V Malé Morávce 15.2.1975

Vaší laskavostí i milým zprostředkováním našeho známého a přítele pana Vopravila jsem obdržel separát časopisu Slavia 42 (1974, č. 4), v němž uveřejňujete na str. 378 nn. své pojednání Některé nedořešené otázky kolem RKZ.

Byl jsem velmi příjemně překvapen objektivitou, seriosností i vědeckostí Vaší práce, v níž se zračí poctivé úsilí o prohloubení daného problému a zároveň výzva k ostatním učencům, aby na tomto poli pokračovali. My obhájci nejsme na takový přístup k věci zvyklí; dosud se nám zpravidla dostávalo posměchu od těch, kteří o RZK mnoho nevědí, a přezírání, někdy i hněvivého opovržení těch, kteří v obraně těchto textů viděli a bohužel ještě někdy vidí útok na své vědecké nebo společenské posice nebo dokonce zúmyslné podvracení ideových základů státního útvaru, v němž žijeme. Tento stav trvá již přes sedmdesát let.

Vy však uznáváte vysokou esthetickou hodnotu Rukopisů; odmítáte názory o podvodu nebo bezduché kompilaci; pravíte - a to je pro nás zvlášť důležité - na str. 395, že R "byly přímo psány jazykem, který si autor pro svůj účel tvořil... nebyly překládány z novočeštiny do staročeštiny"; posunujete vznik skladeb do barokní minulosti a jejich epickou tradici snad do doby ještě starší; popíráte většinu paralel s preromatismem a romantismem; razíte některé nové a podnětné cesty (např. ve své zmínce o zvukomalbě v RZK) aj.

Za předpokladu, že budou Vaše "novátorská" hlediska našimi odpůrci obecně uznávána, lze říci, že se nápor na Rukopisy, vedený více než 150 let prostředky čestnými i nevybíravými, úplně zhroutil. Naplnila se - do jisté míry - prorocká slova starého obránce, že RZK si v příštích generacích vybojuje svůj boj sám. Přesněji řečeno: skončily insinuace proti Hankovi a Lindovi jako padělatelům, a to přesto, že obránci R nemají už drahná léta praktickou možnost cokoli ze svých prací publikovat. Padá tedy každá z námitek, jež byly dosud pokládány za nejprůkaznější: koincidence chyb nebo "chyb" v RZK s Hankou a jeho vydáními stč. spisů, mínění, že skloňování jmen v R je mechanicky převzato z Dobrovského, východočeské provincialismy jazyka, jímž prý se mluvilo v Hankově rodném kraji, styčné body s Hankovou původní tvorbou, paralely s Lindovou Září nad pohanstvem a mnoho dalších argumentů. Tento zvrat v dosud pronášených thesích není však jediným důsledkem Vašeho téměř "revolučního" pojednání.

Mám totiž na mysli jiná "falsa" připisovaná rovněž Hankovi, a vnucuje se mi otázka, zda a jak budou v budoucnu přehodnocena. Jde o Paterovy glosy B k Mater verborum (MV), slomek Evangelia sv. Jana (EJ), Milostnou píseň krále Václava (MPKV), Píseň pod Vyšehradem (PV) a Libušino proroctví (LP). Starší obrana R celkem pomíjela tyto texty, leda že poukazovala na jejich příkrou rozdílnost a většinou i nízkou uměleckou úroveň proti R. Ale zevrubnějším rozborem jazyka lze prokázat starobylost všech těchto textů, které se od RZK i mezi sebou výrazně liší krajově, stylově i dobově. Je nutno ovšem uznat jedno: s výjimkou MPKV a MV nemáme před sebou (včetně RZK) ani jeden text psaný středočeským nářečím - a to ještě "spisovnou" češtinou pražskou konservativní a stylisovanou pro účely zpravidla náboženské nebo právnické. Výše uvedená "falsa" se ovšem Rukopisům nerovnají ani rozsahem ani esthetickou úrovní, ale jejich význam pro literární a kulturní historii je leckdy stejně závažný.

Ještě než přistoupím k některým jednotlivostem Vašeho článku, omlouvám se z toho, že nejsem odborníkem v tom směru a v té profesi, která náleží Vám, a nejsem ani historik; k některým Vašim odstavcům by zaujali průkaznější stanovisko badatelé povolanější. Zabývám se asi osm let jazykovými problémy R a textů jejich komparsu, a tak doufám, že odpustíte, jestliže budu častěji sklouzávat na toto pole, které je mi bližší.

Nejsem bohužel ani chemik nebo paleograf, takže musím také vyčkat, co řeknou tyto discipliny výsledkům Ivanovova "týmu". Zatím stále ještě nemáme Protokoly, jejichž uveřejnění vázne z důvodů, které pro nezasvěcence vypadají poněkud obskurně. Ivanov sice publikoval své výtěžky ve dvou knihách a potom i porůznu ve sdělovacích prostředcích, ale potom obrátil své zájmy k věcem úplně jiným; a bez posouzení Protokolů v jejich konečné úpravě si nelze učinit definitivní úsudek. Tím více překvapuje, že nejen širší okruh vzdělanců, ale i odborníci, jejichž názor by byl vážný nebo rozhodující, podlehli Ivanovově propagandě (neboť jinak to zatím nazvat nelze) a akceptují jeho výsledek: Cuřín, Kopečný a dokonce i Vy (str. 378, pozn. 1). A přece objev palimpsestu v RZ (v RK se věci nezdají tak jasné) není nový, neboť totéž tušili již Emler a Brandl. Dokud nebude zjištěno a odůvodněno stáří písma svrchního, nelze mluvit o důkazu padělanosti, a to tím spíše, že můžeme věc ještě jinak vysvětlit.

RZK totiž nejsou dílem umělým, ale výtvorem lidové - orální - epiky a lyriky staročeské, která má s ostatními díly tohoto charakteru, jak je známe u jiných národů, netoliko obdobný ráz, ale též osudy. Takové skladby se během svého vzniku i po čas, kdy jsou recitovány, zpívány a provázeny hudbou, zřídka zapisují. Teprve když jejich rozkvět míjí, přicházejí sběratelé nebo redaktoři, aby je zapsali, První zápis bývá diktován, další kopie - v době, kdy nebyl znám knihtisk - rozmnožovány ručně. Takovým diktátem, jevícím přirozené chyby a paleografické nedostatky, se zdá PV, RZK však jsou již opisem z druhé nebo třetí ruky; část staršího opisu se na štěstí zachoval narubu MPKV. Není divu, že i materiál k této transkripci byl nouzový, v našem případě omytý nebo oškrábaný pergamen - tím spíše, že šlo o práci jaksi neoficiální, téměř bych řekl pokoutní, protože kromě "Jaroslava" z RK není žádný ze světských textů, o nichž zde mluvíme, v souladu s běžnými potřebami a zájmy doby, v níž byl opis pořizován.

Kromě těchto vnějších charakteristických znaků má ovšem lidová epika a částečně i lyrika ještě další rysy, vystupující velmi markantně. Z knih Lorda a Parryho se mj. dovídáme, že postačí zlomek nevelkého rozsahu, aby bylo možno s jistotou rozpoznat, zda máme před sebou dílo lidové nebo umělé. Nejdůležitějším prostředkem, jak toho dosáhnout, jsou tzv. "formule" (kdysi se říkalo jen "ustrnulé obraty" nebo po řecku "topoi"), tedy stereotypní verše, rčení nebo jen sousloví, která se opakují podle určitého klíče: někdy je jejich užití závislé na obsahu, jindy na formě, rytmu, rýmu, vnitroslovném rýmu atd. Orální dílo je po této stránce někdy velmi "úsporné", to znamená, že táž osoba nebo týž děj je podán také touž "formulí", jindy se shledávají volnosti, které zpravidla dokazují, že na skladbě nebo skladbách se podílelo více autorů. Tyto "formule" jsou ovšem nadmíru početné, měnívají se "jako Proteus" a jsou dobrou pomůckou pro paměť recitátorovu, která nám leckdy připadá přímo úžasná; improvisace textu je arci také častý zjev (srv. varianty lidových písní). Za studentských časů jsme slýchali, že v Homérovi je slabá třetina "stereotypních" veršů a obratů, ale uvedení angličtí a američtí učenci zjistili s použitím method výpočetní techniky, že Ilias i Odyssea obsahují na 90% "formulí", kterých by bylo pravděpodobně plných 100%, kdybychom znali kyklické eposy, jež se nám nedochovaly. Umělé skladby (např. Čelakovský, ale i Kačič, stěžejní autor, jehož se dovolává v našich souvislostech Dolanský, a další) někdy napodobují v tomto ohledu lidovou poesii, ale nedokonale.

Jak již tedy řečeno, dosud lidová poesie žije, mění se. Tím se vysvětlují též "interpolace" nebo "pozdní přídavky", o nichž říká Lord, že věří na jejich umělý původ asi tolik jako na duchy nebo ještě méně. Jestliže pěvec (zcela výjimečně) cituje nějaký psaný text, přenáší jej vždy doslovně. Tím si vysvětlíme známý citát z "Millionu", který je téměž přesně přejat do Jaroslava z RK.

Jsou ovšem ještě jiné charakteristické vlastnosti orální tvorby: např. ta, že pěvec zřídka vybočuje z básnické objektivity, kdežto romantik z 19. století tak činí běžně. Bývá též jaksi rozkolísaný, myšlenky se mu hrnou porůznu a nesoustředěně; orální epik je však "pořádkumilovný" a řadí své statické a dynamické motivy v přesné místní nebo časové posloupnosti. Sedlá-li kralevic Marko koně a vyjíždí do boje, vybere si pěvec opěrný bod a z něho pokračuje jedním směrem; totéž lze pozorovat třeba v Iliadě při popisu Achilleova štítu atp. - Posléze bývá lidová poesie starší doby nerýmována, ale zdobena aliteracemi, rýmem "štěpným" (Stabreim) nebo "vnitroslovným". O tom bude ještě řeč.

Namítnete jistě, že Vás jako odborníka poučuji naprosto zbytečně, že většinu toho, co jsem napsal v posledních odstavcích, ví každý lepší středoškolák. To je pravda, ale nám jde o zařazení RZK tam, kam patří. Nuže, RZK jsou prosty romantického subjektivismu, jak jste ostatně uznal (jedinou výjimkou je verš z Jar. "Naliť srážajevě straně obě", dokazující, že píseň pochází od účastníka bojů). RZK mají "formule", jichž je nejvíce v RZ, nejméně v mladší vrstvě RK, zejména opět v Jar.; proto se také opakuje s malou obměnou verš "stúpi prokný rozenia dle svégo" v Libušině soudě i v Ludiši (vnitroslovný rým jsem podtrhl). A RZK jsou i "pořádkumilovné", jak lze zjistit např. z "romantického" líčení spící Prahy v Oldřichu, k němuž mě nyní napadla obdobná, ale v zásadě zcela jinak koncipovaná Wordsworthova báseň o spícím "velkém srdci londýnském".

"Formule" dokazují též, že RZ není ukončen, ale že je to úryvek z básně mnohem rozsáhlejší než epická epyllia v RK. V RZ, k němuž ostatně je třeba hledat paralely ne v novověké epice, ale v Kosmovi, Dalimilovi a Hájkovi, děj nijak nespěchá; každá osoba je znovu a znovu charakterisována patronymikem nebo označením jejího sídla; zkrátka má RZ úplně jinou stavbu než RK. Mimochodem řečeno: tyto rozdíly orálních skladeb kratších a delších si neuvědomil např. F. A. Wolff při řešení homérské otázky a jeho "theorie písňová" nemá již dnes stoupenců. Uvedený učenec žil - a to je také pro nás významné - přibližně v době, do níž kladete vznik RZK. Ostatně si nedovedu vůbec představit básníka, který by své dílo tak náhle usekl, jak to předpokládáte pro RZ, jehož další fabuli by byl ostatně znal i méně geniální napodobitel, než jakého jste akceptoval. Ztrátu pokračování RZ je třeba hodnotit jako jednu z největších škod, jaká postihla slovanskou a vůbec světovou vzdělanost.

Dovolím si nyní přejít k některým jednotlivým odstavcům Vašeho článku.

Str. 378: Zde celkem kladně hodnotíte nejnovější literaturu o RZK. Lituji, že jsou tu citována jen díla odpůrců, stejně jako v dalším obsahu Vašeho eseje. Není ovšem divu, neboť novějších publikací obrany v ČSSR nemáme. Názory odpůrců se mnohdy ostře střetávají samy mezi sebou (např. Vaše výsledky a Dolanský, který stále uznává jen Hanku a Lindu). Sborník Současný stav poznání - mě osobně příliš neuspokojil, neboť kromě vzorného přepisu Kašparova, některých vývodů Komárkových a bibliografie, jež se bohužel neobešla bez drobnějších nedostatků, není téměř použitelný. Zpravidla se tu konfrontují staré názory obránců a odpůrců a pisatel se rozhodne pro tyto později jmenované. Ostatně se mi zdá, že byl Sborník vydán velmi kvapně, aby činil protiváhu ke knihám Ivanovovým, jež si aspoň na počátku dodávaly skrovný nátěr objektivnosti.

Str. 379: Zde se jedná o případném vzniku RZK v 18. století. Také zde bych mohl opakovat slova Bělchoubkova nebo Vojtěchova, když zkoumali RZK methodami exaktních věd: "Byl by to zázrak, a v ty věda nevěří". Kolik chyb ještě udělal i velký Dobrovský ve svých výkladech z české a staroslověnské mluvnice! Prošel jsem snad již všechny kategorie gramatiky, pracoval všemi dostupnými methodami (kromě matematické lingvistiky, pro niž nemám technické podmínky; kromě toho by to bylo asi zbytečné, protože stačí prostý optický pohled na RZK a současně na lidovou píseň, Igora, ruské Byliny nebo obdobnou poesii jiných, třeba i neslovanských národů - přímých paralelních textů pohříchu není). Stovky jemných nuancí, doklady neznámé Flajšhansovi i Komárkovi, zákonitosti, které byly objeveny teprve novými, ba nejnovějšími filologickými pracemi a které v aplikaci na RZK skvěle vycházejí; rozebral jsem jevy, jimiž se pro RZK ještě nikdo soustavně nezabýval: slovosled, aktuální členění větné, autonomní komplexnost slova a s tím související vypouštění spony ve větách neslovesných aj., chorvatské souvislosti, akcentologii, metriku; zjistil jsem, že "deseterce" v RZ jsou jiné než v "Jaroslavu" a ty že se zase liší od veršů v "Oldřichu"; podnikl jsem hlubší zkoumání tvoření slov i sémantiky podle "vývojových postupů" české nebo slovanské slovní zásoby, a vždy byl hlavní výsledek týž: texty pravé, starobylé, s individuálními rozdíly jednotlivých skladeb, z nichž RZ, Záb., Čestm. a Jelen jsou nepochybně starší ostatních; geograficky patří RK do východních Čech a na severní Moravu s výběžky do Slezska a Polska (Čestmír a ovšem i PV), RZ, pokud lze při úzké operační basi usoudit, do Čech jižních nebo jihozápadních; MPKV a MV náležejí do středních Čech, LP je sice východní, ale "knižní" památka. Je jen jeden společný znak pro všechny tyto texty, máme-li na mysli jen jevy mluvnické: instrumentál typu "znameniem", nikoli žádané "znamením". Není to trochu málo ke zjištění a kategorickému prosazování "pravdy", že to vše napsala v 19. století jedna a táž osoba nebo malá skupina lidí?

Str. 381: Zde uvádíte citoslovce "ajta" jako "vážnější". Ale již staří obránci (Seykora) dovodili nezvratně, že je třeba číst "aj,ta". Důkaz: verš z Čestmíra "aj, ta sě valé...". V pořádku; bylo však nutné v této spojitosti zjistit, jak je zachováván v našich textech Wackernaglův zákon o příklonkách. Výsledky byly výborné. Volnosti jsou asi tak nečetné jako třeba v "Dalimilu", v mnohém se zračí starší slovanský stav než v "pravé staročeské literatuře. - Samotné "ta" žije dodnes ve slovenštině jako archaismus, k němuž ovšem máme "tady, tako, tamo" aj. V EJ je postavění "sě" u sloves vždy za nimi, tedy tzv. kompaktní.

Str. 381: Zde se mluví o obleženém "městě" Hostýnu nebo Olomouci. Snad tu zapůsobil tiskařský šotek (soudím tak z toho, že v článku jsou taková banální nedopatření jako třeba "Prahů") a že se mluvilo o "místu". V RZK totiž je leda "miesto", nikdy "město", to až v mladším LP. Obě slova spolu ovšem etymologicky souvisejí. Ale stará slovanština znala tu jen "gord7", tedy ohrazené místo, hrad. Tak v RZ i v RK. Povšimněme si této jemnosti: v RZK se vždy přichází "v hrad", nikdy ne "na hrad", jako v jiných stč. textech a jak také žádal nešťastný Flajšhans, protože je "hrad" ještě pojímán nejen jako tvrz, ale i jako obydlené sídliště. - Rozumí se, že tu nejde o jinou lokalitu než o Hostýn, o němž se v úvodu básně mluví jako o "nevysoké hoře, na níž Máti Boží divy tvoří", které se také v dalším ději dostavily. Kdyby to byl Olomouc, visely by části skladby úplně ve vzduchu. Kromě toho nedovolují hydronymické a vůbec topografické poměry jak dnešní, tak i historické Olomouce (v RZK správně masculinum!), aby tam někdo strádal nedostatkem vody, od něhož by jej mohl vysvobodit jen zázračně oživený horský pramen.

Domnělý rozpor v příchodu Jaroslava vystoupení Vratislavově: mnoho bylo psáno a mnoho dohadů vysloveno o tom, zda je "Jaroslav" jednolitým dílem nebo složen z více částí. Jazykově, myslím, nějakou nehomogennost nelze dokázat. Básníkova obraznost a hrnoucí se verš dokazují, že máme před sebou výtvor spontánní, "dionysský", v němž se na přesnou koncepci tolik nehledělo. (tím není dotčeno naše zjištění o "pořádkumilovnosti" lidové poesie, neboť v jednotlivých episodách skladby tato zásada platí - viz třeba útok Jaroslavův a popis hrdinova zevnějšku).

Str. 383: Tušíme již několik let, že se těžiště útoku na R přesune na Jungmanna, a proto máme po ruce důkazy, že J-ova skladební technika v původních verších i v překladech je jiná. Ponecháváme stranou pro případ, že by byl někdy v budoucnu Jungmann přímo označen za padělatele. Ohromná většina výrazů z J-ova slovníku je ovšem přímo doložena ve staré češtině i v nářečích stejně jako materiály z mladšího, ale ještě důkladnějšího slovníku Kottova, který jsem pro své účely vyexcerpoval v hlavních částech, v doplňcích i dodatcích.

Str. 386: "Lumír hýbal Vyšehradem". Označení Lumíra jako dvorského básníka se mi zdá z několika příčin předčasné. Předně citát není úplný, neboť v "Záboji" se říká, že L. "pohýbal...i všě vlasti". Pěvec "Záboje" nadsazuje častěji: třeba líčení, jak se pod úderem mlatu skácel strom (v RK samozřejmě archaičtější "dřevo") a zabil třicet lidí, je zřejmě hyperbolické a dosti příkře kontrastuje s realismem, ano naturalismem "Čestmíra". Kromě toho ani nevíme, zda tu jde o Vyšehrad pražský. Báseň, která nemá ani jeden konkrétní zeměpisný údaj, může pocházet odjinud.

Str. 387: Sentimentální erotika atd. Správně konstatujete, že v RZK chybí. Láska i nenávist jsou tu chápány bez skrupulí, zemitě, téměř živočišně; to, co se jevilo jako sentiment, je vždy produktem pohanského nebo polopohanského animismu, který je ještě silnějí v Igoru. Totéž lze říci o chápání "svobody"; ve Zbyhoni je brána tak, že "dívka může chodit, kam se jí zachce". Mnoho příkladů bych mohl uvést, kde se "idea" RZK naprosto rozchází s Rousseauem nebo encyklopedisty, nemluvě ani o "tlumivosti" v erotice u spisovatelů a básníků minulého století.

Str. 387: PV neorganicky kontaminovaná složka heroická a naivně erotická? Souhlasím jen potud, že PV je "mozaikové" dílko z pozdější doby, jak by je asi charakterisoval Lichačev. Ale tato "neorganisovanost" je úmyslná, rozpory jdou na vrub dosavadních vydavatelů, kteří text nesprávně přepisovali, Uvádíme zde v přehledu počátek vydání Flajšhansova (A) a správnější, jak doufám, transkripci mou - ale také již starších učenců (B):

A)                           B)
Ha, ty nášě slunce,          Ha, ty nášě slunce Vyšehrade!
Vyšehrade tvrd!              Tvrd ty smělě i hrdě na příkřě stojieš
Ty smělě i hrdě              na sklálě stog jesi všem cuziem po strach
na příkřě stojieš,           Pod tobú řeka bystrá valie sě
na skálě stojieši,           valie sě řeka Vhltava jará.
vsěm cuziem postrach...      Po kraju řeky Vhltavy čisty
Pod tobú řeka                stojie siela chvrastia po chlád(e)ček mil...
bystra valie sě,
valie sě řeka
Vhltava jará.
Po kraju řeky
Vhltavy čisty,
stojie siela chvrastia,
pochládeček mil...

Str. 387: Že se v R neprojevuje romantické slavjanofilství, konstatujete právem, ale nesouhlasím s míněním, že si toho dostud nikdo nevšiml. Odpůrci si toho asi nechtěli všimnout, neboť se to do jejich koncepce protirukopisného spiknutí nehodilo. Ale každý čtenář snadno zajití, že obsahem zpěvů je nenávist ke každému vetřelci, ať je to Němec (Beneš), Polák (Oldřich), Tatar (Jaroslav), cizí kmenový náčelník (Čestmír) nebo odrodilec (Luděk).

Str. 387: Pro starý názor, že "král" je vlastně Karel Veliký, svědčí mj. i to, že máme ve staré češtině doklady, kde jméno "KAREL" je přepisováno jako "KRAL". Bylo tedy až do 14.století našim předkům dosti nezvyklé. Že tu jde o vynikající osobnost, svědčí odchylný genitiv "parobi krále" místo "králevi". Je to obdobný genitiv jako v biblickém rčení "Syn člověka". V takovýchto případech stává explikativní genitiv místo normálního přivlastňovacího adjektiva.

Str. 387: - ohlasy republikánských tendencí. Slovanské starožitnosti, jak se jeví v RK a hlavně v RZ, musím ponechat k důkladné analyse odborníkům. Je pravda, že se v RZK občas projevuje sociální cit (např. Čestmír posílá kořist k rozdělení "vratno ludem", tedy zpět mezi vesničany atd.), ale jinak je RZ i RK skladbou ryze "oligarchickou". Slovo "národ" nebo "lid" jako ethický nebo společenský celek nikdy nevystupuje; nositeli děje a rozhodující činitelé jsou vždy "kněz, kmeti, leši, vladykové, voj(e)voda" apod. RZ je ještě aristokratičtější než Homér, kde "lid" mohl aspoň hlukem a křikem jevit souhlas nebo nesouhlas.

Str. 391: "Jazyk neodpovídá žádnému století." O jiné než středočeské provenienci RZK byla již řeč; pravdu měl ostatně Gebauer, když připouštěl, že starou češtinu v zásadě neznáme. Obdobné rozpory lze ostatně zjistit i v "pravých" památkách: nalézáme v nich hojně jednoduchých preterit, ač víme (podle spisů Husových i analogií s jinými slovanskými literaturami), že již ve 13. století mizela a ve 14. se již vůbec v lidové řeči neobjevovala. Logicky vzato by musila být potom Alexandreis i jiná díla, přepsaná třeba až v 15. století, také anachronická.

Str. 391-392: Zde je v jádře reprodukována stará námitka, že jazyk RZK je "snadný" proti jiným starým textům a že převod do archaické mluvy je míněn jako umělecký prostředek. Ale jazyk RZK není tak docela "snadný". To dokázali nejlépe sami odpůrci tím, že nerozuměli textu na mnoha místech; věru se někdy podivuji "vědě", která odmítne jako podvrh něco, na čem ještě neskončila ani základní hermeneutickou práci! Ukázali jsme to výše na PV; připouštím, že je dost míst nesnadných, v nichž i znalci RZK tápou. Tak třeba je takřka nerozluštitelným hlavolamem verš RZ "Muse pasu zeni rubi stroia", který připouští desítky výkladů; nevíme přesně, co jsou "věščby Vitzovy" (tamtéž), nejsme si jisti co do "tvrdosti nebes" v Čestm. ani co do slov "zastúpi úval na vzchod na pól". A co jsou "všě dřeva" v Záb? "Vet" v Čestm. bere i Komárek jako kalk ruského "vot", ale je to stč. "vet", tj. příslub, záruka (novočeské "veta"). Místo "seber glasy" v RZ (tj při hlasování) je nutno číst "glazy", tj. hlasovací kuličky patrně z jantaru ("hlazec" u Klareta aj.). "Tasi Luděk" je podle běžných výkladů neúplné místo "tasi meč", ale už Jireček rozpoznal, že tu jde o jiné "tasiti", totíž "títi", jež je doloženo v Alex. jako kompositum "přětasi" - přesekl. Luděk totiž drží meč již dávno v ruce. Potíže dělá dělá verš "na dlí...trest položichu" v Jar., špatně bylo vykládáno "zapřieti zraky", neboť sloveso nesouvisí s "prieta", tj. hrozba, později i "pře", ale má obdobu ve slovenském "zapratať", tj. zadělat, zastřít, zatmít. Atd. atd.

RZK se i zde jeví jako lidové epos. Takové básně jsou vždy co do syntaxe (převládá "snazší" parataxe proti hypotaxi) i co do slovného výrazu čtenáři nebo posluchači přístupnější, neboť tu není zápolení s rýmem ani s předlohou, která má být přesně přeložena; je to projev tehdejšího denního života a musí být tedy jasný a srozumitelný, i když podmínky byly proti dnešním jiné. Na váhu padá i "locus communis", který nalezneme v každé stylistice (u Bečky např.): aktivum je v básních častější než pasivum, indikativ než kondicionál, určité tvary slovesné než neurčité - a to vše přispívá k vytýkané "snadnosti" jazyka.

Neprovedl jsem dosud statistická měření bohatosti slovníku RZK proti jiným stč. památkám, soudím však, že je daleko větší, a to je další vyvrácení názoru o blízkosti RZK k době nové a jejich vzdálenosti od dob středověku. Měřil jsem však frekvenci jednotlivých básní RZK mezi sebou. V každé jsou "hapax legomena", tj. ve vztahu k ostatním básník kodexu, slova, jež se vyskytují jen v lyrice, jen v Záb., v Jar. atd. Zjistil jsem, že "nejchudší" výrazově je Záboj, který má "jen" 150 těchto slov, nejbohatší je "Jaroslav". I to je zákonitost, dokazující pravost: výrazivo nejstarší části RK je ještě poměrně chudé, s rozvojem společenským, politickým i hospodářským zásoba slovní narůstá. Přitom epická tradice ponechává staré výrazy v používání, ale připojuje k nim nové. Při těchto výpočtech jsem ovšem bral v úvahu kvantitativní rozsah předloh. Namátkově jsem tak prověřil i Odysseu (obecně pokládanou za mladší) a Iliadu (starší epos): výsledky byly obdobné.

Ostatně je těžko srovnávat takto báseň a prózu (neboť velká většina stč. památek je vlastně nepůvodní, klopotně rýmovaná próza, i když tu uznávám i mnohé přednosti). Ale jinak se čte Homér než Thukydides, jinak Ovidius než Tacitus, jinak Goethe než Lessing.

A ještě něco. My máme i v RK pravou staročeskou prózu, i když skrovnou, rozsahem nepatrnou a stereotypní. Jsou to "incipity", úvody k jednotlivým písním nebo "knihám o písniech" (všimněme si již tohto malého sousloví, "knihy o písniech" a vidíme, jak se vymyká ostatnímu obsahu RK jak plurálem, tak odchylným užitím předložky "o". Ano, tak by byl neznámý opisovatel koncipoval nějaký "pravý" staročeský text v řeči nevázané.

Str. 392: Zvukomalba v RZK a v poesii 19. století. podle svého předchůdce O. Horáka jsem i já zkoumal tyto otázky v RZK. Básně cyklu jsou po této stránce dosti rozdílné; nejvíce těchto aliterací je v RZ, později jich zákonitě ubývá.

Vaše citáty z RK s hromaděním "u" a "ú" lze vysvětlit i jinak: jazyk RZK nemá provedeny hláskové změny "u-iu-i" a "ú-au-ou", nehledě k tomu, že se "u" zhusta vyskytuje též v aoristu (soptichu). Ve verších "ránu na ránu..." je 14 těchto "ú" a "u", ale jen čtyři by byla také v nové češtině. K uvedenému archaickému způsobu lidového rýmování, které je známo i z jiných lidových kultur (třeba v Písni o Hildebrandovi, z niž uvádím verš podle novoněmeckého překladu: Spitze wider Spitze, ein Späher bist du nebo Enniovo "At tuba terribili sonitu taratamtara dixit") je ovšem třeba, aby se opakovaly skupiny souhlásek a samohlásek, i když mohou být prokládány obdobnými fónémy jednoduchými: v RZ "Dvě věglasně děvě ... vyučeně věščbám Vitzovým" nebo z Jelena "zaměsi zraky zlobú zapolená". Modernější malba zvukem vypadá jinak: školský příklad je u Máchy, kde průvod ubírající se v "Máji" s odsouzencem k šibenici je popisován slovy bohatými na "o", kdežto "Vilém jde statečně a rychlým krokem" (zde se opakuje "e" a "i, y"). Pozvolným krokem on zločince doprovází, jenž v jejich středu jde, jak jindy ozdoben..." Nic takového v R není, snad jen větší počet sykavek a jakoby ozvěnou končící verš "zevzněchu mútno žalostiví lesi" v Jel.

Str. 392-393: Zde je nutno poopravit některé přepisy: mutiši (2x) místo mútíši, ač níže správně "zamúti", všá" místo vša, Prahů, Hermanóv lépe než "Hermanov", správné "opěti", ne "opěty", radosnej, kak by, nikoli kakby; Píšete "vezdy", ale "veš". To je dodnes sporný problém, ale je nutno si počínat jednotně: buď "vezdy" a "ves", příp. "ves" anebo "veždy" a "veš". Sporné problémy zde pomíjím: je v RZ "Němciech" nebo "Němcech"? Obé je možné.

Str. 393: O tom, že RZ je zřejmě neukončen, jsme již psali. Zlomek, který pokládáte za "přílepek" je ve skutečnosti částí básně; netroufám si řešit, zda patří k Libušinu soudu nebo k jiné skladbě.

Str. 393: Komposita v RZK nejsou převzata ani z Homéra, ani z nové němčiny, a právem odmítáte koinciedenci s výtvory obrozenců. Ve skutečnosti jsou to útvary praslovanské a praindoevropské; máme dodnes složeniny hlavně ze světa zvířat a rostlin: "medvěd", strakapúd (straky odpuzující) nebo "jestřáb" (accipiter, rychle letící, ale jsou i jiné a snad lepší etymologie). V historické době je zachována spousta složených osobních jmen, kolem nichž odpůrci RZK chodí, jako by jich nebylo. Jiná jsou ovšem komposita epická jako Přemysl, Bivoj, Svatobor, a jiná jsou pozdní, expresivní, ba vulgární: Povsinoha, Duspivo, ducholovný". V sovětských onomastikách dávno běžně akceptují tento rozdíl. V RZ je komposit nejvíce, v Jar. Již nepatrně, v lyrice chybějí vůbec.

Z komposit, která jste uvedl, je "dlúhopustý" (čtení nejisté, lze také rozdělit na "lesem dlúho pustým spěcháše", ale méně pravděpodobně) kryto ruským "tonkobelyj" (složenina typu "dvandva"); proti "hr(zonosný" a "hlasonosný" máme stč. "hlasonošúcí", "jarobujný" je přímo doloženo v Tkadlečkovi, "veleslavný a velelútý" upomíná na OJ "Velislav" a další; ostatní složeniny typu "siehodlúhý" (mylně jste uvedl "sáhodlúhý", viz však dialektické "síha" ve vých. i jižních Čechách aj.) jsou metaforická "bahuwríhi" a patří k běžnému inventáři všech epických skladeb (kromě finských).

Str. 394: Zde je výčet jmen, jež, jak plyne z kontextu, pokládáte za nehistorická: Záboj, Slavoj, Ludiše, Lubor, Výhoň Dub. Nebyly námitky proti Ludiši, Výhoni Dubovi a Slavoji, a proto soudím, že jsou doložena ve staré češtině; nadto jsem objevil "Slavoje" v polské onomastice. "Lubor", dříve pokládaný za fikci (bez ohledu na Libora a Libořice, i když je to jen přehlasovaná forma téhož jména!) je přímo citován ve Svobodově díle o stč. jménech. Našel jsem i "Záboje" u Kotta; slovo v laštině nabylo pejorativního významu jako "rváč, výtržník". Ostatně máme stč. Přěboje, slovenského Priboje, jména jako Zbud, Zamysl, Zamsta.

Str. 394: Je nutno přepisovat "ot", nikoli "od". Tato druhá mladší forma je jen v RK a i tak vzácně. Přepis "iděže" (nebo "jiděže"?) je nejistý, neboť nevíme, jak vypadalo jihočeské nářečí té doby. Přepis je umělou kostrukcí, která má imputovat týž původ RZ a RK, který má "kdě" a "sdě", ale "ideže" v RK již není, neboť v užívání zájmen a spojek vzniklých ze starých demostrativ a interrogativ je méně důsledný než RZ, ač ovšem zase daleko předší "pravou staročeskou" literaturu.

Str. 394: Šťáhlav: Vlivem obce Šťáhlavy a také ovšem Smetanovy Libuše se ustálil tento usus, ale asi není správný. Po dlouhém přemýšlení a hledání, které zde nebudu reprodukovat, se kloním k přepisu "Staglav". Kořen "sta" je u osobních jmen starých Slovanů dosti vzácný, ale je bezpečně doložen (Stamír). Pokládá se za jeden z nejstarších - asi z třinácti - takových základů. "Šťáhlavy" místo "Štáhlavy" asi vznikly takovým pochodem jako máme "šťopku" (oči na šťopkách) místo "stopky". Osada Štáhle je též na našem okrese. Naprosto nelze odvozovat, jak se činívá, Šťáhlavy" od "stáhlý" (kopec aj.), neboť to by bylo tvořeno zcela neústrojně.

Str. 394: pozn. 7, Dolanský ke slovům "krivá" a "ladná" (o řekách). Správně podotýkáte, že aspoň epitheton "kriva" z jugoslávské skladby asi nepochází. Nalezl jsem přes třicet pojmenování řek a potoků tímto adjektivem v ukrajinštině; k námitce, že RZ není ukrajinský, lze odpovědět, že takové názvy jsou i v české toponomastice, kde máme též osady "Křivé" i stejnojmenné potoky a říčky. "Ladný" je nejlépe odbýt poukazem na etymologický slovník Šanského - stačí zkrácené vydání, jež tu mám vedle sebe "ladný" - všeslovanské, předpokládá se, že je v něm týž kořen jako v "lahoda", mír, soulad, pořádek, klid. Přesný význam "ladná Sázava" je zatím nepostižitelný; snad jde o skutečný půvab, snad o vodu mírně tekoucí nebo i "lahodné" chuti. Křivý tok Otavy je známá skutečnost.

Str. 395: o jazykovém materiále RZK, jehož základní znaky se vyskytují skoro ve všech básních (i to slůvko "skoro" má něco do sebe). Nemyslím, že by to bylo důkazem autorství jedné osoby; o tom ostatně výše. Osobně soudím, že nám tu velmi pomáhají tzv. "malá slůvka", na něž by padělatel nebo napodobitel sotva pomyslil, ale která mají v našich textech překvapující varianty: zde se omezím na dva příklady "veždě" je jen ve Zbyh. a Záb., "všudy" jen v Jar., "všady" jen v LP; obdobné jsou záměny za "však", "každý" a "prokný".

Str. 395: Lexikální materiál k RZK nebrán jen v češtině, ale i z příbuzných slovanských jazyků. Myslím, že s tímto tvrzením nelze operovat, a to opět z několika důvodů. Předně neznáme celou slovní zásobu staré češtiny; dialekty naznačují, že byla mnohem rozsáhlejší, než se povšechně akceptuje, a že mínění, že máme ve staročeských památkách doloženo 70% celkové české slovní zásoby, je přehnané, neboť ve skutečnosti byla nepochybně daleko větší. Dále: až do 11. století mluvili všichni Slované přibližně shodným jazykem (aspoň po stránce lexikální) a nejstarší písně našeho kodexu sahají do dob ještě vzdálenějších. Podnes rozšířený názor, že naše nářečí vznikla ze středočeštiny, jak ji známe z textů za pravé uznaných, a že jsou pozdějšího původu, pokládám za nesprávný a slavisty jiných národností také není sdílen. Na území naší vlasti žily i jiné kmeny než "český"; Zubatý někde poukazuje na říčku "Toplou" (která mimochodem řečeno upomíná na starý spor o "bedrost - bodrost" v RK) jako na pozůstatek cizího, ale slovanského osídlení severních Čech (opět se blížíme k RK!). Mnoho osobních i místních jmen lze vysvětlit jen z nečeských reliktů. Namátkou: My známe jen "kachnu", ale onomastika ukazuje, že tu žilo i slovo "utka" i "gogol".

Co říci na závěr? pokládám Váš článek za první vlaštovku, která - neboť je to pták "družný" - oživí nejen zájem o RZK, ale také povede ke kýžené spolupráci lingvistů, literárních historiků, archeologů, paleografů, chemiků a ostatních odborníků, kteří zde mají co říci, na našich textech, jejichž podrobná analysa je nutná a měla by být provedena tak, jako by tyto památky byly objeveny teprve včera. Netvrdím ovšem, že by bylo moudré zavrhovat vše, co obě strany v minulosti přinesly positivního, ale bez plného využití nejnovějších poznatků vědeckých oborů, jež jsme výše vypočítali, nelze se dobrat konečného řešení. Přirozeným předpokladem ovšem je, že budou moci hovořit obě strany a že jiné než vědecké zbraně nebudou vytaseny.

Zkoumání RZK je potřebné k osvětlení kontinuity slovanské lidové poesie od nejstarších dob; MPKV i LP, texty podbarvené trochou mystiky, mají význam jak pro tento vedlejší myšlenkový, oficiálním křesťanstvím bedlivě sledovaný proud, tak i pro poznání umělé milostné a rytířské středověké poesie; Bez EJ lze sotva řešit obtížné otázky křesťanských missí na našem území, v tomto případě konkrétní vztahy Čechů a Jihoslovanů, zejména Chorvatů; PV, podivuhodná smíšenina lašského nebo polského nářečí - je těžké to zde přesně vymezit - s některými staroslověnskými reminiscencemi, nás uvádí do sféry dosud zcela neznámé; a prozkoumání MV, práce to spíše staronová než skutečně nová (Erben!) přehodnotí naše příliš positivistické názory na starou českou mythologii.

    Vivant sequentes!

                V plné úctě Váš