Josef Truhlář
O přirovnáních a podobenstvích rukopisu Králodvorského.
1867
SVĚTOZOR   Číslo 10. V Praze dne 13. září 1867.
Strana 90 až 94:

Všichni národové považují za svou ku předkům povinnost, rozbírati a zkoumati starobylé památky otců svých, zvláště z oněch dob, kdy památky ty, jaksi samorostlé a cizím vlivem neovanuté, živý obraz ducha a života dávnověkého podávají. Zvláště pak se obracuje zřetel k zachovaným památkám písemným, a mezi těmito nejvíce k plodům básnictví starověkého, jelikož tyto jednak nejstarší jsou, jednak nejzřejměji ráz doby své značí. Ačkoli české toho druhu památky nejsou snad tak četny jako národů jiných, přec s chloubou můžeme vysloviti, že zvláště v nejnovější době na ohledání a prozkoumání jich vědecké a ocenění aesthetické mnoho péče a důmyslu vynaloženo nejen od našinců, nýbrž i od učenců cizích - ovšem porůznu a za pohnutkami rozdílnými. Kralodvorský rukopis, můžeme říci, má zvláštní svou literaturu, byv prozkoumán již s každého téměř stanoviska. Zbývá jen ještě sem tam vyplniti nepatrné mezery, což nebude míti ovšem již velké důležitosti, avšak beze vší zajímavosti snad přec nebude.
Tyto řádky věnovány buďtež přirovnáváním a podobenstvím, která se v jednotlivých básních R.K. nacházejí.
Přirovnání vůbec užívali básníci všech národů jednak a hlavně k docílení větší názornosti, jednak též pro zvláštní okrasu, která se jimi v básních vyskytuje. Bývá totiž řeč druhdy bez líbezné barvitosti a nezdá se básníku, že by postačovala slova přímá k vyjádření toho, co on sám v nejhlubším nitru cítí; užívá tudíž přirovnání jako umělého drobnohledu, kterým jasněji lze na vše pozírati nežli prostým okem mluvy všední. Obraznost ráda hledí na to, co smyslné a konkretní, cizí jest jí všeliká abstraktnost. Chceme-li tedy v obraznost působiti, můžeme toho dosíci pouze tím, že obrazy ze smyslného života vzatými jednotlivé idey poznačujeme. Čím známější bývají takové obrazy, tím živěji zaujata bývá obraznost. A není zajisté živějšího obrazu nad přirovnání, ba jesti ono jakoby zrcadlem, v němž ideu znázorněnou lze spatřiti. Že zrcadlo takové obyčejně bývá duté a idey zvětšuje, komuž to vadí, chce-li jasněji k nim pohlížeti? A protož přidávají ku přirovnáním svým básníci jaksi na ospravedlnění: si licet parvis componere magna. Co se podobenství týče, má se arciť často věc naopak: užívá totiž k označení velkoleposti básník obrazů menších, vzatých z obecného a rodinného života, aby tímto způsobem posluchače své tím více jímal, čím známější jim obrazy tyto jsou. Připomínám zde jen na krásné podobenství dvou bratří, o nichž druhu pěje Záboj, které pominutím dokladu pravou jinotají (alegorií) se stává.
Co se pak okrasy týče, netřeba dokládati, co každý sám nejlépe cítí.
Přirovnání užívali staří pěvci, zvláště epikové, velmi zhusta, nejvíce ovšem arciotec básnictví Homér, jehož básní dobrou část vyplňují. Nebude snad nezajímavo, místy také k němu poukázati.
Přirovnání, která v jednotlivých básních R.K. se nalezají, neliší se od jinorodých poměrným počtem, než spíše oborem, z něhož jsou vzata.
Chce-li kdo nějakou věc neb skutek nějaký znázorniti, nebudebráti obrazů neznámých, aby maje objasniti ještě více nezatemnil, alebrž takové, které jemu a každému z posluchačů jsou povědomy. Jest tedy nade vší pochybnost, že pěvci národní, neopásáni velkou učeností porůznu nabytou a pudem vlastním ku zpěvu pobádáni jsouce nevyhledávali uměle obor přirovnání svých, než z nejbližších názorů tvořili obrazy k označení věcí a skutků, jež opěvali. Tentoť obor byl nejen jim nejznámější, ale i posluchačům všem zcela přístupný. A což mohlo býti lidem, strojenou vzdělaností sobě neodcizeným, bližší než příroda? Úkony její byly každému známy, a tudíž brávali básníci ku přirovnáním obrazy z přírody. Podobnost a názornost takto dosažená jistě byla tím nápadnější, čím užší a vzájemnější býval svazek člověka s přírodou a čím více se zdálo, že ona lidským životem takřka dýše.
Vše, co tu řečeno, jest tak patrno, že kdyby obor přirovnání R.K. byl jiný nežli příroda pěvce obkličující, již to by postačilo míti Rukopis náš v těžkém podezření, že jest falsifikací. Tomu arci tak není, přirovnání R.K. novým jsou důkazem pravosti jeho.
Prospěch, který nám z pozorování této stránky básní našich vyplyne, zároveň bude záležeti v tom, že se s přírodou a podnebím dávné vlasti naší lépe seznámíme.
Všech přirovnání v R.K. nalezá se okolo 50. Co každému, kdo za tímto účelem probírá Rukopis, předkem na paměti utkví, jest množství obrazů, kde se činí zmínka o lese a které z lesa vzaty jsou. V Čechách, vedle všech nás došlých svědectví, lesů bývalo přemnoho; větším dílem byly to pralesy, čemuž nasvědčuje přirovnání v Beneši v. 59 [1], kdež ráz kyjů a mečů sykotem vetchých dřev se srovnává (srovnej Hom. II. XVI, 633-637). Shledáváme tedy, že se množství vojska přirovnává ku množství silných dubů (Čestmír v. 66). Síla dřev těchto, vzdorujících dlouho bouřím a lidem, podávala obraz síly hrdinské, neustupné v boji, jakož svědčí přirovnání v Záboji v. 126: "i vyrazi Záboj, hořúcima očima v Luděk meři: dub protiv dubu zřieti ze vsieho lesa". Dřeva tato bývala od lidí a bouří kácena, což poskýtalo, zvláště když padala se skály, obraz velkolepý. Protož srovnáván bývá boj hrdiny, boj jemuž nutno ustoupiti, s takovým dřevem se skály se řítícím; viz Čestmír v. 65: "i meč jeho padáše v Pražany jako drvo se skály"; a Jaroslav v. 260: 
         "i sien zeřivý své vrahy mláti
         jak po skalách lutá búřa dřeva."
Hned po této příležitosti nebude snad od místa zmíniti se o dvou přirovnáních připomínajících les, která bych nejraději nazval fantastická. Jsouť tato:
Čestmír v. 184 
         "aj řičie les řvaniem iz úvala,
         jak by hory s horami válely,
         a vsie drva v sebe rozlámaly";
a Beneš v. 49 
         "srazistě tu obě straně
         jakž by les v les sě valil."
Přirovnání tato připomínají nám prvotní stav básnictví, básnictví symbolického [2], v němž příroda převahu měla nad ideí a v němž opěváno bývalo božstvo v přírodu zahalené, a nesmíme říci, jako jistý německý filolog o podobném obraze Hom. II. XIII, 754, že by to bylo bláznovství.
V lesích, jimiž pokryta bývala vlast naše, bydlela rozličná zvířata, jichž povahy tak byly vesměs známy, že ku znázorňování podobných úkonů z lidského života sloužily. Sem náleží přirovnání z Jaroslava v. 111, kdež obklíčení od Tatarů křesťané se srovnávají s ovcemi obklíčenými od vlků. K obecně známým zvířatům náležela liška vyznačujíc se chytrostí a opatrností; protož Záboj (v. 85 a 114) Slavoje napomíná, aby spěl "liščími skoky" proti nepřátelům, a o vojínech Zábojových praví se (v. 101), že zírali na královy voje "liščíma zrakoma". Sem náleží též přísloví: "liška oblúdí túr jarohlavý" (Čestmír v. 162).
Obraz rychlosti a pohyblivosti poskytuje jelen. Mimo přirovnání skoku Vojmírova (Čestmír v. 116 a 129 a Záboj v. 7) nachází se ve zvláštní básni "Jelen" nadepsané krásné širší přirovnání jinocha po horách chodícího a shluky nepřátel rozrážejícího k jelenu po skalách poskakujícímu a parohy les prorážejícímu.
Z ptactva lesního jmenují se orel (Jaroslav v. 266) a ostříž (Záboj v. 195), a jsou obrazem rychlosti. Však nejkrásnější obrazy poskytuje v básních R.K. holub. Na ptáka toho přenesli dřevní Slované, jak z četných pověstí a písní národních posud v ústech lidu živoucích patrno, veškeré úkony něžnosti a citu, tak že i duší dobrých lidí v jeho podobě z těl nechali vylétati. I v R.K. značí holub bolný a něžný cit. Tak se pláč Zábojův (v. 5) nazývá "pláčem holubiným" na označení vřelosti a nelíčeného bolu, který jej svíral pro porobu vlasti. V básni "Zbyhoň" provází holub stále jinocha vzdychajícího po milence, již mu Zbyhoň odňal. Majíť oba stejný osud. Jinoch uzřev holuba žalostně vrkajícího srovnává bolest svou se žalem jeho, kterému krahujec uchvátil družku. Než nechce jinoch uzavříti bolest svou v útrobách jako holub, obraz to vřelého, ale slabého srdce, anobrž vezme svou zbraň, aby vyrval škůdci kořist, svou militku. A dosáhnuv vítězství vzpomíná na druha svého a vyprostí mu zajatou na hradě družku. Obraz tento náleží zajisté k nejzdařilejším výlevům srdce básnického všech věkův a národův.
Mezi přirovnáními vyskýtá se v R.K. dvakrát (Záboj 171 a Jaroslav 271) též lev co obraz statečnosti a zmužilosti. Dvě tato místa, jak známo, zavdala nepříznivcům národních našich památek příčinu k osočování pravosti Rukopisu našeho. Než celá věc vysvětlena a nade vší pochybnost vylíčena jest v ten smysl, že nelze pochybovati, že staří Slované některé reminiscence z pravlasti své u paty hor indijských velmi snadno mohli převáděti z poklení na pokolení, aneb že lva z pověsti sousedních národů např. Řeků, s nimiž záhy v obchodním nyli spojení, poznati mohli. Z druhého místa (Jaroslav 271), kdežto přirovnání širší objem má a povaha lva podrobněji se líčí, vysvítá zřejmě, že básníku vzory cizí, bez pochyby latinské, nemohly býti neznámy.
Na tomto místě musíme se ještě zmíniti o jednom obraze R.K., který by snad k pozdějším ovšem dětinským výtkám (naturam expellas etc.) podnět zavdati mohl; jest to obraz v Jaroslavu v. 131: 
         (Křesťané) "vyrazichu jako oheň z země."
Ačkoli obraz tento možno též vykládati na obyčejný oheň od země založený, přec kvůli velkoleposti nebude nedůstojno mysliti na oheň ze země soptící. Místo uvedené nalézá se v Jaroslavu, v básni všech snad nejmladší; protož obojí prvé u "lva" naznačený výklad jest možný, jelikož pověst o některé nyní dávno vyhaslé sopce v podáních lidu mohla se udržeti.
A nyní vraťme se k pozorování přírody, jejíž obrazů užito v R.K. Husté lesy pokrývající vlast naši v úzkém spojení byly s podnebím. V tomto ohledu platí zajisté vše, co Tacitus o Germanii vypravuje, v plné míře i o Čechách. Houštiny pralesů udržovaly vlhkost půdy okolní a napájely zvláště na jaře řeky a potoky. Takž nalezají se tyto v R.K. co obrazy hluku a rychlosti. V Záboji (v. 189 a 205) srovnává se hučení chvátajících vojů s hučením divé řeky; v Jaroslavu (v. 122) množství Tatarů s povodní, a tamtéž (v. 254) množství krve s valením se nadeštěných bystřin.
Nad četnými lesy těmito často zdvihly se větry, strhly se bouře, krupobití a deště. Obrazy z tohoto oboru úkazův přírodních jsou nejčetnější a zároveň nejkrásnější. Tak bouří vojska po vlasti jako vítr (Záboj 219), krutost bratří proti nepřátelům rovná se bouřícímu nebi (Záboj 59), voje vyrazí jako krupobití (Záboj 116 a 117, Jaroslav 275), lámání oštěpů zní jako rachot hromu (Jaroslav 69), hrnou se vojska Čestmírova jako ledovité mraky (Čestmír 55), roj Tatarů rovná se k mraku ledem hrozícímu (Jaroslav 94), třpyt mečů ku blesku hromu (Beneš 51 a Jaroslav 70), padání střel ku přívalu s mraků (Jaroslav 68).
Než nebývalo nebe vždy zachmuřeno mraky, vyjasnívala se obloha a úkaz tento za dne i noci býval obrazem krásy a radosti. Tak srovnávají se jasné oči Ludišiny s jasností nebe (Ludiše v. 11), lepost Kublajevny s lepostí luny (Jaroslav v. 15) a s lepostí zory (Jaroslav v. 24), dosazení Jaromíra na stolec knížecí se vstáním jednoho slunce po vší zemi (Oldřich v. 56). Avšak i změn časů ročních použito k přirovnání. Takž nalézáme (Jaroslav v. 120) množení-se tmy v jeseň co obraz množení-se Tatarů - zajisté jedno z nejkrásnějších přirovnání.
Z domácích zvířat podává obraz rychlosti a síly túr (Čestmír v. 63 a Jaroslav v. 202), obraz slabosti ovce (Jaroslav v. 111) a červ (Jaroslav v. 174). Obrazem naděje jest vstávání trávy (Beneš v. 22) a zelenání-se osení (tamtéž v. 27), znamením nicoty dům (Záboj v. 106), znamením pak ohyzdnosti had (Záboj v. 91 a 137).
Z pospolitého života užito jest poměrně jen málo obrazů, totiž jen dvou. Jeden připomíná slavného druhdy pěvce Lumíra, který pěním byl pohýbal Vyšehrad i všechny kraje (Záboj v. 50), k němuž se Záboj pějící srdce k srdci přirovnává. Jen jediný svého druhu jest tento obraz, než tím vzácnější, čím skvěleji označuje povahu dávných otců našich. Kdežto např. Homér mnoha obrazů z rodinného a pospolitého života ve zpěvech svých k přirovnáním užívá, čímž zároveň život tento nejlépe jest vylíčen, máme my toho druhu obraz jen jeden. Kdežto ve zpěvech homérických berou se na přirovnání všeliké úkony ze života pospolitého, jakož jsou řemesla a umění, váží nám za všechny obraz prvního mezi všemi uměními, zpěvu. A zajisté, jestli národ takovou úctou ke slavnému pěvci svému lnul, že hrdinu nade všechny ostatní vynikajícího, Záboje, s ním srovnává, tož byl národ tento útlocitný, dojmů vyšších schopný a jim přístupný, a ačkoli prvotný život patriarchální snad ještě vývoji řemesel a obchodu méně byl přízniv, spočívaly přec ku všem úkonům osvěty zárodky v srdci národu tohoto. O druhém obraze, kterýž jest úplné podobenství a vynecháním dokladu pravá alegorie, zmínili jsme se nahoře.
Zbývá jen ještě, abychom se po formě obrazů těchto poohledli. Každý, kdo zná epické básně starořecké, ihned najde značný rozdíl v provedení přirovnání, jímž se ony v tomto ohledu liší od básní našich. Kdežto přirovnání v R.K. jen jako obrázky vypadají, jimiž básník porůznu děj neb osobu nějakou oslňuje, užívaje ovšem vždy nejpřiměřenějších: lze nazvati homérická přirovnání skutečnými obrazy vedlejšími, v nichž mimo věc znázorňující jsou všeliké vedlejší okolnosti nakresleny, které přispívají k podobnosti jen málo neb docela nic, ba někdy souměr až povážlivě ruší. Kraje řecké bohaté všelikou, někdy až příkrou rozmanitostí úkazů přírodních a obklopené i takřka protkané mořem se všech stran v pevninu vniklým; dále pak hory, jimiž celý půlostrov téměř posetý jest a jichž nejvyšší po větší část roku sněhem bývají pokryty, a opět požehnané krajiny pobřeží maloasijského - zkrátka protivy všeho druhu působily tou měrou v mysl národa řeckého, že jako v přírodě neustálou změnu vídati uvykl, tak v úkonech duševních jakousi svěží těkavostí se vyznamenával. A duchu těkavému nemohlo se líbiti nepřetržité pásmo jedné události, o níž píseň vypravuje, než musil on vetkati episody to kratší, to delší, a za takové musíme, vedle hlavního účelu, přirovnání homérická považovati. Takové episody, které ducha posluchačů na krátký čas od děje hlavního odvracely, působily asi tak jako na pocestného, když se širým polem béře, krátká pohova v stínu stromů porůznu stojících. Však bylo duchu řeckému, jenž měl neustále boje poslouchati, aby neumdlel, potřebí takových episod. V Odysei, kdežto méně bojů se připomíná a děj sám o sobě jest rozmanitější, skutečně též značně menší počet přirovnání se nachází, což sloužiti může za doklad toho, co právě řečeno.
To vše neplatí o básních R.K. - Epické zpěvy naše jsou krátké a divně by vypadala v nich široká přirovnání homérická, za to krátké nástiny toho druhu, vyhovující účelu svému, výborně jim sluší. Pro lepší věci objasnění klademe tuto v překladu co možná věrném jedno homérické přirovnání; vzato jest z Iliady XII v. 278-289: 
         Jich pak, jak hustě sněžně chumelí se kotouče
         Za dne pozimního, když Zeus pozdvihne se moudrý
         Spousty lidem nasypat sněhu, své střely ukazující -
         Větry pak usmířiv sníh stále vrhá, až uzastře
         Povznešených temeniště vrchů a pahrbky čnějící,
         Lotosem úrodné krajiny a lidi pole kyprá; -
         Též na šedého moře staveniště sypá se a na břeh,
         Než vlny odhání jej příval, ale vše se shůry
         Ostatní zahalí, když vzedme se Zeusova bouře:
         Tak též se stran obou kamení jich létalo hustě
         Házejících.
a vedle toho klademe přirovnání z R.K. (Jaroslav v. 68): 
         "střely dščichu jako příval s mrakóv"
Než nejsou všechna přirovnání v R.K. z jednotlivých pouze slov, nalézá se několik trochu širších, ač nikoli homérických. A ta opět vhodně nalezají se v obou větších básních rukopisu, v Záboji a Jaroslavu. Jelikož zárověň patří k nejkrásnějším, klademe je tuto: 
         "I po krajinách vezdě v šíř i v šíř
         lutý ostřiež rozepě svoje křiedlě svoje dlúzě,
                     bystro léta za ptactvem:
         Zabojevi voji rozehnachu sě v šíř,
         vezdě po vlastech hnachu tuto po vrazěch."  (Záboj)
                             *
         "Jako zora po jutřé sě sěje,
         kehdy nad mrkavy šumy vznide:
         tako sě dcí Kublajeva cháma
         rozenú i strojnú krásu sieše."     (Jaroslav)
                             *
         "Rozkácen hna jako lev drážlivý,
         když mu teplú krev sě udá zřieti,
         kehdy nastřelen za lovcem žene:
         tako vzluti sě, vz Tatary trči."   (Jaroslav)
Co se zevnější stránky formální týče, totiž spojení znázorňujícího obrazu s věcí znázorněnou, nalézáme trojí způsob přirovnavací. Obyčejný způsob užívá spojky jako (viz příklady právě uvedené). Druhý způsob přirovnávání záleží v tom, že se obraz beze všeho mluvnického spojení vedle věci, k níž se přirovnává, klade. Přirovnání tohoto druhu jest v národním básnictví slovanském vůbec velmi oblíbeno. Sem náleží nahoře uvedený obraz ostříže, a mimo ten i jiné, např.: 
         "Vstane jedno slunce po vsiem nebi;
         Vstane Jarmír nad vsiú zemiú opět."    (Oldřich v. 56)

         "Vietr búřie přes vlasti,
         vojsky buřie přes vlasti."        (Záboj v. 219)

         "Osenie sě zelená,
         Proměnie se vsie."           (Beneš v. 27)
Arci ve všech těchto případech opakování těchž skoro slov již samo sebou značí podobnost a tudíž spojení mluvnické jaksi nahrazuje. Sem náleží též podobenství.
Přirovnání tohoto způsobu souvisí s tak řečenou antithesí, kteroužto oblíbenou formou uvádějí se osoby v písni slovanské. Antithesi takovou nacházíme např. v rusínské písni, kterou uvádí Štúr (na str. 42): 
         "Oj iz za hory za zelenoji
         Vychodyt že nam černa chmaroňka,
         Ale ne je to čorna chmaroňka,
         Ale bo je to naperedoveč,
         Naperedoveč krasnyj molodec" atd.
Od příkladu tuto uvedeného liší se některá přirovnání naše jen vynecháním negace. Všimnuv si této formy písní slovanských, vyvodí velmi důmyslně Hattala význam laštovice v R. Zelenohorském, kdež tato znamená rodnou sestru obou rozvaděných bratří. V některých lyrických písních, které posud v ústech lidu žijí, přešla krásná forma tato, majíc vlastně sloužiti za přirovnání, v básnickou bezuzdnost, tak že paralelism vnitřní jest zcela porušen; čímž písně tyto někdy humoristického rázu za to nabývají; např.: 
         "Zelená se louka, zelená se les -
         Jen to, má milá, na mne nepověz."
Třetí způsob přirovnání, vlastně dle pravidel rhetorických a aesthetických, náleží do oddělení figur a tropů; ješto ale víc neb méně na přirovnání bezděky připomíná, zmíníme se též o něm. Způsob tan náleží v tom, že se obraz přímo k věci co výrok klade, neb docela na místě věci samé stojí. Např. "ty veliká potvoro hadóv" (Záboj v. 137), "Záboji bratře, ty udatný lve" (Záboj v. 171), "i by krutost jich búřiúcie nebe" (Záboj v. 59), "dub protiv dubu zřieti ze vsieho lesa" (Záboj v. 126). Někdy vyskytuje se obraz co vlastnost vyjádřený buď genitivem přisvojovacím neb přídavným jmenem z obrazu utvořeným. Sem náleží příklady: "řváše Kruvoj řvániem býka" (Čestmír v. 63), "proletě lesy jeleniem skokem" (tamtéž v. 129), "zastena pláčem holubiným" (Záboj v. 5).
Z pokusu tohoto jde aspoň to najevo, že přirovnání a podobenství R.K. jsou velmi poučnou i půvabnou stránkou dávnověkého básnictví našeho, a lze nadíti se, že zřídlo to čím dále tím přístupnějším bude národu našemu, jmenovitě mládeži nadějné, aby z něho čerpala požitek a zábavu nejušlechtilejší.

Poznámky:
[1]   Citáty článku tohoto vzaty jsou z vydání Kořínkova posud nejlepšího.

[2]   Viz o tom: Štúr L. "O národních písních a pověstech plemen slovanských". Novočeská bibliotéka č. XVI.

SVĚTOZOR
Ročník I. 1867. Odpovědný redaktor: Emanuel Tonner. Vydáno a tištěno kněhtiskárnou dra. F. Skrejšovského v Praze. Vychází v pátek odpoledne.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná