Antonín Vašek
Filologický důkaz, že Rukopis Kralodvorský a Zelenohorský,
též zlomek evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Vácslava Hanky.
V Brně, 1879.
Amicus Plato, sed magis amica veritas.
O b s a h:
Předmluva.
Rukopis Kralodvorský je dílo jednoho básníka.
Rukopis Zelenohorský vyšel z téže básnické školy jak ruk. Kralodvorský.
Rukopis Zelenohorský a Kralodvorský, též zlomek evang. sv. Jana jsou podvrženy.
Důvody podvrženosti.
Báje o nalezení podvržených rukopisův.
Hanka je spisovatelem podvržených rukopisův.
Zvláštní mluvnická známka Hankových staročeských spisů.
Exkursy a dodavky.
Strana I a II:
Předmluva.

Rukopis Kralodvorský! Jak drahé upomínky budila slova ta posud v srdci každého vzdělaného Čecha! Vždyť jsme rukopis ten měli za posvátnou památku z pradávných dob, za nejskvělejší perlu staročeského básnictví.
Avšak byla to iluse, sebeklam! Básně, které jsme měli za nejvzácnější zbytek staré národní poesie, jsou novověký výtvor, chatrným rouchem staročeským oděný od pobloudilého skladatele svého! A poněvadž mnohé z nich jsou pro obsah svůj oblíbeny, zbavme je bezděčného roucha toho a odějme je krojem novočeským, který jim zajisté lépe slušeti bude než ty záplaty ze století XIll.-XV.
Nemíním, že hlasem tím ublížím neb uškodím krajanům svým. Ješto ruk. Kral. není pravým démantem, za který jsme jej pokládali, bude zajisté lépe, když sobě sami pravdu povíme, než aby odjinud kdo přišel a nám pravdu dokázav ještě větší nelibost způsobil.
Škoda, jež nám na jedné straně vzejde tím, že ruk. Kral. a Zelenoh. pozbude platnosti starožitné, nahradí se nám na jiné straně. Neboť omyl náš stran rukopisu těch nehověl pouze marnivosti naší, nýbrž zasáhl mnohem hloub do života národního a do písemnictví českého. Rukopisy ty pokládány byly za čistý pramen dějin, vzdělanosti a řeči české. Proto jim věnováno tolik času a píle, jako žádné jiné památce staročeské literatury. Tím vzešla českému jazykozpytu a dějinám nenahraditelná škoda. Máme asi dvacateré vydání ruk. Kral. i Zelen., a jiné pravé, drahocenné památky našich předkův leží posud ladem! Kdyže se dočkáme správného vydání passionálu, nejstarších žaltářů, Alexandreidy etc. etc.? Kolik drahého času, kolik nákladu strávil jenom ten neblahý spor o pravost řečených rukopisů vedený? Jak ztrpčil poslední léta největšímu jazykozpytci českému Jos. Dobrovskému! A k obhájení falsifikatů pobloudilého žáka jeho posud se velikánu tomu ubližuje a sláva nesmrtelného jména jeho zatemňuje! Kolik ústrků a kyselosti spůsobil tento spor ještě v nejnovější době!
Jestiť svrchovaný čas, aby věc ta konečného rozřešení došla. Pročež přidávám se zde k žádosti mužův povolaných jako Petruševič, Šembera, Jagič a vznáším k slavnému sboru musejnímu snažnou prosbu, aby déle neváhal a rukopisy, jichž pravost se s tak mnoha stran popírá, znalcům v oboru palaeografie osvědčeným vyšetřiti dal. Jsem pevně přesvědčen, že tím pravda neklamně zraku všech se objeví a záhubnému sporu konec učiní.
Když jsem se odhodlal vystoupiti na veřejnost se svým míněním o nepravosti Kral. rukop., obmýšlel jsem rozpravu svou v některém časopise po částkách uveřejniti. Chtěl jsem tak čtenáře na nemilý výsledek své práce znenáhla připravovati. Z toho prvotného úmyslu pochází celý rozvrh, který pak zůstal, když jsem nucen byl, spis ten svým nákladem vydati, ješto mu v časopisech nedopřáno místa.
Nedomýšlím se, by můj spis ve všech částech bezvadný byl. Kdo zná více památek staročeských a důkladněji než já, opraví a vyvrátí snad to neb ono tvrzení mé. Budu mu za to vděčen, když odstraní chyby a objasní některou záhadnou stránku staročeské mluvnice. Za to však prosím, aby též to, co v mém spise podstatného jest, uznáno a konsekvence z toho vyplývající aby umlčovány nebyly.
Konečně budiž mi dovoleno ohraditi se napřed proti způsobu boje, který sobě někteří obhájci L. S. a Kr. ruk. oblíbili.
Jedni z nich přenášejí spor ten s pole vědeckého na národní a politické: kdo s nimi nekluše v pohodlných kolejích od mnoha let vyjezděných, na toho neslušně se obořují, vyhlašujíce jej za nepřítele českého národa, ano za zrádce. Takoví odpůrci ať uváží, že nevědouce stavějí těžko odstranitelné překážky všelikému pokroku a že netušíce co činí oslabují a boří solidárnost národní, an každého, kdo s nimi nesouhlasí, ze středu národního potupně vyhánějí a vyvrhují.
Jiní obhájci L. S. a Kr. ruk. spouštějí se zřetele, že jádro nynějšího sporu je to: zda-li L. S. pochází ze stol. IX.-X. a Kral. ruk. ze stol. XIII.-XIV. Otázka ta, pokud do filologie sahá, může býti rozřešena jen na základě staré češtiny. Kdo se v obraně ruk. Kr. a Zel. odvolává k tvarům a vazbám z XV. stol. aneb dokonce k novějším, ten již tím odsuzuje ony rukopisy pravosti. Podobně kdo k vyložení jistých nemožností v rukopisech těch nucen jest utíkati se k jiným slovanským jazykům, ano až k litevštině a sanskrtu, ten dovede sice o ruk. Kral. a Zelen. učeně psáti, ale otázku o pravosti jejich nepošine ani o píď dále.
V Brně, dne 10. června 1879.

A. Vašek.

Strana 13 až 15:
Rukopisy Zelenohorský a Kralodvorský, též
zlomek evang. sv. Jana jsou podvrženy.

Rukopisu, jejž od r. 1859 nazýváme Zelenohorským, připisuje se stáří bez mála 1000 let, an prý buď na sklonku IX. aneb na počátku X. století sepsán byl. Z té doby nemáme ani jediné písemné památky české, pročež také nevíme, jaká tenkrát byla česká řeč a nemůžeme si ani nejhlubším důmyslem sestrojiti grammatická pravidla pro onu fasi jazyka českého. Avšak porovnavací methodou, položíce za základ jazyk staroslovenský a hledíce k nejstarším tvarům staročeským, jež se nám písemně zachovaly, můžeme se aspoň některých pravidel pro tehdější dobu jazyka českého domysliti. Tak na př. je nepochybno, že nynější adjektivum dívčí mělo tehdáž na konci samohlásku a, a že znělo as dievčia; nemohlo tedy zníti dievčie jak v Lib. soudu čteme, neboť ia nebylo ještě ani v XII. stol. přehlasováno, jak to zřejmě dokazují glosy, teprv minulého roku od p. Adolfa Patery objevené, a staročeská vlastní jmena v listinách se vyskytující. Podobně všichni znalci staroslovanských jazyků uznávají, že o po měkkých souhláskách bylo již v předhistorické době přehlasováno v e a že to pravidlo platí také pro češtinu. Z toho soudíme, že přivlastňovací adjektivum slova vítěz znělo v nejstarší češtině vítězev (ne-li víťazev neb vítezev) a ne vítězov jak v Libušině Soudu čteme. *)

*)  Námitka, že vítěz v jakési staroslovanské památce končí tvrdým [znakem], zde neplatna, poněvadž slovo to v staré češtině má vždy měkké z, tedy původně vitěz.
Tyto a těm podobné tvary dávají vokalisaci Zelenoh. rukopisu až na některé odchylky ráz XIII.-XIV. století a nemožno jej klásti do doby starší. Kdo však rukopis Zelenoh. klade do XIII. stol., již tím samým uznává jej podvrženým, ježto písmo jeho má podobu písemných památek IX. ne-li VIII. stol.
A tak musel jsem i já za pravdu dáti ruskému učenci Petruševičovi, jenž rukopis ten má za podvržený. Již počátek jeho důkladné rozpravy ve Lvovském "Slově" roku 1878 uveřejněný zviklal mou důvěru v pravost ruk. Zelenoh. Od té doby porovnávaje rukopis ten s přesnými památkami staročeské literatury nabyl jsem dostatečných důkazů, že nejen rukopis Zelenohorský, nýbrž i jiné rukupisy od téhož novočeského spisovatele podvrženy jsou.

Kdo na počátku našeho století v jakémkoli úmyslu staročeskou báseň až do IX. neb X. stol. prý sahající padělati se jal, musel bezděky podvržené čestině dáti ráz XIII. stol., poněvádž neměl nic staršího před rukama, čímž by se byl mohl říditi. Ovšem některé tvary mohl si domyslem utvořiti bera za základ jazyk staroslovanský, jehož mluvnice tehdáž od patriarchy slov. jazykozpytu Josefa Dobrovského do veřejnosti připravována byla. Staroslovenštinou mohl podvrhovatel dodati svému výtvoru podobu většího stáří, aniž se tím prozradil, vyjma ten případ, že by pravá památka písemnictví českého z IX.-XII. stol. byla se objevila, která by arciť jeho fikce byla odhalila. Rovněž mohl padělatel přibírati staro- i jinoslovanská slova, ano i nová slova dle analogie tvořiti, aniž se mu bylo báti, že se tím prozradí. Skladatel Zelenoh. rukop. skutečně všech těch pomůcek použil, vzal ze staroslovenštiny slova utr, rub, ideže, se, (stage! aneb se ecce!), u, uný a podobné; z jiných slov. řečí vzal páchati = orati, mutiti = kaliti, naricati = naříkati, rodný = vlastní a jiná; také z vlastního domyslu tvořil slova jako věc ina (výrok, rozsudek), složeniny jako vltuřečný, střebropěný, věkožízný.
Ty a podobné věci mohly sice dáti příčinu k pochybnostem a k podezřívání jeho výtvoru, nikdo však nemohl jej tím usvědčiti. A tak by se učenci snad ještě staletí byli hádali o pravost Libušina Soudu (nehledě totiž k jeho palaeografické stránce, již zůstavujem při své váze), kdyby padělatel nebyl více rukopisů podvrhl, v kterých se neklamné známky nalézají, že jsou dílem jednoho a téhož novočeského spisovatele; a kdyby se nebyl dopustil četných chyb proti staročeské mluvnici. K.
Nad to jsou dvě z jeho děl staročeských (Píseň na Vyšehrad a Libušino proroctví) již za podvržená uznána a tím důkaz usnadněn.
Ačkoli falšovatel za jinoslovanskými tvary a výrazy by se snad ještě dlouho byl tajil, musil se nevyhnutelně prozraditi tam, kde chtěl býti a zftstati českým; předně, že chtěl svým výtvorům aspoň částečně dáti ráz IX.-XI. století, a nemaje vzorů nad XIII. stol. sahajících musil ustrnouti na tvarech, jaké česká řeč jeví v XIII. století; druhé, že se v tak rozsáhlých podvrzích musel nutně dopustiti mnohých poklesků, poněvadž za oné doby nebylo ani staročeské grammatiky ani historického slovníka českého, z kterých by v pádech pochybných byl mohl nabyti potřebného poučení.
Strana 15 až 49:
Důvody podvrženosti.
I.  Nečeské skloňování přívlastkových adjektiv.

Dříve než poklésky podvrhovatelovy vylíčíme, jest nám zmíniti se o nápadné zvláštnosti jeho slohu, kterou ze staroslov. jazyka da své češtiny přenesl: jest to časté užívání substantivného skloňování jmen přídavných. Tak čteme v Ruk. Zelenoh.: sněmy slavny, šíra neba, na Otavě krivě, zlatonosně, Štáhlav chraber, na Radbuze chladně, roda stara, od Otavy krivy, .otně zlatě sědle, světě Vyšegradě, z Dobroslavska chlemca, ot Sázavy ladny, na stol oten, v slavně sněmě, věglasně děvě, vyučeně, plamen pravdozvěsten, s otna zlata stola, rozvaděna bratry, děvě súdně, národ sboren, po železu (což Hanka velmi vhodně doplnil) krutu, po zákonu svatu.
V evang. sv. Jana čteme: dav mnog, dniu slavnu, syn člověč, zrno žitno, v život věčen, dnem slavnem, samégo boga věrna (a snad ještě více jiných).
Skladatel nečiní žádného rpzdílu mezi substantivnými a složenými tvary; klade je v básních jak se mu do verše hodí a v proze jak se právě namanulo.
atd. atd. ... (pokračování)

Filologický důkaz, že Rukopis Kralodvorský a Zelenohorský, též zlomek evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Vácslava Hanky.
Sepsal Antonín Vašek, profesor na slov. gymn. v Brně. Nákladem spisovatelovým. - Tiskem J. Hniličky. V Brně, 1879. V komisí u Dra. Grégra a F. Dattla v Praze. Formát 21 x 13,5 cm. Počet stran II+80.

Knihovna Čsl. společnosti rukopisné  [sign. 18]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná