Vydání Rukopisů

František Ladislav Čelakovský
Malý výbor z veškeré literatury české.
Druhé rozmnožené vydání.
1872

I. Z Kralodvorského Rukopisu.

Záboj a Slavoj.

Z črna lesa vystupuje skála, na skálu vystúpi silný Záboj, obzíra krajiny na vsě strany, zamúti sě ot krajin ote vsěch, i zastena pláčem holubiným.

Sedie dlúho, i dlúho sě mútie; i vzchopi sě vzhóru, jako jelen dolóv lesem, lesem dlúhopustým bystro spěcháše, ot muže k mužu, ot silna k silnu, po vsickej vlasti. Krátká slova ke vsěm skryto rěče, pokloni sě bohóm, otsud k druhu spěcha.

I minu den prvý, i minu den vterý; i kdaž za třetiem luna v noci bieše, sněchu sě mužie sěmo v les črn. K něm zdě Záboj, otvede je v úval, v ponížený úval hlubokého lesa. Stúpi Záboj najnížeje dolóv, vze varito zvučno: Mužie bratrských srdec i jiskrených zrakóv! vám pěju najníží z dola: piesň jde z srdce mého, z srdce najnížeje pohrúžena v hoři! Otčík zaide k otcem, ostavi v dědině dietky svoje i svoje lubice, i neřeče nikomu: báťo! ty mluvi k něm oteckými slovy. I přiide cuzí úsilno v dědinu, i cuzími slovy zapovída; i kak sě zdie v cuzej vlasti ot jutra po večer, tako bě sě zdieti dietkám i ženám, i jedinu družu nám imieti po púti vsěj z Vesny po Moranu. I vyhánie z hájev vsě krahuje; i kací bozi v cuzej vlasti, takým sě klaněti zdě, i jim oběcati oběť. I nesměchu sě bíti v čelo před bohy, ni v súmrky jim dávati jiesti. Kamo otčík dáváše krmě bohóm, kamo k něm hlásat chodíváše, posěkachu vsě drva, i rozhrušichu vsě bohy.

Aj, ty Záboju! ty pěješ srdce k srdcu, pěsňú z středa hoře; jako Lumír, ký slovy i pěniem bieše pohýbal Vyšehrad i vsě vlasti, tako ty mě i vsiu bratř. Pěvce dobra milujú bozi: pěj! tobě ot nich dáno v srdce proti vrahóm!

Zře Záboj na Slavojeva zapolena zraky, i pěniem dále srdce jimáše. Dva syny, jejú hlasy přecházesta w muska, vycházievasta v les; tamo mečem i mlatem i oščepem učista paži; tamo pokrysta i vracesta sě rozkošem. Kehdy paže jejú bieše dorostla i jejú umy proti vrahóm, i dorostachu druzí bratřieci: ajta, vsi vyrazichu vz-vrahy! i by krutost jich búřúce nebe, i v dědiny vrátíše sě byvšie blahost.

Aj! skočichu vsici v dól k Záboju, i tiščechu jej v přesilná paži, s prsú na prsy vsi kladechu ruce, věhlasno dávachu slova k slovóm. I přicházéše noc před jutro: aj, vystúpichu z úvala, rózno vezdě, ke vsěm dřevóm, ke vsěm stranám bráchu sě lesem.

I minu den, i minu den vterý; i po třetiem dni, kehdy sě zatemníše noc, bra sě Záboj v les, lesem za Zábojem sbory; i bra sě Slavoj v les, lesem za Slavojem sbory. Vsiak imě vieru k vojevodě, vsiak srdce úporno králu, vsiak zbraň bystru na král.

Aj Slavoji bratře! tamo k modru vrchu! vrch ten po vsěch po krajinách; tamo zaměřímy chody ot vrcha k ranému sluncu; tamo les temen, tamo si podámy ruce; nynie beř sě lisími skoky, i jáz tako poidu tudy.

Aj Záboji bratře! čemu naše braň jmá tepruv ot vrcha soptati krutost? otsavad buřmy protiv králevým vrahóm!

Slavoji bratře! kdaž hada potřieti chceši, na hlavu najjistěje: tamo hlava jeho!

Rozstúpi sě mustvo lesem, rozstúpi sě v pravo, v levo: tudy taže Zábojevým slovem, onamo slovem prudka Slavoje, hlubinami lesóv k modru vrchu. I kehdy bieše pět sluncí, podasta si přesilně ruce, i pozřesta lisíma zrakoma na královy voje.

Sraziti nám drbí Luděk voje, voje své pod jednu ránu. Aj, Luděče! ty si parob na paroby krále! ty rci svému ukrutníku, že dýmem jest nám velenie jeho.

I rozlúti sě Luděk, ručiem hlasem svola své voje; podnebesie bě plno osvěty ot slunce, v osvětě plno blska z králevých vojev, hotovi vsici nohú v krok i rukú v braň, Luděkova dle slova.

Aj Slavoji bratře! tudy spěj lisími skoky, jáz poidu vstřiecu jim v čelo. I vyrazi Záboj v před jako krupobitie, i vyrazi Slavoj v bok jim jako krupobitie. Aj bratře! ti-sie nám krušichu bohy, ti-sie nám kácechu dřeva, i plašichu krahuje z lesóv: bozi nám vícestvie dajú!

Aj, prudkost vyrazi Luděkem z četných vrahóv protiv Záboju; i vyrazi Záboj, hořúciema očima v Luděk měři; dub protiv dubu zřieti ze vsěho lesa; Záboj hna protiv Luděku nade vsě voje. Luděk uderi silným mečem, přetě třie kóže v ščítě; i uderi Záboj mlatem, otskoči hbitý Luděk, v dřevo vrazi mlat, i skoti sě dřevo na voj, i třiedeset jich otide k otcem. I zluti sě Luděk: Aj ty zhovadilý! ty veliká potvoro hadóv! mečem sě potýkaj se mnú. I máše Záboj mečem, kus ščíta vrahu otrazi; i tasi Luděk, meč sě smeče po koženě ščítě. I zapolesta sě oba k ranám, ranami vsě po sobě stesasta i vsě kolem zbrocesta krviú, i krviú zbrocechu je mužie kolkol jejú vezdě v přelutej sěči.

Slunce přeide poledne, i ot poledne juž na pól k večeru: i váleno ješče, ni sěmo ni tamo ustúpeno; i váleno zdě, i váleno tamo ot Slavoje. Aj ty vraže, běs v tě! čemu ty našu krev piješi? I chopi Záboj svój mlat, i otskoči Luděk; napřeže mlat Záboj výš vzhóru, i vrže po vraze: letě mlat, rozskoči sě ščít, za ščítem sě rozskočista Luděkova prsy. I uleče sě duše těžka mlata, i mlat i dušu vyrazi, i zanese pět siehóv u vojsku. Strach vrahóm vyrazi z hrdl skřeky, radost vzezně z ust vojnóv Zábojevých i zajiskři z radostnú zrakú.

Aj bratřie! bozi ny vícestviem dařichu. Rozstúpi sě vás jeden hluk v pravo i v levo; ze vsěch údolí sěmo sveďte koně, koni řehci vešken ten les.

Záboji bratře, ty udatý lve! neupúščej búřit u vrahy! - Ajta otvrže Záboj ščít, i v ruce mlatem, i v druhej mečem, tako i v přieč proráže dráhy u vrazěch. I by úpěti vrahóm, i by ustúpati vrahóm; Třas je hnáše z bojišče, strach z hrdl jich vyráže skřeky; koni řehce vešken les.

Vzhóru na koně! s koni za vrahy přese vsě vlasti! koni neste v patách za nimi našu krutost! I vzskočichu hluci vz-ručie koně, i skok na skok po vrazěch sě hnachu, ránu na ránu soptichu krutú krutost. I míjechu rovně, i hory i lesy v pravo i v levo; vsě ubíhá v zad.

Hučie divá řeka, vlna za vlnú sě valé: hučechu vsi voji, skok na skok vsě sě hnáše přes buřúcú řeku. Vody uchvátichu mnostvie cuzích, i přenesechu své zvěsty na druhý břeh. I po krajinách vezdě v šíř i v šíř lutý ostřiež rozepě svoje křiedle dlúzě, bystro léta za ptactvem: Zábojevi voji rozehnachu sě v šíř, vezdě po vlastech hnachu luto po vrazěch, vezdě srážechu je i stupachu koni. Nocú pod lunú za nimi luto, dnem pod sluncem za nimi luto; i opěty temnú nocú, i po noci šedým jutrem.

Hučie divá řeka, vlna za vlnú sě valé; hučechu vsi voji, skok na skok vsě sě hnáše přes buřúcú řeku. Vody uchvátichu množstvie cuzích, i přenesechu své zvěsty na druhý břeh.

Tamo k šedým horám! tamo dobúří naše pomsta. Aj Záboji bratře! juž nám nedaleko hory, a juž hlúček vrahóv, i ti žalostivo prosie. - Vratno krajinú! tudy ty, jáz tudy, vyhubit vsě králevo.

Vietr búří přes vlasti, vojsky búřie přes vlasti, v pravo i v levo , vezdě šírú silú vojsky, v radostném hluce. Aj bratře, aj šerý vrch! bozi ny tamo vícestviem dařili, tamo i věle duš těká sěmo tamo po dřevech; jich bojie sě ptactvo i plachý zvěř, jedno sovy nebojá sě. Tamo k vrchu pohřebat mrch, i dát pokrm bohovóm, i tamo bohóm spasám dat mnostvie obětí, a jim hlásat milých slov, jim oružie pobitých vrahóv!

Malý výbor z veškeré literatury české.
Sestavil František Lad. Čelakovský. Druhé rozmnožené vydání. V Praze 1872. Nákladem knihkupce B. Tempského. Formát 20,5 x 12,5 cm. Počet stran VIII+642.

Knihovna Akademie věd České republiky [sign. F 35934]