[Zlomek Frisinský a Libušin Soud]
Nákladem spisovatelovým.
Ve Vídni 1879.
[1] K této zprávě historické připomínám, že jsem všechny osoby v ní jmenované až na Puchmayera znal osobně, zejména Dobrovského (1763-1829), J. Jungmanna (1773-1847), B. Kopitara (1780-1844) Vuka Štef. Karadžiče (1787-1866), Norb. Vaňka (1780-1836), J. Zimmermanna (1788-1836), prof. J. Steinmanna (+ 1834), Václava Svobodu (1791-1849), V. Hanku (1791-1861), J. Lindu (1793-1834) a jiné.
[2] "Jednoho z těch pánů, nebo oba, mám za skladatele a p. Lindu za písaře", psal Dobrovský dne 9. února 1819 Vinc. Zahradníkovi. Palacký rozhorlen, že Dobrovský měl i Jungroanna v podezření, že by byl pomáhal skládati Libušin Soud, zvolal ve své obraně té básně (Die ältesten Denkmäler d. böhm. Sprache, st. 193.) "aby to bůh Dobrovskému odpustil". Ale dle našeho zdání neměl bůh Dobrovskému čeho odpouštěti. Neboť když Jungmann vnuknutím spolufalsátora V. Hanky vyložil na př. verš: "roda stara ietui Popelova" novočesky: "větve starého rodu Popelova", jakž by ho podnes žádný slavista ze svého domyslu nevysvětlil, jest se čemu diviti, že Dobrovský, nejsa vševědoucí, byl té chvíle v pochybnosti, zda-li byl Hanka nebo Jungmann duchem falsátorovým osvícen?
[3] Pomatenost mysli přiváděl za důvod, že Dobrovský odsoudil Libušin Soud za falsifikát, nejen V. Svoboda ještě za živobytí Dobrovského, na kterouž nešetrnost Dobrovský velmi trpce si posteskl, nébrž po jeho smrti učinili to všichni apologetové Libušina Soudu až do Hanuše (1867), ačkoli zjištěno jest, že Dobrovský r. 1818 a příští léta od svého neduhu úplně byl ušetřen. Za tuto bolest neohroženému obhájci pravdy způsobenou dostane se mu bohda nyní spravedlivého dostiučinění a zvýšené oslavy.