Osobnosti rkp. sporu

Vratislav Doubek
T. G. Masaryk
a česká slovanská politika 1882-1910
ACADEMIA 1999.

Strana 30 až 47:
BOJE NEJEN RUKOPISNÉ

Na horizontu českého vědeckého a kulturního, především ale politického života se na přelomu let 1885-86 vynořila staronová aféra, názorově rozdělující českou společnost do nesmiřitelných táborů. Propukalo další kolo sporů o pravost literárních památek, známých jako Rukopisy královédvorský a zelenohorský (RKZ). Od samého počátku představovaly tyto texty, a s tímto cílem byly také svými autory nepochybně vytvořeny, domnělý důkaz starobylosti a původnosti české kulturní i politické tradice. A to nikoli pouze svébytné. V souladu s dobovým kontextem rozvoje českého nacionalismu kollárovského ražení sloužily i jako doklady slovanské kulturní a historické sounáležitosti, posilovaly sebevědomí českého národa jako historické součásti mnohočetného slovanského kmene - přirozeně s příslušnými konotacemi pro stávající a budoucí národně-kulturní i politický vývoj. (Nikoli náhodou byl text RZ poprvé uveřejněn ve společné edici s vydáním Ruské Pravdy.) [1] Dlužno poznamenat, že jako takové plnily obě literární památky v české společnosti svoji pozitivně inspirující roli v procesu národního uvědomění. Celé generace obrozenců přísahaly na jejich pravost, nechávaly se vést "důkazy" starobylosti české kultury a jejích slovanských kořenů. Mnohá výtvarná, literární, hudební, ale i vědecká díla se poddávala staročeské realitě RKZ, a na základě této "danosti" odvozovala svoji další uměleckou fabulaci či vědeckou argumentaci. To vše mělo být nyní opět zpochybňováno a vyvraceno.

Vyhrocení sporu o pravost RKZ bylo v polovině 80. let minulého století o to dramatičtější, že přicházelo v době výrazné proměny celkového politického klimatu v Čechách. Na zdejší politické scéně docházelo v průběhu posledních let ke stále zřetelnějšímu posunu, když otěže dalšího vývoje přebírala do svých rukou strana mladočeská. Posun pro českou politiku nesmírně důležitý, ve své podstatě však nikoli revoluční. [2] Mladočeši přejímali z politických cílů někdejší jednotné strany mnohé. Především snahu po sjednocení Čechů, onoho etnicky vymezovaného českoslovanského národa, ve jménu společného programu a cíle. Jestliže však mladočeští reprezentanti v osmdesátých letech hovořili, stejně jako jejich političtí předchůdci před několika desítkami let, o nutnosti udržení národní svornosti a jednoty, skrývaly se za týmiž slovy rozdílné představy. - Zatímco politici Národní strany před lety usilovali, v duchu předchozího vývoje, o stmelení národa jako nově se formujícího etnického uskupení, o propojení a sladění zájmů politicky prozatím málo vyhraněné měšťanské společnosti s tradičními nositeli české politiky a garanty kontinuity českého státního práva, o přiznání sounáležitosti šlechty se sociálně pestrou masou novodobého národa, v éře vzestupu mladočechů tyto pretenze chybí; mladočeši se od podpory konzervativních složek společnosti programově distancují. Reprezentanti české aristokracie přitom nebyli o mnoho jiní, nežli před dvaceti třiceti lety, změnilo se však společenské, politické a sociální klima. Nová nastupující politická generace se již cítila dosti silná k tomu, aby mohla prosazovat své aktuální mocensko-politické a hospodářské cíle bez podpory konzervativních kruhů. V jejím sjednocujícím národním úsilí byla oproti tomu zřetelná jiná priorita: snaha o udržení soustředěné politické fronty uvnitř národní "obrozenecké" společnosti v době stále silnějších odstředivých tlaků, a to jak ze strany politicky se aktivizujcího dělnictva, tak měšťanské společnosti samé. Obě tyto tendence skončily i neúspěchem. Jestliže se staročeši svojí spoluprací s konzervativními proudy postupně diskreditovali v očích (voličské) veřejnosti, nemohla ani mladočeská politická taktika překonat centrifugální tendence vnitřně vyzrávající a v důsledku toho stále více se atomizující české společnosti. Tyto politické snahy však nadále udržovaly oba politické subjekty na úrovni málo vyhraněných všenárodních politických uskupení. Pro českou politiku to znamenalo, že jedním z určujících rysů politického charakteru, jakož i pevnou součástí taktiky její budoucí vůdčí strany, se od dob osamostatnění mladočechů stávala nevyhraněná politika "dvojí tváře". Na jedné straně smířlivost k projevům radikalismu a nadbíhání proudům politicky se aktivizujícího dělnického hnutí - projevy odlišující stranu v očích domácího voličstva od konzervativně laděných staročechů; na straně druhé se představitelé Národní strany svobodomyslné úporně snažili o zvýraznění oné reálně existující politické kontinuity s původní společnou Národní stranou, o posílení dojmu důvěryhodné měšťanské strany, o získání puncu loajality a umírněnosti v očích Vídně.

Rok 1886, rok bouřlivých rukopisných bojů můžeme hodnotit jako dobu, v níž mladočeská strana prokázala svoji nezralost k recepci a prosazení nových proudů, jež přinesl prudký rozvoj české společnosti posledního desetiletí, v liberálním duchu. Způsob, jakým se větší část strany a především tisku postavila k bojům o rukopisy, svědčí o přetrvávajících modelech politického boje, o prosté snaze o využití nové příležitosti, při co možná nerušeném zachování starých výhod. V podobných vypjatých otázkách, jakou byl bezpochyby i rukopisný boj, se potvrzovala ona nevyhraněnost, vyrůstající z obecně přetrvávajícího a vědomě živeného pocitu národního ohrožení. Právě tento pocit a z něj odvozovaný imperativ národní jednoty, která jediná je s to odolat německému tlaku a prosadit české zájmy v podmínkách Rakouska (Rakousko-Uherska), prodlužoval proces vydělení se mladočeské frakce z jednotné (celo)národní strany. Právě tento tlak i později do značné míry eliminoval vyhranění již odštěpené strany jako strany liberální [3] a formoval ji opět jako pestrý konglomerát politických proudů, s cílem prosazení jednotícího, národně politického programu. Připomeneme si tento psychologický předpoklad i v souvislosti s Masarykovými konspekty programového řešení "české otázky"; na tomto místě je však pro nás důležité, kterak se ona dvojaká politika mladočechů profilovala ve vztahu k nové vlně rukopisných bojů.

V poměru obou politických proudů z dob šedesátých a počátku sedmdesátých let se celkem přirozeně vykrystalizovala jádra protilehlých uskupení, formujících se na zlomových dobových událostech, jakými bylo polské lednové povstání v roce 1863 či spor o zachování pasivní resistence. Právě takovou zlomovou, konfrontační otázkou se pro vývoj poměru obou, v té době již samostatných politických subjektů, mohl stát rukopisný boj. Mohl, a skutečně také stal, ale nikoli v opozičním postoji k samotnému předmětu sporu. Mladočeská strana se v rozhodujícím okamžiku přiklonila (nikoli poprvé a ani ne naposledy) k staročeské taktice a pokusila se ji pouze modifikovat v intencích svých zájmů, provádět ji dravěji, rozhodněji, přiostřit staré zbraně a pustit se do boje za tytéž ideály, za tentýž národní program. Rukopisné téma se nutně stalo předmětem boje právě v době, kdy se mladočeši nadechovali k dalšímu útoku na posílení svého politického vlivu.

Propuklé spory o rukopisy však nevzaly svůj počátek v roce 1886, ve skutečnosti byly jen pokračováním déle trvajícího tlaku na kritické zhodnocení domněle staročeských literárních památek. Již v době před vlnou kritiky z poloviny 80. let nabíraly odsudky pravosti RKZ svoji gradaci a současně, s narůstající argumentační základnou, i více propojený, soustavný charakter. Platí to jednak pro splynutí kritiky obou Rukopisů jakožto sourodého falza, vzešlého z jednoho autorského okruhu, jednak pro konfrontaci a prostupování důkazových materiálů jednotlivých vědních oborů, dříve kladených souběžně vedle sebe, nyní doplňovaných a vzájemně poměřovaných. Postupně a po vlnách se vršila kritika, vždy stále jako by se její kruh nejen posiloval předchozími úspěchy a poučoval z vlastních chyb, ale zároveň zvolna a opatrně stahoval kolem samého centra - pražské svatyně onoho národního paládia. Smrtí Josefa Dobrovského v roce 1829 odešla na dlouhá léta jediná široce uznávaná vědecká autorita, vymykající se svým kritickým hodnocením Rukopisů z obecné nálady české kulturní společnosti. Pro přesvědčené obhájce hodnověrnosti rukopisných památek, stejně jako pro zarputilé obránce národní hrdosti bylo již mnohem jednodušší odrážet novou vlnu kritiky z let padesátých, která, zvláště když prezentovala názory německé, [4] byla nemilosrdně vykazována s cejchem zlovolných útoků na národní kulturu. Tohoto odsudku se dočkaly pronikavé analýzy vídeňského historika Maxe Büdingera i předčasně zesnulého literárního vědce Julia Feifalika, moravského Němce rodem ze Znojma, jež daly základ dalšímu upevnění oponentury pravosti Rukopisů.

Pozice kritiků z konce 70. let již byla jiná. V případě nejvýraznějších postav této vlny, filologa Antonína Vaška a jeho vídeňského učitele, profesora českého jazyka a literatury na tamní univerzitě, Aloise V. Šembery, se jednalo o dva "roduvěrné" Čechy, o jejichž upřímném vlasteneckém smýšlení nemohlo být pochyb ani mezi nejostražitějšími národovci. Navíc hlasy obou oponentů doléhaly do pražského bouřlivě nacionálního centra stále ještě poněkud "zvenčí", z přece jen národnostně ne tak vypjaté Moravy, respektive z Vídně. Přesto ani jejich argumenty nezůstaly bez příslušné odezvy - ať již z pera brněnského archiváře Vincence Brandla či z Prahy, od literárního historika Josefa Jirečka a mnohých dalších, více či méně povolaných kritiků i "nevědomých, zaslepených křiklounů, fanatiků [... jimž] lehce se vykřiknouti může soud dle: vox populi, vox dei". [5]

Bylo přirozené, že se k otázce takového kulturního a politického dosahu veřejně vyslovovala tak neobyčejně pestrá škála autorů, čítaje v to odborníky i ryzí diletanty a samouky. [6] Všichni, kdož vystupovali na straně odpůrců historické autentičnosti obou literárních děl, však nezvažovali jen míru své odborné a morální oprávněnosti. Podobný veřejný postoj byl i otázkou odvahy. Věděli velice dobře, jak obtížný úkol na sebe berou a kolik nesmiřitelných hlasů obrátí proti své, ať již jakkoli doložené kritice. Z korespondence, stejně jako knižních komentářů je patrné, v jakých obavách očekávali otřes, jenž zveřejnění jejich pochybností přinese, ale zároveň jak těžko se sami srovnávali s nahlédnutou skutečností a jejími předpokládanými důsledky pro českou kulturu. Všichni čeští kritici Rukopisů byli školeni a odborně vyrůstali v obecně sdílené víře v jejich pravost a zaujetí kritického stanoviska pro ně mnohdy znamenalo (jako tomu bylo u A. V. Šembery, později též J. Golla, J. Gebauera ad.) i vyrovnání se s vlastními, dříve zastávanými a obhajovanými omyly. - "Minulý týden přijel prof. Vašek z Brna do Vídně a byl tu tři dni, v kterých jsme měli obšírnou rozmluvu o Kralodvorském Rukopise. Mezi ní uhodil jsem na dopis V. Hanky z r. 1817, z něhož je patrno, že Kral. Rukopis je zfalšován. S třesoucí se rukou vyškrtl jsem jej tedy z příručního exempláře svých Dějin literatury. Já se v té věci do žádných sporů již nepustím, prof. Vašek vše sepíše a vydá. Bude to činiti ovšem veliký hluk, neboť Kral. Rukopis jest do všech jazyků evropejských přeložen." [7] Otevřené zaujetí nesouhlasného postoje s pravostí obou děl nebylo jen otázkou studia a poznání objektivní pravdy, ale též otázkou morální síly a charakteru.

Podobnou cestou musel projít i obnovený střet v polovině let osmdesátých. Masarykovy pochybnosti o podvrženosti obou Rukopisů byly již staršího data. Měly svůj původ v dobách jeho vídeňských studií a styků s profesorem historie a paleografie Theodorem Sickelem. Na univerzitě Masaryk navštěvoval přednášky i dalších rukopisných oponentů: historika Maxe Büdingera a slovinského filologa Fr. Miklošiče. Z tehdejších kontaktů však byla nesporně nejdůležitější jeho známost s rodinou Šemberovou. V pověstném zeleném domě na Berggasse 20 scházel se tehdejší kruh Šemberových posluchačů a přátel, sestávající jak ze studentů, tak z předních osobností mezi vídeňskými Čechy. Masaryk sice nenavštěvoval Šemberovy přednášky, přesto jej poutala vstřícná a otevřená atmosféra rodiny, setkávání kulturymilovné, oduševnělé společnosti a v neposlední řadě intimní vztah k Šemberově dceři Zdence. Rukopisného boje se v oné době konce sedmdesátých let Masaryk otevřeně neúčastnil, přesto jej prožíval velice intenzivně na straně kritiků Rukopisů. Když se, za svého tehdejšího pobytu ve Spojených státech, dozvěděl o vystoupení Šemberově a následných reakcích obhájců Rukopisů, napsal Masaryk obratem dopis plný uznání, který ještě několik let po otcově smrti Zdenka Šemberová vděčně zmiňovala jako výraz podpory "od stejně s ním pravdu hájících". [8]

Avšak ani po příchodu do Prahy necítil Masaryk nutnost rozviřovat citlivou diskusi, ač vnímavě zaznamenával pochybnosti, panující mezi odborníky i širší veřejností. Když však v roce 1885 Gebauer znovu nastolil otázku prověření pravosti Rukopisů, byl připraven poskytnout nejen svému příteli, ale i dalším prostor pro jejich příspěvky na stránkách vědeckého Athenaea. Jeho neutuchající energie a již i dostatečně široké styky v pražském kulturním a vědeckém životě mu dávaly předpoklady, aby kolem časopisu soustředil okruh oponentů. Ve svých příspěvcích pak nezůstával v pozadí ani co do přímé účasti na rukopisných sporech.

Přes dlouhodobě tříbený názor a rozvíjenou argumentaci kritiky i obhajoby, přes odhadnutelný další směr a vývoj sporu přinesly dramatické události v polovině 80. let pro obě strany překvapující zjištění. O pozadí politické hry, kterou rozpoutala strana mladočechů kolem obhajoby pravosti, respektive nedotknutelnosti Rukopisů, již byla zmínka. Přesto byl rozdíl mezi střídmě proklamovanou liberálností strany svobodomyslné a jednoznačně autoritativním útokem proti svobodně zastávanému (vědeckému) názoru příliš hluboký. A nepochopitelný jak pro dobovou, tak i pozdější diskusi. Můžeme tak alespoň soudit ze vzpomínek přímého, byť z mnoha důvodů podjatého svědka, v té době začínajícího dopisujícího redaktora Národních listů, Jana Herbena. Ten napsal po více jak deseti letech: "Že se dr. Julius Grégr postavil proti odpůrcům Rukopisů, způsobilo mezi nimi úžas. Byl to krok nevysvětlitelný z mnohých důvodů. Dr. Julius Grégr byl sice prchlý muž, pravda, v rozvášněnosti se neovládal, ale dr. Julius Grégr býval v kritických chvílích také opatrný majitel listu, vypočítavý, zkoumající náladu mas, aby Nár. Listům neuškodil. [...] Byl zapřisáhlým nepřítelem vedoucích osob staročeských jak v politice tak ve vědě, a proto každou otázku bystře vážil na vážkách staročešství a mladočešství." [9] Dalším důvodem pro předpoklad vstřícnosti Národních listů byla nálada v celé jejich redakci, kde prý jen "nepatrná menšina byla těch, kteří v Rukopisy věřili". [10]

Herben nakládá s fakty ve svých vzpomínkách hodně ledabyle a především cílevědomě. Z celé knihy je patrná bezvýhradná oddanost myšlence realismu a jmenovitě jeho vůdčí postavě, T. G. Masarykovi, která jej přivádí k často nekritickým, legendotvorným soudům. Pokus objasnit celý postup Grégrovy obrany jako neuvážený, špatně vypočítaný krok, který se míjel (navzdory vydavatelské obezřetnosti) s veřejným míněním, nemůžeme chápat jinak, nežli jako zavádějící interpretaci faktů. Herben jako by po deseti letech "opominul" (pouze v této souvislosti!), že později obecně přijímaný závěr o Rukopisech jako literárních falzech měl v české kulturní společnosti roku 1886 jen silně menšinové zastoupení a že Grégrova taktika, ať již vedená jakýmikoli pohnutkami, byla, co do účelnosti, velice dobře propočítána a naopak zcela ve shodě s dosavadními postupy vydavatele Národních listů, jako člověka "vypočítavého a zkoumajícího náladu mas". Grégrův postoj Národním listům jistě nepřitížil, alespoň ne - v druhé půli osmdesátých let. A to bylo zřejmě to, co měl Herben především na mysli, když zpochybňoval Grégrovu nepochopitelnou "změnu" taktiky. Redaktor Času chtěl v roce 1898 poukázat na krátkozrakost někdejšího (J. Grégr zemřel právě o dva roky dříve) vydavatele Národních listů, který, vědom si prý dlouhodobé neudržitelnosti rukopisné apologetiky, vydal všanc dobré jméno deníku pro krátkodobý zisk. Čtenářský úspěch listu i politický úspěch mladočeské strany, jak se projevilo několik let později i v důsledku rukopisných bojů, však toto riziko vyvažovaly. Zvláště když si po letech již jen málokteří vzpomínali na faktickou pochybenost stanoviska Národních listů v rukopisné aféře, ptípadně ji omlouvali bona fide vedenou obhajobou národní tradice.

Co se týče redakce Národních listů, byl ale Herben zřejmě mnohem blíže pravdy se svým odkazem na poslušnost a obavy z autoritativního šéfa nežli sám Grégr, který celou věc vysvětloval po svém. - "Přečetl jsem články o rukopise K[rálové]D[vorském] a Zelen[o]h[orském] v časopise Vašem," napsal Masarykovi v týž den, kdy Gebauerova stať s Masarykovým dodatkem v Athenaeu vyšly. "Jsem Vám za ně velice povděčen. Jsem jimi silně utvrzen ve svém mínění o pravosti obou rukopisů: neb aspoň o RK. Také kolegové, kteří do včerejška s velikou rozhodností hájili náhled, že KR je falsifikátem, připouštějí dnes, že není žádného důkazu vědeckého o nepravosti jeho." [11]

Herben však ve svých vzpomínkách zmiňuje ještě jednu nepominutelnou a pro nás podstatnou skutečnost. - Úžas, který prý vzbudilo rukopisné stanovisko Julia Grégra, potažmo Národních listů, v řadách odpůrců historické autentičnosti RKZ. Jak již bylo uvedeno, kritika pravosti obou rukopisných památek vyzrávala postupně a často vskrytu před přísným soudem veřejnosti. Odpůrci museli, s ohledem na panující společenské klima, být připraveni při svém vystoupení nejen na obhajobu svých odborných argumentů, ale i k taktickému vedení celého sporu. Nikoli náhodou rozvířil Jan Gebauer otázku pravosti stranou bezprostředního zájmu pražské veřejnosti - v slovníkovém hesle německé naučné encyklopedie, a ne v odborných časopisech českých. [12] Počet pochybovačů byl nepochybně širší nežli těch, kteří byli ochotni svůj názor veřejně obhajovat. O to více a déle museli ohledávat půdu právě uprostřed nacionálního harašení v Čechách. Je jisté, že Gebauer, stejně jako Masaryk, který mu nabídl Athenaeum jako publikační tribunu pro uveřejnění jeho odborných výhrad, zvažovali míru odporu, ale i možné podpory, jíž se jim mohlo dostat. Obava z reakce publika byla také argumentem, kterým Masaryk obhajoval skutečnost, že s kritikou "nevystoupili [jsme] hned - ačkoli jsme je [důvody k pochybnostem - pozn. V. D.] měli". [13] Tyto obavy, vedle přirozené obezřetnosti v jednoznačných odborných soudech, vedly Gebauera i k opatrným formulacím při jeho prvním vystoupení v Athenaeu.

V době počátku roku 1886 byl Herben ještě příliš vzdálen okruhu "athenčíků", než aby mohl vycházet z bezprostředních vzpomínek, ale pozdější blízký styk s Masarykem mu skutečně mohl zprostředkovat atmosféru oné doby nejistoty, v níž kritici RKZ snad kalkulovali s jistou podporou ze strany mladočechů, resp. Národních listů, či, přinejmenším, s ne tak strohou a odmítavou reakcí. Když ne z jiných důvodů, tedy jako výraz takřka obligatorní oponentury k pozici staročechů si bylo možné představit přinejmenším mladočeskou zdrženlivost v nastalém sporu. Pro Grégrovu případnou vstřícnost hovořila i dřívější zkušenost, kdy tento přímo vyzýval Jana Gebauera, aby "psal do N[árodních] listů proti [zvýrazněno TGM] RK a RZ". Gebauer tuto informaci, podle Masarykova udání, nezveřejnil z obavy, "že by to Grégr ulhal". [14] V těchto předpokladech se však Masaryk s Gebauerem mýlili. Národní listy nejenže stanuly na straně obhájců pravosti RKZ, ale silou a nesmiřitelností svých postojů se postavily i do jejich čela. Na hlavy odpůrců se pak snesla právě z jejich strany nejostřejší kritika.

Masaryk byl přitom, alespoň zpočátku, chápán ze strany Grégrova listu jako pouhý sekundant Gebauera, který byl vykřičen coby "hlavní strůjce nových štvanic proti rukopisům". [15] Grégr Masaryka dokonce ve svých úvodních článcích nepřímo obhajoval. Právě jeho jméno můžeme tušit ve zdrženlivější charakteristice "vlastenců dobré vůle", kteří jen "z příliš ukvapené vědátorské marnivosti dali strhnouti se k neodůvodněným pochybnostem o pravosti starých našich kulturních památek", [16] Masaryk mohl totiž po jistý čas těžit ze svého postavení spolupracovníka Národních listů, v nichž mu byla svěřena literární rubrika. Snad právě u vědomí dosavadní a do budoucna očekávané spolupráce si jejich majitel ukládal jistou rezervu. S přibývajícím časem a narůstající vášnivostí ve vedení sporu však padly jakékoli zábrany. V pozdějších článcích, stejně jako v úvodu, jímž Grégr doplnil knižní vydání své Obrany, již byl Masaryk představován jako druhý advocatus diaboli, jenž (výtka či ještě vysvětlení?) jako jeden z těch, kteří, "neznajíce našich poměrů, ani naší literatury a nemajíce piety ke kulturní práci našeho národa, přidružili se k útočníkům z pouhé dobrodružné renomáže". [17]

Překvapení z vývoje celého sporu však bylo patrné i na druhé straně. Přes promyšlený a postupný, přesto však nikoli pozvolný vývoj kritiky Rukopisů představovala její nová vlna pro obhájce pravosti hluboký otřes. Přehlížené vrstvení a násobení sílících argumentů, odmítajících Rukopisy jako dávné literární prameny, jen podporovalo u přesvědčených současníků sílící dojem neočekávané připravenosti a mnohostranné konspirativnosti útoku. [18] Vedle způsobu, jakým se celý boj v roce 1886 rozpoutal, vyrážel dech především směr, odkud nejsilnější útoky přicházely. - Z prostředí pražské české univerzity, která měla tvořit zázemí české vědy a národní inteligence. Popudlivé reakce na vystoupení některých představitelů univerzity proti pravosti RKZ dávají tušit, jakou roli měla v představách mnohých politiků a publicistů sehrávat tato národní věda a jak hluboko se odborná kritika vědců s těmito představami míjela. Již první protestující letáky po vydání Gebauerova a Masarykova příspěvku v Athenaeu, jejichž autorem byl šéfredaktor časopisu Osvěta Václav Vlček, nikterak nezakrývaly hluboké zklamání nad nejhorším útokem ze všech posavadních "se strany, odkud by se ho žádný Čech byl nenadál". [19] Nemenším údivem byla nesena úvaha Julia Grégra v Národních listech, když vyzýval českou univerzitu, aby se konečně stala "předním naším ústavem pro vyšší kulturní rozvoj národa," neboť "celý český tisk a veškeří vynikající vlastenci čeští neusilovali věru přes půlstoletí o zřízení české university proto, aby se stala střediskem k šíření národního indiferentismu, aby hned v první chvíli svého působení byla táborem, z něhož se organisují soustavné výpravy na zohavení a zničení nejcennějších našich kulturních památek, aby se zneužívalo na ní věd na potupu věci české, a aby - čeho nedovedla u nás ani dřívější německá universita - podnikala nyní naše vlastní: aby pomocí našich "vědců" otravovala vlasteneckou vřelost v srdcích českého studentstva, této chlouby a naděje našeho národa!" [20] Paradoxní na této výzvě byla především skutečnost, jak Grégr - sám školený právník, životní praxí však především podnikatel a novinář - vyzýval do zbraně znalé vědce "národní" proti "nenárodním", tedy těm, kteří se, po jeho soudu, stavěli k původnosti Rukopisů s výhradami, "bez potřebné vědecké přípravy, bez nepochybných vědeckých důkazů, zlovolně a lehkovážně, pouhými jen domněnkami, jež při prvním nárazu o kontroversu roztříštily se jako slabá třtina". [21]

Problematičnost kritiky "athenčíků" však nespočívala v její odborné nezpůsobilosti. Přesto měla své slabiny. Velký díl odborné práce byl ze strany kritiků pravosti RKZ učiněn již v době před rokem 1886. I Gebauerovy analýzy z velké části využívaly a dopracovávaly argumentaci předešlou (zvláště Vaškovu), a tak nejpůvodnějším odborným příspěvkem nové vlny byl historický posudek Jaroslava Golla, byť, v atmosféře hysterie doby, nedoceněný, a to i ze strany vlastních spolubojovníků. [22] Starší důkazy a argumenty měly však svoji sílu a platnost především u lidí již pochybujících. Jim byly zřetelné, neboť je vidět chtěli. Naopak bezvýhradnou vírou či zaslepeností, posilovanou nacionální otupělostí k vlastním nedostatkům, jen velice pozvolna a obtížně otřásala i nová vlna kritiky Athenaea. Že však nešlo ani ze strany kritiků pravosti v pravém smyslu o průnik do vědecké podstaty sporu, toho si musel být vědom i Masaryk, když obhajoval rozvíjející se diskusi jako snahu "předložiti důvody, které působiti mohou a mají na kruhy širší". [23] Navzdory tomu deklaroval celý spor jako výhradně vědecký a odmítal jeho politizaci. V čem je podstata tohoto rozporu? Přes veškerou energii a píli, s níž se Masaryk oddal studiu a následné formulaci vlastního příspěvku k posouzení autentičnosti obou falz, neměl k nějakým hlubším analýzám filologického či historického rázu odborné předpoklady. Jeho posudky estetické, literárněhistorické či gramatické musely nutně zůstat povrchní, sociologický soud pak jen těžko snášel důkazy při objektivní neznalosti reality doby, k níž se Rukopisy hlásily, když mu zároveň oponenti, do značné míry oprávněně, vytýkali, že své představy o staroslovanské společnosti odvozuje právě na základě znalosti obou Rukopisů.

V prosazování kritiky pravosti Rukopisů v Athenaeu nešlo a ani jít nemohlo o prostou formulaci kritických výhrad k jejich autentičnosti. Ty byly již formulovány - alespoň z té části, která by za normálních, ne tak rozjitřených okolností postačovala pro prosazení důsažného vědeckého soudu jako obecně sdíleného názoru. [24] Výtku v tomto smyslu, byť ne příliš taktně formulovanou, ostatně vznesl Masaryk i ve svém německém příspěvku k osvětlení podstaty celého sporu. - "Psát o otázkách tohoto druhu [chybějících předpokladů recepce metod a zákonitostí vědecké práce v české společnosti - pozn. V. D.] je velmi zlé a nepříjemné. Nikdo nepíše rád o věcech, které by měly být obecně známé, nikdo nekáže rád hluchým uším." [25]

Zahájená kritika ze strany Athenaea nebyla bezúčelná. Daleko spíše než o proces bádající a objevující se v ní však muselo jednat o nutnost obhájit již daný a zastávaný výsledek analýz před širokou veřejností, dostatečně obhájit a prosadit onu těžko stravitelnou skutečnost do hlubšího povědomí národa a přiznat se k ní zároveň nahlas a bez výhrad před světem. To nebyl úkol ani malý ani jednoduchý, přesto však poněkud míjející deklarované požadavky vědeckého poznání. Jeho základem byla, více než činnost badatelská, práce osvětová a popularizační. Nikoli, nebyl to odborný vklad, kterým Masaryk především přispěl onoho roku do rukopisného sporu. A přesto můžeme souhlasit s Herbenem, podle něhož právě on "v boji rukopisném byl šéfem generálního štábu". [26] Právě proto, že ryze odborné přístupy již v této době nepostačovaly k naplnění základního cíle kritiky - završení sporu, prosazení odborně doložených skutečností do společenského povědomí a odstranění po léta zakořeněného mýtu -, mohly se naplno rozvinout Masarykovy schopnosti organizační a osvětové. Osvěta není politikou, stejně jako není vědou, přesto je, nebo by alespoň měla být jejich součástí. Z těchto příčin se kritici pravosti obou Rukopisů začasto dostávali do komplikované situace, kdy deklarovali svoji snahu po důkladné a zevrubné analýze, předkládali tuto jako analýzu primární, ale současně navazovali na argumenty již použité a v odborném světě známé. Snažili se obhajovat a nalézat důkazy pro to, o čem byli vnitřně již dříve pevně přesvědčeni a s čím prozatím nepředstupovali jen proto, "že nechtěli [...] pobouřiti kruhy nejširší". [27] Jejich argumenty musely být, právě s ohledem na veřejnou náladu a přecitlivělost vůči kritickým výstupům, více než důkladné a přitom obecně srozumitelné. Ne vždy se to dařilo. Laická i odborná veřejnost je bezohledně napadala za jejich apriorní přístup k otázce. Jistěže by pro zarputilé obhájce Rukopisů byly jakékoli argumenty příliš mělké a neprůkazné, na straně druhé byla tato kritika do určité míry oprávněná - odborníkum přesvědčeným o historické kamufláži bylo těžko vyhledávat důkazy pro již dokázané.

Přesto přispěla i nová vlna kritiky do celého sporu svým osobitým pojetím odborné argumentace. - Masaryk si byl od počátku dobře vědom důležitosti role, jakou oba Rukopisy sehrávaly od dob svého "objevení", role domnělého důkazu provázanosti slovanských literárních, potažmo národních tradic. Stejně tak ovšem ani na okamžik nezapochyboval, že sama tato kmenová sounáležitost a z ní vyplývající historické, případně soudobé vazby se nemohou ze své podstaty změnit s pádem jednoho literárního falza. Nikterak ostatně nezpochybňoval sourodost básní obou Rukopisů s dalšími literárními památkami jiných slovanských národů. (Konečně již Dobrovský shledával v Libušině soudu patrné stopy ruských vlivů.) Na rozdíl od obhájců pravosti RKZ však tuto nepojímal za důkaz jejich starobylosti, ale naopak jako doklad znalosti některých slovanských pramenů, z níž čerpali falzifikátoři při práci nad oběma podvrhy. Tato srovnávací metoda došla širšího uplatnění, [28] a to i v pozdější době. [29] Mnozí se přitom pochopitelně neomezovali pouze na literaturu slovanskou, ale předobrazy obou podvržených rukopisů spatřovali i v dalších literárních dílech západní provenience. Díky vlastnímu přesvědčení, budovanému na zkušenosti a odborné práci předchůdců, mohli Gebauer, Masaryk a další kritici využívat jistý odstup od samotné podstaty sporu. Vedle opakovaných argumentů proti pravosti obou památek, vsazovali tyto do nového kulturního kontextu doby jejich skutečného vzniku - na počátek 19. století. Prostor, otevřený pro tento literárněkomparativní pohled, vyklidila právě až přesvědčená kritická vlna poloviny osmdesátých let. Přes některé uvedené výhrady k odborné původnosti argumentace jí nemůžeme upírat právě tyto nové rysy, které vnesla do dlouhodobě se rozvíjející oponentury pravosti RKZ.

Krom souvislostí literárních Masaryk ovšem stopoval i jiné slovanské vazby, a to pro svoji sociologickou analýzu Rukopisů. Tak například srovnával, s následujícím zdůvodněním, pojetí staroslovanské zádruhy v Rukopisech s dobovým hospodářským systémem u jižních Slovanů. - "Zádruhové hospodářství posud u jihoslovanů se udrželo nejlépe a proto nám právě jihoslovanská zádruha sloužiti musí za vodítko při posuzování RZho." [30] Přes tyto odkazy stálo širší slovanské hledisko v rukopisném sporu až ve druhém plánu, a to i pro obhájce pravosti. Někdejší důraz na společné historické kořeny byl již značně zeslaben a vrch nabíraly argumenty jiného rázu. Z obecného i Masarykova hlediska. V průběhu osmdesátých let, v době opadajícího zájmu o slovanské konspekty řešení aktuálních kulturních i politických otázek jednotlivých slovanských národů, byla "slovanská" pozice kritiků i obhájců pravosti RKZ značně rozmělněna. - Oba Rukopisy stanuly kdesi na pomezí argumentačních a zájmových siločar mezi uzavřenějšími, českými, a otevřenějšími, slovanskými potřebami národa. Proměnlivost těchto česko-slovanských či slovansko-českých akcentů byla závislá na dobové atmosféře, stejně jako na aktuální politické situaci. V této fázi sporu se nadnárodní, slovanská argumentace omezovala na straně obhájců snad jen na míru a únosnost zahraničních dopadů, na poukazy zesměšnění české, slovanské vědy a kultury před světem, zvláště německým. Jestliže jedni již tyto sporné literární památky aktuálně nepotřebovali jako důkazy slovanských vazeb, druzí je nepotřebovali jako doklady české či slovanské velikosti.

Když Masaryk vyzýval Gebauera k otevřenému vystoupení v Athenaeu, činil tak ve jménu národní cti, která "vyžaduje obhájení resp. poznání pravdy". [31] I z tohoto citátu je dobře patrný rozměr, který byl pro Masarykův postoj k celé aféře příznačný. Bylo jím noetické, ale především etické hledisko, neodmyslitelně spjaté se způsobem jeho celkového filozofického i politického uvažování. Ono bylo pro Masaryka měřítkem i cílem lidského konání, teprve přiznání této dimenze mohlo uzavřít a vykoupit bolestný proces sebezdokonalení a povznesení národa, na kteréžto cestě se rukopisný spor jevil jako prubířský kámen.

Právě nastalá všenárodní polemika poskytovala prostor jeho ostrému peru i myšlence. Mravní ideál, tak vysoko postavený v teoretických analýzách předešlé doby, nalézal znenáhla svůj další reálný výraz. A ve jménu téže národní cti a hrdosti, z níž mnozí vyvozovali nedotknutelnost předmětu posvátné národní úcty či alespoň povinnou zdrženlivost nad seznaným omylem, bičoval Masaryk svědomí národa příkazem mravnosti, příkazem přiznané pravdy a důsledného vyznání své viny.

Masarykova bojovná letora přitahovala kontroverzní, polemické střety, jakým byl i rukopisný boj. Netišila je, naopak vyostřovala a prohlubovala. Ve své důslednosti a nesmiřitelnosti, s níž bezohledně a s přezíravostí proroka prosazoval vlastní vytčené ideály, musela totiž jakákoli, byť sebesprávnější a sebeupřímnější snaha vyznívat jako dráždící, vyzývavá, mentorská póza. Přišel do Prahy teprve před čtyřmi lety, jen pozvolna se sžíval s místním prostředím a ohledával jeho vnitřní přirozený řád. Ale v okamžiku, kdy cítil, že nazrála doba k vystoupení a obhájení svého stanoviska - a to mohlo být stejně vzdálené či blízké boji proti rukopisným falzům jako proti rituální pověře -, byl ochoten spálit za sebou kterýkoli most, přetrhat vazby osobní či pracovní, rezignovat na své nejsmělejší plány a úkoly. Prostý přílišných ohledů a sentimentality, vyžívá se Masaryk ve svém vzdoru, podpírán přesvědčením o své pravdě a její nezdolné síle. Je ochoten bojovat třeba proti všem a ve své horlivosti už často ani nevidí, jak rozdílné a rozmanité jsou motivy jeho odpůrců - a jejich řady porostou do budoucna rychleji nežli počty stoupenců -, nevidí, že jeho odsudky jsou leckdy nespravedlivé a zraňující.

Reakce české společnosti, jíž Masaryk tak nemilosrdně sypal sůl svého mravního katechismu do nejpalčivějších ran, mohla být pouze dvojí: buď bezvýhradně přijímající, nebo naopak odvrhující, zatracující. Mezi těmito dvěma krajnostmi nezbývalo již příliš místa. Masaryk měl ve svém životě jen velmi málo upřímných a nezištných přátel, a když, pak tento vztah neměl trvalý charakter - jako tomu bylo například v jeho poměru k Josefu Kaizlovi či Karlu Kramářovi. Nesouhlas vzbuzoval i v řadách těch, kteří v jádru přijímali jeho mravní apely a fakticky stáli na téže názorové pozici. Případ rukopisného boje byl svým dosahem nepochybně ojedinělý, ale přesto že s Masarykem mnozí, ať již veřejně či vskrytu, sdíleli jeho odpor k falešnému mýtu, těžko snášeli některé paušalizující a ponižující výtky. Jeho částečně již citovaná slova o nedostatku vzdělání a chybějících předpokladech recepce metod a zákonitostí vědecké práce v Čechách, [32] jimiž vysvětloval pozadí vzniku bouřlivých událostí, musela znít nepochopitelně jeho kolegům, stejně jako spolubojovníkům v rukopisné při. Podiv nad "neuvěřitelnou skutečností", že totiž "přinejmenším u nás v Čechách [in Böhmen], vůbec nebyl kriticky zkoumán obsah obou podezřelých R[ukopisů]" [33] , se již musel osobně dotknout jednoho z nejsvědomitějších odborníků, Masarykova univerzitního kolegy Jaroslava Golla. Vždyť tato výtka přišla pouhý rok poté, co Goll vydal - z nedostatku jiné možnosti vlastním nákladem - svůj precizní rozbor historického obsahu tří básní RK - Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava (a toto své vydání komentoval a doplňoval právě v Masarykově Athenaeu!). Tedy právě jen těch částí Rukopisů, které se odvolávaly na historicky doložitelné postavy a fakta, jež mohl historik ze svého pohledu zodpovědně posoudit. Goll tak učinil vyčerpávajícím způsobem.

I tato netaktnost měla svůj podíl na pozdějším rozchodu obou přátel a spolupracovníků. Průchod své nevoli však Goll učinil až o několik let později, a to nikoli v souvislosti se svojí osobou. Když Masaryk uveřejnil v prvním ročníku Naší doby příspěvky své ženy věnované Bedřichu Smetanovi, provázel jejich úvod opět jeden z podobně přezíravých soudů. Smetanovi by podle těchto slov bylo třeba věnovat článek "propracovaný a do všech podrobností promyšlený", jaký "dnes u nás napsati nedovede nikdo, - alespoň nikdo ho nenapsal, ač popudů k němu bylo dost a dost". [34] Následovala řada poukazů na nedostatečnost odborného zpracování Smetanovy hudební činnosti. V celé stati se autorka ani slovem nezmínila o Otakaru Hostinském, který již po dlouhou dobu usiloval o přiznání a vydobytí patřičného místa, úměrného významu Smetanovy osobnosti a jeho hudby v kulturním světě. Hostinský byl přitom mužem, kterého si jinak Masaryk osobně velice vážil a kterého svého času doporučoval nakladateli Ottovi za vedoucího redaktora jeho Encyklopedie.

Tuto Masarykovu tvůrčí a ideovou soběstřednost, kterou preferoval ve svých pracích stejně jako v příspěvcích uveřejňovaných ve "svých" časopisech, nenechal Goll bez povšimnutí. - V rozhořčeném dopisu Kaizlovi označil stať za arogantní a zle se obořil na Masarykův styl redakční práce i jednání. - "Víte, M[asaryk] není realista, ale scholastik. Ani doktrinář není. [...] Ergo H[ostinsk]ý se nedočká satisfakce, ale já nebudu mlčet. [...] Nepůjdu s tím do všech možných novin, zvláště žurnálů. Ale držet hubu již nebudu. Nám není třeba ani realistického papeže, ani Pythie. Ještě jsem nikoho nenašel, kdo by toho neodsoudil. A skoro se mi zdá, že M[asaryk] se chce nás některých zbavit. Budiž! On chce míti svůj list. Dobrá, ale ať si ho má sám." [35] Ve své odpovědi Kaizl Gollovi přitakal...

Složitá Masarykova povaha byla plná protikladů a rozporů, svářela se v ní v nelehkém vnitřním konfliktu snaha o citlivý vhled do lidské duše s vášnivou bojovností, která neodpouštěla chyby a těžce snášela místo v řadě rovných. Bylo však obtížné završovat své misionářské, osvětové a organizační plány při podobné beztaktnosti a náruživosti. Mezi Masarykovými spolupracovníky se dlouhodobě udržovali stále více jen lidé slepě oddaní, pochlebníci bez vlastních větších ambicí, a naopak jej opouštěly silné, vyhraněné a tvůrčí osobnosti. [36] I tyto osobní vztahy sehrály svoji roli ve vypjaté době rukopisných bojů a následných afér.

Týdny a měsíce trvaly spory plné osobních invektiv a nevraživostí, aby se - po dočasném uklidnění rozbouřené hladiny společenského života - koncem roku 1886 vzedmula nová vlna útoků, tentokrát již jednoznačně vedených proti "filozofům národní sebevraždy" [37] , tedy osobně Masarykovi a okruhu nově začínajícího čtrnáctideníku Čas. - Jako záminka nové kampaně tentokrát posloužily články Času a zejména kontroverzní stať H. G. Schauera Naše dvě otázky, uveřejněná v jeho úvodním čísle a mylně připisovaná Masarykovi. [38]

Nový list byl vědomě připravován jako součást "válečného tažení" redaktorů mladší generace proti vůdčímu duchu Národních listů v české žurnalistice. Tento mladší a vědeckým charakterem nepodvazovaný souputník Athenaea měl spolu s ním "bíti do starých poměrů, káceti staré modly, provětrávati a otvírati okna do Čech zdravému vzduchu a čistému světlu". [39] S takovým programem si ovšem mohli být redaktoři jisti obecnou reakcí. A díky Schauerově úvodníku byla tato snad ještě podrážděnější, než očekávali. Nešlo ovšem jen o něj. S odkazem na schauerovské Dvě otázky se často přehlíží další profilující stati nového listu, které byly vedeny v témže duchu pochybností a mravního sebemrskačství. Ještě v zahajovacím čísle doprovodil Schauer svůj úvodník první částí obsáhlejší rozpravy O povaze myšlénkové krise naší doby, [40] na kterou v číslech dalších navázal článek Ferdinanda Jokla (v redakci Času přezdívaného Jókai) Z mravní pathologie společnosti české. [41]

S nově založeným Časem se Masaryk dostal opět do centra pozornosti. Sám se přitom svého vlivu, alespoň v prvních letech jeho existence, vysloveně zříkal a šéfredaktor Času, Jan Herben, si dal mnoho práce s tím, aby ve svých vzpomínkách popřel jakýkoliv Masarykův podíl na vzniku a přímé orientaci Času. Ostatně již v době počátku časopisu podnikl krok, který měl zaplašit i pouhé podezření, že by redakce naučné encyklopedie, jejímž byl zaměstnancem a kterou tehdy vedl právě Masaryk, mohla být ve spojení s nově zřizovaným listem, a počátkem prosince 1886 z ní vystoupil. V souvislosti s prvým číslem a následnou protimasarykovskou kampaní Herben později ujišťoval, že TGM "Do vydání jeho nemluvil, o obsahu 1. čísla docela nic nevěděl. Dostal Čas až zároveň se všemi těmi, kterým jsme jej poslali na ukázku jako příštím žádoucím odběratelům." [42] Masarykův vliv připouštěl jen jako posilující.

O těchto ohrazeních, vyvolaných především následnou kampaní, nemusíme pochybovat. [43] Sporně však působí Herbenovy a Masarykovy pozdější ostře odmítavé kritiky Schauerova článku. Herben se od Schauerova článku distancoval ještě ve svých předválečných vzpomínkách, když naznačil, že se z pohledu redakce jednalo o nouzové řešení, neboť "Úvodního článku nebylo, a tak se stalo, že jsme vzali za vděk článkem Schauerovým, ač jsme s ním nikdo plně nesouhlasili. [...Mistr s Jókaiem] přidali poznámku, že redakce se s ním nestotožňuje - a Čas vyšel do světa s programovými otázkami, které nebyly našimi otázkami [...]" [44] Jako argument tak posloužilo ohrazení redakce, uveřejněné v Čase spolu s článkem, které se však, narozdíl od pozdější memoárové interpretace, omezovalo na výhrady k autorovým závěrům o budoucím vývoji slovanské (ruské, polské a ukrajinské) otázky; nenamítalo však i nic proti základnímu vyznění článku, naopak, plně jej podpořilo: "Projev ten není výrazem myšlének jediného člověka, nýbrž značného počtu hlav z mladého pokolení. Je diktován jen bázní o naši budoucnost; na nejednom místě líčí se snad nebezpečí i černěji, jen proto, abychom se neoddávali sladkým snům a luzným citovým přeludům. Ovšem na jediném tom článku nepřestaneme." [45] Právě slova redakčního komentáře, zmiňovaného jako doklad odmítání nouzově uveřejněného Schauerova článku, svědčí o skutečnosti právě opačné. Naše dvě otázky byly dosti provokativní na to, aby se mohly stát úvodníkem nového ambiciózního listu.

Oproti tomu Masaryk chápal podle svých pozdějších slov Schauerův článek jako "nemožnou věc", o níž dopředu nevěděl. - "[...] anonymní autor se [...] ptal, nebylo-li by pro nás Čechy lépe, přiklonit se k Němcům a žít životem velikého kulturního národa". [46] Masarykova tehdejší vazba byla, navzdory dodatečným ohrazením, přesto zřetelná - a to i v souvislosti s vystoupením Schauera. Ve svých Pamětech A. Bráf popisuje svůj soukromý rozhovor s Masarykem, který předcházel prvnímu číslu Času a Schauerově stati a v němž Masaryk - tehdy, v roce 1886 - vznesl pochybnosti více než podobné oněm Schauerovým. [47] Jistě, svého času bydleli TGM s Schauerem v jednom domě, byl to právě Masaryk, kdo přivedl Schauera z Vídně do Prahy a také on na něj upozornil redaktory Času. [48] Jejich vzájemné diskuse měly nepochybně vliv na Masarykův rozhovor s Bráfem stejně jako na Schauerovu stať. To však jen podtrhuje rozpor s Masarykovým pozdějším ostentativním odmítáním úvodníku Času a osoby Schauerovy. - Na druhé straně je třeba vidět i skutečnost, že vzpomínky v Hovorech byly vysloveny v době existence samostatné republiky, kdy se podobné někdejší úvahy na podvolení se tlaku německé kultury musely nutně jevit jako čirá absurdita a zaslepenost. Masaryk ale nepodpořil svého mladšího debatéra ani v době rozbouřených nálad. Nevystoupil ani s obhajobou, ani s odmítnutím Otázek, a raději nechal odeznívat útoky na své autorství, o nichž věděl, že jsou jalové, liché a snadno vyvratitelné.

Proč se však časisté později tak bránili svému programovému úvodníku? Jinými slovy, proč Schauerovy Otázky vzbudily na sklonku roku 1886 takový rozruch a natolik odmítavou reakci? Nebylo to totiž pouze proto, že se tázaly po osudech národní existence, po osudech tak bytostně spjatých s nejcitlivějšími otázkami politického, kulturního a národního bytí Čechů. Rozhodující pro ohlas, ba bouři nevole, již vzbudily, nebyl ani tak předmět otázek, jako spíše doba, v níž zazněly. Viktor Dyk později připomene ve svých Vzpomínkách a komentářích onu podstatu bolesti a rozhořčení, kterou tato rouhačská slova vzbudila, ač nebyla ojedinělá ani první. [49] Česká společnost oné doby, jak správně zdůrazňuje Dyk, zažívala paradoxní dilema, kdy "doba opravdového ruchu a rozkvětu duchovního je zároveň dobou resignované skepse a nekonečných otázek". [50] Téměř o deset let dříve, v roce 1878, vyšla Arbesova kniha Kandidáti existence, která vznášela obdobné dotazy ne méně naléhavě a vzrušeně - a přesto nevzbudila takové echo.

Již výše jsme hovořili o podstatě a průvodních jevech oné skepse druhé poloviny sedmdesátých let, která narůstala uvnitř české společnosti. Na konci onoho decennia završily tento pocit i další útoky na pravost rukopisných památek. Boj o Rukopisy, pokračující v druhé polovině let osmdesátých, byl v řadách nacionálně laděných obránců interpretován opět jako útok na národní "historické kořeny", který je s to dále prohlubovat pochybnosti vlastní oprávněnosti v uskupení silných, sebevědomých národů. Kandidát existence z roku 1886, Schauer, ale přicházel v době skepse nikoli odevzdané, ale vznícené a rozbouřené předešlými událostmi, a především do doby, v níž se etablovaly nové politické nálady a síly, které tuto národní rezignaci byly ochotny a v dobré víře rozhodnuty překonat a naplnit novou perspektivou. O to zněl ovšem jeho hlas provokativněji, tím zlobnější vyvolával odezvu. Navíc Schauer, narozdíl od literární předlohy, jejíž hrdinové odcházejí ze scény s výkřiky odhodlání a nezlomeného vzdoru, ponechal ony pochybovačné otázky bez definitivní odpovědi. K dotvoření vyváženého obrazu příčin podrážděné reakce z řad českých nacionálně laděných listů a spolků nutně musíme připočíst i skutečnost, že Schauerův a časistický pesimistický hlas nebyl ojedinělý, a to nejen doma, ale i v zahraničí. Zvlášť citlivě přitom Češi reagovali na hlasy z okruhu ruských slavistů, jak o tom budeme mít ještě příležitost se zmínit v souvislosti s Vladimírem Lamanským.

Rukopisné a následné boje znamenaly pro TGM nepochybně zlomovou událost. Tyto aféry na dlouhý čas vychýlily některé osobní vazby, jiné proměnily navždy. Ovlivňovaly tak i vývoj Masarykových životních zájmů. Byla to právě ona rukopisná epizoda, která do budoucna předznamenala posun od projektů ryze či převážně odborných a naopak jeho větší příklon k politické a publicistické aktivitě.

A ještě jeden dopad přineslo pro Masaryka jeho rukopisné vystoupení. Ve stínu organizátorské a iniciační role, ve stínu moralistní a kazatelské pózy se postupně začínalo formovat cosi jako masarykovský fenomén. Pojem o člověku, jehož málokdo osobně poznal, mnozí nikdy nečetli jeho práce, ale přesto o něm všichni alespoň slyšeli. Všude jej bylo plno, o Masarykovi se mluvilo - ať již v dobrém či zlém, s ním se spojovala nejrůznější očekávání i obavy, Masarykovo jméno se pozvolna stávalo pojmem, autoritou, svébytnou instancí. Český literární kritik a později též dočasný spolupracovník Masarykovy Naší doby, F. V. Krejčí tento pocit přiléhavě vyjádřil, když napsal: "Boj o Rukopisy jsem mohl sledovat spíše z útoků vlasteneckých novin na Masaryka a Gebauera nežli z jejich vlastních vědeckých kampaní; nedostávalo se mi do ruky ani Athenaeum, ani později založený Čas. [... přesto] vyšel pro mne z tohoto zápasu Masaryk jako muž, jemuž podle všeho připadne jedna z vůdčích rolí v národě, a to zejména jako očišťovatele, kritika a ukazovatele nových pro něho cest. [...] Masaryk v té době, vyjímaje vědeckou pravdu o Rukopisech, národu ještě nic dalekosáhlého neřekl, nic, co by bylo pohnulo základy našeho nazírání na úkol, otázky a smysl českého vlastenectví. [...] Jeho postoj byl více ještě kritický a negativní než konstruktivní a tvořivý. [...] Ale přesto bylo ve zjevu Masarykově cosi poutavého a dráždivého, duševně rozněcujícího, a tedy plodně působícího. Už to: chci být kritikem, a to nejen literatury, ale celého národního života." [51] Tato pozice Masarykovi plně vyhovovala a vědomě k jejímu posilovaní svojí činností přispíval. Dlužno zdůraznit, že jen málokdo by podobné roli svým životním přesvědčením i aktivitou dostál lépe než on.

Poznámky:

[1] Prawda ruska czyli Prawa wielkiego xiecia Jaroslawa Wladymirowicza... Tom I-II. Warszawa 1820, 1822. Text RZ přetištěn v I. d., s. 235-241.

[2] Srov. VOJTĚCH, T.: Mladočeši a boj o politickou moc v Čechách. Praha 1980; GARVER, B.: The Young Czech Party 1874-1901 and the Emergence of a Multi-Party System. New Haven-London 1978.

[3] Připomeňme jen prvé návrhy na vytvoření samostatné opoziční liberální strany, které vzaly v 60. letech za své pod tlakem jednotného a sjednocujícího odporu k zavádění dualismu v Rakousku. Srov. VOJTĚCH, T.: Mladočeši a boj o politickou moc v Čechách, Praha 1980. S. 18n.

[4] Vyčerpávající bibliografii prací zaobírajících se Rukopisy viz LAISKE, M.: Bibliografie RKZ. In: OTRUBA, M. (red.): Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. D. II. Praha 1969. S. 323-408. Bibliografii zaměřenou především na německy psané studie o RKZ viz KlSCH, P.: Der Kampf um die Königinhofer Handschrift. Ein Beitrag zur Jahrhundertfeier. Prag 1918.

[5] Dopis Zdenky Šemberové (dcery A. V. Šembery) TGM z 18.2.1886, cit. podle KRULICHOVÁ, M. (ed.): Nechte mne zapomenouti zapomenouti na sny mé. Praha 1996. S. 130.

[6] Úsměvně dnes působí, jak mnozí, při vědomí vlastních odborných nedostatků, veřejně omlouvali tuto diskvalifikaci s poukazem na řady dalších, stejně málo či ještě méně povolaných, kteří se neváhali chopit pera. Tak se i později Julius Grégr, jistě ne poslední z přispěvatelů, bude odvolávat přímo na Masaryka jako inspirátora svých rukopisných obran, když napíše: "K obraně této dali jsme se strhnouti [...] příkladem prof. dra. Masaryka, který, "ač není filologem", vystupuje na veřejnost se svou pochybností o pravosti obou rukopisů". - GRÉGR, J.: Na obranu Rukopisů královédvorského a zelenohorského. 2. vyd. Praha 1886. S. 3. Stínu sebezpytující nejistoty se ostatně neubrání ani Masaryk: "Kde tisíce neodborníků dovolují sobě soud velmi určitý, smím i já mínění své pronésti"... - Dopis TGM J. Gebauerovi z 18.1.1886, cit. podle TGM: List redaktora "Athenaea"... In: Athenaeum, 3 (5)1886, s. 165. Ani jeden z obou těchto impulzivních mužů a přesvědčených vlastenců se v oné chvíli nemohl zdržet svého vystoupení.

[7] Dopis A. V. Šembery dceři Zdence, citováno podle ŠKORPIL, E.: Alois Vojtěch Šembera. Přehled života a díla. Vys. Mýto 1946. S. 66. Šembera své předsevzetí nedodržel a přispěl k rozvířenému sporu význačnou měrou vlastními studiemi, zaměřenými především na literárně a jazykovědnou stránku celého sporu. Srov. ŠEMBERA, A. V: Libušin soud, domnělá nejstarší památka řeči české jest podvržen, též zlomek Evangelium sv. Jana. Vídeň 1879; ŠEMBERA, A. V: Kdo sepsal kralodvorský rukopis roku 1817? Vídeň 1880 - zde též k uvedenému dopisu V. Hanky J. Dobrovskému ze 17. září 1817 (s. 6-9).

[8] Dopis Zdeny Šemberové TGM z 18.2.1886, cit. podle KRULICHOVA, M. (ed.): Nechte mne..., S. 130. Masarykův dopis A. V. Šemberovi z 20.3.1878 je v opisu uložen v: Archiv Ústavu T. G. Masaryka - Masarykův archiv - Korespondence I, f42-4-2 (dále A ÚTGM-MA-Kor.); cituje jej též NEJEDLÝ, Z.: T. G. Masaryk. D. II. Praha 1932. S. 225.

[9] HERBEN, J.: Deset let proti proudu. (1886-1896.) D. I. Zpomínky a zkušenosti českého novináře. Praha 1898. S. 63.

[10] Tamtéž. S. 66.

[11] Dopis J. Grégra TGM ze dne 15.2.1886, uloženo v: A ÚTGM-MA - Politické statě -K3,-f9/b (dále A ÚTGM-MA-PS). Zda bylo motivem listu skutečné přesvědčení, prostá ironická výtka či měl Grégr na mysli především postranní varovný signál pro spolupracovníka Národních listů, to se můžeme jen domýšlet.

[12] GEBAUER, J.: Königinhofer Handschrift. In: Allgemeine Enzyklopädie der Wissenschaften und Künste. 2. Sec. Bd. 38. Leipzig 1885. S. 231-235. Před útoky obhájců však nebylo úniku. Právě tento postup vytkl Gebauerovi, dříve zastánci pravosti RKZ, v již citovaném listě i F. L. Rieger: "... proč jste s nimi [Pochybnostmi o pravosti rukopisu - pozn. V.D.] šel na trh německý, jakoby doma nikoho nebylo, jenž by o tom mohl souditi. - Necítil jste, že tím způsobíte radost našim nepřátelům? A rozumějí tam lépe staré češtině?" Dopis F. L. Riegra J. Gebauerovi z 2.11.1886. Cit. podle GEBAUEROVÁ, M.: Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera. D. I. Kladno 1926. S. 331-332.

[13] TGM: Materiály ke vědeckému posouzení rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. In: Athenaeum, 3 (6)1886 (15. března), s. 188.

[14] Dopis TGM J. Kaizlovi z 30.3.1886, uloženo v: A ÚTGM-MA-PS-K32, f141.

[15] Cit. podle GRÉGR, J.: Na obranu Rukopisů..., S. 137.

[16] Cit. podle tamtéž. S. 29.

[17] Cit. podle tamtéž. S. III.

[18] František L. Rieger, přesvědčený stoupenec historické pravosti obou literárních děl, napsal později jejich odpůrci Janu Gebauerovi: "[...] celý ten boj proti rukopisům byl započat najednou tak mnohostranně a přípravně, skoro bych řekl jakousi konspirací". Dopis F. L. Riegra J. Gebauerovi z 2.11.1886. Cit. podle GEBAUEROVÁ, M.: Rodinné vzpomínky..., S. 331-332.

[19] Cit. podle GEBAUEROVÁ, M.: Rodinné vzpomínky..., S. 229. Přetištěno též v Athenaeu, 3 (6)1886, s. 221.

[20] Cit. podle GRÉGR, J.: Na obranu Rukopisů..., S. 80. Ve svých názorech na ideovou profilaci české univerzitní vědy a jejích odchovanců si však do budoucna nijak nezadali ani stoupenci realismu. "Šťastný národ, má universitu! Plesalo se tak před párma roky; - Bože, není ta surovost a zdivočelost u nás v posledních letech výplodem této university?", tázal se o téměř deset let později J. S. Machar. - Dopis J. S. Machara TGM z 8.9.1894, uloženo v: Literární archiv PNP, fond T. G. Masaryk (dále LA PNP-TGM), 39-76-16.

[21] GRÉGR, J.: Na obranu Rukopisů..., S. III.

[22] GOLL, J.: Historický rozbor básní Rukopisu králodvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslva. Praha 1886. K roli historické kritiky Rukopisů srov. MEZNÍK, J.: Rukopisy z hlediska historie. In: OTRUBA, M. (red.): Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. Praha 1969. D. I. S. 147-177.

[23] TGM: Materiály ke vědeckému posouzení rukopisů K. a Z. In: Athenaeum, 3 (6)1886, s. 188.

[24] Připomeňme si jen, jak poklidně a v porovnání s rukopisnými boji stranou zájmu odezněla ve druhé polovině 70. let souměřitelná oponentura k pravosti jiného falza Václava Hanky - českých glos v raně středověkém slovníku Mater verborum. Srov. BAUM A., PATERA, A.: České glosy a miniatury v Mater verborum. In: Časopis Musea království Českého 51, 1877, sv. 1-3.

[25] TGM: Skizze einer sociologischen Analyse der sogenannten Grünberger und Königinhofer Handschrift. In: Archiv für slavische Philologie. Bd. 10, Berlin 1887, s. 54.

[26] HERBEN, J. (red.): Boj o podvržené rukopisy. Zpomínky po 25-ti letech. Praha 1911. S. 21.

[27] TGM: Materiály ke vědeckému..., s. 188.

[28] Srov. např. TGM: O lyrických básních RKho. In: Athenaeum, 3 (6)1886, s. 202-205; VANČURA, J., VLČEK, J., TGM: Srovnání básní RK a RZ s novějšími díly literárními. In: Tamtéž, č. 7., s. 265-275 (zde srovnání RKZ se Slovem o pluku Igorově); TGM: Shody Jahod a Zbyhoně s písněmi ruskými známými před r. 1817. In: Tamtéž, č. 8-9, s. 346; TGM: Dodatek k paralelám. In: Tamtéž, č. 10, s. 406.

[29] Srov. DOLANSKÝ, J.: Neznámý jihoslovanský pramen Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Praha 1968. Zde autor dokazoval souvislost mezi slovinskou předlohou Kačičova Razgovoru ugodnim naroda slovinskoga z roku 1756 a českými falzy.

[30] TGM: Náčrt sociologického rozboru RZho a RKho. In: Athenaeum, 3 (10)1886 (15. července), s. 406.

[31] Dopis TGM J. Gebauerovi z 18.1.1886, cit. podle TGM: List redaktora "Athenaea"... In: Athenaeum, 3 (5)1886, s. 168.

[32] Srov. TGM: Skizze einer sociologischen..., s. 54.

[33] Tamtéž, s. 67.

[34] Ch. [Ch. G. Masaryková]: B. Smetana. In: Naše doba I, 1894, s. 30. Nutno dodat, že za takový nepovažovala autorka ani svůj článek.

[35] Dopis J. Golla J. Kaizlovi z 21.11.1893, uloženo v: A ÚTGM-MA-PS-K32, f141. Goll věděl o autorství článku Masarykovy ženy Charlotty. "[...] tím hůř!," poznamenal v témže dopisu, "Vždy více nahlížím, že beztaktnost je česká národní vlastnost. Paní M[asaryková] je tedy již čechizována."

[36] Jaroslav Goll se definitivně a otevřeně rozešel s Masarykovým směrem až na podzim 1894, v souvislosti s Macharovým vystoupením v Naší době proti poezii Vítězslava Hálka. - K tomu viz dále.

[37] Srov. [F. Schultz:] Filosofové samovraždy. In: Národní listy, 27 (49)1887 (únor), s. 1.

[38] [SCHAUER, H. G.:] Naše dvě otázky. In: Čas, 1 (1)1886, s. 1-4. K tomu srov. OPAT, J.: Schauerovy "Naše dvě otázky" a Masaryk. In: Sborník. České a světové dějiny. Samizdat, č. 14. Praha 1984. S. 45-79.

[39] HERBEN, J.: Deset let..., s. 5.

[40] SCHAUER, H. G.: O povaze myšlénkové krise naší doby. In: Čas, 1 (1,2,4,5 a 7) 1886-1887.

[41] KS [F. JOKL]: Z mravní pathologie společnosti české. In: Čas, 1 (2,3,9,13,20 a 22) 1886-1887.

[42] HERBEN, J.: Deset let..., s. 95.

[43] Na úvodním čísle se Masaryk skutečně nepodílel, ale s Časem spolupracoval od jeho začátků. Již ve druhém čísle vyšel jeho posudek na Vrchlického Exulanty a další články následovaly. Je pro nás zajímavé, že všechny tyto příspěvky Masaryk podepisuje pouze šifrou, a to jakýmsi ruským kryptogramem. Za značkami F., F.O. se totiž skrývá Masarykovo jméno psané podle ruského vzoru se jménem otcovým - Foma Ossipovič; stať o Vrchlickém pak podepsal pseudonymem F. O. Pisarevský, nepochybně v narážce na vlivného představitele ruské literární kritiky šedesátých let D. I. Pisareva. První ročník Času přinesl tyto zjištěné Masarykovy příspěvky: F. O. PISAREVSKÝ: J. Vrchlického "Exulanti" (č. 2,3,4); F.: Jan Schwaiger (č. 4); f.: Zlatý Máj. Čtyřiadvacet písní pro děti od J. V. Sládka 1886 (č. 2). [44] HERBEN, J.: Deset let..., s. 102.

[45] Čas 1 (1)1886 (prosinec), s. 4.

[46] ČAPEK, K.: Hovory s T. G. Masarykem, Praha 1947. S. 98.

[47] Podle Bráfa došlo již před Schauerovým článkem k soukromému sporu mezi ním, Masarykem a Storchem (patrně právníkem Františkem Storchem). - "Hádku vyvolal výrok Masarykův, stojí-li zápas o zachování naší národnosti za oběti, jež se mu přinášejí; nebylo-li by v kulturní příčině pro nás výhodnější připojiti se k nějakému velkému kulturnímu národu a uvolniti síly, nyní zápasem o zachování národnosti mařené, pro positivní práci kulturní, [...] když po založení Času objevil se v něm článek [...] Schauera, žáka Masarykova, s podobnou, až nápadně podobnou tendencí, jakou měla v naší někdejší hádce slova Masarykova, [...] dostavilo se nemalé udivení, když [... Masaryk] jevil tak málo chuti, také pro svou osobu se k ideám jeho znát, jevil všecku ochotu nechati ubohého Schauera na holičkách a vydati ho na soud velekněží v Nár[odních] listech." - BRÁF, A.: Život a dílo. Díl I. Paměti. S. 19-20.

[48] Srov. RŮŽIČKA, J.: T. G. Masaryk a H. G. Schauer v letech 1885 až 1888. In: Masarykův sborník IX. Praha 1997. S. 41-57.

[49] K problematice těchto společenských nálad a jejich kořenů srov. ŠAMBERGER, Z.: Schauerovská skepse před Schauerem. In: Hubert Gordon Schauer. Osobnost, dílo, doba. Litomyšl 1994. S. 57-60.

[50] DYK, V.: Vzpomínky a komentáře 1893-1918. D. I. Praha 1927. S. 27.

[51] KREJČÍ, F. V.: Konec století. 1867-1899. Výbor z pamětí. Praha 1989. S. 136-137.

T. G. Masaryk a česká slovanská politika (1882-1910)
Mgr. Vratislav Doubek, Dr. Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky s finanční podporou Fondu AV ČR pro vydávání vědecké literatury. Vydání první. 1999. Formát 23 x 14,5 cm. Počet stran 192.