Po masopustě
Jan Neruda
Národní listy  (14.března 1886)

V Praze, 13. března

Nadešel půst. Sedím zde ponořen - ale počkejme - ani jsem se ještě nepodíval, zda-li má čtenář už kajícně zahalenou hlavu? I vždyť jsem si to myslil! - sem s plachtou, honem! No jen zase žádné bláznovské spěchy - chvilku mám čas - budu si zatím hrát s perem - - nu tak! Hehehe - teď vypadá čtenář zase jako bubák! Čtenářce ale za to babka sluší jak náleží, hezounce, jako svižnému venkovskému děvčeti - pusu! - ne? no tedy se budu postit.
Jakpak se vytančil čtenář v tom masopustě dlouhém? Dost? - měl pravdu, že se činil! Takový dlouhý masopůst nebude mít zase až roku 1943, za 57 let, a pak bude už čtenářka roztomilá, elegantně svraštělá babička, a čtenář bude protivný dědeček. Ale nevidím na čtenářových očích, že by se chtěl čtenář pojednou postně chovat! Má pravdu čtenář, já jsem zrovna takový! Myslím si: žádná doba není výlučně pro radost a žádná výlučně pro sebrání si mysle, člověk může i v největším víru radovánek sloužit pánu bohu a uprostřed nejhezčích modliteb mít pojednou zas myšlenku jasnou a veselou, a proto jsem věru s to, třeba v samé bálové síni pojednou dát si jen lososa a kaviár, nebo třeba zase sedě v kostelní lavici všimnout si své sousedky a myslit si: "Jako obrázek! - vskutku hezká!" Ano takový jsem. A takoví byli už praotcové naši, neboť už v 14. věku horlil bručivý filosof Štítný na městský lid, jenž v "tanciech neustane ani ve středu škaredů". A také lid náš venkovský má už to v krvi a poříkává si: "Na škaredů středu, nerada předu, ráda se napiju, ráda spím a což jest dobrého všecko sním!"
Má pravdu čtenář, povídám, vždyť i ty hvězdy na nebi nám dávají příklad stejný! Ovšem jenom nám mužským. Nebešťanka Venuše vskutku zrovna do 10. března, tedy zrovna na popeleční středu, změnila pojednou celý svůj spůsob života: chodí spat se slepicemi, dřív než slunce, a vstává s rána dřív než slunce - jde jí to ale k duhu, je teď zas jednou "nejkrásnější!" Nepochybuju pak ani dost málo, že také její družky, Venuše naše vezdejší, řídí se na minutu a na puntík podle ní. Jinak si arci počínají "hvězdy mužské" Mars, Jupiter atd. Nevím, pozoruje-li čtenář všechno na světě a je-li také dost astronomicky vzdělán - trochu mu proto pomohu. Mysleme si tedy, že čtenář bydlí na př. na Starém městě, zrovna u kamenného mostu. Dobrá! Je devět hodin večer. Mars a Jupiter, jež pozná už každé dítě už podlé jich červených tváří, jdou loudavým krokem po nebi - jihovýchodně od čtenáře, tak asi směrem k Spálené ulici, kde se nalézá "Donát", "Brejška", "Ježíšek" atd. A je půlnoc, je už nějaká hodina po půlnoci, Mars a Jupiter jsou teď ještě červenější a jdou už zcela jižně, tak asi ke kavárně Slavii, kam se chodí na čaj. Nepochybuju opět ani dost málo, že druhové jejich Marsové a Jupiterové vezdejší řídí se podlé nich na puntík a na minutu.
Bál se čtenář na popeleční středu? Mně se zdá, že čtenář ani neví, proč že se měl bát? Inu arci - v našich novinách nebylo o tom ani muku, že dle zcela neklamného a už několik set let starého proroctví dne 10. března nastane konec světa! Naše noviny si nejspíše myslejí, že když ten český náš svět - díky genialním našim vůdcům - neúprosně už se řítí do propasti a nevšímá si toho nikdo, může i ten svět ostatní jít bez parády ke všem čertům. No, ještě to ale dne 10. března odešlo! Bylo by toho světa předc snad jen škoda! Jenom v Praze máme dle statistiky o 7000 andělů - ženských - více než je tu mužů, svět tedy předce není ještě tak zlý. Ovšem je to pak tím smutnější, když masopust uplývá po masopustu a mnohý mužský nedostane z té celé andělské zásoby pořád ani kousek! Achich - to je ukrutně smutné! Já to cítím. Byl bych tak rád dal u Petzolda hostinu třeba pro sto svých dobrých přátel a známých: za prvé z radosti a za druhé proto, aby se mi "dobří přátelé" - nevysmáli. A také jsem měl pro první své dítě (holčičku) pohotově už jmeno, tuze pěkné jmeno, to nejmodernější; byl bych je dal totiž pokřtít dle Klementiny Marie Hofbauerovy, té nejnovější svaté, která byla na hodnost svou povýšena teprv dne 21. února b.r. - "Hofbauer" - jaké to křestní jméno krásné! Až by byla ta holka pak dorostla a zamilovaní čeští lyrikové by psali na ni básně a nebyli mohli na to jmeno její nalézt ani žádný rým - já bych se byl rozpuk smíchy! Nu - je po radosti - o Vy ženy - ženy! Však Vaše panování nebude také věčné! Však on ten svět předce udělá jednou "rup!" a bude pak i po Vás! Je to zcela jisté, ano! Viděli jste už někdy za noci žhounky lítat, či jak se říká "hvězdy padat?" Vidíte ty žhounky, při nichž někdy zamilovaně pláčete a škytáte a někdy zas radostí do ruček plácáte, ty žhounky jsou psaníčka. A na nich stojí napsáno, že svět náš zhyne, opravdu! Takové psaníčko váží ovšem jen 5 gramů, tři taková stála by tedy při nynějším našem poštovním spojení "světovém" teprv 5 krejcarů, ale do roka jich napadá s nebe na naši zemi - já jsem si to ani nepamatoval, mnoho-li že jich napadá, ale je jich zkrátka tolik, že země jimi se stává pořád tlustší a těžší, že se kolíbá pořád lenivěji a pomaleji, až se nebude moci hýbat už vůbec a padne do slunce a shoří. Což se stane za 52 bilionů let, netto.
Tak co je mi teď platna moje nesmrtelnost spisovatelská!? Nač jsem se dřel!? Chtěl jsem napsat ještě všelijaké věci nesmrtelné, já se přiznám - několik tuze krásných dramat, dva snad tři opravdu geniální romány, možno že i nějaké dokonalé epos, no zkrátka jak by to člověku právě do chuti šlo - ale pro 52 bill. let! Stojí mi ta hloupá chvilka za to, abych učinil plnou básnickou toilletu? Ovšem je možno, že také na slunci se mluví česky - když to tam ale tedy, jakmile dopadne, ihned všechno shoří! Nebo - měl bych snad tedy psát hodně vodnatě? nebo - eh? - děj se vůle boží!
Nejlíp je: žít klidně dál a nemyslete pranic! - Čeho pak nám nebe udělí asi pro tuhle dobu postní?! Něco polemik o Rukopise Kralovedvorském to je jisto. Když ví člověk ale konečný výsledek už napřed! Profesor Gebauer říká sám, že té věci nějak nerozumí. O profesoru Masarykovi pak, jenž má zcela jiný obor, ví se to tedy i bez říkání. Zkrátka počet následující: Tak jako Hanka + Linda + Svoboda nedovedli Rukopis udělat, nedovede jej Gebauer + Masaryk zhubit - účet jasný.
Jednu věc rozumnou přinese nám tenhle postík ale předce: populární koncerty Umělecké Besedy. Účel jich je větší, pádnější, než se myslí. Popularisovat umění je jedním z nejpřednějších úkolů doby nynější, té doby, která s nejhrubším materialismem má a bude mít boje zoufalejší než každá jiná. Ale jako žádné umění jiné není s to výtvory svými lid a mysl jeho stejně lehce a nenápadně kazit a zpovrchnět jako hudba, již pro naprosto smyslný její ráz a mihavé, létavé její tvary, tak zase hudba nejtíž z umění všeho domůže se sušlechťujícího vlivu na obecenstvo velké; a sice opět jen pro tu smyslnost a mihavost svou. Snad každý z nás laiků poznal na sobě dobře, co ho stálo práce, než naučil se jen poslouchat skladby obsažné a velké!
Jsou státy, kde starost o hudební vychovávání lidu je značná i prospěšná, kde "populární koncerty" náležejí ke školským pomůckám pro dorostlé, právě tak jako obrazové gallerie, zahrady botanické a zoologické, veřejné přednášky, opakovací školy nedělní atd. U nás věc podniká tedy Umělecká Beseda sama. Je dovoleno poukázat zde trochu k tomu, jak že by zpěv vedlé produkcí orchestrálních působil při těch koncertech krásných, vzdělávajíc, povznášejíc? Jak by působilo tedy, kdyby Hlahol spojil se s Uměleckou Besedou? Kdyby dávaly se na příklad také koncerty "historické?" Při nichž by snad i starý husitský chorál přišel zase jednou na světlo boží? Snad by to předc působilo i na samy hudební učence a vedlo je k studiím, k výsledkům nejen zajímavým, nýbrž i důležitým!
Jako z hranice Kostnické vyšlehla reformace německá, jako z náuk našeho Komenského vykvětlo Němcům pyšné jich školství, jako lze dobře sledovat působení, které měli naši anatomové a botanikové a právníci staří na rozvoj vědy německé, lze zajisté pozorovat i vliv, jaký měl starý český chorál, roznášený nebohými exulanty, na klíčení znamenité německé hudby církevní, ano i velké jich hudby další. - To však je ovšem již záležitost jiná.
Je tomu asi dvacet let, co jsem se kdys na tomto místě rozpovídal o popularisování umění, a tenkráte jsem se tedy přimlouval také za koncerty populární, jaké budou se díti nyní. Tenkráte se věc neprovedla, přečtla snad, ale zase zapomněla. Přišla nová doba, noví lidé, myšlénka v nich zrodila se znovu a také ji teď šťastně provedou. Zaplať jim to pánbůh!

- - - - - - - - -

Douška. Vidím pojednou fysikální zázrak! Vzdor tomu, že panuje mráz a při mrazu že se všechno ve světě smršťuje a krátí, obličej čtenářčin se teď při tom náhlém konci mém prodloužil o několik coulů!
Ale dítě - dítě! Copak musím pokaždé o módě mluvit? Vždyť ani teď nic není, vždyť ničeho nevím!
Nanejvýš drobotiny! Že na kloboucích budou se letos místo ptáků nosit kytky. Že rukavičky nosí se pořát ještě dlouhé. Ba ještě delší než dosud, nesmírně dlouhé, tak dlouhé, že když dáma po večerní procházce rukavice doma svlékne, může je obléci zase manžel místo kožených spodků a jít v nich do hospody. Kožené spodky chladí.

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná