Kromě toho, že se pořad zabývá mystifikací jako fenoménem, vrací se ke školskému příkladu národní mystifikace: k Rukopisům královédvorskému a zelenohorskému. Shrnuje dějiny Rukopisů od jejich nálezu až po tzv. Protokoly Kriminalistického ústavu a výsledky týmu Miroslava Ivanova a s pomocí členů Rukopisné společnosti se na problematiku dívá novýma očima. Nejnovější poznatky totiž naznačují, že všechno by skutečně mohlo být úplně jinak... Totiž že slavné Rukopisy nejsou podvrhem.

Ve filmu byly použity ukázky ze starších pořadů České televize: Salón český (leden 1998); Ano, Masaryk (září 1997).

Eugen Brikcius:  No určitý ano, ale je-li jeho mystifikace doopravdy mystifikací, že propásl kolosální šanci. Protože mohl udělat novou mystifikaci století, jejíž chválihodnou podstatou by bylo, že není účelová, ale je neužitná. Vadí mně na tom, že účelová mystifikace sleduje prospěch; ať už jde o prospěch autora, to v tomhle případě odpadá, nebo o prospěch někoho jiného, a to nemusí být jenom jeden, to může být kolektiv, jako třeba národ, to se v tomhle případě sledovalo, anebo celé lidstvo.

Ivan Řezáč se dotazuje náhodně vybraných lidí:

I. Ř.:  Můžu se Vás zeptat, jestli víte co je to Rukopis Zelenohorský a Rukopis Královédvorský?

Dívka:  Nie, naozaj netuším, nikdy som to nepočula predtým...

Starší pán:  ...berte to teda jako čistě subjektivně, já se domnívám, že je to falzum.

I. Ř.:  Věříte v jeho pravost?

Žena:  Nevěřím, ale poté co jsem si přečetla knihu jistého českého spisovatele Urbana, tak jsem začala pochybovat o své pochybnosti.

Mladík u Betlémské kaple:  Já si myslím, že to je pravý, poněvadž věřím ve většinu pravejch rukopisů a nevím kdo by to falzifikoval, je to taková historická památka, že by to byla svatokrádež pomalu.

Starší pán:  Všechny literatury co jsem čet a ve škole atd., se všude říká, že to bylo falešný. Že to bylo v době obrozenecký vyrobený pro zvýšení takovýho národnostního cítění.

Muž:  Nikdo mi neřek, že by to měl bejt falzifikát, takže já věřím v jeho pravost.

Dívka:  Já myslím, že věřím takovým lidem jako je prezident Masaryk, takže nevěřím v jeho pravost.

Žena:  Prý je dokázáno, že není pravej. Já ho nečetla, já nevím.

I. Ř.:  Věříte v pravost nebo jestli je to falzum?

Mladá žena:  Mnohem víc by mě přitahovalo, kdyby to byla mystifikace.

Alexandr Tomský, ředitel nakladatelství Academia:  Víte, to je věc prastará, ta kontroverze ohledně rukopisu královédvorského a toho druhého a je to zvláštní fenomén, vůbec kulturní fenomén, protože je to něco jako sektářství vlastně. Je to ideologie, která se z děda na otce na syna prostě traduje a ty lidé pořád tomu věří a pořád jaksi bojují za za vlastně dávno dávno prohranou věc.

ing. Jiří Urban:  Nu skutečně to není víra, musím protestovat proti tomuhle termínu, protože víra je obvykle položena na nějakém iracionálním základě. Já se zabývám těmi Rukopisy už 40 let. Studuji tu problematiku seriózně. Nu a představuji tady spolu s kolegou Hřebíčkem Rukopisnou společnost, která sdružuje dneska asi 50 lidí, kteří podobně smýšlejí. Ovšem to smýšlení se různí, ne všichni považují Rukopisy za autentické středověké památky. Jsou mezi námi i tací, co mají Rukopisy za pozdější, ovšem nikoli vzniklé v době národního obrození, jak se obvykle udává. Příkladem může být hypotéza profesora Daneše, který klade vznik Rukopisů někam k roku 1500.

Robert Jan Hřebíček:  Roku 1817 Václav Hanka našel jednu z klíčových památek pro celý spor - Rukopis královédvorský. Stalo se tak ve věži kostela Jana Křtitele ve Dvoře Králové roku 1817. Tady by kámen úrazu nebyl, protože tento sborník zvaný jako Rukopis královédvorský, ten byl poměrně vřele přijat celou kulturní a vědeckou elitou tehdejší české a nejenom české společnosti. Kámen úrazu byl až Rukopis zelenohorský. Ten byl objeven tady na zámku Zelená Hora už roku 1817, ale dlouho se nevědělo co s ním. Tehdejší důchodní hraběte Colloredo-Mansfelda Josef Kovář dlouho nevěděl co si má počít s těmi pergamenovými lístky a proto je poslal do Prahy incognito, protože jeho nadřízený Colloredo-Mansfeld nebyl zrovna nakloněn české věci. A tam právě se dostaly posléze do rukou Josefa Dobrovského - patriarchy naší slavistiky a vůbec jazykovědy. Dobrovský památku odmítl jako falzum a matlaninu a tak vlastně začal rukopisný spor. Antonín Jungmann, bratr Josefa Jungmanna, se rozhodl otisknout ten zlomek v časopisu Krok a tady právě začal ten nejdelší literárněvědný spor v našich dějinách o tu mystifikaci nebo nemystifikaci, spor o Rukopisy. Rozpoutala se vášnivá polemika mezi starým abbé Dobrovským a jedním z mladých vědců a badatelů - přítelem Václava Hanky Václavem Aloisem Svobodou. Dobrovský měl sice už pár křížků, ale byl to zdatný bojovník, takže ta polemika mezi ním a A. V. Svobodou byla velmi ostrá. Po jeho smrti autoritou zejména Pavla Josefa Šafaříka a Františka Palackého, kteří roku 1840 vydali monumentální práci Nejstarší památky české řeči. Tam právě oni rozebrali ty Dobrovského námitky jednu po druhé, provedli podrobný průzkum. A na základě této jejich práce se dá hovořit o tom, že i Rukopis zelenohorský v první fázi sporu ustál svoji pravost.

I. Ř.:  Tím ovšem spor neskončil. Co vyprovokovalo jeho pokračování?

R. J. H.:  No další a různé drobnější šarvátky v celém tady tom rukopisném klání a bojování ty můžeme pozorovat tak nějak po celou tu dobu. Ale jako významější si můžeme jenom zmínit rok 1858, kdy se do sporu vložila dokonce i pražská policie, která nařkla - to se dělalo v anonymitě a tajnosti - byl z toho veliký soudní proces, kde Václav Hanka musel obhajovat svoji čest před redaktorem Kuhem, který ho právě nařkl z autorství Rukopisu královédvorského. Další mezník můžeme zdůraznit i rok 1878, o dvacet let později, kdy vlastně ve Vídni se ozval proti oběma Rukopisům a ještě proti dalším památkám profesor Šembera. A na něho svým způsobem navazoval roku 1879 významný moravský buditel a badatel Antonín Vašek. Snažil se dokázat, že všechna tahleta díla - Rukopis zelenohorský, Rukopis královédvorský, Píseň vyšehradská a další jsou díla Václava Hanky.

J. U.:  To co bylo až do té doby, lze považovat za takové drobné šarvátky, zatímco v tom roce 1886 se situace velice přiostřila. Tehdy vyšel v únorovém Athenaeu, jehož redaktorem byl Tomáš Garigue Masaryk, významný článek jazykovědce Gebauera, který volal po nových zkouškách vědeckých. Gebauer formuloval jisté pochybnosti o pravosti Rukopisů a žádal provedení exaktních zkoušek chemických. Článek byl ještě doprovázen průvodním listem redaktora, kde padlo i nějaké ostřejší slovo a to podle mého soudu bylo příčinou proč ten spor vykolejil z takového normálního vědeckého sporu a dostal se i na pole žurnalistiky a je potřeba tady skutečně rozlišit tu žurnalistiku, která si naprosto nebrala servítky na obou stranách a nějaká ta vědecká pojednání, která zas neztratila punc vědeckosti. V tomhle se mnohdy chybuje a celý ten spor se vykládá jako spor takových nadšenců surových, kteří útočili na nějaké pochybnosti vědecké, které vyslovil Gebauer. To je značně zkreslené.