František Zákrejs
Výlet na Zelenou Horu.
1886
OSVĚTA Ročník XVI., číslo 10/1886
Úryvek z článku, týkající se nástropní fresky:
Jdeme zpět do nádvoří, vstoupíme do dveří vpravo od hlavní zámecké
brány, a zanedlouho zavedou nás novější točité schody železné do prvního
patra západního zámeckého křídla v rozsáhlejší, 720 cm širokou
a 1065 cm dlouhou síň, na jejímžto stropě obraz Olomoucké bitvy
s Tatary, tuto pásku věru neobyčejnou náhodou oba naše rukopisy
Královédvorský a Zelenohorský v jedno slučující, nalezneme. Síň tato má
nyní dva zcela různé oddíly: totiž prostor upotřebovaný, pak prostor domácí
zámeckou, na způsob stanu zřízenou kaplí zaujatý, v níž před oltářem jediná
modlitební stolice. Také tato kaple, jež pohříchu čásť obrazu nástropního
zakrývá, jest zasvěcena divotvorné Matce boží, a nic není zajisté tak
nasnadě jako myšlenka, že tato úcta k Panně Marii na sídle někdy
Šternberském tolika způsoby osvědčená souvisí se zázračnou ochranou, kterou
se bohorodička podle Jaroslava našim bojovníkům v tatarské válce
r. 1241 propůjčila.
Nástropní obraz bitvy s Tatary nebyl, jak by se z letošních novinářských
zpráv souditi mohlo, teprv letos objeven; vždyť již
Slovník naučný
(X z r. 1873, str. 312)
o něm ví. Obraz není však ani výtvorem našeho snad století: dle mého
mínění povstal před r. 1728, v němž František Leopold Josef hrabě ze
Šternberka panství Zelenohorské Adolfovi Bernartovi z Martinic prodal. Ani
Martinicové ani Kolloredové Mansfeldové, ani knížata Auersperkové neměli
zajisté příčiny, aby malbu s takým motivem byli objednávali; pouze
Šternberkům záleželo na tom, aby jejich předek na svém imposantním sídle
tímto způsobem byl oslaven. A malba jeví zřejmý starší, nemoderní ráz.
Jmenovitě je s naivností věru velice nemoderní zobrazen boj náčelníka Čechů
(Jaroslava) a náčelníka Tatarů (Kublajevice). To není třeskutá srážka, nýbrž
pohodlné setkání se dvou tělnatých, divným řízením osudu do zbroje
vtěsnaných lidiček.
Avšak obraz tento, živými barvami provedený, není bez patrnějších
předností. Celkové seskupení je dosti zdařilé. Vítězní Čechové zaujímají
vpravo nepoměrně větší prostor než porážení Tataré se svými stany vlevo.
Malíř dojista zúmysla dosti význačně položil stranu tatarskou, která také ve
skutečnosti na východ odtáhla, dílem k východní straně síně a stranu českou,
od západu přišlou, k straně západní. Vpravo viděti ověženou bránu, zajisté
Olomouckou, z níž Čechové na zápasiště chvátají. Český vůdce má zlatitou
přílbu s bílou, po Šternbersku osmipaprskovou hvězdou a zlativé brnění: sedí
na bílém, červenou šabrakou pokrytém koni, kdežto tatarský vůdce na vraníku
jede. Meče obou těchto vůdců jsou oblé. Napřed nesou naši červenou a hned po
té bílou korouhev, něco dále vpravo nese český rytíř opět korouhev bílou.
České vojsko ozbrojeno jest meči, kopími, mlatem atd. Tataři mají korouhve
rudobílé. Asi uprostřed obrazu nad bitevní vřavou vznáší se ve Šternberské
osmipaprskové hvězdě vážně hledící divotvorná Máti boží, kterou tedy v
Zelenohorském území nejméně čtyřikráte vypodobenou máme; na tomto obraze má
P. Maria modrý šat a červený plášť; ona i děťátko, jež na pravici chová,
mají plavé vlasy. Kol Marie vine se věnec z růžic, dvěma andílky držený.
Třetí andílek drží pod věncem prázdnou bílou blánku. Zdá se, že na obraze,
např. na této blánce nebo uprostřed lastury, bývaly nápisy, avšak nyní tam
neviděti žádných. Kol obrazu jest namalován červený rámec s bílými jakýmis
liliemi dvojího druhu, v celé šířce i délce jeho v něm vyrážejícími.
Obraz s rámem zaujímá tytéž rozměry jako síň (720 cm šíře a
1065 cm délky).