Karel I. Černý
Několik vzpomínek na Dra. Frant. Bačkovského
1928

Několik vzpomínek na Dra. Frant. Bačkovského.
Jednou za ranního šera listopadového r. 1908, brzy po záhadném zmizení Dr. Bačkovského, překvapil mne jeho syn, kolega Rudolf Bačkovský, návštěvou. Byl všecek rozrušen a také brzy oznámil příčiny svého příchodu. Znal jsem prý dobře tatínka a on sám ví prý také, že mnoho pamatuji z let osmdesátých, z bojů rukopisných atd. Jak prý to bylo tenkrát s Emanuelem Bozděchem! Byl jsem jako omráčen touto otázkou, neboť jsme všichni myslili, že odchod Dr. Bačkovského je jen dočasný a že se pohřešovaný vrátí co nejdříve. A hle! rodina, nebo alespoň tento jeho syn, myslí hned na nejkrajnější případ, na smrt! Pověděl jsem kolegovi vše, co jsem o záhadném odchodu Bozděchově z domova (10. února 1889) věděl, jaký rozruch způsobily zprávy o zmizení proslulého dramatika, jaké domněnky se vyrojily a i později občas vyrojovaly, jak ho lidé viděli i po letech tu a tam, atd., ale celkem že zmizel nadobro, bez stopy, ani nejmenší částky oděvu, natož mrtvola, že nebyly nikdy ani v nejzapadlejších koutech šumavských jezer a lesů (na ty se myslilo!) nalezeny. Analogie obou tragických (jak nyní víme) odchodů a zmizení se zdála býti úplná a dokonalá. Netázal jsem se kolegy, jak připadl právě na Bozděcha, ale nyní po 20 letech se dovídám, že skutečně v papírech nebožtíkových byla tehdy nalezena nějaká zmínka o Bozděchovi. Byly to snad jen záznamy literárně-historické, určené do doplňků k "Přehledu písemnictví českého doby nejnovější"? Či snad nějaké narážky na jeho osud psané v tísních roku 1907-8?... Poděkoval jsem kolegovi za důvěru, s kterou se ke mně obrátil, těšil jsem ho, jak jsem mohl, ale po jeho odchodu jsem si myslil v duchu: Kdybys tak, milý hochu, věděl, jak jsme se kdysi s tvým tatínkem, neznajíce se takřka, navzájem naškádlili a natrápili!
První mé setkání s nebožtíkem se událo r. 1883, druhé teprve v srpnu 1907, kdy jsem se mu prohlásil a měl s ním tříhodinný rozhovor v zahradě "U Možných". Co bylo mezi tím, zejména v letech 1886-1890, bylo s jeho strany šermování proti neviditelnému Mýcěnínovi, který v těch letech v "Athenaeu", v "Čase" i jinak ubíral spánku Martinu Hattalovi, Johannesu Politikovi (J. Kvíčalovi), Adolfu Paterovi a jiným charakterům z dob kampaně rukopisné a co s ní souviselo.
R. 1881-82 byl jsem oktavánem gymnasia v Rychnově n. Kn. Na češtinu jsme měli ušlechtilého prof. Jozefa Vycpálka, známého "brusiče" starší školy, přeloženého později za Thuna do Tábora. Ten propagoval mezi námi literární časopisy a upozorňoval na vyšlé knihy (já sám, asi na jeho popud, byl jsem obdařen zásilkou 60 exemplářů první sbírky veršů moravského Jos. Kalusa, které jsem šťastně,někde však i se ztrátou, odbyl mezi studenty a známými). Jednou přinesl také balík 1. čísla nových "Studentských listů", redigovaných Fr. Bačkovským; řekl nám, že vydavatel byl profesorem v Něm. Brodě, že má chrlení krve a že je třeba ho podporovati odbíráním časopisu, a hned všech 48 pravic v naší třídě bylo ve vzduchu. Po několika číslech jsem si umínil, že se také pokusím o příspěvek do "Stud. listů". Měl jsem, jak se říká, za sebou již "Almanach litomyšlské omladiny" Z mladých snů (s H. G. Schauerem, mor. Fr. Roháčkem a jinými kolegy ze VII. a VIII. třídy), jejž nám o prázdninách 1881 naložil a vytiskl vysokomýtský knihtiskař Ant. Tůma, dále 2000 exemplářů básně (druhá byla od Xav. Menharda-Litoměřického) po zkáze Národního divadla 12. srpna 1881 a dvě básně v "Palečku" Rud. Pokorného. Próza pro "Studentské listy" měla název Pan profesor a byla v listárně redakční odmítnuta: Nehodí se. Tím větší bylo mé udivení, když jsem v čítárně Akademicko-čtenářského spolku r. 1883 přišel v krajinském časopise "Tábor" na posudek edice Bačkovského "Album původních prací literárních českého studentstva" (v Praze 1882), kde referent Jozef Penížek se zmiňoval také o črtě "Pan profesor" od K. Ivana a vytýkal jen "fatalistický konec". Měl jsem dopal, neboť jsem již delší dobu čekal toužebně na odpověď v listárně Sládkova "Lumíra", kam jsem ji s některými verši zaslal. Obětoval jsem na "Album" 1 zl. 20 kr. (to bylo 5 obědů u "otce Pěničky") a zašel si do redakce "Studentských listů", abych neblahému vydavateli "Alba" vyčinil. Náramné omluvy, poukazování na zdraví a rodinu a konečně 4 zl. honoráře ("ale jste jediný, kterému jsem zaplatil z Alba honorář"). Tenkrát Fr. Bačkovský byl ještě bez zeleného štítku, ani ne 30-letý (* 1854), plnovousý a až na to vymlouvání a smlouvání příjemný profesůrek. Pseudonym "Karel Ivan" měl arci ještě potěšení dopsat do "Lumíra" a rukopis črty odvolat.

Za rukopisných bojů r. 1887 provedl nám Dr. Bačkovský kousek, který svědčí o jeho sklonu k humoru, ale který i mně způsobil dosti zbytečné námahy. Pochlubil se tím s dětinskou radostí na str. 32-34 svého spisu "Rukopis Královédvorský a Zelenohorský ve světle pravděpodobném" (v Praze 1888), kteréžto vypravování jsme si pak přátelsky doplnili ve zmíněném rozhovoru "U Možných" r. 1907. Poslal totiž z Chrudimě v červnu r. 1887 prof. Masarykovi pro "Athenaeum" článek s nadpisem "Posud nepovšimnutý doklad pro nepravost R. ého", podepsaný Přítel pravdy v Ch. Oznamoval, že Hanka otiskl 1817 ve vídeňských "Prvotinách pěkných umění" (Hromádkových) článeček s názvem "Českomor. národ, vítěz nad Tatary 1241", který jeví takové slovné shody s básní "Jaroslav", objevenou teprve 16. září 1817 v Dvoře Králové, že není možné, aby pisatel článečku nebyl dříve četl "Jaroslava". Zaslané úryvky byly prý otištěny v červencových a srpnových číslech "Prvotin" z r. 1817. Shody byly opravdu frapantní. Písmo dopisu i úryvků bylo neznámé, poněkud školácké, ale za tehdejších poměrů jsme se tomu nedivili, že zasilatel chtěl zůstati neznám. Ale nesedli jsme na lep. Byl jsem také mezi těmi, kteří pátrali po "Prvotinách". Nejúplnější výtisk je toliko v Národním museu a ten má poslední číslo - z června 1817. Korespondenci v listárně "Ath." i inserát "Příteli pravdy v Ch." otištěný v "Českém východě" 13. srpna a dopis Masarykův z Hustopečí, 1. září 1887 lze čísti na str. 36-37 zmíněného spisu Dr. Bačkovského. Neznámý přítel pravdy nezapůjčil mu však svého "úplného" exempláře ani na jediný den a také už nepsal. Tu prof. Gebauer si vzpomněl, že nebožtík Joz. Liboslav Ziegler, známý spisovatel předbřeznový, odkázal svou knihovnu gymnasiu chrudimskému. I byl jsem vyslán s 5 zl. v kapse na výzkumy, a měli jsme umluveno, že se po návratu druhého dne sejdeme v zahradě nové Ježkovy pivnice v Žitné ulici. Divím se dosud, jak jsem to vše za tehdejších železničních spojení za den do 5 hodin vykonal. V Chrudimi nebylo snadné dostati se do gymn. knihovny, neboť řed. M. Trapl byl znám jako "pravověrný" a Kvíčalovec a byla obava, kdyby tušil, co a proč hledám, že mne odmítne. Naštěstí nebyl přítomen a tu se mne ujal prof. Rob. Beer, pozdější ředitel, jemuž jsem ve jménu prof. Gebauera opatrně vše vysvětlil. Bohužel, čísla "Prvotin" byla v balíku nevázaná, přeházená a neúplná a dalo mi dosti práce, než jsem se v několika ročnících list za listem orientoval. Bohužel, i poslední naše naděje zmizela a zdálo se opravdu, že i zde snad čísla z oněch dvou "kritických" měsíců byla někým zničena. Vrátil jsem se do Prahy na místo schůzky, referoval oběma pánům a už se dál o té mystifikaci nemluvilo. Domluvili jsme se r. 1907 v oné rozmluvě s Dr. Bačkovským, že to spáchal on a ne "jistý Chrudiman, který pisateli přítomných řádků vše oznámil" (jak on píše), dále, že od prvopočátku jsme měli nedůvěru k anonymovi, já sám že jsem přišel na to, že domnělý článek Hankův není u Jungmanna uveden na příslušném místě mezi časopiseckými články historickými, kde jsou i drobnější věci registrovány, že není pravda, že se "Masaryk dosud honosí oním článečkem, pokládaje jej za zcela přesvědčivý důkaz písemný, že Hanka Rukopis Královédvorský měl již před 16. zářím 1817", atd., slovem, že jsme onomu Chrudimanovi nešli na lep.

Parodie i travestie mohou míti úspěch jen tenkrát, je-li jejich podklad čtenářům a posluchačům dobře znám, vnikl-li jim takřka v krev. To u obou známých Rkpů tehdá bylo. Proto úspěh "Nového skládanie o velkém pobitie Tataróv" z r. 1886-7 byl okonalý. Opis básně v modrém sešítku byl zaslán tajemně (jako RZ) poštou prof. Dr. Jozefu Královi a on jej mně i jiným již třetího dne předčítal v kavárně. Později byla báseň vytištěna ("v Lipsku u Frant. Benssena", prý 2. vyd.) a na str. 11 drobné knížky byl ve válečné vřavě mezi jinými reky a spolubojovníky Martina, popa taterského (M. Hattaly), zvěčněn také Fr. Bačkovský: "Bačko Mezulánský hubú mlátie - přesně v čárkách i puntieciech svojich..." Ale již o několik veršů dále "ajta, Jebúr jako orel letě, - na prsú normálnú gramatiku... Vrazi kruto na Martina popa, - i nastachu popu ľútí čěši" td. Nebožtík, tehdy ještě ne doktor, vmísil se také do vábivého boje v Grégrových Nár. listech (24. Dubna 1886) a v žižkovské "Vlasti" (Škrdlově) a proto nemohl zůstati nezvěčněn. Ještě nedávno zmínila se o tomto kratochvilném "skládání" + M. Gebauerová v knize "Rodinné vzpomínky na J. Gebauera" (Kladno 1926, 283), vzpomínajíc na schůze nevěrců z "obrhauzu", tj. univ. prof., u Štěpána: "Tam se čtla známá parodie Nové sklád., vytištěná fingovaně v Lipsku (dočkala se několikerého vydání, posl. r. 1918 s ilustracemi Zd. Kratochvíka); tam vzbudila podiv "staročeská" báseň O utrpení sv. Mycěnína (Passio sancti Mutani), tak mistrná, že tatínek prohlásil, že by za ni dal (neznámému) skladateli aprobaci ze staré češtiny!" Podle poznámky autorčiny skladatelem byl filolog Karel Černý, pocházející z Vys. Mýta. Obhájci ho měli v podezření, že "Nové skládanie" pochází od něho, a všelijak ho proto pronásledovali. Odtud "Utrpení sv. Mýcěnína". Čtenáři tehdejšího ČČMus. hned poznali, že podkladem byla nově objevená brněnská legenda o sv. Jiří, na níž si A. Patera silně zakládal, ale nepoznali, že tiskárna parodie "v Chicagu u A. Dolfusa" je vlastně v Hustopečích a náleží společnému příteli našeho "untrhauzu", vinárníku Ludvíku Masarykovi.
Ptal jsem se Dr. Bačkovského při známé již konferenci u Možných r. 1907, když už věděl, že jsem totožný s potíraným kdysi Mýcěnínem, nebyl-li těmi dvěma verši snad uražen. "Ale kdepak," smál se vesele a oči mu zářily, "já byl rád, že jsem nebyl vynechán, to bylo tenkrát ctí a slávou! A co se týče toho "Bačko", musím vám říci, že si mne ještě nedávno kdosi pletl s knihkupcem Comenia Bašteckým, jako by Bačko- a Bašte- bylo jedno a totéž! Myslíte snad to epitheton ornans Mezulánský? To přece byla pro mne také čest a sláva, já hned cítil v tom mezulánu Bakona Verulámského, a to byl přece slavný filosof!" Z tohoto přátelského rozhovoru jsem vyrozuměl, že můj soustolovník velmi bystře pochopil, co bylo míněno, kdežto mnohým vrstevníkům skrytá narážka nebyla hned srozumitelná, já pak sám r. 1886-7 musil se chrániti, abych se nepodřekl, jako tehdy, když jsem prof. Královi při verších "srazista sě najprv aoristoma, - zlomista je oba velím praskem" dobromyslně radil, aby četl v 10-slab. verši "oristoma" podle franc. výslovnosti a ne "auristoma", jak se potom přesto objevilo v tisku!

Jak došlo k tomu poslednímu seznámení u Možných? Přijel jsem 1. srpna 1907 do Prahy, abych si vyzvedl v reálce gáži, zaplatil srpnovou činži atd. Při obědě v zahradě u Možných spatřím známého Dr. B. ve společnosti několika pánů. Zlobili ho, že je dvojnásobným domácím, že má dnes svátek atd. Když nebožtík osaměl u stolu, představil jsem se mu, ptal se ho, proč si dělá s domy starosti, a tu mi vyprávěl, že potřebuje skladišť na půdách, pak že to dělá pro úvěr atd. Slovo dalo slovo, konečně jsem mu řekl, že se vlastně již dávno známe od r. 1883 atd., a že jsem ten "zbaběle pravé své jméno skryvší J. J. Mýcěnín" z dubnového čísla "Athenaea" 1887 a násl. Vyvalil oči, otřel brejle a už jsme byli ve vzpomínkách na Hattalu, Kvíčalu (Johannes Poloticus), Prusieka, Pieče atd. a na boje z let 80-tých. Jemu samému odpověděl jsem v "Athenaeu" jen jednou a to krátce. Zato on mne "mučil" několikrát v svých polemikách časopiseckých i knižních, obyčejně v poznámkách, kam při každé vhodné i nevhodné příležitosti přilepoval pro sazbu výstřižky z odbytých již věcí a znovu je ohříval. V této citátománii byl pravým odchovancem M. Hattaly, jemuž také, jsa sváděn jeho sliby o docentuře, horlivě sloužil až do doby, kdy se sám vymanil z dosavadního nezdravého ovzduší, dostav koncesi knihkupeckou.
Dověděl jsem se od něho mnohých věcí a objasnil mu také mnoho pro něho nového. Pseudonym J. J. Mýcěnín u zdrcující úvahy o Hattalových Alexandreidách volil jsem proto, abych vzbudil nesvár mezi obhájci, kteří se vzájemně nenáviděli (J. Jireček byl také z Mýta, tedy Mýcěnín, "der fürchterlichste von allen Dilettanten", jak o něm psal Martin H.), ale posléze to padlo na kolegu J. Jakubce, nyní známého univ. profesora, kterého tehdy Hattala při zkouškách pronásledoval, že prý Mýcěnínovi při recensi pomáhal. Článek O pravdomluvnosti "vědců" z Athenaea v N. L. 20. a 21. čce 1887 (č. 197 a 198) má od Dr. Bačkovského jen krátký úvod, všecky ostatní slopce i s tou zbabělostí jsou od Hattaly. Můj nový přítel mi to jen potvrdil, neboť jsem to uhodl již i sám podle Hattalova slohu a podle toho, že si ani zde neodepřel při ruském citátu v poznámce uváděti, proč tvrdé jer v citátě vynechává, "čehož důvod viz v Osvětě, roč. 1885 na str. 1026". Od té doby jsem přišel i na to, že Hattala dovedl pod cizí vlajkou plouti i v ČČMus. 1882, 132-134, kde jen začátek a malý závěr úvahy o Paterově Ruk. Hradeckém jest od J. Emlera, vše ostatní od Hattaly. Atd., atd. Zejména jsme si mnoho pověděli o původu a autorství některých článků v zaniklých "Čes. listech" 1889 (samý Kvíčala a Hattala).
Rozloučili jsme se s Dr. Bačkovským přátelsky po tříhodinové konferenci za slunného jasu v útulné zahrádce. Byl jsem proto za rok potom velmi dojat jeho neblahým osudem!

Několik vzpomínek na Dra. Frant. Bačkovského
Napsal Karel Irenej Černý. Vydala knihtiskárna Frant. Rebec v Praze II., Lípová 4. Otisk ze vzpomínkového sborníku "Dr. Frant. Bačkovský", vydaného k dvacátému výročí jeho smrti 29. listopadu 1928.

Knihovna České společnosti rukopisné   [sign. 394]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná