Vydání Rukopisů

Rukopis Královédvorský a Zelenohorský,
nejvzácnější památky pěveckého umění nejdávnějších předků.
Vydává Josef Oščádal.
V Klatovech 1915.

strana 5 až 20:
Slovo včas!

Na konci své druhé knížky O jazyku básní rukopisných jsem se loučil mysle, že jsem své myšlenky o pravosti rukopisů dostatečně vypsal. Vím ovšem, že obě knížky mé jsou pracovány na kvap a že místo svého obširnějšího výkladu ponechal jsem čtenáři samému, aby si z toho vybral, čeho potřebí. Psal jsem to, poněvadž slíbená veliká Obrana RK. professora M. Hattaly dlouho se nevydávala, sice by mé práce nebylo bývalo potřebí. Když pak voláno i psáno v některých veřejných Listech, že se přeje zemřelému prof. M. Hattalovi sladkého spánku, Obrana pak Žunkovičova se vynášéla do nebe, bylo i mně to pokynem, abych si přál příjemného odpočinku. Ale některé zajímavé příběhy a zjevy našeho literárního světa přiměly mne, abych ještě povstal k několika svým o nich poznámkám.

Když se u nás oživila otázka o pravosti a podvrženosti rukopisů, lichotím si, že i mé práce k tomu přispěly, dal se tím pohnouti prof. dr. J. L. Píč, aby se vypravil s několika listy RK. na západ, do Paříže a Milána, chtěje slyšeti od znalců nestranných jejich soud o palaeografické stránce toho rukopisu. Uslyšel, čeho si přál, a vrátil se s veselou domů. I byla z toho radosť u všech přátel rukopisů. Ale, bohužel, brzo roznesla se neblahá zvěst o jeho náhlém a nedosti vysvětleném skonu. Ta událosť byla s to, aby zůstavila v srdci národu hlubší dojem, však nastalo opět ticho. Národem hýbají jiné především starosti.

Však přece ne docela bez účinku ostaly tyto příběhy a vynesly nám hned čtvero vydání rukopisů, i konečné vydání veliké Obrany Hattalovy, dlouho očekávané.

Prvním vydáním rukopisů obmyslil nás prof. dr. J. Hanuš: "Rukopisové Zelenohorský a Kralodvorský. Památka z XIX. věku. Vydal J. Hanuš."

Zajímavá tato knížka vyšla v Ottově Světové knihovně č. 933-935.

Nejdůležitější částí knížky jest ovšem Úvod. Obšírně se líčí nejprve literární podvody v Anglii, na Rusi a v Bulharsku, kde se skládaly básně a vydávaly za staré, potom líčí se s velikou učeností stav tehdejších společností literárních, vystupování Herderovo, jenž obracel pozornosť k písním národním a sám složil báseň podle kroniky Hájkovy o Libuši; po skončených válkách Napoleonských Evropa, společným úsilím ze jha francouzského se osvobodivši, oddechla si, všudy nastal ruch volnější, zvláště v Němcích zavanul duch svobody a vzbudil se cit národního vědomí měrou neobyčejnou; týmž duchem napojivše se Kollár, Šafařík, a jiní evangeličtí Slováci, když se vrátili ze studií z Němec, šířili jej doma. Tak se rozmohlo vlastenectví v Čechách obrácené proti Němcům, jako v Němcích proti Francouzům. Nastala obecná sháňka po starých knihách, skladba nových na způsob starých, naši vlastenci buditelé prý pohřešovali takových starých básní, aby jim byly vzory ke skládaní nových, Rusové měli své Byliny, Srbové své junácké písně, ale Čechové ničeho podobného neměli, ovzduší romantismem prosycené, všecky okolnosti a příklady vybízely prý ke skládaní básní a vydávaní jich za staré. Tak a podobně vylíčen stav a všecka možnosť, že se mohly takové podvody státi jako jinde i u nás. Ale že se skutečně staly, marně pátráme po dúkazích.

Však rukopisy jsou tu a jejich původcové prý jsou V. Hanka a J. Linda.

Dále se vykládají některé básně, zejmena Záboj, Čestmír, Beneš, Libušin soud a j. podle obsahu, ale tak ovšem, aby se vidělo, jak tyto básně, když se objevily, hověly výborně smýšlení a přání tehdejších vlastenců svým domnělým demokratismem a nevražením na Němce. Ale to všecko není než zřejmé překrucování pravého smyslu a smysl těch velebných básní jest docela jiný.

Bídný to postup pomoci některé vědě na nohy.

K rukopisným básním řadí se tu i Píseň pod Vyšehradem a Milostná píseň krále Václava. Tyto skladbičky, které se ukázaly při zkoušce skutečnými padělky, přidával Hanka ve vydáních rukopisů k rukopisným básním, ale neukázal tím veliké soudnosti a rukopisům tím škodil. Píseň pod Vyšehradem jest takovou skladbou, která se mohla vylíhnouti z toho romantického ovzduší a rádi ji dáváme hlasatelům této nauky o romantismu. Že i sám J. Dobrovský dal se oklamati Písní pod Vyšehradem, přijav ji do dějin literatury, toho litujeme, ale ještě toho želíme více, že zanevřel na rukopis Zelenohorský, nevěnovav mu více pozornosti. Tragický to omyl slavného jazykozpytce.

Naposledy velebí spisovatel skutek odpůrcův, že uznavše cenu rukopisův, položili je do 19. věku a tak je rehabilitovali, než obhájcové prý je opustili a dali je vyloučiti z čítanek. Pravda-li to? Naopak je. Když odpůrcové rukopisy zlehčili a zhanobili, šířilo se toto nové učení o nich s vysokých škol studentstvem a doneslo se, toť se ví, i žákům středních škol. Učitel, čta a rozebíraje básně rukopisné, činil se u žáků směšným, a tak co mu zbývalo než poručiti věc Bohu a nechati všeho tak. Příslušným úřadům ovšem nastala nezbytnosť vyškrtnouti básně ty z čítanek.

Spisovatel ještě vyslovuje přání, aby na oslavu stoleté památky složení (?) rukopisů vydána byla obrana na potvrzení rukopisův za plod 19. věku. A jak to bude, dostanou-li se básně rukopisné takovou rehabilitací zase do knih školních, budou-li se básně ve škole překládati ze staré češtiny do nové, či se žákům předloží již překlady hotové? Vždy na to bude zajímavá podívaná.

Taková rehabilitace je posměchem.

Text rukopisův je pořízen podle nejstarších vydání Hankových s novočeským jeho překladem. Poznámky o chybách Hankova čtení a překladu mají potvrzovati Hanku padělatelem, ale nepotvrzují ničeho, spíše naopak.

Druhé vydání rukopisu Kralodvorského samého, jež vyšlo tiskem a nákladem knihtiskárny Melantricha, je zajímavo svými přídavky vpředu i vzadu. Vpředu je stručný přehled sporu rukopisného od počátku až po výpravu dr. J. L. Píče se čtyřmi lístky RK. do Paříže a Milána, potom, co se dálo po návratu učencově: Denník jeho cesty uveřejněn dr. Čeňkem Zíbrtem, knihovníkem musejním, v Českém Slově, kolem Českého Slova seskupili se muži za účelem revise celého sporu rukopisného, konečně vše uvázlo. Dále se podává výčet básní RK. Text rukopisu se opatřuje podle Prusíkova vydání. Přidány jsou čtyři ukázky rukopisu z fotografického vydání Vrťátkova. Vzadu podává p. dr. Č. Zíbrt zprávu, jak se loučil dr. Píč, s úřednictvem musejním, předstíraje cestu na jih na zotavenou, jak žádal pana kníhovníka, aby posudky znalců, jež přivezl z Paříže a Milána, dal vytisknouti v musejníku a zápisky jeho o cestě v některém jiném Listě veřejném. Nebyly však otištěny posudky v musejniku, přípomíná dr. Č. Zíbrt, nýbrž v Archaeologických památkách, zápisky pak v Českém Slově. Když pak přátelé dostavili se ještě na nádraží k jeho doprovodu, nenašli ho tam, ale našli ho doma mrtva. Škoda toho muže, byl by ještě mohl mnoho prospěti dobré věci. Z Českého Slova přiložili vydavatelé Denník cesty Píčovy s dovolením dr. Č. Zíbrta k tomuto vydání RK. Těmito přídavky bude vydání toto vždy důležitým dokumentem k osudům rukopisů na konci 1. století od jich objevení.

Třetí vydání rukopisů, Žunkovičovo, je zajímavo tím, že je bohatší nad předešlá, majíc o Píseň pod Vyšehradem víc. Vyšlo v Olomouci 1912, nákladem Časopisu "Eva", tiskem J. Slováka, jsouc vyzdobeno obrázky Janem Koehlerem.

Vydání opatřeno jest obšírnými úvody. Z nich dovídáme se, jak pan major Žunkovič jednal s drem Píčem ještě před odjezdem jeho do Paříže, také se z nich dovídáme zevrubnějších zpráv o příčině náhlého skonu učencova. Překvapuje, že se v tomto vydání Píseň pod Vyšehradem řadí k rukopisúm, jimž se přece nerovná a byla palaeografickou zkouškou uznána za padělanou. To historické vypravování o původu této básně zní nadmíru romanticky. Úvody k básním chybují tím, že do básní mnoho vkládají, čeho v nich není. Nový výklad obsahu Lubušina soudu jest chybný, zbytečný a nemístný. Co báseň vypravuje, je jasno a ve shodě s ostatním podáním. Popelové byli nejen v Polsku, ale i v Čechách, předkové pánů z Lobkovic se tak jmenovávali. Tetva jest vlastní jméno osobné, Tetva Popel. Zajímav jest ovšem výklad 2. verše Sněmu: Mužie pažú atd. Co je pažú, poučí přidaný slovníček, kde se čte: pažiti tužiti se, tužiti svaly k boji. Však v tomto smyslu jest pažiti název tělocvičný nedávno Sokoly vynalezený. Proč nedržeti se staršího výkladu pašú? Sloveso pachati nebo páchati jest posud v Čechách běžno, byť i s jiným významem. V jednom předcházejícím článku praví se o těch, kteří do Čech vpadli a plenili, že byli Slované, v básni pak samé čteme, že byli Němci Sasíci. Komu věřiti? Zajisté básni, nebo není proč jí nevěřiti, slovanští kmenové nečinívali vpádů do sousedních zemí slovanských za plenem. S Polany jest jiná, to bylo věcí knížat. Veliké úsilí vynakládá pan spisovatel zjistiti místopis celé výpravy Zabojovy a Slavojovy. Černý les, modrý vrch, temný les jsou prý vlastní jména místní. Ale jak to, ten modrý vrch na zpátečním tahu vojů Zabojových a Slavojových již se nejmenuje modrý, nýbrž šerý. Vlastní jména nemění se tak náhle. Slovem černý, modrý, šerý, temný nejsou než obyčejné zdobné přídavky svých podstatných jmen, jak z básně můžeme zřejmě vyrozuměti. Zbytečna je ta starosť o ten místopis, není ho potřebí ku porozumění básni. Co ta nám praví, je toho dosť a je to jasno, můžeme na tom přestati. Slovníček přidaný neshoduje se s básněmi. V básni o Čestmíru máme opravené čtení jarno, kteréžto slovo má sice slovníček také, ale najdeš v něm iurno, jak se čtlo před opravou touto. Roba podle slovníčku znamená věc? Neslýcháno! Ještě jsou tam některé zvláštnosti podivné, jimiž této knížky nechci obtěžovati, ale radím, kdo se chce pobaviti, aby si slovníček prohledl až do konce.

Čtvrté vydání zase jen Rukopisu Kralodvorského pochází od professora Václava Horáka pomocí dr. Jana Kryštůfka tiskem V. Kotrby v Praze 1912.

Pan vydavatel tu měří verše rukopisu jakýmsi štěpným rýmem, jemuž nerozumím, co je alliterace a assonance, ovšem vím, ale že touto mírou dochází k tomu, aby měnil jména v rukopise, činí mi ten celý štěpný rým podezřelým. Jaká to ukrutná změna, mění-li se jméno hrdinovo Čmír v básni štěpným rýmem ve Zder, jak je v kronice Pulkavově? Jméno hrdinovo čte se v básni v několika tvarech, ale vždy přece zní zachovaleji než v kronikách, v nichž je zjinačeno a i zkaženo. Rukopisy pokládám za tak dokonalé, že se v nich nic měniti nesmí, aby se jim neublížilo.

Básně z doby pohanské vykládá za báje a srovnává je s bájemi básní starogermanských. Nechme básně, jak jsou, historickými, které vypravují děj skutečný a vypravují tak dobře, že jim každý může rozuměti. Menší básně, lyrickoepické, zobrazují zajímavé příhody ze života. Ale onen postup u výkladu těch starobylých vzácných básní vede jistě k novému jejich pádu. Dejme tomu, že by někdy básně rukopisné zase byly vřaděny do čítanek a pan professor by vystoupil ve škole s takovým výkladem těch básní, jistě by je znechutil žákům, kterým by se zdály zastaralou, nechutnou veteší. Pakli se budou vykládati prostě, jak jsou, budou v nich vždy nalézati potěšení a poučení výborné. *)

*) Takovou učenou práci hyzdí přece chyba, jako je na str. 20. uprostřed "již nelze do něj hleděti".

Jest se nám varovati nových všelikých zmatků!

K těmto čtyřem vydáním rukopisů přikládám ještě jedno za páté, své vlastní. Myslím, že nebude mezi nimi zbytečno. Vylučovati rukopisu Zelenohorského pokládám za nespravedlivo, jenžto vší svou povahou jakožto památka starého umění slovesného důstojně se řadí k básním rukopisu Královédvorského. Přepisuji RK. z fotograf. vydání Vrťátkova a RZ. podle nejlepších vydání, mezi nimiž je i Hankův věrný přepis z jeho Polyglotty, nedrže se však žádného zvláště. Přepisuji staročeským pravopisem, kterého užil zemřelý prof. M. Hattala ve svých Alexandreidách, chtěje tím, seč právě jsem, uctiti památku jeho. Vlastností toho pravopisu jest, že se nad r nepíše háček změkčovací před i, ě, ie, jako nad d, t, n, a bedlivě se znamená l měkké. Jinak šetřím zvláštností rukopisu, pokud jsou dnešnímu čtenáři srozumitelny, aby se zachoval co možno jeho starý ráz.

Slovesa III. tř. vzoru trpěti a slovesa IV. tř., která v rukopise se končí vie m. našeho í, mohla by snadno připodobiti se našemu způsobu, ale ponechává se rukopisu jeho zvláštnosť a píše se: Praha mlčie, Vltava sě kúrie, krev sě valíe (ruk. vale), proměnie sě vše, sěn sě kotie, zahučie hrom, sě valie dým (ruk. vale), zevznie (mohlo by se ovšem čísti zevzně aoristem) hlahol trub i kotlov, voda hučie, vlna za vlnů, sě valie (ruk. vale). Přepis valie za ruk. vale se dělí jen tím, že se v rukopisném vale i nevypisuje, ač jev měkkém l bytně obsaženo. Sem řadí se i smýšlie m. smýšle.

Aby se všecka tato slovesa převedla na í, k tomu přemlouvá ten důvod, že se za sebou tvary s ie s tvary s í v rukopise střídají, n. př. v Ludiši zevznie se střídá se zevzní, v Jaroslavu následuje za sěn sě kotie hned sěn zeřivý své vrahy mlátí, ale rukopisu sluší nejlépe, co a jak v něm je.

Vložie oběti v Čestmíru pokládám za přechodník a přepisuji vlože. Tím se věta lépe připojuje ku předešlému, jež jinak je jako odtržena a osaměla. Verš Zaboje dlůho sědie, i dlúho sě mútie ponechává se ve vydáních tak a rozumí se praesens historieum, ničeho nenamítám proti tomu, já však přepisuji dlúho sědě, i dlúho sě mútě vykládám sědě za aorist a sě mútě za přechodník. Podobné k tomu místo je ve Zbyhoni: žalostivo sědě, s němým lěsem mlče. Na obou místech přechodník velmi vhod.

Slovesa trčú, vrážú (vrážejí), sovy nebojú sě od obyčejného časování se dělí, ale na Moravě posud se slýchají tvary podobné. Verš v Oldřichu chorúhvy tu sbory na most vrážú různě se ve vydáních vykládá, můj přepis však neponechává žádné nejasnosti.

Tvary brietný a strieže bylo by snadno přepsati britný a striže, ale nechť má rukopis svou zvláštnosť. Číslovky tři a čtyři znějí v rukopise trie a čtyrie, ale v Čestmíru zástup sěn bě čtyrie hlukov četný jest čtyrie genitiv za čtyrí nebo čtyř. Podobně se podržuje k něm m. k nim, s niem, za niem m. s ním, za ním.

V rukopise se nevypisují zdvojené souhlásky, ale tomu čtenář porozumí, píše-li se l'ud braný m. branný, kytice voná m. vonná, vodu striebropěnú m. striebropěnnú, ot Kamena Mosta m. Kamenna, nebo píše-li se prokní teče ruče koněm svojim m. k koněm nebo sedieše kněz starostami m. s starostami, nebo vzvola skály m. s skály a p., ale docela již snadno porozumí, píše-li se mnostvie m. množstvie, vícestvie m. vícezstvie a p. Ale přece raději přepisujeme vskočiti m. vzskočiti za rukopisné vzkočiti.

Přepisuji dostúpichu míta středem lěsa. Míto znamená místo vysekané v lese, proto i v Jahodách vymítěno se píše, na rozdíl od mýta, které znamená jakýkoli poplatek. Nerozhodno je, má-li se přepsati prsi čili prsy; já v tom následuji starších vydání. Na místě v Zaboji: ty pěješ srdce k srdcu pěsňú z strěda horě a na místě tamže: nohú v krok a rukú v braň kladu místo těch instrumentálů pěsňú, nohú, rukú akkusativy: pěsňu (heterokl. akk. m. pěsň), nohu, ruku (v tomto se shoduji s Kořínkem). Instrumentály, ač mají pomáhati smyslu, zdají se mně trochu strojenými. S Kořínkem srovnávám se též na místě: i u povodňu sich Tatar l'utých kolébáše sě voj atd., maje u povodňu za akkusativ.

Poznamenávám, že Ide se čte dvojslabičně, Jde jednoslabičně.

Prusík vykládá místo: k něm zdě Zaboj k nim promluvil Zaboj, ale ten výklad tam není možný. Myslím, že se místo nejlépe vyloží výpustkou: k nim tu Zaboj, totiž se přibral.

Nenásleduji Prusíkova přepisu v Čestmíru: "I idieše vojsko všemi kroky slunce až pod polednie slunce. Tamo na rovní očekáváše je voivný Vlaslav." Prusíka svedlo asi následující "je" k této změně, nebo všude jinde čteme "vojska" (r. ž.), pročež bude je spíše genitivem, který lze přepsati na jé. Voivný opravuji na vojevný, poněvadž se mi to zdá býti chybou písařskou. Jako v Čestmíru i by leskem naplněma hora, v Jaroslavu slavný Vněslav srazěm s násep šípem, tábor sěn bě strašný až do nedozíráma dalěka jsou příčestí trp. r. přít. času naplněmo m. naplnima, srazěm m. srazim, nedozírám vzácností starožitnou, tak i v Libušině soudě rozvaděma m. rozvadima, totiž bratry, proto ho neměním. A jako jsem ušetřil starožitného rázu rukopisu Královédvorského, tak ponechávám i rukopisu Zelenohorskému jeho zvláštností a přepisuji pleznědle, Vletavo, vletoriečný, chlemca, pleky, žleč. Jak se to vyslovovalo, ani dobře nevíme, nyní vyslovujeme plznědle, Vltavo, vltoříčný (vodohojný. vlt. jako ve Vltava je voda, srov. s něm. Fluth), chlumce, pluky, žluč. Též přepisuji bred, Krekonoší, prevěncu, nyní brd, Krkonoší, prvěnci. Nechápu proč se přepisuje narírati, však v ruk. Zel. c znamená i c i k, pročež možno přepsati i naríkati.

Potíž jest se slovesem uderiti, které se čte osmkráte v RK. a vždy psáno s r nikdy s rz nebo s rs; to ukazuje na Moravu, kde se posud tak vyslovuje, ale jak to přepsati pravopisem Hattalovým než uderyti (srov. polské uderzyé)? Časujeme-li však praesens uderym - š.-y atd., jest nám to příliš neobyčejné a mohlo by i čtení zatemniti; proto pouštím od označení této zvláštnosti, která není tak důležita, přestávaje na této o ní zmínce. Ale i jiná slova píší se v RK. důsledně s r a ne s rz, rs, někde snad je to chybou, ale ne všudy, proto přepisuji chorúhvy sbory na most vrážú, lěsem za Zabojem sbory, lěsem za Slavojem sbory. Domnívám se, že se tu objevuje již rozdíl mezi sklonbou osobní a neosobní. Kořínek má v prvním z těch příkladů také sbory, ale jemu je to sociativ s sbory. V témže příkladě přepsal Kořínek choruhvi dle starší, původní sklonby, já tu následuji Jaroslava, v němž se sklání napořád chorúhva-y. Prusík má ve všech třech uvedených příkladech sboři, Kořínek v posledních dvou. Aby nebylo třeba textu závorkami obtěžovati, vypiši zde některé opravy a doplňky chybiček, jež starověkému písaři proklouzly. Není jich mnoho.

V Oldřichu čteme na 1. řádku podle fotogr. vydání jen rn lěs, v jiných vydáních doplněno...sě v črn lěs. Na 2. řádku čteme tamo, kam, verš žádá kamo. kamo.

V Beneši přidáno "vše" dle předešlého verše do následujícího: ruče sě vše proměníše, jak verš potřebuje.

V Jaroslavu přidáno sě do verše: na rovní sě valnej položichu, podle potřeby verše. Na konci slova najl'utějej připletlo se j, jež třeba odříznouti. Srazistata chyba m. srazista sě, jak snadno se domysliti.

V Sedání oba dobysta tu mčí, verš žádá mečí. Praděd mój zbi diva tura, přidáno mój za praděd, jak verš tomu chce.

V Libušině soudě iskati pravdu čísti jest iskať pravdu, aby šlo do verše.

Rukopis Královédvorský a Zelenohorský,
nejvzácnější památky pěveckého umění nejdávnějších předků. Vydává Josef Oščádal. V Klatovech 1915. Tiskem a nákladem Ot. Čermáka. Formát 14,5 x 9,5 cm. Počet stran 130.