Osobnosti rkp. sporu

VŮDCE GENERACÍ
Díl druhý.
Masarykův sborník
časopis pro studium života a díla T. G. Masaryka
Praha 1930-1931.

Strana 172 až 186:
Denis o Masarykovi
(Hugo Traub)

Kdy se začal Denis zajímati o profesora, spisovatele a politika Masaryka? Připravuje své dvousvazkové dílo Čechy po Bílé hoře, jehož originál vyšel roku 1903, musil se opětovně, chtě nechtě, obírati jménem Masarykovým a jeho veřejnou prací, tak pronikavou a mnohonásobnou. Z Vančurova sytého životopisu Arnošta Denise vysvítá, jak Denis byl zabrán sporem o Rukopisy, do něhož zasáhl Masaryk s přáteli Gollem a Gebauerem "s podivuhodnou rázností". O tom se Denisovi dostalo informací, jak dnes víme, právě spolumluvčím druhého tábora, Josefem Kalouskem, a vedle něho přítelem Soběslavem Pinkasem, který dával na sebe působiti svým oblíbeným a do krajnosti zaujatým deníkem své politické strany (Národní listy). Jako podlehl Denis předtím vlivu našich významných dějepisců, Tomka a Gindelyho, přijímaje s nimi, že vítězstvím Habsburků na Bílé hoře byly prý Čechy vlastně zachráněny, vybaveny byvše tak z vlády sobecké šlechty, tak se dal svésti přirozeně svými informátory i v tak choulostivé věci, jako byla pravost nebo nepravost Rukopisů. K jeho cti třeba ovšem hned zdůrazniti, že neváhal vytknouti do očí obráncům jejich pravosti přílišnou prudkost, napsav příteli Pinkasovi roku 1887: "Kdybychom byli ve středověku, Julius Grégr, Láďa, Vy a 991 druhých, uvázali byste provaz na krk Gebauerovi, hodili byste ho do Vltavy a pustili byste ho touto cestou zase k jeho hodným Němcům". Gebauer, jako nejexponovanější, představoval patrně celý "trojlístek". Všichni tři byli Denisovi sice "lidé hodně protivní", ale přitom musil vyznat, že důvody jejich jsou "aspoň pravděpodobné", nechtěje se, jak vidět, dát jimi přesvědčiti jen tak snadno a lehce na první ráz. Jistě že působil na Denise pokřik novin Julia Grégra, které neváhaly nazvat pochybovače o pravosti prostě zrádci a germanofily, ale domnívám se, že Denis přece nepodlehl zcela tomuto sugestivnímu vlivu, jak tvrdí jeho životopisec. Nespravedlností sveden křivdil Denis též dějepisci Gollovi, jehož neměl rád už proto, že byl odchovancem německých universit. A přece mohl Denisův překladatel připsati české vydání Čech po Bílé hoře právě "vůdcům výpravy obrazoborců roku 1886", Gebauerovi, Gollovi a Masarykovi, netoliko jako "ozdobám našeho vysokého učení Karlova", nýbrž též jako účastníkům boje, jemuž se dostalo "světlého posouzení a ocenění" právě v druhém díle Čech po Bílé hoře.

Zaznamenav starší pochybovače o pravosti Rukopisů, vytýká Denis všeobecně, že diskuse měla zůstati "čistě vědeckou". Tato výtka, zcela odůvodněná a oprávněná, se může týkati především jejich nejzarytějšího obránce, Julia Grégra, jenž zatáhl ryze vědeckou diskusi do novin. Avšak Denis neváhal vyznat, že je - tedy v duchu "obrazoborců" - "nekonečně lépe" nemíti historie, než udržovati v lidu náklonnost ke lži, dodávaje ještě slova, jež jakoby pocházela z úst Masarykových: "Je to lichá pieta, chce-li někdo zakrývati chyby předků: jediný prostředek, ctíti památku našich otců, záleží v tom, abychom se zprostili jejich poblouzení". Nemoha, přes vroucí a zanícené vlastenectví uznávati za správné, aby byl někdo pro odlišné názory a přesvědčení dokonce vyhazován z národa, napsal důvěrníku Pinkasovi ještě roku 1886 varovná slova, z nichž mezi řádky lze vyčísti, na čí straně jsou Denisovy sympatie. Píše do Prahy: "Není vás ještě tolik, abyste se mohli oslabovati vyobcováním lidí, jež snad shledáváte hloupými, kteří však, myslím, nejsou vedeni špatnými úmysly". Denis se vrátil znovu k tomuto Masarykovu vystoupení, napsav, že Masaryk vedl útok proti pravosti Rukopisů "s dobrým zanícením", pro které ovšem sklidil "zuřivou nenávist a vášnivou lásku". Ještě na jiném místě svých Čech po Bílé hoře rozebral účast naší trojice v choulostivém sporu. Mínil, že neprojevili "potřebné opatrnosti a zdrženlivosti", měli prý šetrněji dbáti smutku, operace byla by prý vyžadovala "ruky lehčí". Ale Denis nemůže než opakovati na jejich ospravedlnění, že sami byli vydáni útokům "nejnespravedlivějším a nejhrubším", jako že ta amputace jimi provedená byla "nevyhnutelná", neboť učenec má jenom jedinou povinnost, to jest pověděti pravdu a nic nezamlčeti.

Denis vyznal nepokrytě, že Masaryk, postaviv proti tradici vědu a proti zbloudilému vlastenectví pravdu, byl "pravým synem národa", neboť obrátil prý veřejný život na novou dráhu, povstav proti orthodoxii, která se měnila v posvátné dogma. Vrátil prý zase Čechy k tomu, co bylo jejich slávou v minulosti a je zárukou jejich budoucnosti.

Denis zhodnotil Masarykovu účast v rukopisném boji plně teprve v říjnu 1918, když napsal do La nation tchéque, že Masaryk začal svou životní dráhu činem občanské odvahy, jejíhož hrdinství si ve Francii nedovedou téměř představit, že mu bylo podstoupitivelmi prudký boj, jenž mu způsobil mnoho nepřátelství, ...

Nakonec dospěl francouzský dějepisec přesvědčení, že, až se budou psáti dějiny založení Československé republiky, bude se její prapočátek datovat rokem, kdy se rozpoutal boj o pravost Rukopisů (1886), protože se prý tehdy počala tvořit kolem Masaryka falanx mldých lidí, kteří "rozbili tradice mdlé blaženosti a neplodného řečňování".