Jak oslavíme stoletou památku objevu R.K.Z.?
Úvaha o pravé povaze básní Rukopisných.
Klatovy 1908.
Ú V O D.

Jest ještě několik let do stoleté památky objevu RKZ., ale bude dobře pamatovati na to předem, aby nás doba ta, když přijde, nepřekvapila.
Jak se věci nyní mají, bude oslava památky té jen tichou vzpomínkou těch některých, kteří přese všecky útoky na Rukopisy zachovali si své přesvědčení, vzpomínkou na tu událosť znamenitou a na ty muže slavné, kteří tehdy byli, naše buditele, jak oni s nadšením Rukopisy uvítali a proti všelikému podezření již tehdy vznikajícímu statečně jich hájili. Té chvíle jsou totiž Rukopisy na dobro a na vždy odsouzeny, jak hlásá p. J. Hanuš v Padesátileté diskussi o Rukopisy před dvěma lety v Listech Filologických otištěné.
Hlásá, ale nedokazuje. Rozprava jeho je plna hrdého sebevědomí, ale také plna zmatků, pojmů nejasných, nedosti definovaných, vysvětlování nepodobných a nemožných a jiných podobných věcí. Nelze tedy naprosto uznati takového definitivního rozřešení sporů Rukopisných. Obráncům lze pouze schváliti to, že jsou kritikou z literatury vyloučeny věci bez ceny, ty zjevné padělky, ale že s nimi odpůrcové spletli i velecenné Rukopisy, jest velikou chybou, která chce býti napravena. Ale nechť nemyslí páni odpůrcové, že pouhý patriotismus vede obránce; jest v tom ovšem také patriotismus, ale ten, že pokládají Rukopisy za tak vzácné památky, s kterými by se každý jiný národ přede vším vzdělaným světem směl honositi, a jenom Čechům, někdy tak slavnému, potom tak nešťastnémn národu souzeno, aby ke svému neštěstí ještě i sám se zbavoval nejvzácnějších památek po slavných předcích nedomyslem svým a jakýmsi zmatením pojmů. Nebylo by tedy příkazem cti národní odsouditi Rukopisy, nýbrž obhájiti jich!
Pisatel stati velice sobě zalibuje v moudrosti Fejfalíkově. Od Fejfalíka přijal A. Vašek thesi, že "básně RK. jsou umělým dílem jediného básníka" za svou.
Epické zpěvy RK. jsou ovšem umělé, ale tak umělé, jako jsou i básně Homérovy umělé, nikoliv jako jest Vergiliova Aeneis umělou básní, která, následujíc výtečného vzoru zpěvů Homérových, jest i sama výbornou básní. Jest vubec známo, že před zpěvy Homérovými umění pěvecké v Řecku dávno se pěstovalo a dosáhlo pěvci zpěvů Homérových svého vrcholu: tak jest nám i o pěvcích epických zpěvů Rukopisných smýšleti. Jaké bylo to jejich umění? Sama příroda je zpěvu naučila uprostřed čilého, nadaného, mládím kypícího národu, který jim poskytl za výborný nástroj zpěvu jazyk obratný, bohatý, ke zpěvu velikou měrou způsobilý a svými hrdinskými skutky opatřil jim i vděčnou látku k opěvání, ostatek věděli sobě již poříditi sami, byvše patrně hlavy bystré. Proti šestiměru časoměrnému, jímž složeny jsou zpěvy Homérovy, jsou ten desetislabičný nebo osmislabičný a dvanáctislabičný verš básní Rukopisných, i ta čtyrřádková strofička Beneše Hermanova, velice prostinké a nevyžadovaly žádného velikého učení a umění, není v nich žádného umělého rhythmu, nýbrž rhythmus, jako se mluví, na místech pak, kde není ani stejného rozměru, tím více řeč se podobá řeči nevázané, ale není přece beze všeho umění, poněvadž se řídí myšlenkami a dějem, které zobrazuje. Ale veliké bylo jejich umění, jak uměli líčiti děj i povahy hrdin, než to prýštilo se z opravdového jejich nadání a nadšení pěveckého, a marně nám se bude vnucovati mínění, že by někdo to byl mohl také v pozdějších časích klamem nějakým tak vykouzliti. To je naprosto nemožno!
To jest, co se týče první části these Fejfalíkovy, druhá čásť pak praví, že všechny básně epické RK. pocházejí od jednoho básníka. Opravdu-li? Naopak, zpěvy ty jsou daleko od sebe rozdílny a jsou podobny jen tím, že užívají všechny jedné obratné a bohaté mluvy národní, ale ani ta není ve všech úplně stejna. Kde by byl Fejfalík, jenž studoval v Berlíně, a potom žil ve Vídni, těmto jemnostem slohu básní Rukopisných se naučil? A přece A. Vašek jeho thesi přijal za svou, výtky Fejfalíkovy rozmnožil, strhl s sebou i A. V. Šemberu, který před tím jen o RZ. pochyboval, i professora dra Jana Gebaura. Všichni tito tři učenci čeští stali se obratem ruky z obránců nejvášnivějšími odpůrci Rukopisů, jak to bylo možno? Možno to bylo tím, že u nich znalost Rukopisů neměla hlubokých kořenů, a P. J. Šafařík svým "den a noc", které se ve stati Hanušově několikrát opakuje, dokázal, že byl lepším filologem, než všichni tři.
Již z toho vysvítá, že romantismem, který odpůrcové Rukopisů spojencem si zvolili, nevysvětlí se nic; jest to tak něco úmyslně z dálky vyhledaného a přivlečeného, jako všecko to vysvětlování novověkého vzniku básní Rukopisných, jež svou nepodobností samo všeho významu se zbavuje.
Jestliže se historie také do sporu plichtí a přičiňuje k odsouzení básní Rukopisných, činí tak docela neprávem. Pěvec, byť i opěval děj historický a osoby historické, není přece historikem, jeho úkol jest jiný: oslaviti děj znamenitý a osoby, které v něm činností svou vynikly. Jestliže děj pěvcem líčený náhodou s historií se shoduje, přijmeme to rádi za vděk, ale práva toho od něho žádati nemáme, neboť pěvec opěvá, co viděl nebo slyšel, ale jeho povinností není, aby všecky okolnosti děje zvěděl a vyšetřil, a opěvá to, co k jeho vědomosti přišlo, a i z toho vybere si ještě, co se jemu hodí. Historik V. V. Tomek, ač první objevil ve zpěvu o Oldřichu anachronismus, přece vyznává ve svých Pamětech, že nikdy o Rukopisech nepochyboval. Jest také uvážiti, že se nám málo zachovalo zpráv historických o těch dávných časích a, co se zachovalo, není hodnověrnost toho vždy zcela zaručena, aby se vědělo, že jest úplně nemístno, přičiňuje-li se historie na zničení zpěvů, jež vší svou ostatní povahou jsou pravy.
Pohleďme na junácké písně srbské, co je v nich anachronismů a zmatků všelikých historických, a přece nikdo o pravosti jejich nepochybuje, uvedu jen na příklad známou z Malé slovesnosti píseň o pádu carstva srbského, v níž na Kosově poli bojují také Mrňačevici, král Vukašin a bán Uglješa, kteří již před osmnácti lety v bitvě na Marici byli padli. Miloš, jenž s dvěma druhy vjel do tábora tureckého a, vniknuv do stanu Muratova, Murata poranil, byl prý tam na místě ihned rozsekán, ale pěvci se to nehodilo, jeho Miloš se proseká i s druhy z tábora u ještě jednou se vrátí vzpomněv si, že zapomněl Muratu šlápnouti na hrdlo a strhnouti prsten s prstu, jak slíbil caři Lazaru, a tu teprve na zpáteční cestě druhové jeho padli a on pomocí babice od Turků byl zajat. Pravda pěvcova jest jiná než historická. Básně Homérovy Ilias a Odysseja mají nepochybně základ historický, ale je-li všecko pouhá historie, co v nich čteme? Epické básně Rukopisů jsou vší svou povahou složeny brzy po ději samém, ale jak se zachovaly, staly-li se jaké změny s nimi, kdy ponejprv písmem zaznamenány byly, jest nám a ostane nám neznámo na vždy. Nepátrejme po tom, čeho věděti nemůžeme, snažme se poznati a plně oceniti to, co máme.
Co pak říci mám o tom, že zastavatelé novověkého původu Rukopisů, aby nějak své tvrzení vysvětlili, jmenují devatenáct knih a spisovatelů, jež domnělí padělatelé prý prostudovali - nepravím přečtli, nebo to by nedostačilo k takovému účelu - totiž: Homéra, Tassův Osvobozený Jerusalem, Herderovu Fürstentafel, Tatarfürstin, legendu o sv. Hedvice, Slovo o pluku Igorově, ruské a srbské písně národní, staročeskou Alexandreidu, Štilfrída, Million, Trojánskou kroniku, Hájka, Dobrovského, Dobnera, Voigta, Marka a jmenovitě Jungmannův překlad Ataly a Ztraceného ráje? (J. Hanuš. Padesátiletá diskusse o Rukopisy. L. Fil. r. 1906, str. 238.) Ovšem Hanka a Linda, mladí tehda lidé, neměli jiných starostí, než aby prostudovali tolik a tak různých knih a složili podle nich několik básní, ale není-li divu, že se jim z toho smysly nepomátly? Nepředstihli-li oni velikostí předsevzetí svého samého Vergilia, který prostudovav jen zpěvy Homérovy, složil svoji proslulou Aeneidu? Ve skutečnosti však jsou v básních Rukopisných jen některé drobty, které upomínají na některé z těch knih, a tu se smíme tázati, jestliže dovedli původcové básní Rukopisných z těch několika drobtů složiti básně tak znamenité, nebyli-li by jich dovedli složiti i bez těch drobtů? Tak se skutečně věci mají, a ty drobty dojdou na svém místě svého vysvětlení.
Co se pak týče těch parallel páně Máchalových z ruských zpěvníků, nedokazují nic jiného, než že jisté motivy lyrických písní se opakují. A jak by ne, vždyť to srdce lidské, zvláště dívčí, za všech časů a na všech místech stejně cítí. Mají však ty písně Rukopisné svůj zvláštní ráz, který záleží v jejich veliké prostotě a stručnosti, kterou se liší jak od ruských tak od Hankových písní. To uznávají i kritikové strany odpůrců Rukopisů, kteří jim vyčítají všeliké vady, ale nejsou to vady, vady jsou v myslech těch kritiků, kteří jsou nuceni, aby své tvrzení učinili trochu podobným, vyhledávati, co by jim vytkli. Opuštěné vytýkají, že je tam nějaký skok, ale není ho tam skutečně: dívka apostrofuje lesy, že se zelenají v zimě létě rovně, zelená barva je barvou radosti, dívka k tomu praví "ráda bych jáz neplakala", t.j. ráda bych já byla také vesela jako vy. Není tam tedy skoku žádného, jest to jen stručnosť, která jest význačnou známkou všech básní Rukopisných. Zdá se, že byli naši předkové vtipnější a že se snáze dovtipovali, nemilujíce mnohých slov. V Jahodách a Jelenu vidí kritikové zmatky, že se neshodují s jejich vzory, ale není tam zmatků a ty básně jsou krásny tak, jak jsou. Tak ani ty ostatní výtky nemají významu.
Největší váha se přikládá námitkám linguistickým professora dra. Jana Gebaura, který nalézá mnohé odchylky a chyby v Rukopisech proti ostatním památkám staročeským, ale o takových námitkách, odchylkách a chybách, byť sebe více na oko zarážely jako ta "bodrosť", jest známo i u nás, že nic samy o sobě nedokazují proti pravosti Rukopisů, poněvadž je nalézáme ve všech památkách opravdu starých; to ví každý filolog, který čítává zpěvy Homérovy.
Mezitím již vydána asi první polovice Staročeského slovníka professora dra. Jana Gebaura, i můžeme jeho práci v něm trochu stopovati.
Professor Gebauer tvrdíval, že se jazyk český přijetím nauky křesťanské nezměnil, aby tudy mohl brojiti proti Rukopisům, ale jeho slovník usvědčuje ho z nepravdy. Co je v něm slov nestvůrných, k nimž sám vydavatel nucen byl připisovati: strojené, umělé, neumělé a ještě jinak! Valně se tedy změnil jazyk český, ale to platí hlavně o jazyku učeném, knižním neboli spisovném, jazyk lidu se ovšem tolik nezměnil, ale beze vší změny neostal také, když národ změnil svůj dřívější názor světa za jiný přijetím nového náboženství. A poněvadž se spisovný jazyk z lidového ustavičně doplňuje a obnovuje, stalo se, že se objevují ve staré době časem opět spisovatelé, kteří se zbavili těch prvotních latinismův a píší opět správně česky. Ale kde ostal ten prvotní staročeský jazyk zachovalý a neporušený? Kde jej máme hledati? Nikde jinde než v Rukopisích!
Všimněme si již toho Staročeského slovníka. Pod "bystrý" po jiných dokladech čteme též: "meč...bystrý co břitva = meč ostrý, pošinutím významu z doby pozdější". Škoda! sice by se tím vysvětlovala "bystrá zbraň, bystré kopí" v Rukopise. Ale otázka jest, zdali slova, když ponejprve se objeví, také ponejprve tak bylo užito, či také již před tím se ho tak užívalo? Semasiologie professora Gebaura jest povahy jakési tuhé a nehyné tam, kde se věc stýká s Rukopisy, aby se tudy mohlo brojiti proti Rukopisům (totéž platí i o slovese zamiesiti, k němuž slovník dosud nedospěl), ale tam, kde není styku s Rukopisy, jest o mnoho liberálnější a činí skoky Horymírovské na př. při "kupadlo", které znamená 1. místo ke koupání a 2. dárek při slavnosi prvního koupání, což jest daleko od sebe a přece se nevykládá pošinutím významu z doby pozdější. Ale věc se má vlastně tak: zbraň bystrá, kopí bystré v Rukopise nemusí nezbytně vykládati se jako zbraň ostrá, kopí ostré, nýbrž jako jest řeka bystrá, totiž prudká, tak jest i zbraň prudká, kopí prudké, že prudce seče a bodá a přímětek bystrý jest jako o vodě tak o zbrani krásnou a významnou metaforou, vlastní pak místo toho přímětku jest jen u životných jako v Rukopise: bystří krahujci, velebyster věhlas (Jaroslavův). Uváží-li se to, nelze semasiologii Rukopisu ničeho vytýkati, která jest v nich taková, že se z ní lecčemu tam lze i naučiti.
V Rukopisech máme příčeští přít. č. sloves 3. tř. vzoru trpěti a 4. tř. v -úc místo v -iec, ale taková příčestí jsou i v jiných památkách, jen že professor Gebauer je vyhlašuje za adjektiva. Jsou adjektiva na př. čistúcí, přečistúcí odvozená, od čistý, ale jsou-li také adjektiva: hoňúcí, horúcí, hořúcí, hřešúcí, chodiucí, kvíl'úcí, leťúeí, bojúcí a j. pod. od svých sloves odvozená? V tom s ním bude těžko lze jinému se srovnati. Rukopisům se vytýkalo, že jsou tam iterativa prostá, proti nimž nyní jen složená s předložkou máme, jsou však taková iterativa i ve slovníku, na př. háněti, kládati, hrdati a j. Vytýkalo se Kytici přídavné kniežecký m. knížecí; i ve slovníku je kniežetsk.
V Beneši Hermanovu čte se slovo letadlo m. pták, slovo to nachází se i v jiných památkách, ale professor Gebauer řadí je ke slovům "letačka, létalé-ého, letátko", jež jsou utvořena podle lat. volatile, též "létka" volucris. Soudím, že letadlo k nim nepatří, vizme jen, jak v básni dotčené sličně jest na svém místě: 

      "Vzezvuče skřek hrózonosný,
      poplaši veš zvěř leský,
      vše nebeská  l e t a d l a
      až po třetí vrch."
Vedle té zvěři lesní mají ta nebeská letadla význam svůj mnohem poetičtější, než by obyčejné "ptáci" mělo.
Jméno L'ubomír, L'ubořici výborně se hodí vysvětliti Lubora v Ludiši.
Jméno Mlád - Vaněk, Mlada - Vaňka, Mlad - Vaňka dobře se hodí k osvětlení těch přídavných přívlastkových tvaru jmenného v Rukopisech. Sem patří též citát: chud muž hospody nejmějieše ML. 45.b
Tvar lidie m. lidí vysvětluje se ve slovníku zvratnou analogií. Proč pak medle neuznával professor Gebauer zvratné analogie o podobných tvarech Rukopisů?
Také by mohl býti zajímavý citát: "Že nás tak velmi mutieš Lvov 76e k tomu in margine mucziefs" co do tvaru sloves s ie m. í v Rukopisech, neboť přípis může býti pozdější a od někoho jiného.
Z kroniky Přibyslavské, na niž ukázal prof. J. Mašek přijal professor Gebauer do svého slovníku "Čestmieř", ale připsal: odchylka. Podle toho ty odchylky Gebaurovy nejsou nic tak tuze hrozného.
Doložím-li k tomu, že v Přibyslavské kronice jsou i adverbia v -o m. v -e, vidno již z toho, kolik tu prvotních námitek samým professorem Gebaurem anebo jinými doloženo a tím i vyvráceno.
Ale k tomu se professor Gebauer nikdy nepřiznal, zdá se tedy, že upřímnosť byla cizí povaze zemřelého professora Gebaura. O tom nejjasněji svědčí, co o předložce "dle" v jeho slovníku čteme. O tom psáno mnou již na jiném místě, ale nezbytno to zde opakovati. Význam prvotní předložky dle jest prý "pro" a teprve později vznikl prý druhý význam "podél něčeho, lat. secundum", ale to naprosto není pravda, poněvadž svým původem dle rovná se úplně vedle, podle, k čemuž se i professor Miklosič ve svém Etymologickém slovníku přiznal. Professor Gebauer jistě o této změně věděl, ale nepřiznal se k ní a věc ve slovníku jen tak zakřidoval. A hle, v Rukopisech jsou zřejmě oba ty významy předložky dle, a jich se přidrže byl by professor Gebauer zcela jistě pravou cestu našel: tak jsou Rukopisy nad professora Gebaura! Jaké to světlo padá z toho všeho na Rukopisy?
Tak ani ostatní odchylky a chyby nesvědčí nic proti pravosti Rukopisů, jichž posud se nezdařilo doložiti, jsouť mezi nimi vzácné archaismy, nýbrž svědčí pro pravost, poněvadž důvěřujeme tomu domnělému padělateli, že by byl dovedl utvořiti správné v duchu té latinské češtiny tvary a slova, která jest pánům kritikům odpůrcům v takových věcech nezbytným měřítkem.
Přátelé zemřelého professora dra Jana Gebaura velebí, že proklestil dráhu vědeckému zkoumání u nás. Dejme tomu, ale což, kdyby se byl svou vědou zasadil rázně o obranu Rukopisů, nebyl by také proklestil dráhu vědeckému zkoumání? A to v dokonalejším smyslu! Byl by i vědě, i národu, i sobě lépe posloužil! Ale on přece rozřešil ten tvrdošijný spor. Rozřešil? Nerozřešil, on jej rozťal, jako Alexander Veliký rozťal uzel Gordijský, ale co tomuto hrdinovi válečnému se zdařilo, že přece dobyl tehdejšího světa panství, nezdařilo se našemu hrdinovi vědeckému, poněvadž ve vědě každý uzel chce býti rozvázán, rozpleten, což jest o mnoho pracnější!
Kde najíti nitku, která by nás vyvedla z toho labyrinthu pouhých domněnek? Jedno nabývá čím dál větší jistoty, jestliže o tom sporu od počátku až do konce uvažujeme, že se nám totiž vrátiti jest k samémn jeho póčátku. Josef Dobrovský ukázal veliký bystrozrak, že o RK. po jeho objevu s neobyčejnou chválou se vyjádřil, ale okolnosti všeliké zmátly jeho úsudek, že se nevyjádřil se stejnou chválou o RZ., nýbrž pojal k němu podezření. Je-li jaký div, že Josef Dobrovský nenašel za své doby náležité míry, aby byl mohl správně změřiti RZ., když jí nenacházejí ani naši výborní odborníci téměř po stu letech? Jejich bylo povinností před osudným odsuzovacím nálezem prosíti všecky námitky od počátku až do konce Rukopisům činěné na řešetě hodně řídkém, aby se ukázalo, jakého jsou zrna, ale oni zveličují autoritu Dobrovského, která je sama sebou velika, aby takto zastřeli slabost svých důvodů. Co souditi o odbornících, kterým verš z Jaroslava "tako krupo je po sobě hnachu", totiž zvratná náměstka "po sobě" nepřekonatelné činí rozpaky? Ký ďas nutí koho táhnouti náměstku k podmětu, táhněme ji ku předmětu, a bude po nesnázi!
Co se týče námítky o Hostýně a Sv. Kopečku, o tom psal jsem jinde, ale nezbytno to zde opakovati stručně, poněvadž to asi nepřišlo k obecné vědomosti. V Jaroslavu ze Šternberga od Lindy posílá velitel pevnosti Olomouce Jaroslav pomocné sbory na Hostýn, z toho je patrno, že Linda RK. užíval ke svým pracím, ale nešťastně. Zdálo se, že k tomu konci jest přece Hostýn od Olomouce vzdálen, zvláště když byl Olomouc od Tatarů obležen i Hostýn. Odtud někteří vytkli zpěvu o Jaroslavu, že je tam Hostýn chybou za Sv. Kopeček, který Jest jen dvě hodiny vzdálen od Olomouce, ale Sv. Kopeček se k tomu ději, který se podle zpěvu o Jaroslavu udál na Hostýně, naprosto nehodí, nýbrž jen Hostýn. Odkud se vzala tato výtka? Soudím, že Lindův Jaroslav ze Šternberga dal k tomu příčinu. Linda zřejmě Rukopisů užíval a cvičil se na nich ve slohu, ale nerozuměl jim dosti, proto jest naprosto nemožno, co mu odpůrci přičítají, že totiž je skladatelem epických básní Rukopisných. Praví-li professor Hnízdo v Programmu Klatovského gymnasia r. 1907, že slovo "podnebesí" asi Linda složil, pravím já, že Linda slovo to zcela jistě vzal ze zpěvu o Záboji.
Ale vraťme se k Josefu Dobrovskému, on první projevil podezření a, kdyby jeho podezření nebylo bývalo, tuším by nikdo nebyl opovážil se něco namítati proti Rukopisům, ale k jeho veliké autoritě přidávali se mnozí a mnozí, pod štítem jeho autority se to bezpečně mudrovalo a namítalo, tak z malého počátku vzrostla veliká svalina. která naposledy zasypala a pochovala oba Rukopisy. Co tu nyní počíti? Proti veliké autoritě Josefa Dobrovského něco počínati, k tomu jest odvahy potřebí, ale naposledy jest nám uvážiti, že největší autorita jest v pravdě, které se každý rád pokoří. Soudím, že se velikému jazykozpytci a vznešenému člověku lépe zavděčíme, jestliže jeho některý omyl opravíme a jen toho se přidržíme, co pravého u něho nalezneme, než kdybychom se jen tak pod jeho autoritou skrývali. Polský učenec a gramatikář p. Bandtke, jak pěkně vypravuje professor Francev v Polském slavjanověděniji, vzhlížel k Dobrovskému jako k svému učiteli, mistru a patriarchovi, ale v nauce o jusech se ho nepřidržel, nýbrž ruského jazykozpytce Vostokova, čímž přátelství mezi oběma muži se nikterak nepřerušilo.
Výrokům Josefa Dobrovského o RZ.. jako by to byla slátanina, za niž bychom se styděti měli, jest se nám se vším důrazem opříti, jest to na opak nejčistější, nejvznešenější poesie, jíž se národ český právo má přede vším vzdělanstvem okrsku zemského slušně pochlubiti. Ale netřeba předbíhati, o tom bude místněji vyloženo dále.
Dovavadní kritikové Rukopisů vedli si, jako včeličky dělávají, poletujíce po lučině nebo poli, tu sednou na bylinku, vezmou si z ní, co se jim hodí, a letí dál, o ostatek bylinky nic se nestarajíce: tak i oni tu si vybrali slůvko nebo tvar, pokud se s jejich více vkusem než rozumem nesrovnával, a nasbírali tak množství námitek, které namnoze si vzájemně odporují, o ostatek Rukopisů nedbajíce. Včeličky však dělají něco prospěšného, ale oni strojili jen zhoubu Rukopisům a dílo jejich se jim také plně zdařilo, docílili toho pohříchu, že Rukopisy jsou pochovány - ovšem jen na chvíli, neboť doufám, že brzy opět vstanou.
Nastává veliký úkol filologii, ale ne pouhé linguistice, která jest jen částí filologie, jíž se posud proti Rukopisům hrozně hřešilo, nýbrž filologii všestranné. Bude jí vstoupiti do samého nitra Rukopisů, probadati samy útroby jejich, jak to činívali dávnověcí žreci, kteří před jakoukoli výpravou nahlíželi do útrob obětního dobytčete, aby z nich věštili zdar nebo nezdar výpravy; bude jí srovnati Rukopisy s těmi knihami, ze kterých a dle kterých jsou prý Rukopisy vyrobeny, a tak se pozná jasně a světle, co je na těchto pověstech pravdy.
V této práci srovnávám Rukopisy jen s některými z těch knih, ale nejpřednějšími z nich, a sice se zpěvy Homérovými, se staročeskou Alexandreidou, se Slovem o pluku Igorově a Zadonštinou, s junáckými písněmi srbskými. Ukáže-li se, že Rukopisy jsou proti těmto básním zcela samostatny, všecky ty ostatní knihy tohoto svědectví již nezváží a nezmění. Užívám k tomu vydání Erbenova dvou zpěvů staroruských, Slova o pluku Igorově a Zadonštiny, Hattalova a Prusíkova vydání Alexandreidy, bratří Jovanovičů v Pančevě vydání junáckých písní srbských: Car Lazar u narodnim pesmama, Miloš Obilič u narodnim pesmama, Propast carstva srbskog na Kosovu u narodnim pesmama. Pančevo, 1880 a 1884, Kralevič Marko u narodnim pesmama, Pančevo, 1881.
Spisek obrací se k samému národu, o jehož majetek tuto běží a jenž nemůže býti netečný k tomu, usiluje-li mu kdo jeho poklad vzíti a zničiti. Hleďme aspoň, aby snaha čelící k obraně Rukopisů v národě nezanikla, až by konečně spor byl rozřešen spravedlivě a pro všecky uspokojivě, jako nynější zástupci vědy všemožně usilují, aby jejich mínění po národě se rozšířilo a zavládlo směřující ke zničení Rukopisů.
Tímto účelem spravuje se také úprava spisku, která směřuje k tomu, aby se čtení a porozumění ničím neznesnadňovalo, nýbrž aby pravda věcí sama mluvila.

Jak oslavíme stoletou památku objevu R.K.Z.?
Úvaha o pravé povaze básní Rukopisných. Nákladem vlastním. Josef Oščádal. Klatovy 1908. Tiskem Národní tiskárny a nakladatelství JUDr. Edvarda Jana Baštýře a spol. v Praze. Formát 24 x 16 cm. Počet stran 128.

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná