Osobnosti rkp. sporu

Památka Rukopisu Kralodvorského.
Jan Neruda
Národní Listy (28. září 1867)

Dnes nás dojdou zvěsty ze severovýchodní části naší vlasti, že se tam rozestřela radost a opanovala nadšení. Králové Dvůr, jedna z nejdůležitějších stráží národnosti naší, stráž přední, stojící co klín český ve vůkolí německém, slaví dnes paměť nejdůležitějšího svého dne.

Romantický polohou i dějinami svými Dvůr Králové je stár a dlouhá to řada dnů minula již kolem něho. Byli jasni i chmúrni, šťastni i žalostni, velké činy válečné děly se hojně kolem hradeb města, jakož uvnitř rozkvétala slavná díla míru. Králové Dvůr, statečnou a vlasteneckou myslí občanů svých, také nyní pevná bašta českých snah, zdá se býti osudem určen, aby neminulo se ho nic, co důležitějšího se děje na půdě české, ni v radosti, ni v žalu. Největší rána tohoto století, která zasáhla zemi českou, loňská válka s Prusy, skoro že hlavní tíží svou padla na Dvůr Králové; boj zuřil v samých ulicích jeho, za dnův pruské okupace nebyl ani jediného ušetřen. A nelesklejší zase zjev tohoto století, který ozářil zemi českou, slavný náš Rukopis kralodvorský, vyšel z téhož událostmi bohatého místa. Jím a pro něj již není Dvůr Králové vzdor své exposici co přední stráž naše přec žádné "enfant perdu" více, jeho jméno bude jmenováno a slaveno, pokud vůbec lidstvo slaviti bude samo sebe oslavou vznešených děl svých.

Je tomu právě padesát let, o málo dní více, co ve věžním sklepení Králové Dvora nalezen Hankou náš Rukopis. Byl to tenkráte svatý večer, který strávil kruh kralodvorských vlastenců s nadšeným nalezcem svým Hankou. Radost jejich šířila se dál a dál, zahrnujíc nejdřív veškeré české kruhy uvědomělé, přecházejíc pak na bratrské kmeny slovanské a zachvacujíc konečně veškerý svět vzdělaný. Nadšení bylo všeobecné, velcí básníci jako Goethe, Brodziňski, Zaleski, Kollár a Quinet vítali Rukopis náš s nadšením, národní odpůrce náš Hartmann vzdal se naproti němu vší zakysalosti své, de la Motte Fouqué jej opěvoval, mužové vědy rozpisovali se o něm šíř a šíř. Dobrovský, Šafařík, Kopitar, Palacký, Pertz, Šiškov, Bowring, Eichhoff, Ida z Düringsfeldu, Cyprian Robert, Talvj, Chateaubriand, Cesare Cantu, Rosenkranz a jiní a jiní věnovali mu veškeru svou pozornost, spisy a pojednání o Rukopisu tvoří dohromady již zvláštní a celou literaturu, jako se literatura taková zvláštní utvořila kolem Božské komedie, kolem Fausta nebo jiných ještě děl světových. Počet děl o Rukopise roste za příčinou vnitřní jeho ceny dál a vzmůže se zajisté ještě úžasně, jakmile jen literární život všech kmenů slovanských bude čilejší a duševní vzájemnost jich činnější. Prozatím i nedávné podezřívání Rukopisu a uměle kladený mu odpor obohatil znovu značně literaturu o Rukopise, i povstaly z literárního boje díla a pojednání důležitá od Jirečků, Nebeského, nehledě k rovněž četným spisům směru protivného.

Z boje posledního vzrostlo také předůležité nám dílo Légerovo, rodilého Francouze, velkého přítele našich snah, kterýž nanovo převedl celý Rukopis na jazyk francouzský. Překlady do cizích jazyků znenáhla se doplňují, takže zakrátko již budou vznešené zpěvy české majetkem celého vzdělaného světa. Do některých jazyků přeložen jest Rukopis cele již vícekrát, takž do německého (Hartmann, Kapper, Svoboda a Thun, Wenzig, Waldau a známo, že překládal i Goethe sám) a do francouzského. Do slovanských nářečí o závod překládali přední básníci všech kmenů, mimo to známe překlady do italského, anglického, maďarského, dánského, švédského, částečně do rumunského, finského, ba i starořeckého. Vydán jest Rukopis již mnohokráte, s českým pouze textem, s textem spojeným českým a německým, později v polyglotě; vydán jest i fotograficky, vydání stenografické se připravuje, skvostně ilustrované se začalo a nyní je naděje, že se po delší přestávce dokončí.

Není úkolem prostého fejetonu, abychom zde ukázali, jaký vliv měl Rukopis na pěknou literaturu domácí; vliv ten je také nezměřitelný. Ovšem kázání těch, kteří vzorné básně ty staročeské chtěli mít jediným vzorem veškeré naší české poezii moderní, nemohlo se setkat s výsledkem při požadavcích dnů našich; co v tom směru jednotlivého učiněno, nepovzneslo se nad imitaci a osvědčilo leda dobrou vůli. Avšak Rukopisu připadl týž úkol, při vychvávání duševních sil českých, jaký mají na školách i jiná velká díla básnická, čtení Homéra a Sofokla, Goetha a Schillera. Úkolu tomu dostojí a dostál již Rukopis o to spíš a vydatněji, oč je nám bližší. A v tom ohledu nelze věru působení Rukopisu nikdy ocenit dokonale. Každý z nás ví, jak mnoho hodin nejkrásnějšího nadšení vážili jsme všichni z něho, jak jsme se z něho vzdělávali, češtili, utužovali v národním vědomí a pýše. Proto také není jubileum nynější prvním jubileem českým, v pamětní den nalezení Rukopisu děla se již tak mnohá slavnost upřímná. V pozůstalosti Hankově musí se nalezat mnohá památka slavností těch, neboť každý se snažil, aby o tom zvěděl šťastný nálezce, "pěstoun Josef", jak mu biblickým obrazem říkáno. Zvláště před desíti lety, na paměť tedy uběhlých čtyr decennií, pečováno v kruzích pražských o oslavu Rukopisu a mladší básníci čeští podali tenkrát Hankovi album s četnými rukopisnými básněmi svými.

Všechny ty slavnosti dřívější měly ovšem jen ráz soukromý, život český musil se chovat pod korou, nadšení české smělo tím méně na veřejnost. Nyní je doba jiná. Žijem a nadšení naše je oprávněno vyšlehnout třeba sebevýš a sebejasněji. Dnešní slavnost ve Dvoře Králové nenáleží jen Rukopisu, nýbrž všem duševním stránkám a zjevům českého ducha, oslavujem básnického ducha předků svých a s ním zároveň duševní a politické vzkříšení synů. Půl věku za námi, nové věky před námi!

Jan Neruda: Literatura II. (Praha 1961)
Strana 322 až 324: Vysvětlivky

Památka Rukopisu kralodvorského - Padesáté výročí Hankova "nálezu" Rukopisu královédvorského stalo se tehdejší české společnosti příležitostí k celonárodní jubilejní manifestaci, jež rázem i rozsahem přesahovala rámec pouhé literární nebo historické slavnosti. Důvodem byla nejen situace národnostního boje, ale i polemiky, které vyvolaly o deset let dříve články v Tagesbote aus Böhmen (v listopadu 1858), komentující polemiku Julia Fejfalíka proti pravosti Rukopisů. Ve Dvoře Králové jako slavnostní řečník vystoupil Frant. Lad. Rieger a na veřejném shromáždění lidu Karel Sladkovský. Národní listy mezi účastníky jmenovaly zejména Frant. Palackého, Jana Ev. Purkyně a Karla Sabinu. Neruda měl již dříve vřelý vztah k Rukopisům i k osobnosti Hankově (viz na příklad jeho obsáhlý nekrolog o Hankovi). Tento nepodepsaný článek uveřejnil v NL pod čarou v den zahájení královédvorských slavností. Čerpal k němu informace hlavně z hesla Králodvorský rukopis, které pro Riegrův Slovník naučný (IV, 941-951) zpracoval Václav Bolemír Nebeský. Neruda tuto královédvorskou oslavu vtipně komentoval ještě druhý den (29. září) ve svém nedělním fejetonu.
"enfant perdu" - ztracenec;
Brodziňski, Zaleski - Kazimir B. (1791-1835), Josef Bogdan Z. (1802-1886), polští básníci;
Quinet - Edgar Q. (1803-1875), franc. literární historik, se o RK sympaticky vyjádřil r. 1831;
Hartmann - Moritz H. (1821-1872), něm. revoluční básník, pronesl svůj kladný úsudek o RK r. 1847;
de la Motte.Fouqué - Friedrich Heinrich Karl de la M. (1777-1843), něm. romantický básník, své sympatie vyjádřil r. 1823;
Kopitar - Jernej K. (1780-1844), jihoslovanský slavista;
Pertz - Georg Heinrich P. (1795-1876), něm. historik;
Šiškov - Alexander Semjonovič Š. (1744-1841), ruský konservativní státník a spisovatel;
Bowring - John B. (1792-1872), přeložil RK do angličtiny r. 1832;
Eichhoff - Frédéric Gustav E. (1799-1875), franc. filolog, psal o RK r. 1852;
Ida z Düringsfeldu - (1815-1876), něm. spisovatelka;
Cyprian Robert, nástupce Adama Mickiewicze na pařížské stolici slavistiky;
Talvj - Therése Albertine Louise Robinson (1797-1876), německá americká spisovatelka, svůj úsudek pronesla r. 1850;
Cesare Cantu (1807-1895), ital. dějepisec;
Rosenkranz - Karl R. (1805-1879), něm. filosof a historik;
Jirečkové - Josef J. (1825-1888) a Hermenegild J. (1827-1909) vydali roku 1862 spis Die Echtheit der Königinhofer Handschrift;
spis Václava Bolemíra Nebeského vyšel r. 1853 s názvem Kralodvorský rukopis. Příspěvek k české literární historii;
dílo Légerovo - Louis Léger (1843-1923) vydal franc. překlad RK r. 1866;
Kapper - Siegfried K. (1820-1879) vydal něm. překlad roku 1859;
Svoboda a Thun - Václav Alois S.-Navarovský (1791-1849) po prvé uveřejnil svůj něm. překlad r. 1819 a Josef Mathias T. (1794-1868) r. 1845;
Wenzig - Josef W. (1807-1876), česko-německý spisovatel;
Waldau - Alfred W. (1837-1882), vl. jménem Josef Jaroš;
i Goethe sám - přeložil báseň Kytici;
italský překlad pořídil r. 1851 lektor pražské university Felice Francesconi (1806 - 1867);
anglický jednak John Bowring, jednak r. 1849 Albert Henry Wratislav (1821-1889);
maďarský r. 1856 Mansuet Szende Riedel (nar. 1831 v Banské Bystrici);
dánský překlad teprve chystal Thornson,
do švédštiny přeložil Kytici r. 1865 lektor na universitě v Helsinkách Karl Collan
a do finštiny August Engelbrecht Ahlquist, docent university v Helsinkách;
starořecký překlad pocházel z péra Františka Lva Sasky (1832-1870) z r. 1863;
polyglota - roku 1852 vydal Hanka vlastním nákladem sborník Polyglotta Kralodvorského rukopisu, vedle textu staročeského a novočeského s paralelními překlady: ruským, srbským, ilyrským, polským, hornolužickým, italským, anglickým, německým a s ukázkami překladů: dolnolužickým, maloruským, slovinským, francouzským a bulharským;
fotografické vydání vyšlo r. 1862 s úvodem a popisem Antonína Jaroslava Vrťátka;
skvostně ilustrované vydání s rytými kresbami Josefa Mánesa zahájil r. 1860 Karel Bellmann, ale pro nezájem obecenstva vydání zaniklo a teprve r. 1886 se podařilo Frant. Šimáčkovi toto vydání uskutečnit;
mladší básníci čeští - k 16. září 1857 podali mladší spisovatelé z Nerudova podnětu Václavu Hankovi na paměť jeho "nálezu" rukopisné album básní, do něhož přispěli vedle Nerudy V. Č. Bendl, V. Hálek, Jan B. Janda, E. B. Kaizl, Jos. Kolář, V. Leštický, G. Pfleger a Ferd. Schulz.