o paleografická zkoumání.

V šedesátých letech převažovaly argumenty obhájců. V sedmdesátých letech kritické hlasy zazněly poprvé i z českých řad ve vystoupení A. V. Šembery a A. Vaška. V nastoupivší polemice dominovali J. Jireček, V. Brandl a J. Gebauer. Bylo však už těžké polemizovat s Jagičem, který z pozice respektovaného slavisty na vídeňské univerzitě začal argumentačně zpochybňovat Rukopisy v souhrnných přehledech slavistické literatury.

V osmdesátých letech se rozšířil dosah sporů o aspekty politické a morální. Také se rozrostl počet vědeckých disciplín, z jejichž hledisek byly Rukopisy studovány. K filologii, literární historii a historii přistoupily estetika, uměnověda, sociologie, statistika, chemie.

Dvě osobnosti pojaly plán sestavit základní dílo zabývající se komplexně Rukopisy - J. Gebauer a M. Hattala. M. Hattala vydal obsáhlou Obranu Rukopisu královédvorského, zůstal však u polemického tónu. J. Gebauer při podrobném studiu staročeského materiálu došel k názoru, že Rukopisy charakterem svého jazyka neodpovídají jazyku doby, do níž se hlásí. Nejdříve požadoval podpůrné argumenty paleografické a chemické. Své pochybnosti vyslovil v příslušném heslu Všeobecné encyklopedie vydávané v Lipsku.

Na intenzitě spory nabyly v letech 1886-1887. Bibliografie zaznamenává 141 zásadnějších statí. T. G. Masaryk dal kritikům Rukopisů k dispozici svůj časopis Athenaeum. Soustředily se zde nejvýznamnější osobnosti - J. Gebauer, literární historikové J. Truhlář, J. Vlček, historikové J. Goll, J. Vančura, versolog J. Král, matematik A. Seydler (aplikoval na analýzu Rukopisů teorii pravděpodobnosti), germanista A. Kraus, estetik O. Hostinský, literární historik a folklorista J. Polívka. Rukopisy byly podrobovány zevrubné kritice, jež rozebírala ve srovnání s charakterem středověké literatury umělecké zobrazení, podobu češtiny, jména, verš, detaily charakterizující životní styl, nacionalismus. Nejpodrobnější byla analýza slovní zásoby, jazyka.

Diskuse zastánců sklouzla na úroveň žurnalistické kampaně. Šéfredaktor Národních listů J. Grégr v r. 1886 uveřejnil sérii čtyřiadvaceti článků Na obranu Rukopisů královédvorského a zelenohorského (vyšlo i knižně). Do publicistické diskuse se výrazněji zapojili F. Bačkovský, historik J. Kalousek (v Osvětě), F. Zákrejs, archeolog J. L. Píč, M. Hattala. Ve prospěch Rukopisů publikovaly příspěvky například Osvěta, Lumír, Pokrok, Světozor, Vlast, Hlas národa. Za pravost Rukopisů se stavěla i velká část středoškolských profesorů. Spory měly pro kritiku pravosti i osobní důsledky - například T. G. Masarykovi bylo zamítnuto udělení řádné profesury, nakladatel Jan Otto odmítl vydávat Athenaeum, a Masaryk je proto musil vydávat ve vlastní režii. Chemické zkoušky provedli profesoři techniky A. Bělohoubek a V. Šafařík. Jejich závěr však v podstatě vyzněl ve prospěch pravosti.

V období do vzniku republiky přibývaly argumenty dalších odpůrců - filologické E. Smetánky, J. Zubatého, A. Frinty, historické J. Pekaře, literárněhistorické V. Flajšhanse, J. Máchala, J. Hanuše, L. Dolanského, M. Hýska, hudebněhistorické Z. Nejedlého, paleografické G. Friedricha, V. Vojtíška. Za připomenutí stojí snaha J. L. Píče dokázat pravost Rukopisů z paleografického hlediska cestou dobrozdání zahraničních odborníků (mezi nimi byl například A. Ratti, pozdější papež Pius XI). Ironické přijetí jeho snahy vedlo J. L. Píče k sebevraždě. Základní vývojová tendence sporů neúprosně mířila k tomu, že obhájci na rozdíl od odpůrců nezískávali do svých řad hluboce vzdělané odborníky.

Ani po vzniku republiky se problematika Rukopisů nevymanila ze zpolitizované atmosféry. Politická prestiž Masarykova i vědecká autorita většiny dalších odpůrců z oblasti humanitních věd (přibyli například filologové M. Weingart, P. Váša, V. Ertl, historikové F. M. Bartoš, F. Roubík, literární historikové S. Souček, A. Pražák, R. O. Jakobson, J. B. Čapek, V. Jirát, umělecký historik J. Květ, knihovědec J. Volf, publicista J. Herben) zavedly obhájce k hledání opory v protimasarykovsky orientovaných kruzích a založení obrany na stanovisku exaktních věd. Obhajobu koordinoval J. Vrzalík, který se později kompromitoval funkcemi ve fašisticky orientované organizaci Vlajka. Druhou osobností byl profesor fyziologie na Karlově univerzitě F. Mareš.

V roce 1932 byla založena Československá společnost rukopisná. Ta vydala tři obranné sborníky Zprávy Československé společnosti rukopisné (1935, 1939, 1947) a jeden polemizující se závěry odpůrců - Proti sofismatům (1937). Názory obhájců podepřely též závěry V. Vojtěcha, profesora Karlovy univerzity, odbomíka ve vědecké fotografii a fotochemii.

Za okupace byla činnost Československé rukopisné společnosti přerušena. Po roce 1945 vyslovili další námitky proti Rukopisům literární historikové F. Vodička, J. Dolanský (upozornil na jihoslovanské prameny Rukopisů), filologové B. Havránek, F. Trávníček, K. Horálek, F. Ryšánek. Obhájci (například J. Šonka) neměli ani publikační možnosti. Rozpor závěrů společenských a přírodních věd však uspokojivě vyřešen nebyl.

M. Ivanov upozomil po O. Květoňové na F. Horčičku, malíře a restaurátora, který dík svým znalostem mohl V. Hankovi připravit i inkoust, jímž jsou rukopisy psány. M. Ivanov podnítil také zkoumání Kriminalistického ústavu. To potvrdilo v roce 1969 padělanost - oba rukopisy jsou psány na pravých pergamenech, z nichž byl vyškrábán původní text, ponechány iniciály a vepsán text obou podvržených skladeb. Proto chemické i fotografické zkoušky podporovaly spíše pravost. Rumělková barva iniciál byla originální, inkoust však mohl být připraven v době blízké nálezu Rukopisů, takže i po desítkách let reagoval jako pravý.

Ani tyto závěry záležitost neukončily, neboť uveřejnění protokolů Kriminalistického ústavu, jež jsou zásadní vědeckou dokumentací pro diskusi i uzavření záležitosti, zabránila politická moc (odborníci uvedené instituce museli v 70. letech z politických důvodů Ústav opustit).

Obnovená Česká společnost rukopisná, jejímž agilním reprezentantem je J. Enders, vydala dosud tři svazky Almanachu rukopisné obrany (1992, 1993, 1995). Sám Enders je autorem dvou publikací zabývajích se jazykem a typologickým zkoumáním umělecké stránky Rukopisů.

Nedořešen zůstává důkaz, že rukopisné podvrhy vznikly v době blízké nálezu. Je rovněž záhodno dokázat, že berlínská modř, jejíž přítomnost v některých iniciálách je evidentní (byla vynalezena v 18. století), není záležitostí pozdějšího úmyslu zdiskreditovat Rukopisy. Ostatní argumenty nepravosti jsou těžko vyvratitelné. Nově položené otázky jsou opět určeny vědecké úvaze.

Výběrová bibliografie:

Allgemeine Enzyklopädie der Wissenschaften und Künste. 38. Lipsko 1885, s.231-235
Bačkovský, F.: Na obranu proti některým masarykovcům a gebauerovcům. Praha 1887
Büdinger M.: Die Königinhofer Handschrift und ihr neuester Vertheidiger. Vídeň 1859
Büdinger M.: Historische Zeitschrift (München), 1, 1859, sv. 1, č. 1, s.127-152
Dobrovský, J: Archiv für Geographie, Historie, Staats und Kriegskunst, 15, 1824, s.260 n.
Enders J.: Jazykový rozbor RKZ a dalších staročeských textů s nimi spojených. Praha 1993
Enders J.: Rukopis Zelenohorský a Královédvorský. Praha 1993
Feifalik J.: Zeitschrift für österreichische Gymnasien, 9, 1858, sešit 5, s.420-421
Feifalik J.: Sitzungsberichte der philosophisch-historischen Classe der kaiserlichen Akademie der Wissenschaften (Wien). 1857. Ed. 1858, sv. 29, č. 12, s.315-330
Fejfalik J.: Über die Königinhofer Handschrift. Vídeň 1860
Gebauer, J.: Poučení o padělaných Rukopisích královédvorském a zelenohorském. Praha 1888
Grégr, J.: Na obranu Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Praha 1887
Hanuš, J.: Listy filologické. 33, 1906, s.109-135
Hattala, M.: Obrana Rukopisu královédvorského. Praha 1911
Ivanov, M.: Tajemství RKZ. Praha 1969
Ivanov, M.: Záhada Rukopisu královédvorského. Praha 1970
Jireček ze Samokova, H., Jireček, J.: Světozor (příloha Slovenských novin, Vídeň), 4, 1858, č. 6-20
Mareš, F.: Marnost bojů proti Rukopisům. Praha 1933
Mareš, F.: Remarques sur le Probléme des Manuscripts Tchéques de Králův Dvůr et Zelená hora. Praha 1936
Mareš, F.: Nepravdivé legendy o Rukopise zelenohorském a královédvorském. Praha 1938
Palacký, F. (F. P.): Časopis Společnosti vlasteneckého museum v Čechách, 1, 1827, sv. 4, s.71-76
Palacký, F.: Bohemia, 31, 1858, č. 288-292
Píč, J. L.: Národní politika, 29, 1911, č. 348, příloha, s.1-2
Rozsudek vrchního zemského soudu v Praze v soudu mezi p. V. Hankou a p. D. Kuhem. Světozor (příloha Slovenských novin, Vídeň), 5, 1859, s.357-359
Rukopisy královédvorský a zelenohorský. 1, 2. Dnešní stav poznání. Praha 1969
Šembera, A. V.: Dějiny řeči a literatury československé. Vídeň 1858
Vašek, A.: Filologický důkaz, že Rukopis kralodvorský a zelenohorský, též zlomek Evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Václava Hanky. Brno 1879
Vrzalík, J: Poučení o nepadělaných Rukopisech královédvorském a zelenohorském. Praha 1933
Zeidler, A.: Tagesbote aus Bohmen, 7, 1858, č. 284, s.1-2
Zpráva o chemickém a drobnohledném ohledání některých rukopisů musejních. Časopis Musea království Českého, 61, 1887, s.297-435. Zpráva vyšla bez podpisu autorů.

Výběr nejdůležitějších statí uveřejněných v Athenaeu:

Athenaeum, 3, 1885-1886:
Gebauer, J.: Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královédvorského a zelenohorského, s.152-164
Masaryk, T. G.: O lyrických básních RKho, s.202-205
Masaryk, T. G.: Příspěvky k aesthetickému rozboru RKho a RZho, s.275-298
Masaryk, T. G.: Náčrt sociologického rozboru RZho a RKho, s.406-422
Truhlář, J., Vančura, J., Vlček, J., Černý, K., Masaryk, T. G.: Srovnání epických básní RK a RZ s novějšími díly literárními, s.205-215, 265-275
Seydler, A.: Počet pravděpodobnosti v přítomném sporu, s.299-307
Vlček, J.: RK a RZ se stanoviska literárněhistorického, s.349-355
Goll, J.: Historický rozbor básní RK: Oldřicha, Beneše H. a Jaroslava, s.422-426
Polívka, J.: O osobních jménech v RK a RZ, s.426-429

Athenaeum, 4, 1886-1887:
Truhlář, J.: O shodách RKho a RZho s novějšími díly literárními, s.12-17
Truhlář, J.: Linda a RKZ, s.19-20

Athenaeum, 5, 1887-1888:
Gebauer, J.: Proužky Rukopisu královédvorského důkazem jeho nepravosti, č. 6, příl. s.1-4

ra (Viktor Viktora)

Literatura v diskusi.
Aleš Haman, Bohumil Jirásek, Ladislava Lederbuchová, Jiří Staněk, Viktor Viktora. Lektorovali: doc. PhDr. Jiří Holý, DrSc.; doc. PhDr. Bohuslav Hoffmann, CSc. Vydalo Nakladatelství H&H Vyšehradská. 1. vydání. 2000.