Zvěstuju vám pověst veleslavnú
o velikých pótkách, lutých bojech;
nastojte i veš svój um zbierajte!
nastojte, i nadivno vám sluchu!
Ve vlasti, kde Olomúc vévodí,
jesti tamo hora nevysoka,
nevysoka, Hostajnov jéj imě;
máti božia divy tamo tvorí.
Dlúho vlasti naše v mírě běchu,
dlúho obih mezi ludem ktveše,
ne ot vschoda v zemiech búria vstáše,
vstáše dcerě-dle taterska cháma,
juž krěstěnstí ludé pro kamenie,
pro perly i pro zlato zabili.
Lepá Kublajevna jako luna
uslyše, že vlasti na záchodě,
v siech-že vlastech luda mnoho žive.
Otpravi sě poznat nravóv cuziech.
Na nohy tu skoči junóv desět
i dvě děvě, ku próvodu jeje.
Nahrnuchu, čeho třěba běše,
i vsedachu vši na ručie koně,
i brachu sě, kamo slunce spěje.
Jako zora po jutrě sě sěje,
kehdy nad mrkavy šumy vznide
tako sě dci Kublajeva cháma
rozenú i strojnú krású sěše.
Obvlečena bě vša v zlatohlavě,
hrdlo, ňadra rozhalena jměše,
věnčena kameniem i perlami.
Diviechu se němci kráse také,
záviděchu bohatstvo jéj velim,
strěžechu jéj púti jeje dráhu,
vypadnuchu nu niu mezi drěvy,
zabivhu ju, i pobrachu zbožie.
Když sě slyše Kublaj, chám taterský,
čě sě sta se dcerú jeho drahú;
sebra voje se všech vlastí valných,
tieže s voji, kamo slunce spěje.
Slyšechu to králi na záchodě,
ež chám spěje na ludné jich vlasti;
srotichu sě druhý ke druhému,
i sebrachu prěvelikú vojsku,
i tažechu polem protiv jemu.
Na rovni sě valnéj položichu,
položichu i cháma zdě ždachu.
Kublaj káže všem svým čarodějem,
hadačem, hvězdárěm, kúzelníkóm,
aby zvěstovali uhodnúce,
kterakýby konec boj měl vzieti.
Sebrachu sě nalit čaroději,
hadači, hvězdári, kúzelníci,
na dvě straně kolo rozstúpichu,
i na dli tresť črnú položichu,
i ju na dvě pólě rozščepichu:
prvéj pólě Kublaj imě vzděchu,
vteréj pólě králi imě vzděchu,
vetchými slovesy nad sim vspěchu.
Počechu trsti spolu vojevati,
i tresť Kublajeva svícezíše.
Vzradova sě mnostvie všeho luda,
prokní teče ruče k koněm svojim,
i do řad sě voje postavichu.
Krěstěné ni světi neiměchu,
a hnachu bez uma v řady pohan
s takú pýchú, jakú sílu jměchu.
Tu sě prvý boj v hromadu srazi!
strěly dščichu jako prieval s mrakóv,
oščepóv lom jako rachot hroma,
blsket mečev jako oheň búrě.
Obě straně jarobujnú sílú
druhá druzě postúpati bráni.
Pohany juž mnostvie krěsťan hnáše,
i juž-by jim byli odeleli,
by neprišli čaroději vnově,
prinesúce ty trsti rozščepené.
Tateré sě vele zapolechu,
na krěsťany luto vyrazichu,
tako krupo je po sobě hnachu,
že je jak zvěř plachý rozprnuchu.
Tu ščít leže, tu helmice drahá,
tu kóň vleče v strěmnech vojevodu,
tu sěn jesutno v tatary teče,
ande milosrdie pro bóh prosi.
Tako tateré sě rozznojichu,
vz-krěsťany daň četnu položichu,
dvě králestvie sobě podmanichu,
starý Kyjev i Novýhrad prostran. -
Vskorě roznosi sě horě v zemiech,
po všech vlastech lud zbierati stanu;
postavichu čtyrie valné voje,
obnovichu vrastvie s tatariny.
Tateré sě hnuchu v pravú stranu;
jak mrak črný, kehdy ledem hrozí
posúti úrody tučných polí:
tako by roj slyšán ot daleka.
Nalit uhrié v setniny sě shlukú,
nalit oruženi s nimi strětnú,
a v jesut by chrabrost, udanstvie,
v jesut vše jich drzostné vspieránie.
Srazúce tateré strědem v řady,
rozprnuchu vše jich voje četné,
poplenichu vše, če v zemi běše.
Otstúpi naděja vše krěsťany,
i by horě hořa všeho věčšie.
Vzmodlichu sě bohu žalostivo,
by je spásal sich tatar zlostivých:
"Vstaň, o Hospodine! v hněvě svojem,
sprosť ny vrahóv, sprosť ny stihajúciech!
potlačiti chtějú dušu našu,
oklučiúce ny vnuž vlci ovce."
Prvý boj nám ztracen, ztraceb vterý:
tateré sě v polscě rozložichu;
blíže blíž poplenichu vše vlasti,
dodrachu sě luto k Olomúcu.
Bieda vstane tužšia po krajinách,
niče neby prosto prěd pohany.
Váleno deň, váleno deň vterý,
vícestvie sě nikamo nekloni.
Ajta! rozmnožie sě tatar mnostvie,
jak sě množie večernie tma v jeseň;
i u povodniu sich tatar lutých
kolebáše sě voj krěsťan strědem,
úsilno sě drúce k sěmu chlúmku,
na němž máti božia divy tvorí.
"Vzhóru bratri! vzhóru! vola Vneslav,
uderi svým mečem na ščít striebrn,
i choruvhu výš nad hlavú toči.
Vše sě vzmuži, vše v tatary vnoči,
srazichu se v jednu sílu silnu,
vyrazichu jako oheň z země,
tamo k chlúmku iz tatar prěmnostvie.
Spátečními kroky chlúmkem vzhóru;
na podchlúmí v šír sě rozstúpichu,
k spodu súžichu sě v ostrú hranu,
vpravo, vlevo pokrychu sě ščíty,
vz-ramena vložichu bystrá kopie,
druzí prvým, tako druhým trětí.
Mraky strěl tu s hory na tatary.
Vtom temná noc posula všiu zemiu,
rozvali sě k zemi i k oblakóm,
i zaprěti zraky zapolena
i krěsťan i tatar protiv sobě.
V hustě tmě krěstěné náspy vrhú,
náspy zakopané kolkol vrcha.
Když na vschodě jutro počínáše,
pozdviže sě vešken tábor vrahóv;
tábor sěn bě strašný kolkol chluma
až do nedozírama daleka.
Na ručiech tu koniech vnuž hemžechu,
nosúce na kopiech napíchané
hlavy krěsťan vzvýš k chámovu stanu.
Shluče sě tu mnostvie v jednu sílu;
zaměrichu všici v jednu stranu,
i mknuchu sě prudko vz-chlúmek vzhóru,
i vzupichu skrěkem všestrašivo,
ež sě hory doli rozléhali.
Krěstěné na náspech všudy stáchu,
máti božia dodáše jim chrabrost.
Napínachu ruče tuhy luky,
i máchachu silno ostré meče;
i by tatarovóm ustúpati.
I vzjetri sě národ tatar lutých,
zaměši sě chám jich krutým hněvem.
V trié prúdy sě se rozstúpi veš tábor,
i hnachu třmi prúdy luto vz-chlúmek.
Krěstěné skácechu drěves dvadset,
všech dvadeset, če jich tamo stáše,
privalichu klády po kraj násep.
Juž juž tateré sě v náspy hnachu,
skrěkem řvúce až do oblak strašno,
juž sě jechu náspy rozkotati.
I svalichu s násep klády mocné!
sě smačkachu tatary jak črvy,
sdrtichu je ješče vzdál na rovni.
I by bojeváno dlúho kruto,
až noc temná konec bojem zděše.
Pro bóh! aj nastojte slavný Vneslav,
slavný Vneslav, sražen s násep šípem!
Krutý žel tu teskné srdce rváše,
trapná žízň utrobu kruto smahše;
sprahlým hrdlem lzali rosnú trávu.
Večer tich tu projde na noc chladnú,
noc sě proměniše v jutro šero,
i v táboře tatar kludno běše.
Deň sě rozhorieva na poledne
krěstěné padachu trapnú žizniú,
vypražená usta otvierachu,
pěvše chrapavě k materi božiej,
k niej svá umdlá zraky obracechu,
žalostivo rukama lomichu,
ot země do oblak teskno zrěchu.
"Nevzmožno nám déle žizniú tráti,
nevzmožno pro žizň vojevati;
komu zdravie, komu drah živótek,
tomu v taterech milosti ždáti."
Tako rěchu jedni; tako druzí:
"Trapněje shynúti žizniú meča;
v porobě nám bude vody dosti.
Za mnú, kto tak smyslé," vece Vestoň, -
"za mnú, za mnú, koho vy žizň trápí!"
Tu Vratislav jak tur jarý skoči,
Vestoňa za silně paži chvati,
die: "Prorado, skvrno krěsťan věčná!
V záhubu chceš vrci dobré ludi?
Ot boha na milost ždáti chvalno,
ne v porobě ot svierěpých tatar.
Neroďte bratrie spěti v pahubu!
Prětrpěchom najlutějej vedro,
bóh ny sílil v rozháralé póldne;
bóh nám sešle pomoc ufajúcím.
Zastyďte sě mužie takých rěčí,
ač sě hrdinami zváti chcete.
Pohynem-li žizniú na sěm chlumce,
smrt sě bude bohem zaměrěna;
vzdámy-li sě mečém našich vrahóv,
sami vražbu nad sobú spáchámy.
Mrzkost jest poroba hospodinu,
hriech v porobu samochtiec dáti šíju.
Za mnú poďte mužie, kto tak smyslé,
za mnú prěd stolec materě božiej!"
Ide za niem mnostvie k kaple světěj:
"Vstaň o Hospodine! v hněvě svojem,
i povyš ny v krajinách nad vrahy,
vyslyš hlasy k tobě volajúce!
Oklučeni smy lutými vrahy,
vyprosť ny z osidl krutých tatar,
i daj svlaženie utrobám našim;
hlasonosnú obět tobě vzdámy!
potri v zemiech našich nepřátely,
shlaď je u věk a věky věkoma!"
Aj hle, na vznojeném nebi mráček!
vzdujú větri, zahučie hrom strašný,
chmuráše sě tuča po všem nebi,
blsky rázráz! bijú v stany tatar:
hojný príval pramen chlumsky zživi.
Minu búria. - Voje v řady hrnů;
ze všech vlastí, ze všech krajin země
k Olomúcu choruhvy jich vějú.
Těžcí meči po bocech jim visá,
plní túli na plecech jim rěchcú,
jasní helmi jim na bujných hlavách,
i pod nimi ručí koni skáčú.
Vzezvučaly hlasy rohóv lesních,
uderily zvuky bubnóv brěskných:
nalit sražajevě straně obě.
Podvihaje sě mhla ote pracha,
i by pótka kruta posledněje.
Vznide chrěst i drnket ostrých mečev,
vznide siket kalených strěl strašný,
lom oščepóv, rachet kopí bystrých;
i by klánie, i by porubánie,
i by lkánie, i by radovánie.
Krev sě valé jak bystriny dščevy,
mrch tu ležéše jak v lesě drievie.
Sěmu hlava na dvé rozščepena,
sěmu srubeně-stě rucě obě,
sěn sě koti s orě prěs druhého,
i sěn zerivý své vrahy mláti,
jak po skalách lutá búria drěva;
sěmu v srdce po jilce meč vtasi,
i sěmu tatarin ucho strieže.
Uh, by ryk, stenánie žalostivo!
krěstěné počechu utiekati,
tateré je lutým davem hnáti!
Ajta Jaroslav jak orel letie!
tvrdú ocel na mohúcech prsech,
pod ocelí chrabrost, udatenstvie,
pod helmicú velebyster věhlas,
jarota mu z žhavú zrakú pláše.
Rozkacen hna, jako lev drážlivý,
když mu teplú krev sě udá zrieti,
kehdy nastrělen za lovcem žene:
tako zluti sě, vz-tatary trči.
Česie za niem jako krupobitie.
Vrazi kruto na Kublajevica,
i by pótka ovšem veleluta:
Srazista sě oba oščopoma,
zlomista je oba velím praskem.
Jaroslav, veš ve krvi s orěm zbrocen,
mečem Kublajevica zachváti,
ot ramene šúrem kyčlu protče:
takož spade bezduch mezi mrchy.
Zarachoce nad niem túlec s lukem.
Uleče sě veš lud tatar lutých,
otmetáše drěvce sehodluhé,
palováše tu, kto téci može,
tamo, otkad slunce jasno vstává.
I by prosta Hana tatar vrahóv.
Národní knihovna ČR [sign. 54 F 2924]
Moravská zemská knihovna [sign. 1-0012.623]