Počíná se o velikých bojích křesťanů s Tatary.
(1)
1. Zvěstuju Vám pověst veleslavnou,
o velikých půtkách, lítých bojích,
nastojte a všechen um sbírejte,
nastojte, neb podivné mám zvěsti!
5. Ve vlasti, kde Olomúc vévodí,
jest tam jedna hora nevysoká,
nevysoká, H o s t a j n o v' jí jméno,
Máti Boží divy tamtéž tvoří.
(2)
Dlouho kraje naše v míru byly,
10. dlouho hojnost mezi lidem kvetla,
než od východu k nám bouře přišla,
přišla pro dceř tatarského chána,
již křesťané pro drahé kamení,
pro perly i pro zlato zabili.
(3)
15. Lepá Kublajevna jako luna
slyší, že jsou země na západě,
že v těch zemích lidu mnoho žije,
vypraví se poznať mravů cizích.
Na nohy tu skočí junů deset,
20. i dvě děvy jí ku doprovodu.
Připravili, čeho třeba bylo,
nasedali na své rychlé koně,
i brali se tam, kam slunce spěje.
(4)
Jako zoře po jitru se stkvěje,
25. když nad zamračené lesy vyjde,
právě tak se dceř Kublaje chána
rozenou i stroj'nou krásou stkvěla.
Oblečena celá v zlatohlavě,
hrdlo, ňadra ozdobena měla,
30. věnčena kamením i perlami.
Divili se Němci kráse také,
záviděli bohatství jí velmi
sledovali cesty její stopu,
vypadnuli na ni mezi stromy,
35. zabili ji i pobrali zboží.
(5)
Když to slyšel Kublaj, chán tatarský,
co se stalo s dcerou jeho drahou,
sebral vojska se všech krajů širých,
táhl s vojsky tam, kam slunce spěje.
40. Slyšeli to králi na západě,
že chán spěchá na lidné jich země,
srotili se jeden ke druhému,
i sebrali převeliké vojsko,
i hned táhli proti němu polem.
45. V rovině se valné položili,
položili, chána zde čekali.
(6)
Kublaj káže všem svým čarodějům,
hadačům, hvězdářům, kouzelníkům,
aby zvěstovali uhodnouce,
50. kteraký by konec boj měl vzíti.
Sebrali se ihned čaroději,
hadači, hvězdáři, kouzelníci,
na dvě strany v kolo rozstoupili,
na zem třtinu černou položili,
55. a ji na dvě půle rozštěpili,
první půli Kublaj jméno dali,
druhé půli krále jméno dali,
starými slovesy nad tím pěli.
Počaly třti spolu bojovati,
60. a trsť Kublajova zvítězila:
(7)
Raduje se množství všeho lidu,
každý běží rychle ke svým koním,
i do řad se vojska postavila.
Křesťané ni sněmu nedrželi
65. a hnali bez umu v řady pohan
s takou pýchou, jakou sílu měli.
Tu se první boj v hromadu srazil,
střely dštily jako příval z mraků,
oštěpů lom zněl jak rachot hromu,
70. blýskot mečů jako oheň bouře:
obě strany jarou bujnou silou
jedna druhé postoupiti brání.
Množství křesťanů pohany hnalo,
a již by jim byli odolali,
75. když k nim přišli čaroději znovu,
nesouce ty třtiny rozštěpené.
(8)
Tataři se velmi dopálili,
na křesťany lítě vyrazili,
takto krutě je před sebou hnali,
80. že je jak zvěř plachou rozehnali.
Tu štít leží, tu helmice drahá,
tu kůň vleče v třmenech vojevodu,
tento marně do Tatarů řeže,
jiný slitování pro Bůh prosí.
85. Takto Tataři se rozšířili,
křesťanům daň velkou položili,
dvě království sobě podmanili,
starý Kyjev i Novgorod prostran.
V brzce rozneslo se hoře v zemích,
90. po všech krajích lid sbírati počnou,
postavili čtyři valná vojska,
obnovili válku s Tataříny .
(9)
Tataři se hnuli v pravou stranu
jak mrak čemý, když kroupami hrozí
95. zasypat úrodu žírných polí,
takto byl roj slyšen již z daleka.
Nakvap Uhři v setniny se shluknou,
nakvap ozbrojeni s nimi srazí,
ale marná chrabrost, udatenství,
100. marný jejich odvážný byl odpor.
Srazí se Tataři středem v řady,
rozprášili jejich vojska hojná,
poplenili vše, co v zemi bylo.
Tu opustí naděje křesťany,
105. bylo hoře, hoře všeho větší.
Modlili se k Bohu žalostivě,
by je zprostil těch Tatarů zlostných:
"Ustaň, Hospodine, v hněvě svojim,
zprosť nás vrahův, zprosť nás stíhajících,
110. zahubiti chtějí duši naši,
obklíčivše nás jak vlci ovce."
První boj nám ztracen, ztracen druhý,
Tataři se v Polsce rozložili,
blíž a blíž plenili všechny kraje,
115. d o d r a l i s e l í t ě k O l o m ú c i !
Bída začne větší po krajinách,
nic nebylo jisté před pohany.
(10)
Válčeno den, válčeno den druhý,
vítězství se nikam neklonilo.
120. Aj, tu rozmnoží se Tatar množství,
jak se množí večerní tma v jeseň,
i v povodni těch Tatarů litých
kolébá se vojsko křesťan středem,
usilně se drouce k tomu c h l u m k u,
125. na němž Máti Boží divy tvoří.
"Vzhůru, bratři, vzhůru", volá Vněslav,
udeří svým mečem na štít stříbern',
i korouhev výš nad hlavou točí.
Vše se vzmuží, vše v Tatary vrazí,
130. srazili se v jediný šik mocný,
vyrazili jako oheň z země,
tam k chlumku z velkého množství Tatar
zpátečními kroky chlumkem vzhůru,
na podchlumí v šíř se rozstoupili,
135. spodem zúžili se v ostrou hranu,
vpravo vlevo pokryli se štíty,
na ramena kladli rychlá kopí,
druzí prvním, taktéž druhým třetí.
Mraky střel padaly na Tatary.
140. Vtom temná noc pokryla vší zemi,
zahalí tak zemi až k oblakům,
a zakryje oči rozpálené,
křesťanů i Tatar proti sobě.
V husté tmě křesťané náspy vrhou,
145. náspy zakopané kolkol vrchu.
(11)
Když z východu jitro počínalo,
pozdvihl se celý tábor vrahů;
tábor ten byl strašný kolkol chlumu,
až do širé, nedozírné dálky.
150. Na rychlých tu koních se hemžili,
nosíce na kopích napíchané
hlavy křesťanů k chánovu stanu.
Shluklo se tu množství v jednu sílu;
zaměřili všichni v jednu stranu,
155. hrnuli se prudce na chlum vzhůru,
a supěli Tataři křikem strašným,
až se hory doly rozléhaly.
Klřesťané na náspech všude stáli,
Máti Boží dodala jim chrabrost.
160. Napínali rychle tuhé luky,
i mávaly rychle ostré meče.
I bylo Tatarům ustoupiti.
(12)
Rozjitřil se národ Tatar lítých,
zachmuřil se chán jich krutým hněvem,
165. ve tři proudy rozstoupil se tábor,
i hnali třemi proudy lítě na chlum.
Křesťané skáceli stromů dvacet,
všech těch dvacet, co jich tamtéž stálo,
přivalili klády na kraj náspu.
170. Již již Tataři se v náspy hnali,
skřekem řvouce až do oblak strašně,
již se jali náspy rozkopávat.
I svalili s náspů klády mocné,
ty smačkaly Tatary jak červy,
175. zdrtili je ještě dál na pláni.
Bylo bojováno dlouho krutě,
až noc konec bojům udělala.
(13)
Pro Boha! nastojte, slavný Vněslav,
slavný Vněslav sražen s náspu šípem.
180. Krutý žel tu teskné srdce urval,
trapná žízeň útroby zle mučí,
zprahlým hrdlem lížou rosnou trávu.
Večer tich tu přešel na noc chladnou,
noc se proměnila v jitro šeré,
185. i v táboře Tatar ticho bylo.
Den se rozehříval na poledne,
křesťané padali trapnou žízní,
vyprahlá svá ústa otvírali,
pěvše chraptivě k Máteři Boží,
190. k ní zemdlené zraky obraceli,
žalostivě rukama lomili,
od země do oblak teskně zřeli.
(14)
"Nemožno nám déle žízní trpět,
nemožno pro žízeň bojovati,
195. komu zdraví, komu drahý život,
ten nechť Tatary o milost prosí."
Takto řekli jedni, takto druzí:
"Hůř zhynouti žízní nežli mečem,
v porobě tam bude vody dosti."
200. "Za mnou, kdo tak smýšlí", vece Věstoň,
"za mnou, za mnou, koho žízeň trápí."
Tu V r a t i s l a v jak tur jarý skočil,
Věstoně za silné paže schvátil,
dí : "Ty zrádče, skvrno křesťan věčná!
205. V záhubu chceš vrhnout dobré lidi?
Od Boha nám milost prosit třeba,
ne v porobě od sveřepých Tatar.
Nechtějte zpět, bratři, do záhuby.
Přestáli jsme nejkrutější vedro,
210. Bůh nás sílil v rozpálené pol'dne,
Bůh nám sešle pomoc doufajícím.
Zastyďte se, muži, takých řečí,
ač se hrdinami zváti chcete.
Pohynem-li žízní na tom chlumku,
215. smrt ta bude Bohem odměněna,
vzdáme-li se mečům našich vrahů,
sami vraždu na sobě spácháme.
Mrzkost jest poroba Hospodinu,
hřích v porobu samochtíc dát šíji.
220. Za mnou pojďte, muži, kdo tak smýšlí,
za mnou před stolec Mateře Boží."
(15)
I jde za ním dav ke kapli svaté.
"Ustaň, Hospodine, v hněvě svojim,
i povyš nás v tom kraji nad vrahy,
225. vyslyš hlasy k tobě volající!
Obklíčeni jsme litými vrahy,
vyprosť nás z osidel krutých Tatar,
i dej svlažení útrobám našim,
hlasonosnou oběť tobě vzdáme!
230. Potři v zemích našich nepřátele,
všechny zahlaď je na věky věkův!"
(16)
Aj hle, na rozhřátém nebi mráček,
vzdují větry, zahučel hrom strašný,
zamračilo se hned celé nebe,
235. blesky ráz, ráz, bijí v stany Tatar;
hojný příval pramen chlumský zživí.
Mine bouře. Řady vojsk se hrnou
ze všech krajů, ze všech krajin země,
k Olomúci korouhve jich vějí,
240. těžké meče po boku jim visí,
plné toulce na plecech jim chřestí,
lesklé přílby na 'jich bujných hlavách,
i pod nimi rychlí koni skáčou.
Zazvučely hlasy rohů lesních,
245. zaduněly zvuky bubnů břeskných,
a tu srazily se obě strany.
Pozdvihuje se zde mlha prachu.
Začíná poslední krutá půtka.
Zazní chřest i drnkot ostrých mečů,
250. slyšet sykot kalených střel strašný,
lom oštěpův, rachot kopí rychlých;
bylo klání, bylo porubání,
bylo lkání, bylo radování.
Krev se valí jak bystřiny deště,
255. mrch tu leželo jak v lese dříví,
tomu hlava na dví rozštěpena,
tomu uťaty jsou ruce obě,
ten tu padá s oře přes druhého,
onen zuřivě své vrahy mlátí,
260. jak po skalách litá bouře stromy,
tomu v srdce po jílec meč vrazí,
tam tomu Tatařín ucho seká.
(17)
Ó, byl ryk, sténání žalostivé.
Křesťané počali utíkati,
265. Tatarů je líté davy hnáti.
Aj! tu Jaroslav jak orel letěl.
Tvrdou ocel na mohutných prsou,
pod ocelí chrabrost, udatenství,
pod helmicí velebystrý věhlas,
270. odvaha mu z žhavých zraků plála,
rozkacen hnal jak lev podrážděný ,
když mu teplou krev se udá zříti,
i když postřelen za lovcem žene.
Takto rozlícen v Tatary letí,
275. Češi za ním jako krupobití.
Vrazil prudce na Kublajevice,
byla všeobecná půtka lítá.
Srazili se oba oštěpama,
zlomili je oba s velkým praskem,
280. Jaroslav i s ořem krví zbrocen,
mečem Kublajevice zachvátil,
od ramene šikmo kyčlu protnul,
takže spadl bezduch mezi mrchy.
Zarachotil nad ním toulec s lukem.
285. Ulekl se vší lid Tatar lítých,
odhazoval dřevce sáhodlouhé,
upaloval, kdo běžeti mohl,
tam, odkud nám slunce jasně vstává.
Byla prosta Haná Tatar vrahů!
Městská knihovna v Praze [sign. GC 16116]