Dokumenty rkp. sporu

PhDr. Julius Enders
Odpověď šifře J.Mz. (Mezník?) z ČČH

Odpověď šifře J.Mz. (Mezník?) z ČČH 92, 1994, č. 2, str. 355 - 356

Dostala se mi do rukou recense uvedeného autora, týkající se mé práce "Rukopis Zelenohorský a Královédvorský, vznik, styl a básnická hodnota staročeské orální poesie, Praha, Neklan 1993, 404 str. Referát nebo spíše kritika není příliš dlouhá, ale pokládám za nutné - ani ne tak kvůli sobě, jako spíše kvůli Rukopisům - zaujmout stanovisko, jež se bude, jak doufám, shodovat i s názory naší Společnosti rukopisné.

Začnu jaksi z prostředka: J.Mz. píše, že "Oldřich", jedna ze skladeb RK, je báseň, ale podle mne "píseň". To by mohlo budit dojem, že jsem tu jakýmsi průkopníkem v klasifikaci literárního druhu, o nějž jde. Ale tak tomu není a vyvracení takovéto domněnky se nabízí přímo z písně samotné. Podle stále cenného Flajšhansova slovníčku RK je ve sbírce užito třikrát slova "píseň", třikrát slovesa "pěti" a jednou "pěvec". Za nejdůležitější zde pokládám doklad z incipitu ve Sbyh 24,33, kde se přímo mluví o tom, že následuje "kniha o piesniech". Přiřadíme-li k tomuto výčtu ještě výraz "varyto", tedy strunný nástroj, jímž byla orální skladba doprovázena, máme deset průkazných dokladů; nehledě k tomu, že staročeské "báseň" nebo "básniti" znamenalo "klamat, mluvit hlouposti".

Nejde tedy o nějaký můj vynález; jsem teprve čtvrtý nebo pátý badatel, který tohoto termínu důsledně užívá. První byl orální pěvec nebo vlastně Záboj sám, druhým redaktor sbírky, který ji pojal do knih; třetím třeba A.B.Lord - vedle mnoha jiných - který svou velmi instruktivní knihu nadepsal "The Singer of Tales", New York 1971, který užívá tohoto termínu bez odchylky. Podotýkám, že proanalysoval takto Homéra, literaturu západní Evropy, balkánské orální písemnictví, nikoli však literaturu polskou, ruskou a českou. Bránila mu tehdejší "železná opona". Ale typologických znaků mají RKZ tolik, že není nejmenší pochyby o jejich příslušnosti k tomuto literárnímu druhu.

Mezník vytýká, že Rukopisy chybně užívají zkratek pro "pře" a "při" a vadné užívání ligatur u skupin "rs" a "ia". To je pochopitelné, neboť tu nejde o ustálený úzus uznávané staročeské literatury, ale o samorostlý zápis písní původně přednášených a odposlouchávaných. Jestliže se Rukopisy liší od ostatního staročeského písemnictví dobou a místem vzniku a literárním stylem, musí se lišit i některými znaky své orthografie nebo historie textu. Spíše se měl Mezník zastavit u mé práce na str. 51 nn, kde se pokouším zakreslit různé typy písmen u všech "sporných" památek. Vyšlo by najevo, zda se pro naši obrozeneckou dobu uznává osm nebo deset falzátorů, píšících různými inkousty na různých podložkách a různými tvary liter, nebo zda tu byl jen jediný podvodník Hanka. Odpůrcům RKZ budiž povzbuzením, že se k němu podle některých nejnovějších zpráv přiřadil též Dobrovský.

Autor recense nás informuje, že pod svrchním písmem RZ bylo objeveno jiné z doby mladší a že je to závažnější důkaz falsifikace než skutečnost palimpsestu. Zdá se však, že tu nastal omyl a že se mělo spíše mluvit o Milostné písni krále Václava, pod níž je prý úsek z nějakého latinského právnického textu. Nejde tedy o RZ, kde se Ivanovova komise snažila nalézt pozůstatky latinského žaltáře. To však vyvrátili J. Urban a K. Nesměrák, členové naší Společnosti, ve své knize "Fakta o protokolech RKZ", Neklan, Praha 1996, hlavně na str. 72 nn. Pokládám za nejdůležitější jejich zjištění, že počty písmen a jejich rozsah v žaltáři naprosto nevyhovuje místu, do něhož se je původci rekonstrukce snažili vpravit.

Dále se mi vytýká, že "nechápu zásady historické kritiky" zejména v souvislosti s písní RK Jaroslav a s pobytem Tatarů na Moravě v roce 1241. Ale jak ta "vědecká" práce našich odpůrců vypadala a vypadá? RK je falsum, Paměť Přibyslavská je falsum, mnoho Bočkových zpráv jsou falsa; Dalimil a Pulkava se mýlili nebo mluvili nejasně; Hájek a Balbín si vymýšleli a lhali, aby rozhojnili církevní prebendu na Hostýně; záplava dalších mladších zpráv je ignorována vůbec; totéž platí o některých dokladech z onomastiky a folkloristiky; nic se neudálo ani u Olomouce, ani na Hostýně, ani na Štramberku, moravští chlapci chodí o velikonočním pondělí za děvčaty s tatárkem - ještě že ne s nějakým "kumánkem"; pšenice "tatarka" není nic atd. atd. Mně se to odsouzení Bočkových fals (?) nelíbí. Předně jim věřil i Palacký a náš bohužel již zemřelý Fr. Adámek dokázal, že některé zdánlivé Bočkovy mystifikace se potvrzují dalšími doklady. Pokud vím, bylo hlavním důkazem Bočkových podvrhů, že materiály, jichž se dovolával, nebyly nalezeny. Ale za takový "důkaz" by se styděl i detektiv amatér! Jiným způsobem, jímž se projevovala "vědecká historická kritika", bylo tvrzení, že ta neb ona událost se u toho neb onoho zpravodaje nevyskytuje. Ale zásadou historické kritiky je snad také, že "argumentatio e silentio nihil valet". Protože nežijeme v době Palackého nebo Šafaříka, kteří ve svých pracích uveřejňovali dlouhé latinské citáty s předpokladem, že jim každý vzdělanější čtenář porozumí, raději to dnešním badatelům přeložím: "důkazy z mlčení nic neplatí". O literárním žánru, jímž se zde zabýváme, smýšlím - a to s čelnými odborníky jinde než v otázce RKZ působícími - takto: orální epika vždy měla v pozadí skutečnou historickou událost, ale jejím právem, ba snad uměleckou povinností bylo některé rysy vyprávění potlačit, jiné zdůraznit, hyperbolisovat.

Přiznávám, že něco z "historické kritiky" skutečně nechápu, totiž vše, co se rozchází se zdravým rozumem; a kromě toho i zmínku J.Mz. o Thietmarovi, ač jsem si ji přečetl několikrát. Tvrzením, že jeho kronika byla veřejnosti známa od 17. století, chtěl snad recensent říci, že z ní čerpal i domnělý padělatel. Ale to je pohyb v kruhu: autor dokazuje něco, co se domnívá mít dokázáno již předem.

Ale J.Mz. nepolevuje a nasazuje své kritice korunu poukázáním na "Hrubou Skálu", hrad, který se prý objevuje pod tímto názvem až v 18. století. A vytýká mi, že jsem tohoto faktu nedbal a že Pekařovo jméno není ani uvedeno v rejstříku. Co k tomu? Především to, že tento "důkaz falsifikátu" byl vyvrácen už před drahnou dobou, ale jaksi pro pořádek skutečnou pravdu o věci stručně zopakuji. V písni nejde o hrad, o němž se neříká v RK ani slovo, ale o prostý přírodní útvar, o "velikou skálu". Adjektivum "hrubý" je v tomto významu na východě republiky častější než na západě. Na starších turistických mapách je celé toto území zapsáno jako "Hruboskalsko".

Velké Pekařovy zásluhy o vědu nebere nikdo v pochybnost, ale jeho vystoupení proti RKZ bylo nešťastné. Kromě toho, co výše pověděno, jsou z jeho polemiky nechvalně známa ještě jiná dvě místa. Pekař pokládá za nemožné, že by selská dívka někdy v 13. nebo ve 14. století uměla psát. Nevěděl tedy ani o ruských listinách na březové kůře, ani o slovanském předhlaholském písmu, o němž se zprávy a kladné úsudky učenců přec jen množí, ač zvolna. Píseň RK "Skřivánek" je ovšem daleko mladší. Vrchol Pekařových omylů však spatřuji (rovněž v RK, Skřivánek), kde se interpretuje verš "otvedechu zmilitka u kamenný hrádek" jako rekrutýrka!! Takováto tvrzení, ať myšlená vážně nebo ironicky, jsou ovšem nepoužitelná.

Na závěr si dovolím mírně zapolemisovat proti slovům J.Mz., že moje práce na RKZ, ač dlouholetá a opřená o slušnou zásobu odborné literatury, je marná. Takové ocenění mě nepřekvapuje, neboť bylo i jinde řečeno, že je "málo významná, zbytečná, vratká" bez detailnějšího vyvrácení základních bodů. Lze však zdůrazněním neznalosti zkratek "pře, při" nebo ligatur ve skupinách liter "ia, rs" odsoudit téměř 800 stran mých hlavních studií?

Malá Morávka 15.9.2003