Tomáš Planský
Jak univ. prof. Masaryk rozebírá a "trhá"
lyrické básně Rukopisu Královédvorského.
V Rychnově n. K. 1886.
I.

"Jen s ním na šibenici! však že zločincem jest, dokáže se, bude-li nutno, později!" Takový býval prý postup "krátkých procesů" středověkých, když slovutní soudcové neměli pokdy, neb akt potřebných pohromadě k vyšetřování "pravdy", a nedočkavému publiku nějakou podívanou stoj co stoj chtěli připraviti.
Tou osvědčenou methodou ještě v nejnovější době p. Masaryk se spravoval. V únoru t. r. nad našimi rukopisy oběma rozsudek smrti vynesl a priori, a za dva měsíce po hlučné popravě shání po všech koutech v potu tváři důkazy, aby konečně i "nesoudní" lidé nahlédli - "soudní" věří panu. M. na slovo - že poprava byla spravedlivou, a že konečně zachráněna panem M. a jeho věrnými čest národa českého.
Vždyť "čest národa našeho" prý vyžadovala toho, abychom již my Čechové jednou sami dokázali nepravost svých skvostů literárních, když nemůže se to podařiti žádnému Němci! Neméně nutno prý, aby přestalo u nás již "malicherné vlastenectví," či jak jiný, právě tak ctihodný pán říká "ty vlastenecké tirády," aby mluvila věda a privilegovaní "vědcové" a ne "literární šmokové" - t.j. že mají právo mladí páni profesoři české university hanobiti nám památky nám nejdražší, ale vlastenečtí obhajcové jich že mají - snad hrůzou před tou učeností - umlknouti.
P. Masaryk praví ve svém měsíčníku: "Rozbor aesthetický nerozhoduje přímo o starobylosti básně; neboť i podařené a krásné básně mohly se právě tak jako nepodařené ano i špatné v 9., ve 14. jako v 19. století dělati. Jsou-li básně krásné, nejde z toho, že jsou staré; jsou-li méně krásné, nebo dokonce i chatrné, nejde z toho, že jsou nové."
Rozumíme-li dobře česky, učí tu p. profesor, že jest rozbor aesthetický vlastně zbytečný při posuzování pravosti a starobylosti našich básní, a že nemůže a nesmí se z krásy básní vysuzovati pravost jejich a starobylost, ani z chatrnosti novost a podvrženost. "Kdo analysuje a skutečně kritisuje, takových neučlánkovaných a nejasných pojmů hledí se vystříhati!" praví týž učenec, který naleznuv šťastně v básních lyrických několik chyb (?) vysuzuje z nich, co se dle vlastního, jen o stránku dříve, hlásaného učení jeho vysuzovati nedá a nemá, že totiž básně ty, nemajíce (?) aesthetické ceny "jsou dílem novověkého básníka, chatrnou stmeleninou Hankovou!"
Tak na obě nohy pokulhává praxe za theorií u téhož důsledného učence, jenž kárá naše aesthetiky prudce z toho, čeho se po malinké chvilce dopouští sám, jen když vzácné památky naše zhanobí, třeba se svými rozbory připravil i o poslední špetku své vědecké reputace.
A jaké že p. M. objevil chyby? V básních lyrických není prý dosti prostoty, nýbrž mnoho umělůstkářství, mluva není přesně lidová, jinoši v nich jsou příliš prý rytířští, děvy sentimentální, neslovanské, příliš učené; mimo to postup myšlének není prý všude dosti jasný.
Podívejme se však již na učený rozbor p. profesorův hezky zblízka, kde to půjde, vážně, kde již zdržeti se nebudeme moci, popusťme i žertu uzdu - těžkoť při věcech směšných zůstati vážným.
Pan M. počíná "Kyticí", o níž zprvu velkodušně přiznává, že to "báseň nejkrásnější v celé sbírce." Líbí se tedy báseň p. M., jako nám se líbí, ale co naplat? P. M. hledá chyb, tedy nutno i tu nalézti chlup! "Kytice je krásna, ačkoliv i ta má chybu..." praví náš vědec-lovec o málo níže. A co by také pod sluncem bylo bez chyby! "Kytice z viol a róží je pro báseň lidovou nezvyklá" dodává.
S venkovany má učený náš aesthetik, jak často ještě uvidíme, pravý kříž. Nikdy nemluví venkované tak, jak by pan M. si přál, všude "nedostatek prostoty!" Kde by také naše venkovanky ve XIV. věku byly věděly, co jest fialka, nebo dokonce růže. Že by na dívčích školách tehdejších byli vyučovali botanice, bude také třeba teprve dokázati kulturními dějepisci. Hanka r. 1817 ovšem již mohl fialky znáti, neboť pásal v okolí svého rodiště po stráních kozy, a přitom mohl tu i onde na nějakou tu fialku přijíti; a "růži" na venkovském ostrém vzduchu člověk snadno dostane, zvláště pasáci bosáci.
Také dívka, jež loví kytici, panu M. se nelíbí. Pravíť o ní: "Pochybuji, že by prostá dívka z lidu tolik dávala za to, kdyby věděla, kdo kytici svázal a po vodě poslal - to zdá se mi býti na dívku z lidu poněkud (!) sentimentálním."
A co dodává ta prostá, poněkud sentimentální dívka s lidu, a zač? Praví: 

         Kda bych věděla, kytice krásná,
         Kto tebe v kyprú zemicu sáze,
         Tomu bych dala prstének zlatý.
         Kda bych věděla, kytice krásná,
         Kto tebe lýkem hebúčkým sváza,
         Tomu bych dala jehlicu z vlasóv.
         Kda bych věděla, kytice krásná,
         Kto tě po chladnej vodici pusti,
         Tomu bych dala vjének svój s hlavy.

Tedy prstének zlatý, jehlici z vlasův (snad též zlatou?) a konečně vínek svůj s hlavy (jistě také drahocenný); to vše dala by (podle rozboru páně M.) prý za to, jen kdyby věděla, kdo tu kytici svázal a pustil. Ó, té ženské zvědavosti! Kdyby vše to dávala či slibovala za kytici z tak nevídaných tehdáž kvítkův; ale tak hazardně dávati jen "za to, kdyby věděla!" - Jest opravdu sentimentální "poněkud" a zcela nepraktické to děvče "z lidu", že nehledí se dověděti věci laciněji. Toť i nehospodárnost, ba marnotratnost, a špatná rekomandace pro dívku, jak později doložíme, vdavek chtivou. Ale abychom snad s panem M. dívce s kyticí nekřivdili, podívejme se na věc důkladněji a srovnejme počínání její s jednáním jiných dívek z lidu.
K tomu nám dobře snad poslouží známá: 

         Kdybych já věděla, co dělá Matěj,
         Já bych mu poslala na pivo zlatej...

Ach běda! To jsme si dali! Tato lidová píseň má dvě ostří, a obrátí-li pan M. jedno proti nám, či lépe řečeno, proti rukopisu, jest podvrženost dokázána. Neboť ejhle, jaká shoda povážlivá tu ve formě i obsahu!
Kdybych já věděla - kda bych věděla; tomu bych dala - já bych mu poslala; na pivo zlatej - prstének zlatý. Děj se však vždy vůle boží! Děvy naše zlatem a zlatými vskutku jen jen stelou! "Kdybych věděla - na pivo zlatej." Tato naše děva z lidu - že z lidu jest, dokazuje jméno jejího milence Matěje -, není o nic lepší, než děva v "Kytici"; sentimentálnost a marnotratnost stejná, ne-li horší, neboť Matěje přímo svádí, aby "zlatej" hned promazal.
"Pochybuji, že by prostá dívka z lidu tolik dávala za to, kdyby věděla - co dělá Matěj," řekl by, rozebíraje aestheticky tuto báseň, pan M. A my bychom mu jistě všichni za pravdu dali. Kdyby jí o nic jiného nešlo, toho by se dověděti mohla bezpečně, kdyby někomu dala na půl, nejvýše na litr.
A jakpak naši jonáci z lidu? Nejsou bohužel o nic lepší. Vezměme např. tuto o nich:
"Kdybych věděl - - nešťastné kdybych věděl! Nu, snad se o tomto novém dokladu proti pravosti rukopisu nedovědí Athénčíci, - tak tedy: 

         Kdybych věděl, má panenko, že má budeš,
         Dal bych tobě cestu dláždit, kudy půjdeš.

Jak viděti, jsou hoši ještě zvědavější, a proto slavně tuto odvolávám dřívější urážku panen.
Cestu dlážditi! To by stálo pěkný zlatý! Někde celé město střádá půl století, než může dáti vydlážditi ulici, kterou chodívá denně na sta hochův i švarných děvic, a takový hoch z lidu by dal ve své sentimentálnosti: 

         Cestu dláždit dlaždičkama,
         Kudy půjdeš, má panenko, s družičkama.

Aha! s družičkama - do kostela - k oltáři s hochem. Své nevěstě by tedy dal cestu dlážditi. To jest poněkud polehčující okolnost a velice důležitá.
A jak pak milenka Matějova? Dává "zlatej, pěknej kulatej" za to, kdyby věděla, a tomu, kdo by jí pověděl, co dělá Matěj, či komu a zač? "Aby se nabumbal můj zlatej Matěj." Tedy svému milému, ženichu by dala zlatej."
Kolik by dala za to, kdyby věděla, co dělá, nebo kolik by dala tomu, kdo by jí to pověděl, neudává nám dívka; nelze nám to tedy, ač jest nám známa formule pravděpodobnosti od Seydlera, nikterak s určitostí říci. -
A to jest právě háček, na který náš pan aesthetik se chytnul, vykládaje, že by dívka v "Kytici" dávala tolik vzácných věcí za to, kdyby věděla, kdo kytici svázal, pustil. Za to nedala by ničeho, praničeho, nýbrž dala by vše tomu, kdo kytici k ní po vodě poslal, tomu, jenž jest jí usouzen za muže právě tím, že kytici jeho ulovila. Vždyť přece známa pověra při pouštění kytic v určité dny, o čemž mluví tak srozumitelně píseň česká: 

         Pořezal jsem všecky pruty rozmariny zelené,
         Pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené.
         Která panna loviť bude rozmarinu zelenou,
         Ta mou nejmilejší bude za vodičkou studenou.

Co tedy výtka páně Masarykova? Jest tak plana, jako mnoho jiných výtek jeho, a svědčí o tom, jak povrchně pan profesor rozebírá a jakých malicherností chytá se, jen aby nějakou chybu mohl uvésti.
Malichernou jest i poznámka jeho: Slova "vodice", "zemice" nejsou tak pěkna jako "voda", "země". To jest ovšem, jak říkáme, věc gusta; někdo má rád vodu, jiný nechce o ní ani slyšeti. -
Tak posoudil a odsoudil s chladnou myslí pan M. báseň, jež jest dle něho nejkrásnější v celé sbírce. Jak bude tedy s "méně krásnými!"
"Růži" trhá pan M. nemilosrdně, řka: "O Růži mám značnější pochybnosti." A jaké? Přechod od 1.-5. k 6. verši je pochybený, schází značný celek myšlénkový, který by opadnuvší růži s následujícím snem logicky spojoval."
Tedy spojení či postup myšlénkový nezdá se panu M. dosti jasným. Ovšem prý "i dobré básně, obzvláště národní, pouhou juxtaposicí pojmů naznačují přechodní, ale zde bez veliké námahy pojem prostředičný jasně představiti se nedá." Namáhejme se trochu aspoň a vmysleme se v obsah "Růže."
Dívka naříká, že růže její - totiž její láska - rozkvetla sice, ale záhy zničena byla mrazem - chladností milencovou, který jí nepřišel, ač do kuropění naň čekala. Pak dívka teprv usnula, ale těžký sen zase ji trápil a ztrátu milého potvrdil, neboť z toho, že se jí zdálo, jakoby byla ztratila z prstenu kamének drahý, a nenašla ho, soudí na jisto, že ztratila i milence na vždy. -
Jak viděti, není namáhání nadlidského třeba k porozumění básně. Ale panu M. se "Růže" česká vůbec nelíbí, kdežto podobné ruské básni všecku chválu vzdává. "Trvám, že každý soudný aesthetik ruské básni dá přednost bez rozpaků. Faktum, že dívka ruská celou noc čeká, marně čeká a nespí, neštěstí a bol dívčin mnohem lépe zobrazuje, nežli Růže, ve které dívka usne a zlý sen má: ten zlý sen tu daleko slabší má účinek, nežli tam marné čekání dívčino." -
Kdo by četl jen rozbor páně M. a neznal též obsahu básně, domníval by se, že česká dívka hned z večera do pěkně vystlané postélky ulehla a usnula. Zlý sen že ji ovšem trochu znepokojoval, ale celkem že její nedočkavost a pochybnost nepřekážely jí, aby si řádně nepohověla.
Nedůvěřujíce již dosti panu M. vezměme originál. Tam čteme:
Večer seděch, dlúho seděch, do kuropění seděch, nic doždati nemožech, vše dřézky, lúčky sežžech. Usnuch...
To jest snad dosti, čeká-li dívka na milého do kuropění! Co chceš, miláčku, ještě víc? Vždyť ona dívka ruská, jež tolik milosti nalezla v očích páně M., dle všeho ani o čtvrt hodinky nečekala déle, než naše krajanka Češka. Pravíť ruská děva: "Já večer, večer mladičká dlouho večera poseděla až do samého svítání." Do svítání a do kuropění bude asi tak pěšky jako za vozem. A kdož nám zaručí, že si ruská děva potom ještě za svítání taky nesedřímla? -
Konečně však dobrácký pan M. by i české dívce prominul, kdyby si byla sedřímla, jen měla míti několik snů - zlých.
Jest v tom ovšem zase trochu necitelnosti, přáti lidem zlé noci, neboť obyčejně říkáváme: dobrou noc! Ale pan M. učinil to dívce naší řka: "Jen na okamžik ruskou děvu spánek přemohl, ale co se jí toho nasnilo!" Tak velebí i druhou děvu ruskou pan M., veliký jak viděti, rusofil, řka: V ruské písni dívce slovansky konkrétně se zdálo, že jí s malíčka pravé ruky prsten spadl, české však zdálo se méně slovansky o prstě "vůbec".
Jak jemnou stupnici má p. profesor! "Slovansky" spadne prstének s malíčka pravé ruky, "méně slovansky" smekne se s prstu pravé ruky "vůbec". Dle toho by asi na "velmi slovansky" musil prstének spadnouti aspoň s palce pravé ruky nebo ještě konkretněji se třetího článku ukazováku pravé ruky. -


II.

Ani báseň "Zbyhoň" nenašla milosti v péře páně M., jenž vůbec čím dále rozebírá básně, tím jest přísnějším dle svého: "Čím více o věci rozvažuji, tím méně se mi líbí!" "Divná" prý látka básně této nerovná se žádné kategorii básnické "určitě". Je tu prý také "mnoho mluvení zbytečného". Zrovna tedy jako v rozboru páně M., jenž vytýká jednou, že "rek náš pobíjí příliš hladce mužstvo celého hradu", a potom zase, že rek ten prý "sentimentálně vzdychá a s holubem rozmlouvá".
Pan profesor musí se smířiti, že jsou na světě básně, které nejsou "určitě" jedné kategorie, že jsou na př. i epicko-lyrické básně a jiné "stmeleniny".
Pobíjení mužstva na hradě, rozbíjení hlavy Zbyhoňovy a rozrážení dveří či vrat hradních nebylo, milý čtenáři, asi příliš "příliš hladce" provedeno, zvláště když hrdina měl "těžek železný mlat" a "tluče silnú pěsťú" a jemu "srdce přeudatno proti vrahu." 

         "I rozrazi mlatem dřvi silný junoše,
          I rozrazi Zbyhoněvi hlavu."

Mluvení zbytečného v básni není, neboť hlavní částí básně jest líčení zármutku a duševní dočasné ochablosti jinochovy, jemuž Zbyhoň milenku uchvátil a na svém hradě vězil, až konečně ze svého zármutku jinoch se vzchopí a rázem pak pomstu vykoná a milku domu odvede. -
Pan M. byl by si přál, aby básník byl vylíčil, jak rozrážel hrdinský jinoch jednomu po druhém hlavu mlatem? Pak by týž pán zase byl namítal, že tu "mnoho zbytečných slov."
Nepřející a snad i žárlivý "poněkud" pan profesor vytýká tedy jinochu, že boj odbyl proto jen "tak hladce", aby "hned potom (tak sladce) po Homérsku (?) láskou se častoval."
Inu, tak už jinoši dělávají! Něco za něco! Či myslil pan M., že jinoch osvobodí milenku a zaveze ji rychle do kláštera? -
Pan M. vůbec k zamilovaným měl by býti shovívavějším - vždyť člověk nikdy neví, do čeho sám nepřijde. Vždyť snad ví, co značí: Omnia vincit amor! Nepřeje-li již p. M. takovým nešťastníkům, že "po Homérsku láskou se častují," proč aspoň vzdychati jim nedovolí? Či dovolil by to pan M., jen kdyby to nebylo tak "sentimentálně" a to "ach tak elegické?"
Že pak s holubem rozmlouvá jinoch, a rozmluva ta a pohled na holuba že "bouřil v jinochu krev a rozněcoval v něm pomstu," zdá se býti panu M. "v poesii slovanské, ne-li v poesii vůbec, unicum!"
A unicum také tvrzení to jest! Lidé v básních vůbec, a zamilovaní zvláště, mluvívají s každým a se vším, co jim na oči přijde, ať náleží to do zoologie, botaniky, nebo mineralogie, a všemu žalují svůj bol, nebo sdílejí radost. Vždyť sám pan profesor tomu učí v části všeobecné, kde praví: "S přírodou básník z lidu takořka jest srostlý, žije v ní, s ní; život zvířat a přírody částí je života jeho." Proč pak pan M. své theorie neužívá i v praxi své? Nehodí se mu to as ani tentokrát do krámu.
Ostatně by mohl pan M. věděti, že spojen jest tu osud holuba, jemuž krahuj uchvátil druži, nerozlučně s osudem jinocha, jemuž Zbyhoň milku vyrval. Jako tedy jest tu družka holubicí, Zbyhoň krahujem, tak jest zván jinoch holubem, dojista slovansky! A rozmlouvá-li s holubem jinoch v opuštěné samotě, rozmlouvá a uvažuje sám s sebou o křivdě, až konečně vzmuží se ke skutku hrdinnému.
Na konec vytýká p. M. že verš "chodí (děva) semo tamo, vezdě kamo zachtě" jest bezmyšlénkovitý, a také nelíbí mu se "tvrdý masožravý nosec" ani "v hlavu těžek železný mlat."
Co prvého se týče, jest, troufám, onen verš dosti "myšlénkový"; jestiť radost označena jím, že konečně svobodně, bez překážky zase děva, po dlouhém svém uvěznění, po lesích a dědinách může si choditi; což jest zajisté zdrávo a příjemno, zvláště s tak statečným a tak vzdychajícím a vrkajícím holubem - jinochem!
Také antipatie páně M. proti tvrdým masožravým zobákům a proti železným mlatům těžkým a jiným vražedným nástrojům nezmění na věci ničeho.
Dravci ptáci budou míti i přes to dále nosce masožravé; synové Marsovi sice nenosí již těžkých mlatův, jakož vůbec u vojska často, - častěji než jest mírumilovným poplatníkům milo - mění se vyzbrojení, ale mají za to tím hroznější všelijaké bouchačky a bodáky, "v hlavu" i "v prsa" mířící, až mnohý domobrance, či jak někteří raději mají, "zemský hotovec" husí kůži dostává. Proti přírodě a přemoci vůbec těžko jest se brániti.
O básni "Jahody" praví pan M.: "Jahody vyznamenávají se zvláštním změtením situace," a dále mluví o "konfusi pojmův."
Kdo však způsobil "změtení" a "konfusi" tu? Básník snad, neb opisovač, či kdo přece?
Nikdo jiný, než zase p. profesor Masaryk sám, jenž snad jediný ze všech lidí, kteří báseň tu kdy četli, neporozuměl situaci a pojmům "v básni obsahem tak jednoduché!" jak sám týž učenec jen o některý řádek dále doznává.
Ano, obsah básně té jest jasný: Dívka šla na jahody, ale zadřela si trn v "bělitkú nožicu". Milý její byl na blízku, nebo s ní, a koníček jeho pásl se na paloučku. Jinoch nabízí dívce své rytířskou službu, a dívka vděčí se za to svému rytíři. Baví se spolu "i zabude krásná děva v nožici bolný trn", a zabude skoro i, že večer. Slunéčko zapadá, jinoch béře zmilitku "v náručé, otjede s ňú domóv."
Ale pan M. má zase tyto mladé lidičky v podezření, jeli-li k mamince "domóv", anebo k jinochovi. "Všude neurčitost, mlhavost v udáních" naříká pan M. Kdyby aspoň byl jinoch - básník řekl "otjedech domóv, do čísla 12. nového," pak by se to za pomoci vědecké topografie snad vyšetřilo, kde byli noclehem. Ale pan M. neví více. Nevíť, jak se upřímně vyznává, co povídá básník, co milenec, co dívka, - kůň na štěstí nemluvil. - Ale milenec nepovídá v básni této ničeho, co by také básník nepovídal; neboť básník a milenec jsou v jedné osobě. Trochu víry více, pane jmenovče, a porozumíte mnohému!
Větší testimonium paupertatis imaginationis poeticae v písni obsahem tak jednoduché není možno! volá vítězoslavně pan aesthetik náš.
Ano, souhlasíme: Větší testimonium paupertatis svého aesthetického věhlasu nemohl sám sobě dáti největší filosof a aesthetik pražské české university, než si dal tímto zmateným rozborem "písně obsahem tak jednoduché".
Velmi stručný, ale za to tím názornější jest páně M. rozbor básně "Jelena". "Jinoch jest úskočně zavražděn "zde" a dívky x, y, z mají "po žalném srdečce". - To jest graficky názorný rozbor, ale trochu více děvčat jest v originále, než x, y, z.
Vždyť čteme: "I by v každej děvě po žalním srdečce", a na konci "Junoše plakachu vše děvy". A to jest důležito, že všecky děvy proň plakaly, neboť p. Masaryk nechce tomu nějak věřiti, že by jinoch, "jenž potýkal se s vrahy," mohl míti "pěkné, táhlé hrdlo a krásné rty". - Což neví pan M., že jinoši, kteří se potýkají s vrahy - nepřátely, či obecně řečeno, že vojáci jsou nejfešnější hoši, a proto děvčatům tak se líbívají? Podivným panu M. také jest, že jelen "po vlasti" poskakuje, a jinoch chodívá po horách, po dolinách. Bylo by mnohem divnější, kdyby poskakovali po moři nebo dokonce takhle po nebi!...
Pan M. jest nevyčerpatelným ve svých otázkách. "Jaký jinoch je to vlastně, jenž chodívá po horách a dolinách do bojův a jací jsou to vlastně vrahové?" Moc, má panenko, moc se ptáš! Hádati není křesťanské, a já jména jinochova neznám; ale nic z toho si nedělám. Také vrahů jinochových neznám; ale abych užil krásného vtipu páně M., pravím "nejsou-li nebožtíky, jsou ještě na živě," a možná že jich šibenice nemine.
Jelenu pan M. křivdí, tvrdě o něm, že ožírá listí na doubku vyrostlém na hrobě jinochově. Básník ničeho o tom nepraví, řka pouze: "Vz hóru v lisťé pjéná táhlé hrdlo". Dúbec dub jest bezpochyby mladý dub, doubek, a není snad nemožno, aby jelen přeživší jinocha, dočkal se doubku, jenž vyrostl na hrobě jeho a "rozkládá se v suky šíř i šíř." -
A jako jelen přichází na hrob jinochův, i tlupy krahujců sletují se sem a "pokrakujú všici: "Pade junoše zlobú vraha." Že by "elegicky" pokrakovali, jest jeden z mnoha mlýnů větrných, jež si staví slavný náš aesthetik sám, a pak proti nim útokem žene.
Ještě pakatelněji odbývá pan M. ptáky. O "Zhezhulici", praví pouze "Poslední verše: "Kak by děvě těžko bylo, by vezdy sama byla," nehodí se závěrem a gradací ke předchozím." V předcházejících verších praví básník asi toto: "Kdyby vždy jaro bylo, nezrálo by žito; kdyby léto, nezrála by jablka; kdyby jeseň, nezrály by klasy ve stohu. Proměna v přírodě jest nutna; tomu zákonu třeba se podrobiti i děvě; kdyby vždy sama byla, nevdala se, těžko, trudno by jí bylo na světě." To jest obsah a myšlénka básně "Zezhulice", a závěrek velice případný.
Podivnější ještě jest závěrek rozboru páně profesorova: "V jednotlivostech dalo by se pochybovati, jsou-li roční časové dobře charakterisováni." Dle mínění mého nejen dobře, nýbrž výborně! Či nezdá se p. profesoru správným, že v létě zraje žito na poli, v jeseni že zrají jablka, v zimě pak že mrznou klasy ve stohu?
Anebo spletl si to pan M. při svém rozboru, když psal:
Kdyby vždycky jaro bylo - jakby zrálo žito na poli? atd. a v tom omylu jsa pojal pochybnosť proti věci nad slunce jasnější? O důkladnosti páně M. svědčí hojné takové, dejme tomu omyly, prapodivně!
Ani "Opuštěné" pan M. neodpustil! Zase zdá mu se tam "toto básnické pomlčení poněkud (!) neobyčejným", a hned o řádek dále "zajisté zvláštním", jako již v rozboru "Růže" ho to namáhalo, domysliti se přechodní myšlénky. Ale jen s chutí do toho, půjde to jistě! Dívka praví: "Lesi Miletínští! proč jen vy se zelenáte stále, - naději i radost máte - proč i mně není přáno toho? Ráda bych také veselila se a doufala, - ale radost všecka i naděje zmizela mi: otec, máti, bratr, sestra, i milený jinoch vyrván mně". To snad jasno a přirozeno, či ne? -
Ve verši "Kto by neplakal zde" jest panu M. "zde" slovem "nepěkným", ba má dívku docela v podezření, že vlastně si myslila po německu "wer möchte da nicht weinen". Kdybychom nevěděli, že "opuštěná" jest dívka z lidu, a mohlo se aspoň mysliti, že byla z města, dejme tomu, jen z Miletína, pak bych připustil, že uměla dívka ona, jako každá vzdělaná Češka, německy mysliti, i mluviti; že znala také německý konjuktiv opisný "möchte weinen" a mnohé krásné frase. Avšak sám p. profesor zove ji "prostou dívkou", a tedy nezbývá, než slova její "kto by neplakal zde" též "prostě" po česku vykládati: "kdo by neplakal zde - na tom světě - v tom plačtivém a slzavém údolí?" - Podobně nějak vysvětliž si p. M. "nešťastné" zde ve "Skřivánku".
A řekněte "dobří lidé, který jest rozum této poznámky, a jest-li vůbec rozum v této poznámce a výtce páně M.: "Dobré lidi" Čech zná, ale zde jich sotva potřebuje; o "dobrých lidech" Čech v podobných situacích mluvívá, ale oslovuje tuším "lidičky".
Kante, Kante! Zde bys se byl mohl něčemu z logiky přiučiti! Slyš!
Čech říkává v takových situacích, jako tato "zde", ovšem "dobří lidé", ale říkává "lidičky", a "zde" vůbec netřeba říkati tak, jak se vůbec říká!!
A nejen dobrým lidem, ani mrtvým nedá pokoje pan M., neboť píše:
"Otec "zahřeben v rovečce" není otec prosté dívky slovanské: otec takový odpočívá v chladné zemi".
Co tu pochybnosti, a otec "v rovečce" nemůže se brániti a říci, jsa mrtev: "Pane M.! dívka tato mluví sice "poněkud" proti normální gramatice Gebauerově, ale jest přece poctivou dcerou poctivých lidí, jest moje vlastní a oné, "na níž roste travička!" Nepodezřívejte, pane, bez příčiny a bez důkazův!" -
"Ale otec takový odpočívá v chladné zemi! namítá p. profesor. Odpočívati "v rovečce" jest neslovanské, jest nevlastenecké, ba hotová zemězrada!
"U nás lidé tak přísně nesoudí", řekl by, kdyby mohl, "bedrý" onen otec-venkovan. "U nás každý si myslí, že roveček jest také ze země sdělán; ba na kom jest roveček, že jest ještě více v zemi. A zase tak hluboko není, aby snad země rovečku nitrozemským teplem byla ohřívána."
Myslíme tedy my prostí venkované, že jest zcela jedno, s dovolením, i stejně slovanské i vlastenecké, odpočívá-li kdo v zemi, v chladné zemi, nebo jen v rovečku! Ostatně na mé nebožce ženě roste taky jen "trávka", nikoli "zelená travička", a jí ničeho nevytýkáte? Jste to důsledný pán! -
Dívka slovanská také prý neříká: Junošu mi vzechu, nýbrž poví vše určitě, konkretně.
"Amanta mi vzali k vojsku, k regimentu Konstantin do Královýho Hradce" - taková určitá, konkretná a slovanská řeč by se panu profesorovi líbila? A jak zase shoduje se požadavek páně profesorův s jeho theorií, kde učí: "Žádáme na lyrické písni, aby podávala holé faktum - bez výkladův?!"
Také, "tak neurčitě, neslovansky" praví dále prý děva: "Ni mi bratra, ni mi sestry." "Neměla jich nikdy, nebo je také ztratila?" ptá se pan M. "a jak?" -
Ta věc nedá se zhola tak rozřešiti. Nejlépe by tu snad ještě mohli panu M. posloužiti velební páni z Miletína nebo z okolí. V matrikách by se to našlo, a ve knihách úmrtních snad i ono "a jak?" by došlo odpovědi žádoucí a důležité pro národ.
Podobný kříž má s poslední děvou "z lidu" náš slavný aesthetik. Také ta děva s barvou ven nechce, pravíc jen:
"Otvedechu zmilitka na kamenný hrádek." Je sice o něco hodnější, než "opuštěná", ale také zamlkla a neupřímna, tak že pan M. "bez rozmyšlení neví, zda-li milého jí zavřeli, nebo k vojsku odvedli." Já pro svou osobu jsem "bez rozmyšlení" pro to, že chlapíka zavřeli. Mám pro toto své tvrzení hned dva hluboce psychologické důvody.
Proč děvče tak vyhýbavě odpovídá? Stydí se za to, že její čistý milánek sedí. Druhý důvod beru z povahy děvčete a soudím hned z toho o povaze jejího milence. Dívka jest proti panu M. zamlklá, zúmyslně tají důležité pravdy, dojista i lže, a ne-li sama, tedy milenec její, jenž kloudného bezpochyby nic není, nebo jistě krade. A kam dávají v Čechách zloděje, když ho chytnou? Zrovna jako v sousedních Bavořích do vězení - na kamenný hrádek.
Kdo by ani těmito důvody nebyl přesvědčen, tomu poukázati bychom mohli ještě k tomu, že se v básni mluví o konopí. Nač konopí? Na oprátky pro zloděje, neboť ve XIV. století, - jak pan profesor teď již zajisté ví, hodlaje za nedlouho podati sociologický rozbor básní těchto, - i malé i velké zloděje věšeli...
A nejen děva, i sám skřivánek za mnoho prý nestojí. "Píseň málo je zvučná, dialog dívky a skřivánka poněkud (!) prosaický." - Jak společnost špatná kazí dobré mravy i dobré zpěváky! Nespokojenec náš pak pokračuje: děva mluví o tom a o tom, co by udělala, - kdyby mohla; ale že nemůže, to přece ví ze samého počátku." O čem a o čem děva mluví? O jedinké jen věci: "Kdybych pérce iměla, písala bych lístek." Podle přání páně M. by snad odpověď takováto byla. Po slovech "Pýtá se jéj skřivánek, proče žalostiva?" mělo děvče říci: "Malitký skřivánče! Vím ze samého počátku, že nemůžeš mi pomoci; nech mne tedy raději, ať vypleji konopě; nesmím dělati zbytečných řečí; pan  M. na to hubuje." -
A na konec ještě krásný příklad logické důslednosti páně M.
Učený ten filosof-aesthetik korunuje svůj rozbor tímto: "Prostá děva z lidu nemluvila by o psaní." A o několik řádků níže: Děvy, plející konopě i ve XIV. století jako posud, posílávají poselství i psaní svým milým, ale sotva by o grafickém umění (!) tak podrobně (?) mluvily; dojista dívce z lidu ve věku XIV. obraz (!) ten není (?) na snadě, ovšem zamilovanému básníku-písaři nebo palaeografovi."
Abychom viděli, o jakém grafickém umění ta prostá děva z lidu podrobně i veleučeně přednáší, a jakých nevídaných obrazů při tom užívá, vezměme originál. Tam čteme: "Kdybych pérce iměla, písala bych lístek," a na druhém místě: "Neňé pérce, neňé blánky."
Prosím poníženě pana profesora, aby ráčil svým čtenářům také "grafickým uměním" pověděti, kde v těchto slovech jest "podrobně mluveno o grafickém umění," a kde jest "obraz ten"; neboť jinak by každý takové řeči měl za lep na hejly, kteří jak živi o umění a obrazech neslyšeli.
Psávaly-li děvy plející konopě i ve XIV. století psaní svým milým, jak pan profesor dříve tvrdil sám, mohly snad také znáti tajné náčiní "grafického umění": péro a blánku? A jak "podrobně" jako nějaký "zamilovaný" písař nebo palaeograf (taky zamilovaný?) mluví děva o "grafickém umění v obrazech", toho dokladem okolnost, že ze tří psacích potřeb děva vynechala velmi důležitý inkoust "železitý", nebo barvu; nebo čím psávali ve XIV. věku? A přece o "grafickém umění" tak "podrobně" mluvila dle p. M.! -
"Dle tohoto stručného rozboru smíme právem tvrditi, že z lyrických básní RKho vlastně Kytice jest krásna, ač i ta má chybu; ostatní písně jsou nepatrnější, některé dokonce i chatrné. Jsou to ohlasy národních písní ... a tedy dílo novověkého básníka..."
Tak končí p. Masaryk svůj rozbor, týž p. Masaryk, který v části všeobecné učí, že "aesthetický rozbor o stáří básní nerozhodne; jsou-li básně méně krásné, ba některé i chatrné, nejde z toho, že jsou nové..." Co máme si mysliti o universitním profesoru, který tolikrát ukáže v tak krátkém rozboru úžasnou nedůslednost, velikou povrchnost a nevídanou lehkomyslnost při posuzování památek každému Čechu posvátných?
Není možná, aby p. profesor sám věřil, že tak chatrné důkazy zvrátily by v někom přesvědčení o pravosti rukopisův. Naopak každý člověk myslící nabude přesvědčení pevného, že pravá zajisté i cenná velice jest věc, na níž nemůže zúmyslná zloba vyslíditi více a podstatnějších chyb, než dle domnění svého objevil p. Masaryk, jenž zhanobiti a zničiti chce stoj co stoj naše vzácné památky starobylé, aby získal si tím snad slávu po světě.
Herostratus, posvátný a přenádherný chrám Dianin ohněm zničiv a zmařiv nenahraditelné památky umění a vzdělanosti starověké, získal sobě sice slávu - avšak velice smutnou!

Jak univ. prof. Masaryk rozebírá a "trhá" lyrické básně Rukopisu Královédvorského
Napsal Tomáš Planský, c.k. gymn. prof. v Rychnově n. K. (Otisk z "Posla z Podhoří".) Cena 10 kr. V Rychnově n. K. 1886. Tiskem a nákladem Karla Rathouského.

Národní knihovna ČR  [sign. 54G2354]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná