Obdobné srovnání - i když na jiné rovině - bylo nutno podniknout při
konfrontaci PP s Hájkovou kronikou a Beckovského Poselkyní a navázat na
Kašparovo tvrzení (na str. 20), že "obsahu PP jsou bližší formulace
Beckovského Poselkyně starých příběhů českých" než Hájkovy kroniky. Kašpar
zde totiž přináší na str. 20 až 25 paralelně vedle PP výňatky z druhých
dvou jmenovaných autorů, by dokázal závislost PP na Hájkovi a Beckovském a
tím i celou mystifikaci. Nehledě k tomu, že shoda s Hájkem nebo Beckovským
nemusí ještě znamenat, že tyto texty jsou priorní (mohl tu být neznámý, dnes
ztracený starší pramen), nemohu ani jinak s tvrzením Kašparovým souhlasit;
konfrontace totiž dokazuje naopak značnou rozdílnost všech tří verzí nebo
aspoň PP od Hájka i od Beckovského. Nejde nám tu o věcný obsah, ale o slovní
formulaci. Užijeme-li téže formy jako Kašpar, vznikne nám podivný obraz,
jehož částečnou komičnost omlouváme a vysvětlujeme povinností vyvrátit
oponentovy důvody.
PP Hájek Beckovský
Přybyslava, sestra P. - sestra sv. Václava P. - Sv. Václava sestra
Václavova
vesnicu svú Jablonú ves, kteráž Jablonná Ves svou vesnici Jablonná
slula řečenou
zdí zdí zdí
když umřela umřela
pod Horú Krutěnú pod horú, kteráž Krutina pod horou, kteráž Krutina
slula sloula
Lubici sú zapálili Libici vypálili Libici vypálili
Slavniek umřel pro Slavník umřel pro velikú
zámutek tesknost
Vršovičané osobili sobě Vršovci ji sobě osobili
deržíce je drželi
zmordováni byli sú otce i syna zamordovali
Hovora uchránil ho zachránil Jaromíra před
Vršovci
Kublov, Braumy, Trubín a Kublov, Braumy, Trubín a
Hudlice Hudlice
Spytigněv Spytihněv... navštěvuje Spytihněv mnohá města
mnohá města navštěvoval
když přijel ke vsi, když pak přijel ke vsi,
kteráž slove Polná kteráž slula Polná
poslal ke Kunrátovi poslal pro Konráda poslal pro Kunrada
na Znojem kníže znojemského
požitky z doluóv k užitku
svobody veliké horníkuóv svobody čtvery
Přemyslav královec Přemysl, tehdáž ještě
markrabě moravské markrabě moravské
syn jeho syn Václava Jednookého
křižáci křižovníkům
král Václav slepooký Václav král
vesnicu Jenče ke kostelu vesnici Jenč - též
kostel...
na hradě Ronově z Ronova
Jak vidno, je tu podobnost skutečně minimální; styčné body jsou ovšem
mezi Hájkem a Beckovským (např. v odstavci o vesnicích Kublově, Braumech
atd.), jinak je Beckovskému a PP společné snad jen sloveso "osobiti si".
Jinak tu jde jen o totožná jména (a ani ta nejsou ve shodném znění: Přemysl
a Přemyslav, Václav a Věnceslav) a o takové děje, které ani nelze při suchém
kronikářském stylu jinak vyslovit, než jak se stalo zde: všechny tři prameny
se na sebe váží jen tam, kde se říká, že někdo zemřel, něco dal postavit,
byl k jiné osobě v tom či onom příbuzenském poměru, byl "zamordován" apod.
Přistupme nyní k jazykovému rozboru. Je samozřejmé, že nelze podat
analýzu PP jako celku, neboť tu jde již o mluvu poměrně mladší, arci daleko
a daleko vzdálenou od RK; její zevrubný popis by znamenal pokoušet se
zachytit celou staročeskou mluvnici, podle níž se mluvilo
v 15. století. Proto budeme zkoumat jen ty jevy, které se liší od
dnešní češtiny nebo které jsou zvlášť charakteristické pro nářečí kraje, v
němž PP vznikla; kontinuita s RK se zračí jen v těchto dialektologických
prvcích.
Pravopis PP je mladší spřežkový, proto bez složitějších souhláskových
skupin. Kvantita je neznačena, diakritická znaménka též chybějí. Jen
stručně: ř = rz; d, t, n značí též ď, ť, ň; š = ss;
cz = č i c; ž = z (jednou je "ž" označeno jako "zi");
g = j; i, y se užívá bez výběru a zákonitosti. Někdy je pravopis
fonetický (zbozie), jindy etymologický (sbozie). Občas je znaku "y" užito
též pro "j" (prziyal). Vysoudit lze z tohoto schematu jedno: písař měl
velkou rutinu, ve způsobu psaní, jež si zvolil, se téměř nikdy nezmýlil.
Hláskosloví:
Přehláska a-ě-e je ovšem provedena, ale drží se dialektické "a" u
participií min. aktivních. Stav ve vývoji češtiny, jak známo, je tento:
1) ve středočeštině je po "č, š, ř, ž" před úzkou samohláskou přehláska,
před širokou původní stav, tedy: "slyšěli, slyšeli", ale "slyšal, slyšán".
Po ostatních palatálkách (ď, ť, ň, c, j) je přehláska provedena všude, tedy
"letěli" i "letěl".
2) ve východních nářečích se držívá "a" v případě prvém i druhém. Tak i
v PP nacházíme tvary "obderžal, hleďal (= hleděl), držal, obdržala,
vyslyšav, slyšal. Výjimkou je "deržel". O tom též Bělič, uv. spis,
str. 124. Oblast tohoto jazykového jevu bývala kdysi větší.
Změna u-i je v PP méně obecná než ve středočeštině. Obraz je tu smíšený:
v PP nacházíme dvakrát "vesnicu", ale zdí, Lubicu, v Lubici,
čepicu, ale čeledí (instrumentál), nově i "přikazujíce, rokujíce, k
rozeznání. Původní nepřehlasované tvary se drží hlavně tam, kde měly oporu
ve vzoru "žena". O tom Mir. Komárek, Historická mluvnice česká I,
Praha 1958, str. 101. Převahu mají tvary přehlasované. Že je to
"Lubice" a ne "Libice", jde asi na vrub toho, že PP je opsána ze starší
předlohy, z farní kroniky, o níž se tu ostatně mluví
v odstavci 1). V dalším přineseme o tom ještě více důkazů.
Změna ú-au-ou neprovedena: Rakús (2x), budúcím, čtúce, lidskú (akus.,
často), tlustú (instrum.), sebú, pod horú Krutěnú, sú (často), tetú.
odplatú, tisknúti (2x), púti, chasú, knížeckú, slušnú, jsúce, budúcí, pokutú
velikú, Přibyslavú, zhlédnúti (Kašpar píše chybně "zhlédnuti"), Olomúci,
slúžil, búřlivá. "Au" je omezeno jen na západní dialekty (Trávníček, F.,
Historická mluvnice, Praha 1930, str. 88 aj.) Bez odchylek!
Změna ó-uo-ú je tu asi uprostřed svého vývoje. Převládá mezistupeň -uo-,
ale zachováno je 2x "ó" (pánóm, horníkóm), možná opět vlivem přepisu ze
staršího originálu. Jak již řečeno, zasáhla tato změna i krátké "u".
V PP čteme "sluolo, pacholkuóv, dvuór, dvuory, Čechuóv, horníkuóv,
muóže, pánuóm". Dle Trávníčka (uv. spis, str. 83) převládlo -uo- ve
století 15., ale změna začala již o 100 let dříve a týká se
většiny dialektů, tj. je zaznamenána v "celých Čechách" a "skoro všude na
Moravě".
V písmu a patrně i ve výslovnosti "i", "í" a "ie" tu bylo asi dost
zmatků. Máme původní správné "ie" v těchto slovech: sbožie (často),
hovořenie, znamenie, kniežecký, kniežete, ale je tu i knížeckú,
protivenství, potřebí. Nesprávné "ie": knieze, v usazenie, čeledie
(instrumentál), Slavniek, choděli, ztratěl, Čestmieře, uchráněl, podmaněti,
s čeledie (instrum.), uraděli se. Některé případy jsou opakované.
Tyto nepravidelnosti cele náležejí do století 15. a 16., ač jsou
zaznamenávány již i ve 14. věku. Nejvíce dokladů je u J. Gebauera,
Historická mluvnice I, str. 218 nn (vydání
z r. 1963), kde je věnováno osm stránek tomuto jevu, pramenícímu
ze zvratné analogie, z nářečních zvláštností i z písařských omylů. Nejvíce
případů je zaznamenáno v památkách moravských nebo moravisujících, tj. v
Milionu, Legendě o sv. Kateřině, Žalt. Klem, Ev. Víd. a
Ev. Ol. Jinde jsme ukázali, že také opis RK je také tímto vývojem
zasažen. Na území, kam klademe PP, vyvinuly se další novotvary "růžej,
dlaněj, kostěj". Podle Běliče (uv. spis) lze tyto formy sledovat od
16. století, ale J. Jireček je doložil ve svém spise
"O zvláštnostech češtiny ve starých rukopisech moravských", Praha 1887,
na str. 27 aj. i pro dobu daleko starší a poukázal na souběžný
vývoj ve starší polštině. Snad tu jde o přísun "deiktického" "j" pro snazší
rozlišení těchto tvarů.
Stahování - kontrakce samohlásek. Sem patří častěji uváděné slovo
"vojvoda" (z "vojevoda?) místo "vévoda". Tento tvar lze odůvodnit dvojím
způsobem: 1) opět ze spirantního "j", které bylo mezi vokály pevnější a
stálejší než "polokonsonantické" "j" (s výslovností blízkou "i" jako v
němčině "mein", v latině "eius"). Toto "j" působilo tak, že se kontrakce
neprovedla nebo pozdržela. Viz o tom R. Krajčoviče, Slovenčina a
slovanské jazyky, I, Bratislava 1974, str. 161 nn. Tento zjev se
pozoruje opět na východě ČR a na Slovensku a opět zasahuje do Polska; snad
sem patří i pozdější tvary typu "vejvoda". Druhá možnost je, že "vojvoda"
vznikl přímo z "voj-voditi" jako OJ Vojtěch, Vojslav atd., viz např.
M. Malec, Prace onomatyczne, Wroclaw - Gdaňsk, 1971, str. 12 a 41.
Tento výklad je asi nejlepší; srv. i polské "Swoslaw, Wóciech, Woslaw". -
Forma "Čestmieř" (v RK je "Čestmír", ale jen jednou) je rovněž doložena
v českých i polských onomastikách, jak dosvědčuje J. Svoboda,
Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1967, str. 79 nn.
Od 15. století se polské "irz" rozšiřuje na "ie-". Lze ovšem citovat i
naše "Jaroměř, Litoměř". Jsou ovšem i jiné výklady tohoto jevu. V PP je
také "Jaromiř", v RK je "Jaromír" i "Jarmír".
Různé: Sem ještě podivné "jmieno", asi "zvratnou analogií" a snahou o
hyperkorektnost. Ale je i "jmiecko", doložené v Pass. Klem. 107 b a
jinde.
Zvláštnosti souhlásek - konsonantismu - v PP:
Skupina "šč" je zachována: měščanínové, Přibyslavščí (2x), Dvořišče. Tak
se mluvilo na celém čs. území, na Moravě dodnes, i když depalatalisace na
"št" se datuje od 14. století. Přibyslav ovšem patří do území jazykově
konzervativnějšího. Pokud nalézáme ve staročeských textech "št", bývá to
vlivem staroslověnštiny (naše Ev. sv. Jana a Řehořské glosy).
Fonetický a etymologický pravopis, jak již řečeno, se v PP prolíná:
čteme "bezpečnost, zpořádala, sbožie, zbožie, zpálili, z lidem, zhlédnúti,
zjednal". Důležité je kolísání sykavek: PP se hlásí i zde na Moravu ve
tvarech "zjednati, zhlédnúti". Chybnou snahou o správnost povstalo asi též
"zpálili", "z lidem", a "zpořádala". Jak známo, vyslovuje se "shodný" na
Moravě jako "zhodný" a v Čechách jako "schodný".
Slabičné likvidy: Zde se ocitáme plně na území "podkrkonošského" nářečí,
které se tu udrželo dodnes: obderžal, táhel, deržúc, obderžala, potverdil -
opět zhusta častěji opakováno. Pozoruhodnou výjimkou je "ostrva". Čekali
bychom "osterva" a odchylku vysvětlujeme opět přepisem z předlohy, jež tu
nebyla přibyslavským konšelům dost jasná, neboť slovo "ostrva" bylo jim
patrně vzácné.
Střídání "r" a "ř". PP má "ř" za očekávané "r" ve slovech: klášteř,
klášteře, Čestmieře, Jaromíři. Snad je to m. j. vlivem MJ Chotěboř a
Jaroměř, kde je "ř" náležité (z koncovky r6j6). Kdyby patřil text dále na
východ, bylo by tu častější "r". O tom Gebauer, uv. spis,
str. 334.
Celkem vzato lze říci, že chronologii hláskových změn i jejich místní
příslušnost znal "padělatel" aspoň tak dobře jako největší naši bohemisté z
tohoto a minulého století.
Tvarosloví
Skloňování: Jako v mnoha jiných "východních" textech, nacházíme i v PP
matení deklinací; vzor "duše" se prolíná se vzorem "žena" a zasahuje i
paradeigma "kost". Tak čteme instrumentál "svú čeledie". To je asi odchylka
podle vzoru "duše" místo "duší" a nesprávně difthongisovaným "í". Dále tu
máme "Přibyslavě" (gen.) i "Přibyslavy", ač lze interpretovat i
"Přibyslavi", dokonce "z Moravě" (od "Morav" nebo od "Moravia"?), gen. do
zeme, ale tu zemi, dativ "Přibyslavě" a lokál "v Přibyslavi". "Olomúc" se
skloňuje dle "kost" (u "Olmúci"), v RK je toto MJ podle "oráč". Že na Moravě
dodnes přecházejí mnohá tvrdá feminina pod měkké vzory, dokazuje Bělič (uv.
spis, str. 159). V těchto gramatických kategoriích ovšem, jež tu
probíráme, se jeví propastný rozdíl mezi PP a důsledným jazykem RK i RZ. -
Kolísá ovšem i adjektivum: čteme "velicí požitky" a "časi (nebo "časy"?)
búřliví a nepokojní". Kašpar však čte s Matouškem "búřlivé". "Polna" se
skloňuje jako "žena". - Staré souhláskové kmeny sice ztratily svou původní
tvářnost, ale důsledně je tu zachován komponent "an": Uhřané, Moravané,
Vršovičané (2x), od Prusanuóv, Vršovičany (instrum.), od Vršovičana,
Rakušané - ale "před Tatary". Od "lidé" je gen. plur. "lidu", ale to už také
v Leg. o sv. Alexiovi ze 14. století: "mnoho lyuda".
Chybné je sklonění posesivních adjektiv v jednom případě: "na královým
hradě". Jak dosvědčuje Gebauer (HM II, str. 265, skloňování) jdou
doklady na tuto anomálii takřka přesně do doby vzniku PP, do konce 15. a
začátku 16. století. Viz i "na poli Žofčiným" (zde citováno) a další
případy z Bartošovy Dialektologie. Jde tu o nářeční vyrovnání 6. a
7. pádu (Bělič, uv. spis, str. 169).
U zájmen objevujeme archaický jev dosti důsledný: genitiv zní "jí" a
"jich", nikdy "jejich". Obecně se šíří nové přivlastňovací zájmeno "její" a
"jejich" až od 16. století (Gebauer, HM II, sklonění,
str. 485). Na Moravě se udrželo nesklonné "jejie déle než na západě
území (Gebauer, tamtéž). Východní je i "ním" ve funkci bezpředložkového
instrumentálu; viz často citovaný úryvek ze Sušila "házalo ním po kostele",
uváděný v jiných souvislostech; Trávníček (uv. spis str. 362) a hlavně
Bělič (uv. spis str. 180) dokládají tento jev pro Vysokomýtsko: "mrak
ním do vokna". Vyskytuje se, stejně jako v PP, hlavně v instrumentále. -
Zvratné "se" má v PP dvakrát "sebú", jednou starší "sobú". Dativ "si" se
nevyskytuje, jen knižní "sobě". - Duál je tu jeden, ačli nejde o tvar
lidový: "pod nima" (totiž pod dvěma zkříženými meči), jinak je všude místo
duálu plurál: meče zkřížené, sjeli se s Kunrádem (tj. Soběslav a Kunrát),
hubili zemi, sebrali sú aj.; kralovali sú Přemyslav a Věnceslav.
Časování: Jednoduchá preterita již v PP nejsou. Užívá se výhradně
perfekta, někdy plusquamperfekta, které by mělo být - rigorosně vzato -
časem, jenž předchází jiný děj minulý. Důsledně však to pravidlo zachováno
není.
Převahu má knižní typ "do země sú vpadli" před vypuštěním spony
"spořádala". Sponová forma je nejhojnější v 3. os. plurálu.
Supinum se již zaměňuje s infinitivem: "přišel zhlédnúti hor".
U slovesa "býti", jak již řečeno, převládají formy bez "j", a to hlavně
v 3. os. plur., kde je "sú" náležité.
Zajímavý je přechodník "daje" místo "dada". Na vzájemné prostupování
forem slovesa "dati" a "dajati" poukážeme při vhodnější příležitosti. Nově
upozornila V. K. Sorokina (Sborník k sedmdesátinám
V. I. Borkovského, "Nauka", Moskva 1971, str. 242 nn),
že podle statistického průzkumu staroruských památek je "dajati" častější v
národní literatuře, v církevněslovanských textech nacházíme více forem od
"dati". Analogické poměry jsou i ve staré češtině. RKZ, Leg. Kat. i Dalimil
inklinují k základu "daj-", památky oficiálnější, dá-li se tak říci, k
základu "dad-", který se objevuje v našem Ev. sv. Jana i na
místech nenáležitých (aor. "dadech", jako v jihoslovanštině).
I. B. Mašek upozornil v citovaném článku na str. 254 na zajímavou
konstrukci účelových vět "aby byli sú jeho čeledí, aby choděli sú".
Nepravidelnosti tohoto typu nebo příbuzného charakteru nejsou příliš časté,
ale přece se vyskytují a opět v údobí blízkém vzniku PP. Např. u Všehrda 14a
(Gebauer, HM 3, časování, str. 436) čteme: "ten súd slove
duchovním, na kterém by arcibiskup pražský sedal jest." Doklad patří do poč.
16. století. Není tu vyloučena kontinuita s RK "Holúbče, ty bysi
bojoval...", útvar "by jesm6" může být starý a sloužit větší jasnosti při
hovorové mluvě.
Hlavní jevy syntaktické: Přechodníky jsou poměrně časté, ale - s jednou
výjimkou - jen přítomné. Jejich funkční užití je jiné než v moderní češtině
a blíží se archaickému způsobu, běžnému ve stsl. i v RKZ - přechodník
přítomný značí současnost, minulý předčasnost, ale vždy bez ohledu na vid.
V PP čteme: Čtúce ukázal nám kněz, Vršovičané osobili sbožie sobě
rozdělíce se o ně a deržíce je, prosíce žádali sú vojvody, knieže
přikazujíce ("chyba" - pro větší zřetelnost nebo snad pluralis
majestaticus?) přikázal, Přibyslavščí súce v milosti slavili, sjeli se
rokujíce. První z uvedených příkladů je ukázkou participia nespojitého, dnes
už vyhynulého. Příklady u Gebauera i Trávníčka (Skladba, Praha 1956,
str. 187 nn., např. "jdauce, počalo smrkati se" (Prefát z
Vlkanova) nebo (z Pass 257) "starosta ji samu kázal odrúce horkou
smolou oblíti".
Genitiv záporový je zachován ve větě "Přibyslavě města nedostali sú",
ale je též akusativ (u zájmene) "králové to nepřetrhovali".
Jiné pádové vazby: Jak je běžné ve starším jazyce, bývá dána přednost
pádům prostým před předložkovými, případně před doprovodem jinými slovci.
Tak nacházíme "vzal odplatú", nikoli "vzal za odplatu, jako odplatu",
"žádali vojvody", ne "od vojvody", "sami sebú se spravovali", ne "podle
sebe". Na "uříditi" + gen. nemám zatím obdobný doklad. Na vazbu
"padnúti komu" (tj. připadnouti) upomíná Kruml. 221 b "sluha... jenž
svému pánu stojí nebo padne", ale zde je to dativ prospěchu (commodi).
"Věrni pána svého" - gen. cílový nebo dotykový, stejně jako "aby města
hleďal". Příklady na genitivy u "věřiti" jsou u Gebauera HM IV,
str. 366.
Pozoruhodná je "objektová funkce" předložky "při" ve spojeních
"překážeti při obchodu" a "protivenství činiti při horách". Dle
F. Kopečného, Etymologický slovník slovanských jazyků, I, Praha 1973,
str. 213 je to úzus dosti vzácný, ač starobylý. Konstatujeme tu slušnou
stylistickou obratnost autorů a není lehké najít v nové češtině přesný
ekvivalent tohoto "při", neboť není to "překážení v obchodu", ale spíše
postranní intriky proti tomuto zaměstnání.
Ryze staročeské jsou dále obraty: "kniežecky Moravu deržel" a "stavili
sú kostel na svuój groš nákladně". My bychom řekli "jako kníže" a "vlastním
nákladem". Gebauer (HM IV, str. 160) ovšem již dobře věděl, že
stč. adjektivum mívalo rozsáhlejší funkci než dnes. Tak např. "vinné
sbieranie" v Pror. Iz. 24, 13 je "sbírání vína", "rytí kamenné" je
Steinbruch. Nevěděl však nebo neuvedl dvě věci: předně odůvodnění toho jevu
a kromě toho, že se totéž objevuje také u adverbií. Důvodem je tu zjednat
pro češtinu, která ovšem neměla člen (dnešní časté užívání zájmene "ten" je
jeho náhražkou) rozlišení určitosti a neurčitosti. Adjektivum bylo kladeno
tam, kde by např. němčina užila substantiv bez členu, příp. s členem
neurčitým nebo kde by stálo složené jméno. Výše uvedená spojení bychom
přeložili: als Fürst, auf eigene Kosten, Sammlung von Wein atd. Tu je opět
pádný důkaz pravosti PP.
Odchylné vidové poměry oproti nové češtině konstatujeme v souslovích
"králové to nepřetrhovali" a "Přibyslava pohrabána jest". První značí
"neomezovali", druhé "pohřbena". U tohoto případu jeví se asi střední
stupeň jazykového vývinu: primární sloveso je ovšem "pohřésti", novočeské by
bylo "pohrobiti". Poměr "přetrhovati" k "přetrhávati" by bylo nutno ještě
zjistit.
Z tvoření slov je ovšem nutno zaujmout stanovisko k "adverbiím na -o".
Odpůrci někdy stylizují své námitky tak, jako by byla v PP jen příslovce
tohoto typu. Je tu však jen "silno", ale "nákladně, nábožně, prosebně,
potomně (několikrát) a bezectně". Také o tom pojednáme jindy obšírněji;
zde upozorníme jen na čtyři zjištěné skutečnosti k této otázce:
1) Adverbií na -o přibývá na celém území ČR tak, jak pokračujeme od
mladších dob ke starším, 2) přibývá jich od západu na východ,
3) o jejich stáří svědčí to, že jsou častější při určování
elementárních vztahů než při osvětlování faktů náročnějších; proto máme
dodnes "vysoko, daleko, nízko, široko, dlouho" atd. proti "silno" na
Přibyslavsku; jen výjimkou proniká toto "-o" také do příslovcí novějších
("jednoducho"); 4) dialekt, jenž má převahou adverbia na -o, neužívá
obvykle bezpředložkových lokálů. Proto je také nemáme ani v RZK, ani v PP.
V RK je "v zimě, v létě, v skóře", středočeské nářečí si utvořilo
převážnou většinou adverbia na -ě, a proto také tu stává - a odpůrci bývá
neprávem i na RZK žádáno - "zimě, létě" aj.
Slovný výraz PP je i přes prostotu textu dosti pestrý. Jazyková čistota
RZK, v nichž cizí a nověji přejatá slova takřka neexistují, se ovšem dávno
vytratila. Germanismy a latinismy v PP: (item = dále, zadruhé),
zmordovati, purkrecht (obč. právo), groš, kostel, hajtman. Některá jsou
ovšem technickými termíny, jež jinak vyjádřit nelze. - Důležitější jsou pro
nás výrazy, které již v dnešní češtině nemáme nebo které nabyly odlišných
významů. Jsou to: usazenie = sídlo; pohrabati = pohřbíti; uříditi s
genitivem = naříditi; ustaviti = zříditi; zámutek = zármutek; zbíti =
zabíti; hovořenie = hovor, a to buď přílišný nebo přitlumený; utisknúti =
potlačiti; slušný = náležitý, právoplatný; horní obchod, hory = důlní, doly;
nátisk = útisk; vuokolečný = okolní; rozeznání = dobrozdání, rozhodnutí;
požitek = užitek; křižáci = křižovníci; ostrva = ostruha; přetrhovati =
zamezovati; královec = kralevic. Zde lze odkrýt leckterou pozoruhodnost.
Předně je tu staročeských výrazů a významů i pro konec 15. století
poměrně dost. Dále je třeba si povšimnout, že tu nemáme synonym
"deetymologizovaných", tedy takových, kde byl původní význam metaforou,
která se během doby otřela. Pisatelé PP nemohli dost dobře říci
"přivlastniti si", neboť stále ještě žilo slovo "vlast" ve významu původně
"moc", potom "država, krajina, jež je ovládána"; i "vlastní" prošlo takovým
vývojem. Obdobný poměr byl mezi: přetrhovati a zamezovati, budúcí a příští
(to je vlastně "přicházející"), obdržeti - dostati ("dostati" bývalo s
genitivem a původnější je "dostati se"), je tu "odplata", nikoli "náhrada",
"žalovati", ne "stěžovati si" (tíže), "slušný", nikoli "náležitý" nebo
"právoplatný", snad i "zhlédnúti", ne "spatřiti". "Zámutek" je ovšem starší
než útvary typu "kormoutiti se, rmoutiti se" (snad z "kolomútiti", jindy se
bere při výkladu na pomoc i německé "Harm", asi neprávem).
PP má poměrně pestrý kolorit vlastních a místních jmen. Z toho lze sice
těžko dokazovat pravost nebo nepůvodnost textu, ale přesto je pravděpodobné,
že by si falzátor - takový, za jakého jej oponentura považuje - počínal
jinak: asi by zpracoval jen nějakou výraznou epizodu z minulosti města, a
jeho líčení by bylo dost nabubřelé. - Celkem jsem napočítal v PP přes 40 MJ
a OJ.
Nejdůležitější jsou pro nás tato: Čestmieř, Dřevík, Spytigněv a Václav -
Vencslav. "Čestmieř", o jehož koncovce jsme již jednali, je tvořen - vedle
žádaného "Čstimír" - správně a je starobylý. Důkazů je několik: předně je i
"Česlav" z bývalého "Čestislav". Také komponent -čest je často doložen ve
staré češtině i polštině, takže není nic divného, přesune-li se druhý člen
složeniny na místo první. U Svobody (uv. spis str. 73) nalézáme
jména jako "Bolečest, Dobročest, Přibyčest, Svéčest, Ubyčest. Je i slovinské
Čestimir, polské Skaziczest, Zdziczest. V polštině je Čestmír také
přímo doložen, i když ovšem v domácí formě Czeszimier (u Malcové v uv. spise
str. 49, na listě ze 14. stol.). Dále je potok Čestina (u Kácova,
jenž zhruba opět patří do naší oblasti), jména Česťata, Čestla, Čestín,
hornolužické Čescemeř. A. Frinta v Onomastických pracích 2, Praha 1968,
str. 44 uvedl tu s poznámkou "Čestmír z RKZ". Lze poukázat i na
doklady J. Stanislavovy (Slov. juh ve stredoveku, Martin 1948,
str. 232): Izztimer, Zthomer, Stemer a další modifikace, někdy ovšem ne
zcela jasné. "Dřevík" nebo "Drevík". Tento název je nepochybně chybný,
neústrojně tvořený a nevím, zda by se v nějaké mikrotoponomastice našla
takto nebo podobně znějící lokalita. K substantivu typu "město" nelze
tvořit bez vložení komponentu -n- slova pouhým připojením koncovky -ík.
I. B. Mašek, ČČM 67, 1893 na str. 442 rozpoznal, že jde
pravděpodobně o Dřevíč na Rakovnicku, a dovodil další spojitost s RK, ale od
bližší analýzy tu musíme upustit. Přepis PP "Drewik" jde zřejmě opět na účet
starší předlohy - farní kroniky: písař si nevěděl rady s původně
zaznamenaným MJ "Drevic" nebo podobně. Stejně pádným dokladem existence
staršího textu jsou i jména "Spytigněv" a "Vencslav" (ač na jiném místě PP
je již novodobé Václav). V prvním OJ je "g" místo "h", jediný případ v
PP, neboť obvykle tu značí "g" hlásku "j". "Vencslav" by mohlo pocházet
ještě z doby, kdy tu byla nosovka, a "Přemyslav" je asi z latinisovaného
"Premislaus".
Pokusme se ještě porovnat PP s původní prózou domnělého padělatele
Malého. Máme tu ovšem nadmíru úzkou bázi a mnohé překážky: k dokonalému
osvětlení věci by bylo třeba znát další úryvky z domnělého falzátora; je
nutno vzít v úvahu, že i jeho dikce se mohla během let měnit; potřebovali
bychom více archiválií z Přibyslavska; a konečně by se dalo namítnout, že
některé dialektismy, jež jsme výše jmenovali, mohl si osvojit v písmu i řeči
sám Malý. Pravdou je i to, že PP je textem historizujícím, Malého zpráva,
uveřejněná v Archivním časopise, je právě jen zprávou. Ale přece i některé
naše další postřehy mohou sloužit za posílení našich tezí nebo alespoň za
východisko pro další práci.
Zjistil jsem např. tyto rozdíly mezi PP a novou češtinou Malého. M. užívá
pro masc. přechodníků typu "pozorujíc", PP by měla "pozoruje" nebo snad i
"pozorujíce". M. klade ve větě určité sloveso nakonec. Je to vliv latiny a
němčiny, přežívající po celé minulé století. V PP je tento úzus sice
také zastoupen, ale mnohem řidčeji: počítáme-li i "věty" jako součásti
souvětí, je u Malého z 52 možné koncové polohy slovesa 32, v PP ze 120
možností jen 19. V zachovávání Wackernaglova pravidla o příklonkách
(mají správně stát vždy za prvním prvovýznamovým slovesem ve větě, není-li
to na újmu logického smyslu) je Malý přesnější než PP, která se někdy
vyjadřuje trochu šroubovaně, asi jako když se prostý člověk nutí k
napodobování knižního žánru. Postavení shodného přívlastku je v obou textech
nápadně rozdílné. Typ "pamět lidskú" je v PP ve 47 případech, opačné
postavení "lidskú pamět" je tu dvaačtyřicetkrát, tedy 47:42, u Malého
zcela jinak: 3:33. Sloveso "zaznamenati", jež je náhodou společné jak PP,
tak Malému, je u tohoto spojeno s genitivem, v PP s akusativem, ač padělatel
by asi zvolil opak. Jako vztažných zájmen mohlo být užito v PP i u Malého
tvarů od "jenž, který" a "co". Malý vůbec nemá "jenž", jednou má "který" a
jednou "co", v PP jsou tři případy "jenž", jen jeden na "který" a tři na
"co". V PP převládá parataxe, hlavní věty přiřazovány dosti prostě,
jinak jsou tu jen věty žádací, účelové, časové, vypovídací a vztažné se
spojkami již novějšími: aby, když, protože. Malý si zvlášť libuje v
důvodovém "že", v odporovacích větách užívá "však", které v PP vůbec není.
Závěr: Po dosti zevrubném rozboru jsme zjistili, že PP je psána v zásadě
stylizovanou naukovou češtinou z 15. století, ale že je prosycena
dialektismy. Sloh je prostý, i když ne bez jakési slavnostnosti.
Textologický průzkum dokazuje závislost na starší předloze, hypotéza o
závislosti na Hájkovi nebo dokonce Beckovském je vykonstruovaná ve snaze
podepřít výsledek, jejž si Kašpar a Fiala ustanovili předem. Jednotlivé
jazykové zákonitosti PP jsou zcela v souladu s chronologií vývojových
postupů starší češtiny i s předpoklady, jež jsou dány zeměpisnou polohou
Přibyslavi a jejího okolí. Není důvodu, proč nepoužívat PP jako plnoprávného
historického, kulturněhistorického i lingvistického pramene z konce
patnáctého věku.
V Malé Morávce dne 19.1.1976
© PhDr. Julius Enders
© Česká společnost rukopisná