Osobnosti rkp. sporu

PROTI SOFISMATŮM
sborník odpovědí na nejnovější protirukopisové kampaně
K. Andrlík, F. Mareš, L. Matoušek, K. Třeska
contra:
R. Holinka, F. Šebánek, F. Trávníček, F. M. Bartoš
Vydala Československá společnost rukopisná v Praze 1937.

Ladislav Matoušek
Doslov k thematu "paleografie a Rukopisy".

V boji rukopisovém počíná se jevit v poslední době zajímavý zjev. Nejde už jen o otázku Rukopisů, ale řeší se zde stále častěji otázka kompetence jednotlivých vědních disciplin, které se sporu účastní. Strana odpůrců snaží se vyřadit z otázek literárních ty vědní obory, které dávají Rukopisům posudek jí nemilý. Ironisuje se povolání prof. Vojtěcha, k jehož jménu neopomine se připojit v uvozovkách titul "fotograf", jako ke jménu prof. Mareše připojuje se "fysiolog". Neuvědomují si, že tímto počínáním nezískají se nikdy řady nezaujatých pozorovatelů, kteří k otázce RKZ přistupují neovlivněně. Odpůrcům nejde totiž o vědeckou objektivitu, jak vidíme právě na posledních kampaních proti pravosti Rukopisů. Jakmile se naskýtá příležitost působit na široké vrstvy, utíká se zběsile od zásad, jako by filologie a vědy historické směly jediné rozhodovat o pravosti literárních památek. Pak sahá se hned k vědám, které mají co možno nejblíže k vědám reálním, ovšem jen těm, o nichž se ví, že jejich representanti se nezprotiví oficielním dogmatům o podvrženosti Rukopisů. Redakce "Vědy a života" nechala ihned stranou problém vědní kompetence v otázce RKZ a nemeškala zařaditi jako první článek proti pravosti RKZ práci J. Šebánka, která měla převědčiti veřejnost o falešnosti Rukopisů se stránky paleografické. [*]

[*] Také kampaň Svazu národního osvobození zahájila svůj cyklus - přednáškou o paleografii. Zde ovšem pořadatelé nešli pod heslem řešení vědeckého sporu, ale pod heslem "mobilisace mravních sil národa na obranu státu", jak prohlásil J. Werstadt v "Českém slově" 16. května 1937.

Paleografie jest věda velmi obsáhlá. Zahrnuje v sobě kromě studia tvarů písma také studium hmoty písma, jeho podkladu, písařských způsobů a náčiní a všech ostatních věcí, které s písmem souvisí. Založena je na metodě srovnávací, tedy na stejné metodě, kterou používají při studiu památek literárních vědy všechny (také ta opovrhovaná chemie a ostatní exaktní vědy, jí příbuzné; těmto vědám, které podle definice paleografie mají do jejich problémů také co mluvit, se ovšem Šebánek vyhnul, aby dogma neutrpělo). Snad aby odůvodnil Šebánek, proč jeho vědní obor zařadila redakce "Vědy a života" jako první, uvedl, že dnes již tato věda pokročila tak daleko, že má po ruce hojně prostředků, aby sama dovedla odpovídati na otázku, je-li nějaká literární památka pravá či podvržená. Tento názor může však slušeti jenom upřílišněnému obdivovateli svého vědního oboru, neobstojí nikdy před kritickým a objetivním rozborem. Paleografie, budující na metodě srovnávací, může všechny své závěry opírati jedině o památky zachované. Ty nebudou nikdy představovati veškeré starobylé bohatství literární, a její závěry mohou míti proto platnost jenom podmíněnou, relativní a nikdy absolutní. To se týká závěrů budovaných z památek dochovaných. Důkazy, které by ale paleografie chtěla stavěti z neexistence určitých vlastností písma, tedy důkazy, opírající se o nálezy negativní, jsou vůbec neplatny, tak jako v každé řádné vědě jiné. Paleografie může nám býti platně nápomocna při určování stáří rukopisů, ale stavěti ji na prvé místo mohou jenom její zaslepení přívrženci a zástupci.

Postup, který volil Šebánek pro prokázání podvrženosti Rukopisů, je ale ještě k tomu logicky nesmyslný. Jeho jedinou omluvou může snad býti, že to není způsob jeho, protože krok za krokem následuje práci Václava Hrubého z ČČH 1917, ač i tato omluva je při práci, jež chce býti vědeckou, rázu velmi problematického. Vědecky pracovat, neznamená bezmyšlenkovitě opisovat. Vedle rukopisů Královédvorského a Zelenohorského jsou v českém písemnictví ještě některá jiná literární díla sporná, jako Evang. Sv. Jana, glossy Mater Verborum, glosovaný Žaltář, Píseň na Vyšehrad, Mil. píseň kr. Václava a Libušino proroctví. Na těchto všech rukopisech provádí pak Hrubý a po něm Šebánek experimenty, které nejsou důstojny vědy paleografické. Rozpitvávají každé písmenko abecedy a nacházejí vždy u některého písmenka podobné tvarové vlastnosti v některých jmenovaných rukopisech. Když vystřídali tak celou abecedu, podaří se jim ovšem dojíti k závěru, že všechny uvedené rukopisy mají některé vlastnosti společné a že jsou tudíž dílem jednoho pisatele - falsátora. Kdyby žil dnes František Bartoš, nenechal by si jistě ujít příležitosti, aby tímtéž způsobem, ale ještě přesvědčivěji prokázal, že také celá staročeská literatura je dílem téhož pisatele. Krkolomný tento způsob logiky bylo třeba Hrubému a Šebánkovi dokončiti důkazem, že tím pisatelem byl sám Václav Hanka. Zde bylo ale potřebí trochu vědecké neseriosnosti, která u Šebánka snad je zaviněna nedokonalou znalostí látky. Pro tento účel otiskl totiž Hrubý ve své práci faksimile Hankova rukopisu. Vědecká objektivita byla by vyžadovala, aby k podobnému grafologickému experimentu byl zvolen běžný Hankův rukopis. Hrubý ale záměrně použil onen druh Hankova rukopisu, který Hanka počal užívati teprve po nálezu RKZ, kdy ovlivněn jejich šťastným objevením vtiskl do svého písma řadu napodobujících znaků. Rukopis Hankův z doby před nálezem Rukopisů je naprosto odlišný, což je známo každému, kdo jen trochu se životem a osobou Hanky zabývá. Argument onen byl Hrubému korunující částí jeho logické stavby. Je viděti, jak dalece byl Šebánek kritický, dovedl-li tuto vědeckou pokrouceninu po Hrubém znovu předkládat.

Šebánkova a Hrubého práce není vadná jenom ve svých zásadních rysech. Ještě hůře je tomu v detailech. Znalec otázky rukopisové zpozoruje zde ihned hlavní závadu, která se vyskytuje u všech novodobých odpůrců bez výjimky: naprostá neznalost látky a nové literatury se strany obrany. Každý vědec, má-li pojednávati o nějaké sporné otázce, musí se seznámit dokonale se vší literaturou, pojící se k příslušné věci, nemá-li jeho dílo býti tendenční a bezcenné. Šebánek opakuje námitky Hrubého, odvolává se také na práci Friedrichovu a dělá, jako by neexistovala žádná obranná literatura, která se s těmito námitkami dávno vyrovnala. Odvolává se sice na hlavní spisy obránců, ale hlouběji se jejich studiem nepochybně neobíral, může-li přinášet takové údaje, jako třeba o spřežce rs a pod. Výtky, které obránci kladou odpůrcům, jsou i zde v plné platnosti: neznalost a ignorance nikdy do vědeckého sporu nemají zasahovat.

Šebánek po Hrubém (v práci Šebánkově není vůbec nic původního, je to jen přetlumočení Hrubého a píšu-li dále pro krátkost jen "Šebánek", je to proto, že s jeho podáním polemisuji) vytýká Rukopisům některé nezvyklé spřežky (ligatury). Mělo by jemu jako paleografovi býti známo, že při užívání spřežek není ve středověku žádného pevného pravidla. Známe rukopisy, v nichž např. písmeno a spojovalo se snad se všemi druhy písmen, a jsou rukopisy, jejichž písaři užívali ligatury téhož písmene jen pro určitá písmena podle své vlastní obliby. Spojovalo-li se téměř pravidlem písmeno a s předchozím t, najdeme i rukopisy, kde právě tato ligatura chybí. Písaři byli lidské bytosti a jejich způsob psaní byl pod vlivem individuality, která nedá se vtěsnati do železných okovů pravidlových. Stejně je tomu u Šebánkovy výtky zkratek. Šebánek myslí, že latina používala pravidelných zkratek pro určité slabiky. O tomto Šebánkově názoru promluvím někdy na jiném místě. Tam také jemu předložím ukázky zkratek ze středověkých rukopisů, jimiž se zkracovalo po souhlásce, ačkoliv Šebánek autoritativně prohlásil, že se v rkp. středověkých takto zkracovalo jenom po samohlásce. Tvar písmene a vytýká Šebánek stejně jako vytkl jej Vojtíšek. Neexistovalo prý před stoletím XIII. (resp. XII.). Ve "Zprávách" čís. 9-10 předložil jsem tento tvar již ze století VIII. Stejně vytýká Šebánek tvar písmene p, jako tvar ve středověku neznámý. Seznámil se jistě ke svému údivu s ním v cit. "Zprávách" v ukázce ze století XII.

Vybral jsem zde několik drobností z práce Šebánkovy, které mají ukázat její hodnotu. Tyto drobnosti měly působit na čtenáře kampaně "Vědy a života", když už závěry, které z nich pak Šebánek pokoušel se činiti, vyzněly bezbarvě a nejistě. Šebánek vůbec pohyboval se na nejisté a jemu nenznámé půdě. Dovedl vyčítat obraně neznalost starší práce Hrubého, kterou by se čsl. paleografie neměla vychloubat, neboť je to ukázka, jak pomocí matematiky, reprodukční techniky a v prvé řadě sofistiky může se věda podřizovat účelu. Dovede zdůrazňovat přesvědčivost prací Friedrichových, s jehož fatálním případem Paměti Přibyslavské a zelené barvy RZ se asi ještě neseznámil.

První práce akce "Vědy a života" proti pravosti Rukopisů ztroskotala na celé čáře. Nejenom proto, že opírala se o neznalosti svého autora, ale musela ztroskotat jako každá práce, která chce bojovat proti vědecké pravdě.

PROTI SOFISMATŮM
sborník odpovědí na nejnovější protirukopisové kampaně; K. Andrlík, F. Mareš, L. Matoušek, K. Třeska contra: R. Holinka, F. Šebánek, F. Trávníček, F. M. Bartoš. Vydala Československá společnost rukopisná v Praze 1937. Vytiskla knihtiskárna Impressa. Formát 20,5 x 14,5 cm. Počet stran 104.