Rukopis Královédvorský a Zelenohorský,
nejvzácnější památky pěveckého umění nejdávnějších předků.
Vydává Josef Oščádal.
V Klatovech 1915.
strana 21 až 48:
O některých výtečnostech slohu rukopisného.

Velikou ozdobou slohu básní rukopisných je obratné kladení prostých časů minulých aoristů a imperfekt, které jemu veliké živosti a malebnosti dodávají.
Rozhodné imperfektum může tvořiti se pravidlem jen od sloves nedokonavých, imperfektum od sloves dokonavých tvořené kolísá významem mezi imperfektem a perfektem, tak že někdy těžko určiti, který význam jemu lépe přísluší. Na př. v Zaboji: i po třetiem dni, kehdy sě zatemníše noc, bra sě Zaboj v lěs, máme-li rozuměti zatemňovala se či se zatemnila? Oboje smyslu vyhovuje; v Beneši: ruče sě vše proměníše, máme-li rozuměti proměňovalo se či se proměnilo? Oboje možno, ale přece myslím, že ke druhému se spíše smysl kloní; v Čestmíru: Bujno zvoláše Čstmír na voje, je-li to zvolával čí zvolal? Ke smyslu se asi druhé lépe hodí; v Oldřichu: Noc sě prěvalíše prěs pól noci, pokročíše k jutru šedošeru, jest obojí výklad možný. Perfektivní význam má v Zaboji: i v dědiny vrátíše sě byvšie blahosť; rovně v Jaroslavu: i tresť Kublajeva svícezíše, též v Jahodách: zadrieše si ostré trnie v bělitkú nožicu, také v Libušině soudě: Prilitieše družná vlastovica, prilitieše od Otavy krivy, sěde na okence rozložito, a tak i jinde: sdieše horě, a sě sdieše Vojmír i sdieše Čstmír, podáše věrnú ruku, vstáše búřa. Ale máti božia dodáše jim chrabrosť jest dodávala, ne dodala, také otmetáše drěvce séhodlúhé kloní se otmetáše spíše k následujícímu palováše, než ku předcházejícímu ulěče sě veš l'ud Tatar l'utých. Ale tím ještě toto imperfektum s významem perfektivním nekryje se s aoristem, má něco nad aorist, jest důraznější. Ba mně se zdá, že zvláště na některých místech s následujícím hned za ním aoristem anebo jiným tvarem podobného významu imperfektum velice se blíží plusquamperftu, vyjadřujíc stav z děje minulého vzešlý. Na př. Kehdy se zatemníše noc, bra sě Zaboj v lěs když se byla zatemnila noc, bral se Zaboj v les; ruče sě vše proměníše rychle se vše bylo proměnilo; Noc se prěvalíše prěs pól noci, pokročíše k jutru šedošeru, ajta vece Výhoň knězu Oldrě atd. noc se byla převalila přes půl noci, byla pokročila k jitru šedošerému, ajta vece Výhoň knížeti Oldřichu atd.; zadrieše si ostré trnie v bělitkú nožicu, nemože na nožicu vstúpiti byla zadřela si ostré trní v bělounkou nožičku, nemohla na nožičku vstoupiti; Priletieše družná vlastovica, priletieše ot Otavy krivy, sěde na okence rozložito v L'ubušině otně zlatě siedle byla přiletěla od Otavy křivé, sedla na okénko prostranné v Libušině otcovském zlatém sídle. Prusík vykládal přilítala, ale to se nesnáší s následujícím aoristem, jejž nezbytno, aby předcházel děj dokončený: přiletěla potom si sedla.
Ajta Jaroslav jak orel letě či letie? Já se kloním k onomu, poněvadž aorist se tu hodí lépe k naznačení rychlosti děje: přiletěl. Sloveso letěti jest sice nedokonavé a aorist takových sloves mívá také význam nedokonavý a blíží se inperfektu, ač se mu nerovná, ale na některých místech spojitostí řeči nabývá významu dokonavého, jako zde. Ještě zřejměji nám to ukazuje počátek zpěvu o Zaboji.
Po praesentu vystupuje, které líčí stav trvalý, následují samy aoristy, které oznamují děj rychlo postupující: vystúpi, obzíra, zamúti sě, zastena, sědě, i vzchopí sě. Po těchto aoristech následuje výpustska: dolov lěsem, lěsem dlúhopustým, totiž dal se. Potom přichází jedno imperfektum spěcháše, které nám významně představuje a líčí obcházejícího Zaboje od muže k muži, po něm zase čteme aoristy rěče, pokloni sě, spěcha. Imperfektum spěcháše s aoristem spěcha jednoho slovesa se tu setkávají a zřetelně ukazují rozdíl obou, ono líčí děj v jeho rozvoji, a ačkoliv spěcha jest děj nedokonaný spěchal, přece proti tomu imperfektu blíží se významu odešel, odkvapil.
Ke světlému ukázaní pravého významu tohoto takového imperfekta ještě dva příklady.
Skvělé je svou krátkostí a pravdivostí i krásou líčení bouře v Jaroslavu. Nejprv se ukáže na vznojeném nebi mráček, potom zaduje vítr, který obyčejně předcházívá bouři, zahučí hrom, který ji ohlašuje již blízkou, z prvotního mráčku vzroste tuča, veliký mrak, který celé nebe pokryje. Hojným přívalem se bouře končívá. Ale vizmo, jak to pěvec starověký vyobrazil. V prvním verši má výpustku, která svou stručností dodá řeči důrazu. V druhém verši má dvě praesentia historická sloves dokonavých, která oznamují nastání děje a jej zpřítomňují. Potom jest jedno imperfektum, které obrazně líčí, jak ten mráček vzrůstal a se roztahoval, až potáhl celou oblohu. Potom místo slovesa jsou dvě příslovky, vlastně podstatná jména, zobrazující zvukovou malbou velmi důrazně údery blesků do stanů Tatarských. Konečně hojný příval korunoval všecku bouři a hrdiny hostýnské občerstvil a potok chlumský zživil, což vyjádřeno vhodně a stručně aoristem zživi, totiž vodou opatřil, ač žízně jejich neuhasil, poněvadž z potoka bouří zkaleného nelze píti, ale aspoň náději jim dal, že se prameny chlumské opět napijí. Významné postavení má imperfektum uprostřed, aorist na konci. Velikého účinku dosahuje pěvec imperfektem na místě: Ajta rozmnožie sě Tatar mnostvie, jak sě množie večerní tma v jeseň, i u povodňu sich Tatar l'utých kolébáše sě voj křesťan strědem, úsilno sě drúce k sěmu chlúmku, na němž máti božia divy tvorí.
Tak viděti, ve všech třech uvedených příkladech ze Zaboje a Jaroslava jest toto významné imperfektum uprostřed místa mezi aoristy a jinými tvary slovesnými, ale na něm všecka váha místa skoro se zakládá.
Jinde, kde se imperfektum s aoristem a jinými tvary slovesnými střídá, přivádí sama tato různosť do výpravy nebo líčení příjemný půvab. Na př. ve zpěvu o Čestmíru: Plápoláše oběť, i blížíše sě voj k úvalu, iz úvala vzhoru v dúbravu. Voji, ozvučeni hlukem, idú po jednom, oružie nesúce. Prokní jda kol oběti, bohom slávu hlásáše, i zacházeje, zezvuče, nemeškáše. I kehdy docházéše posleda vojev, vskočí Vojmír na svój ručí komoň, tučné kýty i plece naloži šesti jezdcem za voji.
Netřeba více příkladů, nebo s takovými místy se co krok v básních potkáváme. Slovem imperfektum líčí, aorist vypravuje, pročež kde třeba nastíniti rychlý postup děje, tam i na samy aoristy narážíme. Na př.: I vsta Čsmír, i vzradova sě, radostně sně svój ščít črn dvú zubú, i sně se ščítem i mlat, i nepronikavý helm, pode vše drva vlože oběti bohom. Nebo: Vrazi kruto na Kublajevica, i by pótka ovšem velel'utá. Srazista sě oba oščepoma, zlomista je oba velím praskem. Jaroslav veš ve krvi s ořem sbrocen mečem Kublajevica zachváti, ot ramene šúrem kyčlu protče, takož spade bezduch mezi mrchy.
Rozdíl mezi aoristem nedokonavých sloves a imperfektem jest přece znatelný. Zřejmý jest trvací význam aoristu - na místě: I posla Čstmír korisť vratno l'udem, s korisťú vrace sě lěpá děva vracela se, ne vrátila. Ale poněvadž rukopisy nedokonalým pravopisem jen nedokonale písmem mohou vyznačovati takové tvary, ponechává se tu mnoho domyslu, a tak mnohdy přepisuje se tu imperfektum, kde aorist vyhovuje, na př.: Vstanu Chrudoš ot Otavy krivy, žleč sě jemu rozli po útrobě, trasecku sě l'utosťú vši údi, máchnu rukú, zarve jarým turem atd. Trasechu je některým málo a přepisují trasiechu, po mém rozumu je však aoristu dosti, imperfekta mnoho. Praesens historické zarve také se sem výborně hodí, které se s aoristem střídává, jak jsme se přesvědčili z líčení bouře na Hostýně. Ještě jeden příklad z Libušina soudu: Sebrastě glasy děvě súdně, sbierastě je u osudie svaté sebraly hlasy děvy soudné, sbíraly je do osudí svatého. Přepisovati sbierástě zbytečno, poněvadž aoristu dosti jest sbíraly, nebo dokonce posbíraly. Sbierastě znamená nepochybně děj trvací nebo opětovací, ale z povahy vypravovací aoristu jde, že se jím jednotlivé doby trvacího děje shrnou v jedno. Tak i předešlý aorist znamená třásly se, nebo dokonce vztřásly se. To nám potvrdí příklad z Čestmíra: Vzradova sě Vojmír velěvelě, vzvola skály hlasem v lěse hlučným, z mocna hrdla vola k bohom tako, i vztřasú sě drva šira lěsa atd. Není velikého rozdílu mezi předcházejícím vzvola a následujícím vola. Pěvec nepraví voláše, než spokojiv se s vola, dal nám sám na um, jak máme na podobných místech čísti a jim rozuměti.
Avšak dosti již toho o obratném nakládaní s prostými tvary minulými v rukopisech. Ale nejen na nich zakládá se všecka krása, nebo nalézáme, i kde jich není, překrásná místa. Tu působí i příčiny jiné, sama bohatá, jadrná a názorná řeč staročeská, živý názor přírody pěvců, jejich umění a vkus vytříbený. 
      Stojá hory v pravo, stojá hory v lěvo,
      na jich vrcholi na vysokej
      zírá jasné slunečko.
      Horami zdě otsud, horami tam otud
      tahú voje, bitvu v sobě nesú.
Jaký to krásný živý obraz bez imperfekta a bez aoristu! Dva příklady následující mají nás přesvědčiti o živém názoru pěvců zvláště na místech, kde se líčí proměny časové, proto ač se na nich potkáváme s prostými minulými časy, hleďme na věc, jako by jich tam nebylo, nebo i když je převedeme na naše obyčejné složené časy minulé, účinek trvá. V Oldřichu: 
      Noc sě prěvalila prěs pól noci,
      pokročila k jutru šedošeru.
V Jaroslavu: 
      V tom temná noc posula všu zemiu,
      rozvali sě k zemi i k oblakom,
      i zaprěti zraky z apolěná
      i krěsťan i Tatar protiv sobě.
      V hustě tmě krěstěné náspy vrhú,
      náspy zakopané kolkol vrcha.
K zaprětiti netřeba hledati původu v jiné slovanštině, nebo čte se i ve staročeské Alexandreidě několikkrát, kde prětiti znamená hroziti. V Jaroslavu význam jest přenesen: zahroziti, zahraditi, oslepiti.
Také několik významných koncových assonancí nalézáme v těchto básních, které nejen místo přiozdobují, podobajíce se rýmu, nýbrž jeho význam i dojem zvětšují: 
     1. Hrnúše sě za niem osm vladyk,
        s vladykami triesta pól sta vojnov,
        vojnov prěudatných tamo, kdě bě
        mnostvie Polan rozvalěno ve sně.
     2. Uderichu rány bubni hromné.
        vyrazichu zvuky trúby hlučné.
     3. Krutý žel tu teskné srdce rváše
        trapná žízň útrobu kruto smáhše.
     4. Vzezvučaly hlasy rohov lěsních,
        uderily zvuky bubnov brěskných.
     5. Zavzní vícestvie k Neklanu radostnu uchu
        i zračí sě korisť Neklanovu radostnu oku.
     6. Vezdě po vlastech
        hnachu l'uto po vrazech.
     7. Ajta junoše po horách chodíva,
        dolinami chodíva v l'uté boje,
        hrdú braň na sobě nosíva,
        braňú mocnú rozráže vrahov shluky.
     8. I by klánie, i by porubánie,
        i by lkánie, i by radovánie.
V posledním příkladě sloučena jest vnitřní assonance s koncovou k obzvláštnímu účinku.
Také několik příkladů allitterace zaznamenati jest: 
     1. Neklan káže vstáti k vojně,
        káže kniežeciemi slovy protiv Vlaslavu.
        Vstachu voje, vstachu k vojně,
        vstachu na kniežecie slova protiv Vlaslavu.
     2. I vsta Čsmír, i vzradova sě.
     3. Řváše na hradě Kruvoj řvániem býka.
     4. Aj řiče *) lěs řvaniem iz úvala.
     5. Vzradova sě Vojmír velěvelě.
     6. Vlna za vlnú sě valie.
*) Poznámka. Výjimkou psáno tu řiče m. riče aby allitterace patrna byla i oku.

O jiných všelikých ozdobách těch básní psáno mnou v prvních dvou mých knížkách, pročež tam odkazuji. Ale kdo chce do ducha a formy těchto básní vniknouti, tomu nedostačí tyto stručné ukázky, tomu jest probírati tyto básně slovo od slova, obrat od obratu řeči, řádek od řádku, místo od místa, myšlenku od myšlenky. Všudy najde pozoruhodného dosti, co jest jiné než nynější básně nám podávají, a přesvědčí se, že z básní k nám mluví pěvci časů dávno minulých.
Ještě si všimnu tu osnovy básní rukopisných a doplním, co jsem již v prvních dvou svých knížkách o ní napsal.
Nejprve si všimnu menších tří básní epických, po nich i tří básní lyrickoepických, připoje krátkou poznámku o pěti písních lyrických, obrátím potom bedlivější pozor ku větším básním epickým.
Zpěv o Oldřichu nemá počátku, jenž mu chybí, co zbývá, skládá se z oddílků, zřetelně se od sebe dělících. 1. Sněm sedmi vladyk se sbory v lese nedaleko Prahy, k nimž přirazil i Výhoň s Oldřichem a se sborem. Tu na mítě za noci spolu rokují. 2. Když se rozednilo, vyzve Výhoň knížete Oldřicha, aby se ujal vedení. 3. Kníže Oldřich rázně se ujme vedení a vede vladyky se sbory ku Praze. 4. Když přitáhli pod les někde na Petříně, před nimi rozkládala se Praha v ranním spánku. 5. Sestoupivše s hory, brali se opatrně Prahou ku hradu. Když na volání pastuchovo vrátný otevřel bránu, pastýř hlasně troubil. Na zatroubení pastýřovo vskočili ozbrojenci s korouhvemi na most (ne přes Vltavu, což jest spíše chybou písařovou než skladatelovou, nýbrž přes příkop) a s hlučným bubnováním a troubením vtrhli do hradu. Polané ze spánku vyburcováni jsouce chápou se zbraně, ale po krátkém odporu dají se na útěk zadní branou. Jásavým Dopěvem zavírá se Zpěv.
Čilý spád děje se pozoruje, jinak zdobí zpěv jadrná mluva patrně starobylého rázu, některé ozdoby staropěveckého umění, jako ten obrazný přechod noci do jitra, ta assonance vyobrazující Polany ve hlubokém spánku pohřížené, zvláště pak na dopěv neskrblil pěvec svým uměním.
Zpěv O pobití Sasíkův různí se od jiných zpěvů nejen strofou, drobnou, ale ladnou, nýbrž i látkou. Není válka opravdová, kterou pěvec opěvá, nýbrž toliko nájezd souseda plenu chtivého, a pěvec volil ke zpěvu i způsob přiměřený. Naladil totiž své varyto níže a uhodil v ráz prostonárodní, k čemu ho všecko nabádalo, nebo tu proti plenitelům postavil se lid selský ozbrojený cepy. Hned úvod zaznívá prostonárodně: Pěvec apostrofuje slunečko, je-li žalostivo a proč ještě svítí na ně na bídné opuštěné lidi? A potom praví vysmívaje se plenitelům: Dejte, dejte, ubožátka, stříbro, zlato, zbožíčko, a zato se vám odmění tím, že ještě vypálí dvory a chýžky. A vypálili vše, dobytek odehnali, dále k Troskám táhnou. Ale brzo obrátí bědování v útěchu lidu: Nenaříkejte, sedláčkové, již vám travička vstává tak dlouho šlapaná cizím kopytem, osení se zelená, promění se vše. Vijte věnce z polního kvítí svému vyprostiteli, předjímaje a předbíhaje svoje vypravování o Beneši Hermanovu, pánu toho kraje, jak sezval lid kmetský tajně do lesa pod Hrubou Skalou, jak se lid ozbrojil cepy, a jak Beneš postavil se mu v čelo a vytáhl s ním na plenitele. Nastane srážká. Tu naladil pěvec varyto zase výše a vypravil líčení bitvy vším uměním těch starodávných pěvců, ale nechal nám při tom i to vědomí, kde jsme, totiž mezi poli i lesy, bera příměr a látku k líčeni z okolí: Třesk kyjů a mečů přirovnává ku praskotu kácejících se starých stromů v lese od vichřice, líče, jak plachá zvěř a všecko ptactvo vyplašeno rykem bitevním prchá až po třetí vrch, i ten lom, s něhož bitva se rozhodla, dobře se do toho obrazu hodí. Co v tom malém zpěvu krásy a rázu starobylého!
Rozvrh zpěvu zevrubný podal jsem již ve druhé své knížce a nechci ho zde opakovati.
Zpěv o Sedání dělí se též ode všech zpěvů látkou, jiné zpěvy opěvají boje, války, ve zpěvu o Sedání opěvá se slavnosť, slavné hody, slavné sedání. Bývá někdy podceňován a za nepatrnější ostatních pokládán, ale on má svou cenu a krásu sám v sobě.
Po kratičkém vstupu líčí 1. zajímavého knížete Zálabského s jeho spanilou rodinou, 2. vypravuje, jak kníže pozval jednou všecky pány na hrad na hody veliké, 3. líčí slavné hody, když se páni dostavili, 4. oznamuje, jak kníže, když se pohodovalo, prohlásil, proč pánů pozval, že chce zvěděti, kdo z nich mu bude nejpomocnější, nastala-li by válka, nebo prý i za míru třeba pomýšleti na možnosť války, 5. jak páni povstali od stolův a brali se na širou louku před hradem, kde byla ohrada určená k sedání; povýš na pavlači před hradem seděl kníže se starostami, knieni s zemankami a kněžna s pannami, 6. jak kníže provolal, že prvního k sedání ustanoví on, druhého knieni, třetího kněžna. Kníže ustanovil Střebora, ten si vyzval Ludislava. Statečně zápasí, až jsouce oba unaveni vystoupí z dráhy. Knieni ustanoví Srpoše, ten si vyzve Spytihněva. Statečně se potýkavše, jsouce unaveni vystoupí z dráhy. Kněžna ustanoví L'ubora, L'ubor si vyzve Bolemíra. Bolemír s koně spadne a odnesou jej chlapi z dráhy. Druhým si vyzve L'ubor Ruboše. Ruboš též má nehodu, že spadne s koně a odnesou jej chlapi z dráhy. L'ubor potřetí vyzývá pány, kdo se chce s ním bíti, aby vstoupil do ohrady. Tu na chvilku nikdo nepovstával, i byl hovor mezi pány, kteří se počali rozpakovati. Z rozpaků je vyvedl Zdeslav, který na bujném oři vjel do ohrady. Poslední zápas byl nejtužší. Oba zápasníci, vrazivše do sebe hlavami spadli s koní a potýkali se pěšky. L'ubor však se přibočiv rozťal Zdeslavu přílbici na dva kusy a vyrazil mu meč z ruky za ohradu. Zdeslav měl štěstí proti dvěma svým předchůdcům potud, že ho nebylo třeba odnášeti z dráhy. Snadno pozorovati, jak se v třetím oddíle sedání zápasy stupňují, ale L'ubor ukázal se neodolatelným. Páni jej obstoupí a vedou před knížete, knieni a kněžnu, která L'ubora ověnčí.
Zpěv tedy opěvá velikou slavnosť, a pěvec našel si k tomu také přiměřený způsob slohu, který září jasností a veselostí, ovšem s náležitou mírou, nikde nenadsazuje. Taková střídmosť starobylému slohu sluší. Tomu neodporuje ani verš, "otnesú jej chlapi z dráhy", kterým, jak se zdá, veselosť pěvcova překypuje.
V tom tkví všecka krása a cena zpěvu, který není nepatrnější ostatních, máť svou vlastní krásu.
Dvě lyrickoepické básně, Jelen a Zbyhoň, jsou velmi zajímavými parallelami nebo příměry.
Jako jelen běhával po horách a po dolinách, krásnými parohy hustý les prorážeje, tak i jinoch chodíval po horách a dolinách, hrdou zbraní rozrážeje vrahů shluky. Však běda, podskočil jej lítý vrah a vyrazil z něho duši, která vyletěla táhlým hrdlem, z hrdla krásnýma rtoma. Samy lesy zašuměly žalostně nad jeho pádem. Všecky děvy oplakávaly jinocha. Druhá polovice pohybuje se v samých protivách. Jinoch pochován jest, na jeho rově vyroste doubek, k doubku přichází jelen, poskakuje na ručích nohách, vzpíná táhlé hrdlo vzhůru v listí. Jaký to dojemný, vysoce poetický obraz! Na dub sletují se krahujci a pokrakujíce hlásají na vše strany zvěst o neštěstí, které se tu událo.
Proti tomuto obrázku neštěstí jest obrázkem štěstí Zbyhoň. Skladba stejně zajímavá.
Jako holub hořekuje za svou holubicí uchvácenou, tak i jinoch touží po své milé, kterou Zbyhoň unesl a vězní na svém hradě. Jinoch obchází hrad, sedne si na skale rozjímaje, až v něm úmysl se ustálí, Jde a ozbrojí se chvátaje ke hradu. Dospěje k němu v noci a tluče na vrata. Kdo to? Já jsem, lovec bludný. Otevrou se vrata. Tluče na druhá, otevrou se také. Kde je vladyka Zbyhoň? Za velikou síní! Tluče na třetí vrata a, když se neotevrou, rozbije mlatem vrata a Zbyhoňovi hlavu. Proběhav hrad a všecko v něm pobiv, ostal u své milé do rána. Potom odeberou se odtud a pustí i holubici, kterou Zbyhoň také na hradě věznil. Tak nastane oběma dvojicím šťastný život na svobodě.
Obě tyto skladby líčí život těch dávných lesů českých a čtenář živě cítí van jejich na sobě.
Jahody jsou malým, rozkošným obrázkem všedního života. Šla milá na jahody a zadřela si trn do nohy, že nemohla jí šlápnouti. Milý žertuje hrozí trní, že bude za to z borku vymítěno. Zůstaviv milou ve chládku, zaskočí pro koně. Ostavši na chvilku sama, naříká milá, že ji máti vždy napomínala, aby se varovala jinochů. Proč se jinochů varovati, když jsou dobří lidé? Jinoch přijel s koněm, uvázal koně za suk a jal se s děvou celovati. Tak děva na trn zapomněla. Slunečko nám zajde, připomněla děva. Jinoch vsedl na koně, vzal milou do náručí a odjel s ní domů.
Pět písní jsou půvabná kvítka lyriky staročeské, nedostižitelná svým nelíčeným a upřímným citem.
Kytice. Jako ten větříček věje z knížecích lesů, tak běží děva ku potoku, nabírá vody v kovaná vědra, ale, chtíc vyloviti kytici plynoucí po vodě, spadne do potoka. Ale ani si nezasteskši, nebo ji kytice tolik jímá, že zapěje slibujíc tomu, kdo kytici v kyprou zemi sázel, prstének zlatý, kdo ji heboučkým lýkem svázal, jehlici z vlasův a tomu, kdo ji po vodě pustil, nejvíce, vínek svůj z hlavy.
Růže. Svadlá růže jest děvě znamením neblahým. Seděla do rána a nemohla se dočkati milého. Usnula. Zdá se jí, že se jí na pravé ruce s prstu svlekl prstének, smekl se drahý kamének. Kaménka nenašla, milého se nedočkala.
Zezhulice. Na dubě v širém poli Zezhulka kukala a naříkala, že není vždy jaro. Děva ji poučuje: Jakby zrálo žitko v poli, by vždycky jaro bylo? jak by zrálo jablko v sadě, by vždycky léto bylo? jak by mrzly klasy ve stoze, by vždycky jeseň byla? Takové střídání ve přírodě je potřebno, nebo by i děvě smutno bylo, by vždycky u ní jaro bylo, totiž by vždycky sama byla.
Opuštěná. Děva zarmoucená nepokojí se tím, že se lesy miletínské vždy zelenají, zeleň znamená radosť. Ráda bych se nermoutila, ale řekněte, dobří lidé, kdo by neplakal zde? Otčík milý a máti drahá odpočívají pod zemí, bratra nemám ani sestry, jinocha mi vzali. Toť ovšem mnoho příčin ke smutku.
Skřivánek. Děvy u panského sadu plející konopě ptá se skřivánek, proč je smutna? Děva odpovídá: Jak bych mohla ráda býti (jak bych se mohla radovati), malý skřivánku? Odvedli milého na kamenný hrádek, psala bych mu lístek, nemám nač ani čím, pozdravuj drahého zpěvem, že se zde trápím.
Jak milý to a půvabný obrázek skřivánka vyptávajícího se a rozmlouvajícího s děvou, majícího účastenství s jejím smutkem!
Rukopis počítá k písním i Jelena se Zbyhoněm a Jahodami.
A nyní již přistoupím k větším básním epickým.
Zpěv O velikém pobití obsahuje množství dějů v sobě, které však všecky směřujíce k jednomu pojí se v dokonalou jednotu. Rozebírajíce jej, pozorujeme, že, nemaje žádného zvláštního úvodu nebo vstupu jako i zpěv O pobití Vlaslava, dělí se na tři hlavní oddíly, jež nazveme 1) Předzpěvem, 2) Zpěvem, 3) Dopěvem. Je-li zpěv velikou výpravou válečnou, bude patřiti do Předzpěvu vše, co jest přípravou k této výpravě: a) Výstup Zabojův na skalu, odkud obzírá krajinu, b) Zármutek jeho vidoucího trudný stav vlasti, c) Odhodlání jeho sezvati branné mužstvo do úvalu hlubokého lesa, d) Povzbuzení krajanů zpěvem o trudném stavu země k odporu. 2) Zpěv pojímá a) Výpravu Zabojovu a Slavojovu, b) Bitvu s cizími a veliký souboj Zabojův s Luděkem, vůdcem cizích, pád Luděkův. 3) Dopěv vhodně pojme a) Útěk cizích a pronásledování jich, b) Návrat Zabojových, c) Pochování padlých na bojišti a Oběti bohům na poděkování za vítězství.
Zpěv je velikolepý svým velikým dějem, svými velikými hrdinami, i svým slohem vynikajícím původností a jakousi nezkrocenou bujností.
Děj zpěvu O pobití Vlaslava počíná se bez úvodu nebo vstupu a rozpadá se na tři oddíly, Výpravu na Kruvoje, Oběť Vojmírovu a Výpravu na Vlaslava s Předzpěvem a krátkým Dopěvem. V Předzpěvě svolává Neklan, kníže Pražanů, své voje proti Vlaslavu, knížeti Lučanů, jenž se vychloubal vítězstvím a pohaněl Neklana, pustoše jeho krajiny ohněm a mečem. Neklan pošle do boje za sebe svého osvědčeného vévodu Čestmíra. Obsahem Zpěvu jest 1) Výprava Čestmírova na Kruvoje, spojence Vlaslavova. První den táhne Čestmír až do večera k nějakému pachrbu. Tu odpočine. Druhý den vytáhne záhy z rána k útoku na hrad Kruvojův. Cestou naráží Čestmír na stopy pustošení Kruvojova krajin Neklanových: kouř se valící z dědin, nářek ubohého lidu. Dobude hradu, ač se Kruvoj statečně bránil, popraví Kruvoje a vysvobodí Vojmíra, vévodu toho lidu, s dcerou z vězení, které Kruvoj zajal v hustém lese. 2) Oběť Vojmírova. Vojmír chtěl hned na témž místě vzdáti oběť bohům za vysvobození, ale Čestmír, chvátaje proti Vlaslavovi, káže Vojmíru, aby odlože oběť předjel voje ke skale bohům milé a připravil oběť, že voje potom tudy táhnouce pokoří se také bohům. Tak se i stalo. 3) Výprava proti Vlaslavu. Jakkoli pěvec první dva oddíly zajímavě vypravil mnohonásobně, dav nám poznati něco z taktiky staročeské, jak se tehdy hradů dobývalo, a něco z obřadů obětních, přece položil hlavní váhu na třetí oddíl Zpěvu, totiž na Výpravu proti Vlaslavu. Vojsko táhne až do poledne, i přitáhlo na jeden pahorek, odkud bylo viděti v úvale Lučany rozestavené, jichž bylo pětkrát více než Pražanů, z druhé strany pak i Lučané mohli viděti Pražany. Tu použil Čestmír lsti, kázav obejíti svým vojínům devětkrát pahorek, aby se jich zdálo Lučanům mnoho. Pražané potom sestoupivše s vrchu, postavili se dole do křovin tak, aby se zbraň jejich leskla Lučanům do očí. Náhle vypadl Čestmír v čelo Lučanů a Vojmír v bok. Proti Čestmíru vyskočil Vlaslav. V krátkém souboji srazil Čestmír Vlaslava dolů a Lučané se dali na útěk před Ctmírovým videm, před Ctmírem Vlaslavobojcem.
Ač je to hlavní čásť zpěvu, náhlý konec skoro překvapuje. Než přece cítíme, že obzvláštní síla umění pěveckého věnována jest tomuto konci: Bitva vylíčena jest úchvatně a válečná výtečnosť Čestmírova mohutně. Toho nedosáhl pěvec mnohými slovy, než stručností, v této stručnosti jest právě ta síla. Tu se zjevil genius pěvcův na stupni podivuhodném.
Krátkým závěrem zpěv se končí: Neklan se zaradoval z dobytého vítězství a Vlaslav došel zaslouženého trestu za svoji zpupnost, jehož hroznou smrť líčí pěvec ne bez zvláštního úmyslu. Toto vše i se závěrem patří k Dopěvu.
Přečítáme-li třetí z větších básní epických O velikých bojech křesťan s Tatary, spatřujeme hned, že v něm jest mnoho dějů sdruženo, které zřetelně od sebe se dělí. Rozdělíme-li pak zase báseň na Předzpěv, Zpěv a Dopěv, bude patřiti do Předzpěvu 1) Vstup, kterým se pěvec dovolává pozornosti, že chce zvěstovati veleslavnou pověsť o velikých půtkách křesťan s Tatary. 2) Přechod k vypravování, kterým se oznamuje to, co celou báseň ovládá, totiž divy matky boží na Hostýně. 3) Krátké líčení toho blahého stavu našich zemí, jenž byl před vpádem Tatarským. 4) Příčina toho vpádu, totiž dobrodružná výprava lepé Kublajevny na západ, aby poznala lidstvo tamní a jeho mravy. Na své cestě byla Kublajevna od křesťanů zaskočena, oloupena a zavražděna. Historie ovšem opravuje pověsť, že to byla ruská kněžna, prchající před Tatary z Kyjeva, která zavražděna u Středy ve Slezsku, ale pěvci se tato pověsť výborně hodila k odůvodnění výpravy Tatarské na západ.
Jak se Kublaj, chán Tatarský, dověděl, co se stalo s jeho dcerou, hned vypravil valné vojsko a táhl s ním na západní krále, totiž na křesťany. Také Kublaje si zmátla pověsť s Oktajem, který tehdy panoval, Kublaj panoval později za Českého krále Přemysla Otakara II. Zpěv tedy obsáhne všecko o výpravě Tatarů na západ až do bouře na Hostýně a možno to rozděliti 1) na boje vzdálené a) na Rusi, b) v Uhrách, c) v Polsce, 2) na boje blízké a) na Moravě dole, b) na obležení Moravanů na Hostýně. Dopěvu přidělím čásť o bitvě Olomucké. Tato čásť jest od ostatních částí zřejmě oddělena, i slohem se poněkud liší.
Ruská knížata to zvěděvše, sebrali též veliké vojsko, položili se na širé rovině a chána očekávali. Chán svolal kouzelníky, čaroděje a hadače a poručil jim, aby pověděli, jaký konec vezme boj. Oni, v kolo se rozestoupivše, čarovali třtinou, již rozpůlili, obě poly na zem položili, jedné pole převzděli Kublaj, druhé králi. Nad nimi říkali stará jakási slova, a poly počaly spolu bojovati, pola Kublajova zvítězila. Rychle Tataré spěchali ke koním, rychle se do řad stavěli. Ruská knížata, důvěřujíce ve svou sílu, ani porady neměli. Srazila se vojska ponejprv, křesťané již vítězili, ale čaroději přišli se třtinami a rozpálili Tatary k novému odporu. Křesťané podlehli a Tataré tak se rozmohli, že podmanili si Rus, dobyvše Kyjeva a Nového hradu (totiž Vladimíře, do nižního Novgorodu nepřišli).
Odtud se Tataré rozdělili na dva proudy, jeden vtrhl do Uher a přemohl Uhry, druhý táhl Polskem, všudy pleně a pustoše, šíře před sebou strach a hrůzu. O bitvě u Lehnice, kde Jindřich Pobožný, kníže slezské, nesčekav pomoci krále Václava I. již nedaleké, boj s Tatary podstoupil a zahynul i s vojskem deseti tisíc mužů, zpěv se nezmiňuje, chvátaje k tomu, co jest jádrem jeho zpěvu, ku příběhům Moravským, vypravuje pěvec o vzdálených bojích jen úhrnkem. Tak se Tataré dodrali až k Olomúci a zaplavili Moravu, dobývajíce měst a klášterů. Moravané se sebrali a srazili se s Tatary několikrát, však marně. Když tak odpor Moravanův ostával bez úspěchu, Vněslav, udeřiv mečem na stříbrný ščít a korouhví nad hlavou zatočiv, sebral hlouček chrabrých, probil se s ním skrze Tatary a spasil se spořádaným ústupem, sešikovav svůj hlouček v klín ostrou hranou k nepřátelům obrácený, po zpátku ustupuje a stále bojuje, na Hostýn. Za nastalé noci zakopali se tu a ohradili náspem. Ráno spatřili strašný tábor tatarský, který pod chlumem táhl se do nedohledné dálky. Tatarů v něm se hemžilo, jezdili, majíce na kopích napíchané hlavy křesťanů, výš k chánovu stanu. Náhle se shlukli v jeden zástup a hnali se s divokým rykem na chlum. Křesťané na náspech stáli, mávali meči a napínali tuhé luky, nebo jim máti boží dodávala chrabrosti, a tak odehnali Tatary. Národ tatarský se rozjitřil a chán jejich se rozlítil krutým hněvem. Rozestoupili se ve tři proudy a útočili třemi proudy na chlum. Křesťané skáceli dvacet stromů, které tam měli, přivalili klády na kraj náspu a svalovali je na útočící, kteří již již se jali náspu rozkotávati. Klády valíce se shora dolů je drtily až do roviny. Však běda, slavný Vněslav sražen jest s náspu šípem! Dvojnásobná tu útrapa nastala hrdinám Hostýnským, touhou po vůdci a vedrem nesnesitelným, k němuž se připojil i nedostatek vody. Již chtěli někteří vzdáti se Tatarům pravíce: v porobě nám bude vody dosti. Věstoň se jim postavil v čelo volaje: Za mnú, za mnú, koho vás žízeň trápí! V tom přiskočí Vratislav jak tur jarý a uchvátiv Věstoně za rameno, ráznými slovy oduševněnými vroucím křesťanstvím od úmyslu toho je odvrátí a vede je před stolec mateře boží, kde se s nimi vroucně pomodlí. Jeho promluvení je vzácným příkladem výmluvnosti staročeské. - Strhne se bouře, která hrdiny Hostýnské osvěží a stany tatarské pohromí.
Dopěv. 1) Po bouři všecko si oddechne. Čerstvé voje táhnou k Olomouci. Líčení toho je klidnější a jaksi slavnostně se nese jako předtuchou blízkého šťastného rozhodnutí. 2) Strhne se ještě hrozná bitva, poslední, již pěvec, sám při ní byv, jak svědčí verš: Naliť srážajevě straně obě, nejobšírněji a nejzevrubněji mimo boje Hostýnské ze všech bitev vylíčil. Již se počalo opět křesťanům zle vésti, již počali je Tataré lítým davem hnáti, když v největší nouzi se přihnal jako deus ex machina Jaroslav, jenž byl hejtmanem královským posádky Olomucké, a jeho Češi za ním. Pěvec ho vyznamenal líčením jeho zjevu a osoby. Hned se potkal s Kublajevicem prudkým soubojem, podařilo se mu prokláti ho od ramene šourem až do kyčle, že spadl mrtev na zem. Tataré se ulekše počali utíkati na východ, do Uher, kde byl Batu s větším jich oddílem. Tak osvobozena jest Haná a celá Morava od takové pohromy.
Skutek Jaros]avův nabývá tím velikého významu a jakkoli vypravování pěvcovo o bojích Hostýnských bylo veledojemné, přece zpěv bitvou Olomuckou se mocně a účinně končí. Bojů, jež se sběhly v dáli, všimnul si pěvec jen jako mimochodem, ale na líčení bojů Moravských vynaložil pěvec všecku sílu svého pěveckého umění. Že zpěv neostal nedotčen romantismem za doby největšího jeho rozkvětu, není divu. Ale pěvec nedal se jím ovládnouti, nýbrž podrobil jej svému staropěveckému způsobu, takže romantismus dodal jen jeho Zpěvu nového půvabu, vroucnosti slova a hovornosti.
Rukopis Zelenohorský obsahuje dva zlomky. Menší jest koncem větší básně, nepochybně líčení nějakého sněmu, pročež i zlomek, v němž zachoval se nález toho sněmu, jmenuje se Sněmem. Nálezem ustanovuje se jistý čelední řád, jejž kmeté, leši, vladyky, zástupcové národa na sněmu shromáždění, na konci schvalují. Druhý větší zlomek zvaný Libušin soud podává, ač jest báseň necelá, přece jistý celý a v sobě ukončený smysl. Zevrubný jeho rozvrh jsem podal v první své knížce Jak oslavíme stoletou památku objevu RKZ?, proto nechci ho zde opakovati. Jenom jest mi poznamenati, že ač jako u zpěvu RK., i tu děj sám určil pěvci rozvrh, přece nám dal pěvec obzvláště tu do svého vzácného umění nahlédnouti, jehož použil ku provedení, vypravení a ozdobení svého zpěvu. Ten lepý poetický Úvod, jímž pěvec se obrací k zosobněné Vltavě s otázkou, proč je smutna? a ona odpovídá, jak by nesmutnila, když se dva rodní bratří vadí o dědictví, oba Klenovici z rodu starého Tetvy Popelova, jenž přišel v tyto žirné vlasti s pluky Čechovými?, ten lepý a velepoetický obraz družné vlaštovice poselkyně, ta umírněnosť pěvecká, kde pěvec z obeslaných sněmovníků jen nejpřednější vytýká jménem, připojuje vždy nějakou místní památnosť k oživení toho výčtu, ostatní pak jen úhrnkem uvádí a tak uniká rozvláčnosti, to důstojné představení Sněmu a vznešený zjev kněžny Libuše a její věhlas, jímž pronáší návrh na rozřešení svády Sněmovníkům, jejich důstojné rokování a konečný nález podle zákona domácího, dramatický výstup Chrudošův, jenž se domáhal nálezu nedomácího práva, klidná a důstojná odpověď Libušina, vážné potvrzení nálezu Ratiborem, dojem toho všeho úplné pravdivosti a realnosti, to všecko jsou důvody znamenitého umění pěvcova, důvody to mocné, aby RZ. důstojně se řadil k básním RK.

Rukopis Královédvorský a Zelenohorský,
nejvzácnější památky pěveckého umění nejdávnějších předků. Vydává Josef Oščádal. V Klatovech 1915. Tiskem a nákladem Ot. Čermáka. Formát 14,5 x 9,5 cm. Počet stran 130.

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná