Knížecí stůl.

     Kdož jest ona na zeleném luze,
     Sedíc mezi dvanácterem pánů?
     Jest to Libuša, moudrého Kroka
     Moudrá dcera, České země kněžna,
     Sedí na soudu a myslíc soudí.
     Ale nyní nález přísný činí
     Bohatému Rohoňovi. Boháč
     Zapálí se vztekem, třikrát praští
     Kyjem v zemi, zkřikna dí: "O! křivda
     Veliká nám Čechům, statným mužům,
     Že nás žena podmanila, trýzní,
     Dlouhé vlasy majíc, krátký rozum.
     Hned umříti jest nám lépe mužům,
     Než tím ženským právem živu býti!"
     To když uslyší Krokova dcera,
     Lidu matka, dobrým přítelkyně,
     Ač se tiché prsy její rmoutí,
     Přece zasmávší se vlídně praví:
     "Křivda Čechové vám, statní muži,
     Že vás mírná žena láskou soudí,
     Máte míti muže správce svého,
     Jestřába na místě holubice."
     Vstala pěkným zardějíc se hněvem,
     "Tuto zjitra najdete se u mne;
     Vyplní se žádost vaše." Všickni
     Němí, hanbou zaražení stojí,
     Všickni cítí, jak zle lásku její
     Mateřskou a věrnost odplacují.
     Jesti vyřknuto, a každý sobě
     Jitra, každý muže vládce žádá,
     Rozejde se z soudu zástup celý.
     Mnozí páni bohatí a dvorní
     Libušu i její stol snoubíce
     Vábí okrasami, lichocením,
     Drahým zbožím, bravu, skotu stády.
     Libuša prodati se nerodí
     Ani stol svůj. Koho sobě zvolí?
     Každý šlechtic v tu noc nepokojně
     Spí a čeká jitra. Jitro přijde.
     Věška Libuša jest beze spaní,
     Bez dřimoty na své hoře svaté,
     Klimby bohyně se táže, až jí
     Bohyně vyjeví osud příští:
     "Vzhůru Libuše! tam za horami,
     Za horami na Biliny břehu
     Tvůj kůň najde České země kníže,
     Ten ti mužem, kmenu otcem bude.
     Dvěma oře strakatými voly,
     A prut kmenu svého v ruce drží,
     Buda jísti za železným stolem.
     Ruče dcero, osudní čas kvapí!"
     Kvapí Libuša, svolati Čechy,
     Na zem klade korunu a vece:
     "Vzhůru Čechové, ó statní muži,
     Za horami na Biliny břehu
     Můj kůň najde České země kníže,
     Ten mi mužem, kmenu otcem bude.
     Dvěma oře strakatými oly,
     A prut kmenu svého v ruce drží,
     Buda za železným stolem jísti;
     Ruče děti, osudní čas kvapí!"
     Ruče oni plášť, korunu vzavše
     Za brůnou co střela rychlou jedou,
     Bílý orel nad nimi se vznáší.
     Kdy Biliny za horami dojdou,
     Stane kůň a řehce před člověkem
     Oulehlí ořícím. Divíce se
     Stojí. On pak přemýšleje kráčí,
     Dvěma oře strakatými voly,
     V pravici má lískový prut uschlý.
     Dějí oni: "Zdráv buď bohům vděčný,
     Kníže náš!" A hned i jej v knížecké
     Roucho oblékají, korunu naň vloží.
     "O by bylo doorati roli
     Tuto," dí on, "blaho by vždy v zemi
     Bylo vaší." Nechceť však již tomu
     Osud rychločasý. A vtek v zemi
     Prut a vypřáh z pluhu voly, praví:
     "Jdětež tam, odkud jste vyšli." Náhle
     Voli pozdvihli se do povětří
     A tam do blízké se vznesli skály,
     Skála po nich zvřela se, a z ní
     Hojná dosaváde teče voda.
     Náhle počna prut se zelenati,
     Za sebe tré ratolístek vydá.
     Vidouce to náramně se diví.
     Přemysl (takové jmě muži bylo)
     Jednéž radlicí luh zvrátí zhůru,
     A z kabele vyňav sýr a pecen,
     Káže hostem na drnu sedati,
     A sám klade oběd na radlici.
     "Nyní, kmeti, s knížetem svým kvaste."
     Oni věštby té se diví pravdě,
     Kterak bude jísti za železným stolem;
     Pohlédají na zelenost prutu.
     O div divu! náhle z tří dvé uscho
     Ratolístek, třetí mile květe.
     A kdy v divu tázati se chtějí,
     Oráč takto vece: "Přátelé! květ
     Tento znamená můj rod královský,
     Mnozí panovati chtíce uschnou,
     Jeden jen jsa králem bude kvésti."
     ""Pane, nač ten divný stůl železný?""
     "Což nevíte, na jakovém stole
     Král jídává? On jest to železo,
     A vy skot ořící jemu chleba!
     ""Pane, tys tak snažně oral roli:
     Hněv tě pojal, žes ji nedooral.""
     "O, by bylo doorati rolí!
     Žel mi jest, že přišli jste tak ráno;
     By jste teprv vyšli od Libuše,
     Hojnost chleba (tak zní osudové)
     Po všecky dny bylo by v té zemi.
     V té hoře jsou teď moje voli."
     To řka, vstane, na kůň bílý vsedne,
     Jenž si bujně počínaje, hrabe.
     Střevíce má prosté z kor lípových,
     Jež svou rukou lejčím byl si ušil;
     Oni jeho obouvají v skvostné.
     "Nechte, praví kníže na komoni bílém,
     Nechte mi střevíců z kor lípových,
     Jež jsem sobě lejčím sám byl ušil,
     Ať uvidí synové a vnuci,
     Kterak jejich otec kníže chodil."
     Políbil je a za ňádra vložil.
     Jeda, dobrotivě, moudře mluví,
     V dlouhém rouše Bůh se býti vidí.
     A kdy na dvůr Libušin přijedou,
     Ona jeho vítá s drahou panen,
     Lid ho jednohlasně za své kníže,
     Libuša však za manžela volí.
     Dlouho vládli, vesele a dobře,
     Slavné zákony a mírná práva
     Dadouc, mnohá vystavěli města,
     A prut osudní vždy víc vykvétal.
     Střevíce ty byly pro památku:
     Nezahálela radlice, dokud
     Libuša s Přemyslem živi byli.
     Běda, běda! prut již dávno uschnul,
     Ukradeny jsou střevíce prosté,
     A stůl železný jest zlatým stolem.

Johann Gottfried von Herder   (25.8.1744 - 18.12.1803)   filosof, básník a spisovatel, protestantský kazatel.
František Jan Svoboda   (22.3.1778 - 16.7.1864)   pedagog, spisovatel a překladatel.

Stanford University Libraries   [sign. PN 4355/v.1]