Václav Just
Otevřený list Václavu Hankovi


   Otevřený list Václavu Hankovi

   Jsem, Vašku, dneska v sdílné náladě
   a shledává se tudíž nasnadě,
   že chtěl bych s tebou trochu rozprávěti.
   Jsme ovšem oba literární smetí,
   jsme šejdíři a v poesii nicky.
   Rým otřelý a snad i gramatický
   se občas vsune mezi moje řádky,
   neb na Biebla i Nezvala jsem krátký.

   Však třebas po mně neštěkl ni pes,
   hned s Tebou půjdu medias in res.
   Já, skladník, měl bych ovšem, dobrý Vašku,
   vlít olej v řádnou kyslíkovou flašku
   neb vyhledati někde Tlustou Bertu
   a odpálit to k Tobě, v peklo, k čertu.
   Nač mlít však dlouho, až by ses mi znavil?
   Vždyť vous ti v kotli vzroste jak ten kavyl,

   než dopřeje nám sluchu tenhle svět.
   Teď pozor! Hleď mi pravdu povědět,
   zda psal jsi - no však víš, co myslím asi.
   Jsi velký hříšník. Zšedly z Tebe vlasy
   všem těm, kdo Tvoji pěstovali vědu
   stotřicet let, až po Rudého Dědu.
   Sud inkoustu a dvacet puten žluči -
   a jsou, kdo ještě dnes se s Tebou mučí.

   Však vy jste žili jako v lyceu
   a nevěděli, co je GPU.
   Jen kdyby dneska esenbák Tě chňapl,
   až příliš rychle bys mu božskou kápl.
   Kdys ruský kantor pětkou ztrestal žáka.
   Jda domů zřel, jak ulicí se fláká
   kýs policista známý. Rozechvělý
   pan profesor mu, co se stalo sdělí:

   Když vyvolal jsem toho žvanila,
   mne mrtvice by byla ranila.
   Já ptám se: Kdopak napsal Aeneidu?
   On: Ne, já ne - a není po něm vidu.
   Pán zachmuřiv se zmizí. Příští ráno
   má prófa list, v němž takto stojí psáno:
   Žák doznal vinu, sedí v kriminále.
   Nám u výslechu též sic tvrdil stále,

   že on to nepsal, že je neviný.
   Však jinak zpíval za půl hodiny.
   Proč Václave si nevzít příklad z něho?
   Vždyť konečně nic na tom není zlého.
   Znej k autorství se, věhlas velebystrý
   klid mezi vědci, čtenáři i mistry;
   desky pravdodatné, tábor, pochládeček...
   všech nebezpečných zbavil by ses léček

   a povznesl se v Homérovu říš,
   a nestojíš-li o ni - na Dobříš.
   Dnes věděl by již každý pražský Pepík,
   že veliký jsi paleograf, epik,
   že filosof jsi větší Masaryka,
   že Stalin - lingvista si v Tobě čítá.
   Když většina tvých soků touto zhrdla
   mou úvahou, pak jsou - eh - prázdná hrdla.

   Je hojný materiál průkazný,
   jak měl jsi velké pány za blázny.
   Však z pergamenů - beř to za útěchu -
   prý hodně padlo na opravu měchů.
   Ten kostelník byl moudrý sluha Boží
   a zavčas hubil podezřelé hloží.
   Zbyl malý svitek, ale přec, jak prve
   jsem pravil, tekla žluč - a trochu krve.

   Vždyť, Vašku, že se střelil Láďa Píč,
   jsi vinen Ty - a teď si plač a kvič!
   A na jmenovce, Vaška Vladimíra
   jsi zapomněl? Toť dobré, kýho výra!
   Lid klnul mu, že stál kdys proti Tobě.
   Jak bude asi jeho synu v hrobě,
   až upírat mu budou Slezské písně?
   Zda Bůh či osud určil takto přísně?

   Však jaký pán byl, takový je krám.
   Rci, čím je vlastně celý zlomek sám?
   Vám měli, dříve nežli jste to našli
   krk svázat konopnou a tuhou mašlí
   a vytáhnout vás hodně pod oblaka.

   Teď vizme básně, o čem se tam kváká.
   Dřív budou s Tebou hořet všichni svatí,
   než reakčnost se z Rukopisů ztratí.

   Tak předně. Proč jsi bral z tak dávných dob?
   Ty přece, nejsi flanďák, ani pop,
   měl vědět bys, že dnešní doby vkusem
   je historii začínati Husem.
   Pak zkrátili nám éru ještě více,
   div, že ji nečítají na měsíce.
   Byl květen, březen, říjen s listopadem,
   až leze nám to všechno předem, zadem.

   Když v únoru to všechno vyhrál lid,
   co mělo ještě z dějepisu zbýt?
   Tak ob rok čítáme dle nové éry
   a za růžovými jdou rudé směry.
   Máš duši černou, srdce nejspíš "bílé"
   a takým lidem vzešly těžké chvíle.
   Jsi tmář a nechceš býti žádný - ista.
   Zde nemáš Ty ni Tvoje dílo místa.

   A co je horší, drahý Vašíku,
   Ty vůbec neznáš dialektiku.
   Děl Petr "vlast" a vzbudil dobrý dojem,
   děl Pavel "vlast!" a leží přikryt hnojem.
   Dva bratři byli; totéž řekli oba,
   ne totéž smyslil jejich pán a doba.
   To není ze mne, lae z Turgeněva,
   a proto jde se dále: levá, levá.

   Tys Vašku, Pavel, starý vlastenec,
   čas nechápeš a to je smutná věc.
   To slovo, které nebylo Ti zdrávo,
   zní: "Nechvalno nám v Němcích hledat právo."
   Dnes hřích ten páše na stranické kázni
   jen nacionalista buržoasní.
   Lze také vzpomenouti na Vlajkaře,
   jež kdysi vezli na popravčí káře.

   Ti za své češství dostali svůj díl,
   jim neprospěl jsi, spíše přitížil.
   V čas Masarykův býval tupci roven
   Tvůj obhájce, byl fangličkář a šovén.
   Tvůj celý osud v tentýž tón vždy spadá,
   neb ani Vídeň neměla Tě ráda.
   Až Evropa se zplichtí sjednocená,
   nic větší naše nebude v ní cena.

   Tři tyhle sloky - aby Tě spral kat,
   i Tvému panslavismu mohly lát.
   Jak běžela Tvá jazyková bruska,
   změť divných tvarů odbíral jsi z Ruska.
   Ten deseterac ukradl jsi Srbům,
   ač z jiných literatur k našim krbům
   jsi také kde co nosil, kasař starý,
   až v plagiátech uvázly Tvé spáry.

   A ještě pro něco se zdvihl křik,
   že byl jsi zatvrzelý romantik.
   Proč divíš se, že každý s Tebou cloumá,
   když stále realismus jen se zkoumá?
   Co odstínů již nalezli v tom směru,
   že zbloudil by v nich i Šalda věru.
   Vepř jako vědec. Oba zemi ryjí
   a po svém vidí naši historii.

   Nám zdála se vždy slavná, bohatá,
   jim Češi přízemní jsou štěňata.
   Ty kreslíš Záboje a Jaroslava,
   jim lež je to neb omyl, bajka žvavá.
   Tvá Vltava se pro vlast žalem kalí,
   jim za podlostí podlost z úst se valí.
   Ty poklonil ses lidu, jeho písni
   a oni obé po židovsku třísní.

   Tys v žití hájil pravdu svou a vlast,
   jim proti Tobě sloužil každý žvast.
   Jim po krvi vždy prahla srdce lítá,
   ač z hub jim skapávala humanita.
   Jim dána chytrost hada, moudrost žáby,
   jim ze všech hodnot zbyly pouhé žlaby,
   jim z vědy zůstala jen fráze holá,
   jež zní jak bukot hynoucího vola.

   Teď rozplamenil jsem se přespříliš,
   a Ty mi Václavíčku asi spíš.
   Dám otázku Ti nediskretní tolik:
   Ta překvapí Tě. Byl jsi alkoholik?
   Mít víno nebo metafořit o něm,
   náš chromý Pegas byl by jiným koněm.
   Ty ovšem oře nevlastníš. Spíš mezka
   Ti odkojila "Pravá staročeská".

   "Sám něco vypil", Vašek praví si.
   "Jak pro Boha to všechno souvisí?"
   Znáš materialismus aspoň trochu?
   Vše se vším souvisí, můj dobrý hochu.
   Ta "pravá staročeská", to je břečka,
   že poctivý ji čtenář sotva přečká.
   Je tupě didaktická, nepůvodní
   a "padělky" se vskutku liší od ní.

   To dávné školometské skládání
   má úroveň jak naše hádání.
   Rým plytký přes veškerou chvalnou snahu,
   tvar bez tvaru a obsah bez obsahu.
   Co dnešní věda staročeským zove,
   mi připomíná dílo Rettigové
   a vyšším požadavkům stejně hoví
   jak přebásněný lístek tramwayový.

   Tys nastrojil to Vašku asi tak:
   svým jménem vydával jsi samý brak
   a duši národa si vtěliv zatím
   sis děl: "Já Čechům rozvitou ji vrátím."
   Pak inventář sis koupil různorodý
   a vydal na svět divuplné plody,
   jimž podobné sic tvořil národ každý,
   však pro něž my jsme schopni třeba vraždy,

   ne, aby jejich ryzost svitla nám,
   leč naše ubohost a Hankův klam.
   Však za to dám mu řádně do kožichu,
   neb naneseme hlavní z jeho hříchů.
   Ty neuvádíš, osle oslovitý,
   své hrdiny jak cudné adamity,
   ni mrskače, ni volnomyšlenkáře,
   ni fanatiky jako na Sahaře.

   Proč přes pár století sis neskočil
   a Lutherem své dílo nesmočil?
   Tys husitského varoval se štábu
   a vůbec všechno bylo Tobě tabu,
   co dnešní doba zhodnotila kladně.
   Jen kal, jenž trčí po věky již na dně,
   jsi s číší zdvihl ke rtům, vypil s díky
   a vážně líčil vlastně - katolíky.

   Být měl bys, Vašku, také proto bit,
   že za nic nestojí Tvůj dušezpyt.
   Či strpí tohle pokrokové zboží
   chlum Hostýna a na něm Matku Boží?
   Nu považ: tábor, slyšíš, tábor Tatar
   jel odtud, jak by dostal střevní katar
   a hledal nuly dvě; tak rychle sedá
   jen k žlabu naše pokroková věda.

   Ty prý jsi čerpal z Hájka z Libočan,
   a to byl zvláště zpátečnický pán.
   My měli bychom s tímto strůjcem zkazek
   se vlastně spojit v jeden družný svazek.
   Vy máte se mnou slabost pro pohany,
   jež líčili jste bez bázně a hany.
   Zas, Vašku, chyba jíž se člověk diví:
   což může středověk být snášenlivý?

   By spokojen byl realistů štáb,
   má z Libuše být jedna z ježibab.
   V ní Kosmas viděl téměř milostnici,
   tak něco pro vás, páni partajníci.
   Zde, Vašku, měli jste být hrubiáni.
   Když šablona, tož máte dbáti na ni.
   Jak zvláštní: tvůrcem lžislavných těch bajek
   tmář církevní je, nepravdivý Hájek!

   Tak, Vašku, dost. Dnes vrátí se mi šéf
   a já mám tady z pracoviště chlév.
   Až bude teskno, zavolám Tě opět
   a budeš muset svoji píseň dopět:
   tu o Václavu, starém dobrém králi,
   jak Podivena jeho stopy hřály;
   tu o Přemyslu, moudrém vladykovi,
   jež našich dějin značný úsek poví;

   Kdo poznal proletáře, pochopí,
   proč Horymíra štvali kdokoli;
   kdo řešit chce tak zvaný problém ženy,
   jej v Dívčí válce najde vyřešený;
   Pěj o Bivoji, Čestmíru a Kroku,
   dnech slávy pravdivé, ne o pokroku.
   Máš Vratislavy, Jany, Spytihněvy,
   máš reky, o nichž dnes již nikdo neví.

   Chci být s Oldřichem  a Boženou
   (však pomlouvače ať mi zaženou!)
   chci slyšet o Anežce, o Dagmaře,
   chci Boleslava - ztiš však dnešní lháře!
   Chci Neklana a zmužilého Strabu,
   chci velikost, ne smečku lstivých rabů,
   chci svoji zem, jež jest mi druhým Bohem,
   chci dýchat s ní, chci ještě více mnohem!

   Je venku šero, padá sníh a chlad.
   Pojď, Vašku, dovnitř, budeš povídat.
   V tom zločin ani nebezpečí není,
   vždyť ze země jsme stejně vypuzeni.
   Jen ticho, všetichúnko, Vašku milý,
   by duše zlé se řečí nevzbudily.
   Tak toužím po Tvých verších, po jich době.
   Snad usnu klidně, šťastně - jako v hrobě.

   Ty odpovíš mi: "Při sám Bůh a král,
   ni slovíčko jsem z toho nenapsal."
   To víme. Což však záslužnější není
   Tvá pevnost v boji, Tvoje utrpení?
   Jak spravedlivé pokolení uzná,
   je pravda víc, než slávychtivost nuzná.
   Jsi čestný muž. Tvá vlast Ti věří, bratře.


Poznámka:
Básně ve sbírce Skřivan vydané pod pseudonymem Václav Just jsou dílem PhDr. Julia Enderse; některé básně napsal během pobytu ve vězení v 50-tých letech minulého století.


Václav Just: Skřivan
Vydalo nakladatelství NEKLAN jako svou 18. publikaci. Praha 1998. Vytisklo Ediční středisko ČVUT. Vydání první. Formát 16,5 x 11,5 cm. Počet stran 104.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná