Osobnosti rkp. sporu

Boj o podvržené Rukopisy.
Zpomínky po 25-letech.
Redigoval Jan Herben.
V Praze 1911.

Strana 17 až 41:
Památce Mat. Opatrného, oběti boje rukopisného.
Z pamětí prof. dr. Jindřicha Vančury.

Jak se přivinul ke mně hned při prvním našem setkání v neútulné sborovně reál. gymnasia kolínského nový mladší kolega M. Opatrný! Vyřizoval mi pozdrav prof. Gebauera a oznamoval, že já jsem příčinou, že se dostal do Kolína. Nerozuměl jsem ani dobře těmto slovům jeho, ale neptal jsem se po výkladu, nýbrž srdečně jsem vítal nového druha. Byl mým známým z let, kdy suploval jsem na městské střední škole v Praze a kdy jméno jeho slýchal jsem mezi nejlepšími žáky ústavu. Živě vidím před sebou hezkého, zdravého jinocha, svěžích, kvetoucích tváří, jak 5. června 1880 jménem žactva vítal císaře a krále za návštěvy jeho v ústavě. S jakou odvahou a s jakým vzletem přednesl svou krásnou řeč, které se dostalo cti, že byla otištěua v programu ústavu toho roku a žák vyznamenán několika lichotnými slovy od panovníka. Jeho třídní učitel Dr. Bohdan Jedlička, censor řeči a rádce před přednesem, jeden z mála opravdu vzorných profesorů, zářil radostí z úspěchu svého žáka. Ale jinou, jistě větší ještě radost měl ze svého žáka, když slyšel o úspěších jeho v slovanském semináři prof. Gebauera a když brzo potom (od r. 1885) čítal první jeho vědecké články v Listech filologických. V boji rukopisném Opatrný přispíšil ochotně na pomoc svému mistru, aby s beder jeho sňal část polemiky s odpůrci jeho, zejména s Fr. X. Prusíkem a J. Ošťádalem. V těchto článcích polemických se objevila převaha exaktní školy Gebauerovy ve věci i ve formě proti romantickému blouznění a vlasteneckému šílení odpůrců. Z nich zejména Prusík gramatické chyby rukopisů hleděl uhájit dokonce aesthetikou (aesthetická imperfekta!) a hrubými výrazy n nízkymi frasemi nahražoval slabost a nedostatečnost svých důkazů. Svými příspěvky ke kritice RKZ Opatrný rozmnožil Gebauerovy důkazy nepravosti novým materialem (uderiti, chýžica, vlastice, paralely Jaroslava s Alexandreidou svatovítského rkpsu.). Když v květnovém a červnovém dvojsešitě Athenaea 1886 četl jsem rázný jeho protest proti nejapným vtipům a urážkám, jimiž zahrnoval ho prof. Prusík, netušil jsem, že se obráncům RKZ dostalo v Hradci Králové pomocníka na potlačení a umlčení nemilého odpůrce. O této smutné kapitole v životě Opatrného dověděl jsem se teprve za jeho první návštěvy u nás.

Opatrný byl neopatrný, že se ve své třídě zmínil o sporu rukopisném a o svém vědeckém přesvědčení. Kacířství již se vnáší do školy! Běda! Následoval donos řediteli, inkvisice a v konferenci ředitel Klumpar, jinak dobrodušný pán, ale zachvácený epidemií lživlasteneckou - rozčileně a hrubě se osopil na ubohého suplentka-holobrádka, kterému mléko ještě neuschlo na bradě a který by chtěl mistrovat učence na slovo vzaté Hattalu, Tomka, Jirečky. Přepětí tělesných sil namahavou prací školní i vědeckou a rozčilení, způsobené potupou ředitelovou měly na počátku června 1886 vzápětí výbuch nemoci - prudké chrlení krve. Uměním a starostlivou péčí MUDr. Urbana zachráněn byl život mladého slavisty. S velikým vděkem Opatrný vždy vzpomínal na vzornou a nezištnou pomoc ušlechtilého lékaře, jenž v době kritické několikrát ve dne i v noci přicházel k lůžku jeho a když se mu polepšilo, sám ho dovezl na nádraží a v kupé opatřil mu všecko pohodlí. Chápal jsem později, proč prof. Gebauer, když jsem ho z Hradce navštívil, tak srdečně dal pozdravovat p. dra. Urbana.

Při útoku ředitelově v Hradci Král. Opatrný i bolestně nesl, že se mu nedostalo žádného zastání od sboru profesorského a zejména nemohl toho odpustit kol. Pelikánovi, který jako dobrý bohemista byl přece stejného mínění o nepravosti rukopisů.

V Opatrném hořel duch nadšence vědeckého, jenž v boji za pravdu vědeckou neznal osobních ohledů a prospěchů. V Pelikánovi vyrůstal typ profesora bez ohně a nadšení, jenž zatouživ po vyšší karieře úřední, byl za rukopisného boje náležitě opatrný, aby si ničím nepokazil přízeň vyšších úřadů školních, tehdy pravověrných. V Athenaeu r. 1889 v referátu o jeho rozpravě "O duále v češtině" (o programě gymnasia hradeckého roku 1888) pokárán byl nepěkný zjev, že prof. Pelikán, který v své rozpravě ignoroval úplně RKZ, svým žákům ukládal písemné práce z památek těch, jež zavrhoval jako nepravé. V Hradci Králové vídal jsem později prof. Pelikána mezi několika málo profesory, kteří podle zvyku, dochovaného z doby konkordátu, o velkonocích chodili ke zpovědi ve sborovně ústavu. Pelikán po delším působení v úřadě okres. inspektora na Novoměstsku a Náchodsku jmenován byl ředitelem paedagogia v Poličce, kde se nedávno vyznamenal, zakázav žákům svého ústavu - nastávajícím učitelům škol obecných a měšťanských - navštívit přednášku dra Fr. Drtiny, profesora paedagogiky na universitě pražské: Základy novověkého názoru životního. Odporný to příklad ramenářství, sebezneucťování a duchovního zotročování mládeže, svěřené péči takového ředitele!

Z vypravování Opatrného o Hradci Králové poznal jsem, proč prof. Gebauer intervenoval u insp. Pavlíčka, aby rekonvalescent byl přeložen poblíže mne. V Kolíně Opatrný jako by byl znovu ožil. Ve sboru profesorském nalezl řadu kolegů, kteří měli porozumění a úctu ku práci vědecké. Spor rukopisný nezastihl u nás nezasvěcenců. V článku programním r. 1884 uveřejnil jsem pojednání Pokud v kronice t.ř. Dalimila užito jest podání ústního, které bylo jako bouřliváčkem hrozícího sporu. V práci dokazoval jsem, že v době kronikáře toho nebylo epických zpěvů lidových; jinak její skladatel, jenž pilně užíval národního podání, byl by jich užil a v duchu jejich složil své dílo, jako v 18. století učinil Andrije Kačič-Miosič v své slavné "Pjesmarici". Dalimil, nemaje takových vzorů, hledal jich v německých rýmovaných kronikách, jejichž formu napodobil. V poznámce odpovídaje na otázku, kdo byl skladatelem umělých písní epických RK, dokazoval jsem nemožnost jich složení od básníka stavu kněžského neb šlechtického, jediných vzdělaných knižních vrstev - který by na počátku 14. stol. v literatuře české prováděl dílo, jež v moderních literaturách podniknuto bylo teprve od polovice 18. století, kdy Percym vydány byly pověstné školské balady. Článek vzbudil pozornost, jak poznal jsem z projevů souhlasu z Prahy od prof. Gebauera a Rezka, z Olomouce od řed. Kotsmícha. Když r. 1886 vypukl spor rukopisný, kolegové filologové (Krsek, Němec, Kadlec, Bureš) dívali se na věc se stanoviska vědeckého a nedali se strhnout kletbami a kruciadou pravověrců. Jediný ředitel Fleischmann z Pavla r. 1884, kdy jako žák Miklošičův a Šemberův při čtení mého článku prohlásil se nevěřícím, r. 1886 stal se Šavlem, jenž svým posměchem hleděl kolikrát vyvolat spor ve sborovně, ale vždy marně. Odcházel jsem vždy odtud, neuznav ho hodným odpovědi. Opatrný býval vítaným, třeba řídkým hostem "na Olympu" v uzavřené naší společnosti u Bekrtů, kde živě stopovány otázky literární i politické.

V listopadu r. 1887 navštívil nás v Kolíně prof. dr. J. Král, který věda o silné straně Gebauerově ve sboru našem, osobně vyzýval k účastenství při valné hromadě Jednoty českých filologů, aby se správa její nedostala do rukou Kvíčalových. Bohužel ze sboru jen Opatrný a já dostavili jsme se k zápasu, v němž se vítězství dostalo straně nevěrců. Tehdy již bylo možno pozorovat rozdíl vlivu prof. Gebauera a Kvíčaly ve vývoji povah universitní mládeže. Klasičtí filologové, absolventi kolínského gymnasia Veigert a Snětivý, nic nedbajíce zlých vyhlídek při státní zkoušce, kdy vydáni budou zlé vůli Kvíčalově, věrně zápasili za věc pravdy a pokroku. Spanilý Veigert, tehdy jednatel Jednoty čes. filologů, ani se nedočkal této chvíle, zkosen byv náhlou zákeřnou nemocí. Jak Kvíčala při zkouškách stíhal kandidáty strany odporné, zakusil Opatrný, který ač výborný filolog, aprobován byl nejprve jen pro nižší gymnasia a při druhé zkoušce obdržel od něho vysvědčení způsobilosti co nejchatrnější. Naproti tomu, jak lehce konali zkoušky stoupenci a donášeči Kvíčalovi a jakých výtečných kvalifikací dostávalo se jim za odměnu! Při kvalifikacích takových a při nízkých povahách sloužících ochotně panujícímu systému lichého loyalismu a útočného klerikalismu nepodivíme se, že někteří z nich došli úřadů ředitelských, jiní jsou nedočkavými jich kandidály. Slabší povahy mezi filology obávaly se dokonce zapsat si do indexu přednášky prof. Masaryka. V Hradci Králové kol. Dr. Havránek přiznal se mi k tomu a když tázal jsem se ho, jak se k němu při zkoušce státní a při rigorosu choval kaceřovaný profesor, jehož přednášek neměl zapsáno ani semestr, odpověděl, že rytířsky, neboť ani si toho nepovšiml a zkoušel ho po obakrát co nejlaskavěji.

V prof. sboru kolínském Opatrný svým zjevem a svou přímou milou povahou získal si obecnou přízeň. I k řediteli Fl., třeba nepřilnul k němu žádnou láskou, choval se úslužně. Decorum jeho chránil, když v VI. třídě při výkladu Dalimila ředitel Fl., který rád se vplétal u výklad učitelův, ve verších

"Nalez kroniku u kněze starého v Boleslavi,

ta všěcky jiné oslavi"
tvar "nalez" vyhlásil za přechodník minulého času a les ruk se zvedal, aby protestoval proti nesprávnému výkladu. Opatrný obratně zabránil zahanbení ředitelovu tím, že připustil, že tak zní sice také ten tvar, ale cože Smetánko, jest na odpor tomuto pojetí? Následoval výklad syntaktický o přechodníku a tvaroslovný o silném aoristu. Když ředitel s Opatrným odešel ze třídy, na schodech ulevil si tímto vyznáním: "To jsem starý o..., taky jsem mohl mlčet."

O nepřízni ředitelově k Opatrnému přesvědčili jsme se při vyřízení závěrečného protokolu za rok 1887-88 za interregna po pensionování zem. insp. Kosiny. Opatrnému dostalo se ostrých výtek, že to zarazilo sbor a překvapilo samého ředitele který chtěje setřít nepříznivý dojem, omlouval se, že zpráva jeho nemohla být podkladem takového nepříznivého soudu v zemské školní radě, i vyslovil ochotu, že ji jemu přečte, aby ho s některým kolegou navštívil v ředitelně. Opatrný požádal mne za doprovod a ředitele přivedli jsme do tísně, neboť jako stenograf mohl jsem kontrolovati stenografické jeho zápisky a k velikému svému překvapení poznal jsem, že hůř než o Opatrném referoval o mně, jak při zkoušce maturitní zanedbávám básnických pokladů RKZ a s tím větší zálibou zkouším literaturu husitskou a bratrskou. Zástupce inspektorův, jenž vyřizoval závěreční protokol, neodvážil se pokárat mne, ale aby se zavděčil svému chráněnci Kvíčalovi, s chutí se svezl na mladším kolegovi.

O upřímném přátelství Opatrného přesvědčil jsem se téhož roku, když v měsíci listopadu vracel jsem se nočním vlakem z Prahy z pohřbu své dcerušky Václavky a na nádraží kolínském očekával mne milý přítel. Podnes cítím vroucí stisk jeho ruky a slyším bolestí přerývaná slova jeho útěchy. Dvouletá dceruška naše byla i jeho miláčkem, s níž se rád potěšil a pohrál za svých návštěv u nás.

O feriích r. 1889 poznal jsem rodiště Opatrného a jeho hodné rodiče a mladší bratry v Záluží. Navštívil jsem rodinu svého přítele z mládí JUDra. K. Hostaše v Hořovicích a s ním a se synkem jeho Václavem vyšli jsme si do Záluží, kde překvapili jsme Opatrného. Jen studená, i v parném létě skoro ledová sednice, v níž zůstával přítel, nelíbila se mně a bál jsem se škodlivého vlivu jejího. Opatrný při návratu doprovodil nás do Hořovic, kde naše radost ze setkání zkalena byla náhlým jeho onemocněním, takže musil u Hostašů ulehnout. Ukázala se znovu krev, a nemocný po několika dnech musil být vozem dopraven domů. Byla to neblahá předzvěst pro nastávající nový rok školní. Hned první měsíce churavěl Opatrný. I v Kolíně dostalo se mu pečlivého ošetření od MUDra. J. Šíla, jenž tehdy svými styky s přáteli realistického smýšlení byl získán k věcnějšímu nazírání na věci politické. Bohužel všeliká pomoc lékařská příteli mému byla marna. Při únavné práci školní, která svědomitou přípravou pro vyšší třídy gymnasijní a obtížnými korekturami úkolů školních vyžadovala mnoho času, Opatrný neustal ve svých pracích vědeckých. Byv od ev. faráře Duška upozorněn na vzácné městské knihy kolínské, zabořil se do studia jejich jazyka. Z nich čerpal látku k rozpravě v programu ústavu roku 1889: Příspěvek k dějinám jazyka českého. V Jednotě Duškově otiskl pak z nich některé části výslechů měšťanů a sousedů kolínských pronásledovaných pro víru. Z té doby pocházejí jeho Příspěvky ke kritice a výkladu u textů staročeských a gramatické práce: Staročeské střídnice předložky stb. s jerem před souhláskami retnými a Staročeská střídnice za původní s jeříkem, uveřejněné v Listech filolog. Marné bylo zrazování mé i přátel, aby šetřil svých sil. Ubohý podléhal své vášni badatelské a jako by tušil, že životu jeho nebude na dlouze, chtěl vyplnit jej prací tím zimničnější. I v jiné věci škodil svému zdraví: ze skrovného platu suplentského ještě strhoval peníze na své miláčky - knihy vědecké a básnické. S jakou radostí mi ukazoval na svém stolku celého Hálka ve vydání Grégrově, právě koupeného a byl nemálo překvapen, když místo očekávané pochvaly zahrnul jsem ho vyčitkami, že zbytečným vydáním utrhuje svým ústům a škodí svému zdraví.

Pozoroval jsem záhy, že tělo jeho, zlou nemocí podryté, nestačí těžké práci učitele středoškolského a za svých návštěv v Praze přimlouval jsem se u prof. Gebauera, Golla, Masaryka, aby churavý přítel včas byl vytržen z roboty školní a aby mu opatřeno bylo nějaké místo v knihovně musejní neb universitní. Masaryk v dopise ze dne 25. února 1889 při zprávě o jednání realistů se stranou staročeskou těšil mne, že "povede-li se smír, bude, doufám, i příteli Opatrnému pomoženo. Pamatuji při tom na něho." Smíru nedosaženo a Opatrnému nezbylo než zůstat ve službě zdraví jeho nanejvýš ohrožující. V tu dobu aspoň zjednána mu úleva, když v měsíci lednu r. 1890 na přímluvu Gebauerovu dostal dovolenou na zbytek školního roku. V ten čas potěšil jsem Opatrného opatřením žádosti, aby Gebauerova "Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské" byla doporučena k řízení aprobačnímu. Ředitel Fleischman poslal mně exemplář s rozhořčeným přípisem, co že nám to zase posílá německý nakladatel Tempsky; nová mluvnice že je zbytečná, neboť nám stačí Blažkova a Bartošova. Odbyl jsem vlasteneckého farisea odpovědí, že znám práci Gebauerovu - korektury její prohlížel jsem u Opatrného, jenž je s autorem přehlížel - a že jsem se těšil na chvíli, kdy budu ji moci navrhnouti k aprobačnímu řízení. Můj návrh byl potom také přijat jednohlasně od sboru profesorského, jistě k malé radosti ředitelově.

Když r. 1890 připravoval jsem se k delšímu pobytu feriálnímu v Uhřích, slíbil jsem Opatrnému, který svou dovolenou trávil u svého strýce lesního správce na Hysné v Haliči, že při návratu navštívím ho v útulné myslivně. Má radost ze setkání zkalena byla nepatrným zlepšením zdraví jeho. Přítel a z návodu jeho i strýc zamlčeli mi, že ani tam nedal si plného klidu od práce a že vyjel až do Lvova v touze po staročeských rukopisech.

Školní rok 1890-91 rozvířen byl u nás Práškiádou - zbájenou cestou slavného orientologa do Athén - a březnovými volbami do říšské rady. Na chameleonské změny prof. dr. Justina V. Práška v našem politickém a literárním životě posvítil jsem již v první řadě svých vzpomínek (Čas 1909 č. 34). Z čilého agitátora mladočeského v Klatovech vybarvil se v Kolíně energický organisátor strany staročeské. Za sporu rukopisného koketoval chvíli se stranou protirukopisnou a často navštěvoval rodinu Gebauerovu, s níž osobně byl znám z Pardubic. Ale poněvadž patrně ambicím Práškovým Kvíčala při převaze svého vlivu na universitě více mohl prospět, hleděl si získat přízeň jeho zprávami, jež zvídal v táboře Gebauerově. Bylo odporno slyšet, jak referovával o svých návštěvách v Praze u Gebauera a u Kvíčaly zbarveně vždy podle toho, jaké měl posluchače. Opatrný s nelibostí pozoroval přátelský styk Práškův s rodinou Gebauerovou a byl jako na řeřavém uhlí, když za návštěvy dcerušky Gebauerovy v Kolíně nemohl odmítnout pozvání do rodiny Práškovy. V hostinci Prášek ukazoval důvěrný list prof. Krále, není pochyby, že o listu zvěděl také Kvíčala. Když si Opatrný zjednal dostatečné důkazy o obojakosti Práškově, oznámil je Gebauerovi, který zapověděl si další návštěvy dotěrného hosta. Prášek přivinul se potom těsně k prof. Kvíčalovi, účasmě se zejména čile jeho Musea Filologického. Přirozené to sdružení mužů, povahami sobě tak blízkých. Byli oba řezáni ze dřeva Caherův a Mystopolů, pathologické to zjevy, jež se pravidlem vyskytují v upadajících stranách náboženských (staroutraquism) i politických (staročešství).

Počátkem školního roku sensací dne v Kolíně bylo odhalením klamu, jehož se Prášek dopustil nesprávným datováním listů z cesty po Balkáně. V době, kdy prý byl někde v Cařihradě, obchodník kolínský p. Bondy viděl ho hrát karty v nádražní restauraci pardubské. Rozpředl se z toho spor, jehož se Opatrný živě účastnil články, uveřejněnými v Polabanu a v Čase. Na jaře r. 1891 vyšla v Listech Filologických pod pseudonymem J. Novotného zdrcující kritika Práškových Athén, v níž na konci vylíčen i podvod jeho falešným datováním listů ve Zlaté Praze. Bylo to v době, kdy u nás jarní povodní labskou způsobeny byly škody na Zálabí, kam spěchalo mnoho diváků. Kol. Krsek, Opatrný a já byli jsme také mezi zvědavými a při návratu na mostě potkali jsme řed. Fleischmana a Práška, kteří svými zlobnými zraky div nás nesežehli. Tušili, že v trojici nenáviděných kolegů skrývá se pisatel kritiky Athén. Běh následujících událostí ukázal, že původce kritiky této měl být potrestán. Řed. Fl., jenž získán byv plně lichocením a poklonkováním Práškovým, nepěknou a nemravnou věc jeho vzal za svou, ochotně poskytl své pomoci proti odpůrcům jeho. Na kol. Krska se dobře neodvážil. Před lety při útočném pokuse na něho byl zle pobit nepříznivým vyřízením sporu v zem. škol. radě. Mimo to Krsek svým chladným, zdrženlivým a opatrným způsobem nedával žádného přístupu k své osobě. Opatrného, těšil se ředitel, že se zbaví příští rok, poněvadž místo jež suploval, bylo definitivně obsazeno. Na mne nastrojil podkop pro účastenství při volbě do říšské rady (v březnu r. 1891) a pro domnělou agitaci při ní. O úkladu tom neměl jsem nejmenšího tušení. O Opatrného staral jsem se znovu v Praze, abych vytrhl ho z roboty školní. Zase jsem intervenoval u našich přátel, ukazuje na nejvyšší toho potřebu. Bohužel, byli bez vlivu v našich učených společnostech a nemohli pomoci. Nezbylo než pomýšlet na klidnější stanici pro Opatrného než byl bouřlivý Kolín. Vhodná příležitost se mi naskytla, když 29. června, vraceje se z Prahy, kde právě byl jsem svědkem velkolepého průvodu Sokolů na náměstí Václavském; v kupé setkal jsem se s insp. zem. Kostmíchem. Věděl jsem o jeho kacířství a nevěře v RKZ již r. 1884, s plnou otevřeností dal jsem se do rozhovoru s mužem, jehož zamračená a mrzoutská tvář odpuzovala každého. Také s počátku jaksi nedůvěřivě pohlédl na mne, zpod brejlí, ale pozměniv své upjaté chování dal se do živého hovoru, takže z Prahy do Kolína uběhla nám cesta v příjemné zábavě o věcech literárních a politických. Příležitosti užil jsem ku přímluvě za Opatrného, vyložil mu svízelnou jeho situaci a poprosil, aby vyhledal mu místo klimaticky příznivé a pod humanním ředitelem. Kostmích soucitně vyslyšel mou žádost, zamyslil se a za chvíli radostně zvolal: "Budějovice budou pro Opatrného a s řed. Červenkou váš kolega bude jistě spokojen." Těšil jsem se jak dobře jest opatřena nejbližší budoucnost kolegova. Jaký byl můj podiv, když v hovoru s přítelem o městech, která by se mu na venkově líbila, zmínku jsem učinil o Budějovlcích a o řeď. Červenkovi. Opatrný rozčileně odmítl tento ústav. Červenkovi, jenž dříve byl profesorem v Hradci Králové a měl svého synka na ústavě, přičítal - myslím dnes, že neprávem - žalobu na své školní extempore rukopisné u řed. Klumpara a tím měl ho nepřímo za původce katastrofy, která ho stihla. Byl jsem v nových obavách o budoucnost kolegovu.

Elektřina vzájemného napětí ve sboru vybila se v klasifikačních poradách, posledních za režimu páně Fl. v Kolíně. Ředitel, jenž byl tehdy již pouhou loutkou v rukou Práškových, podnikl nesvědomité útoky proti kol. Opatrnému, jemuž se dostalo ochrany od nejvážnějších členů sboru, v jichž žilách se rozpěnila krev nezvyklými výjevy. Zakrývám clonu nad brutálností konanou tehdy představeným ústavu na nenáviděném kolegovi...

Zpráva o přeložení mně hrozícím dotkla se hluboce Opatrného. Rozčilení posledního roku dokonalo dílo zhouby počaté v Hradci Králové. Tělesný zjev nebohého přítele věstil blízký konec. Zhubl velice, červeň tváří probledla a promodrala, lícní kosti vysedly, nos sešpičatěl. Nezapomenu na jeho němou bolest, když jsme se loučili v Kolíně. V ní byl i hněv z naší malomoci, že podléháme takovým lidem ničemným. Slíbil jsem, že mu o feriích hned dám zprávu o tom, kam mne osud z Kolína zanese.

Krátké působení Opatrného na škole střední otráveno mu neschopnými řediteli, kteří snad ani netušili, jaký bystrý talent, jaká obsáhlá erudice vědecká a jaký vzácný charakter se snoubily v osobě mladého učitele. Lépe než ředitelé poznali žáci svého profesora. Nemalou chválou Opatrného je, že za působení svého v Kolíně k vědecké práci pro seminář Gebauerův připravil výborného žáka Em. Smetánku, jenž po smrti mistrově zasedl na jeho uprázdněnou kathedru.

Na svůj list z Chýnova, oznamující, že přeložen jsem do Hradce Králové, nedostal jsem již odpovědi. O feriích Opatrný již se nezotavil ve svém milém, rodném kraji. Novému záchvatu nemoci podlehlo jeho vysílené tělo dne 19. září r. 1891.

"Opatrného tedy není víc -", psal mně Gebauer do Hradce 23. září. "Dobojoval, dotrpěl. Byl jsem včera v Cerhovicích na jeho pohřbu. Škoda neskonalá toho ducha bystrého a vědomostmi nasyceného, škoda neskonalá toho charakteru!"

Boj o podvržené Rukopisy. Zpomínky po 25-ti letech.
Redigoval Jan Herben. V Praze 1911.