Ve spojitosti s objasněním výrazu "tetva" je třeba též uvésti
verš 85-88 RZ:
"oba rodna bratry Klenoviča,
roda stara tetvy Popelova,
jenže pride s pleky s Čechovými
v sě že žírné vlasti přes tři řeky" -
Slovo "klen" znamenalo kdysi u nás přední rod nebo kmen. Jazykový
pratvar "klen" uchoval se ryzí ve slovinštině, kde značí "vynikající" a v
Čechách asi byly jako "kleni" označovány rodiny, které pro své zásluhy se
staly jakousi erbovní lidovou šlechtou. (Mimochodem uveďmež, že německý
název "Klingenberg" pro Zvíkov nad stokem Vltavy a Otayy, kde bylo asi také
sídlo Chrudošovo, upomíná ještě na "klen".)
"Klenovič", podobně jako carevič, cesarevič, kraljevič, je název syna
cara, cesara, krále, je zde tedy synem "klena". Chrudoš a Šťáhlav byli
tudíž synové staročeského "klena" a panovnického rodu "Popelů", který se
svými pluky Čechů přišel v tyto úrodné kraje přes tři řeky (Vesera, Odra,
Labe) a s vojskem země dobyl. Bylo-li tomu tak, pak není neoprávněna
domněnka, že "Popel" neznamená vlastní jméno, nýbrž název ve smyslu
uchvatitel, dobyvatel. Tomu by napovídalo zvláště slovinské "popeti".
Právě u RZ bylo každé slovo voleno s velkou obezřetností.
I s k a t i.
Ve 109. verši u slova "iskati" připisuje Flajšhans na
64. str. "Poznámek": "nedoložené, má míti genit., chybně akus." - Proti
tomuto tvrzení, vyslovenému tak rozhodně, musíme především poznamenat, že
"iskati" se všeobecně užívá ve slovinštině, v ruštině a výhradně jen s
akusativem vyskytuje se ve staroslovinských slovnících, jakož i v různých
rukopisech. Dnes známe již čtyři doklady z let 407-1076:
1. Rukopis Jeronýmův - verše 162 a 244;
2. Evangelium Ostromírovo, které bylo napsáno v
letech 1056-1057;
3. "Sborník" (Vostokov) - z r. 1076.
Uvedené časově určené doklady zjistil jen jeden badatel; při větším počtu
našly by se jistě další doklady.
Proč však Flajšhans nevyhledal si slovo "iskati" v Gebauerově "Slovníku
staročeském", nedovedeme si už vůbec vysvětliti. V předmluvě se praví,
že Gebauer shrnul do něho všechny staročeské výrazy až do poloviny
14. století a právě u "iskati" je přesvědčen, že je to slovo
staročeské, staroslovanské i praslovanské. U Flajšhanse je však ještě
r. 1930 "nedoloženo". Jak se však takové slovo, několikráte doložené,
dostalo do "Poznámek" jako "nedoložené", pro to jsou jen dvě možná
vysvětlení: buď postupovaly odpovědné orgány při censuře díla příliš málo
přísně, nebo Flajšhans "Poznámky" nesepsal, nýbrž tento úkol připadl někomu
třetímu, jenž všechny "námitky" od r. 1886 prostě opsal a nikterak se
nesnažil, aby ještě jednou nahlédl do dotyčných slovníků. Jinak je
nepochopitelné, jak se takový spis mohl vůbec dostat do tiskárny, aby se
stal patrně bibliofilskou nebo museální vzácností.
U n i e.
U slova "unie" ve 32. verši RZ praví Flajšhans "nedoloženo a
nemožné". (V předmluvě prohlašuje F., že za "nemožné" pokládá
výrazy, které sice souhlasí s řečí R., avšak odporují jazykovým
skladbám české řeči všech dob a nářečí.) "Unie" vyskytuje se však dvakrát v
Rukopise Jeronýmově - verš 220 - a je tudíž možné. Značí roztomilé,
milované, příjemné. Hanka je ovšem tlumočil jako "krásné".
N a r i c a j e.
U slova "naricaje" (23. verš) dodává F. na 62. str.
"Poznámek": "naricaje", tvar nedoložen, ale možno čísti bez závady
"naríkaje"; forma - aje nezvyklá. F. se zde velice mýlí. Slovo
vyskytuje se v Rukopise Jeronýmově dvakrát jako "naricaet" (verš 519) a
"naricaemi" (verš II. 93) a používalo se tohoto slova kdysi ve
smyslu zavolati, volati.
S t ě.
Ke slovu "sebrastě" ve verši 78 dodává F. na 63. straně
"Poznámek": "sebrastě": stě by bylo "sebrasta", taktéž "sbierasta, dasta";
nebylo rozdílu mezi masc. a fem. Tak chybně i v RK. - Tvrzení, že ve
staročeštině nebylo rozdílu mezi mužským a ženským duálem je tak nehorázné,
že si vše při zcela neobyčejné shodě, kdy právě na citovaném místě jsou
použity oba duály těsně vedle sebe a to: ve verších 78-80 ženský
(sebrastě, sbierastě i dastě) a ve verších 89-90 mužský (smierita,
budeta), nedovedeme jinak vysvětlit, než-li že od dob, kdy Gebauer tápal na
téže bludné cestě, neseznámil se F. se staroslovanským duálem, nýbrž
opakuje prostě starou chybu. Pro tuto námitku nepotřebujeme vůbec datovaných
dokladů, neboť kritik zašel zde do říše nemožností, poukazování na padělání
ukazuje, že R. by byl nemožně padělán, poněvadž doklad o padělání je již v
R. logicky jasně vyvrácen.
T r u t.
Ke slovu "trut" v 36. verši připojuje F. na 62. str.
"P.": "nedoloženo, vyvozeno ze jména Trutnov. Podle Beckovského Poselkyně
(str. 792) r. 1006 zabil Albrecht Trautenberger draka skalního,
kde pak vystavěn Trutnov".
"Trut" je však doloženo již v Rukopise Jeronýmově (773. verš), kde
značí: stráž. Verš: "ideže trut pogubi saň ľutu" znamená tudíž: kde stráž
zahubila lítého draka. A poněvadž "zatrutiti" ve Wittemberském žaltáři
(ze 14. stol.) značí zabíti, neoznačoval "trut" kdysi nic jiného než:
drakobijce, jelikož pojem stráž je příliš všeobecný. Uvedený verš zřejmě se
připíná k všeobecně kdysi známé pověsti a ostatně již ve jméně
"Trautenberger" je staroslovanský "trut" v německém znění. Jak však Kopitar
došel k vyjádření "trut" jako "custodia" z jeho díla "Glagolita Clozianus"
nevysvítá, pouze zdůrazňuje, že Rukopis Jeronýmův má mnoho výrazů, které se
Slovincům již ztratily. Co se týče Hanky, nemohl mu býti r. 1817 znám
výraz "trut", poněvadž až do r. 1836 byl Rukopis Jeronýmův naprosto
nečitelný a pokládán za koptický.
Je však záhadné, že právě Kopitar nepřišel na toto exotické slovo ani v
RZ ani v R. Jeronýmově, ač přece první vznesl proti RZK podezření
z padělání. A stejně udivuje, že Hanka, který se probíral všemi
dosažitelnými starými rukopisy, po celý život na toto zvláštní slovo
"Glagolita Clozianus" nepřipadl, ačkoliv dle tvrzení odpůrců (ještě dnes!)
snesl pro své "padělky" drobty z celého světového písemnictví a ještě
divnější je okolnost, že po 97 let (1836-1933) ani jeden obhájce ani
odpůrce na uvedené slovo nepřišel; můžeme tudíž tvrdit právem, že kritické
bádání po stránce textové u tohoto rukopisu bylo právě se strany obhájců až
do r. 1911 matné; neboť přece nikdy nemohli počítat, že by je snad
odpůrci upozornili na nějaké důkazy pravosti.
Flajšhansovo tvrzení, že slovo "trut" je odvozeno od názvu "města
Trutnov" je zřejmá nesrovnalost, neboť Trutnov dostal teprve r. 1340
městské právo, kdežto pojem "trut" je doložen už roku 407.
Další doklad je v záhadném rukopisném zlomku (Vídeň), jehož text prý
obsahuje starou německou píseň. Rukopis je těžko čitelný, neboť je značně
znečištěn. Místo, které čtou Němci: "trut sunilo ostra stelit" nebo také
"trut saň lutu ostro strelít" - nejde-li zde ovšem o parodii
textu RZ, vypočtenou na mystifikaci - nemůže se ovšem jen tak beze
všeho odmítnout, dokud nebude nic dalšího známo. V "Athenaeu" (1886)
uveřejnil univ. prof. dr. Arnošt Kraus (str. 357-362)
literarné ocenění zmíněného rukopisu, jež zakončuje poznámkou: "Slýchá se v
kruzích zasvěcených, že prý Fejfalík ukolébavku napsal a Zappertovi
podložil. Fejfalík chtěl takto, aby měl analogii pro RK, dokázati, jak
nesnadno je poznati falsum po stránce čistě paleografické. Chtěl prý po
smrti Grimmově žert svůj odhaliti, zatím však sám zemřel před Grimmem. Pro
všeliký případ vepsal do rukopisu jméno objevitele Zapperta -". (Julius
Fejfalík, dvorní knihovník ve Vídni, neslavně známý násilnickým vystoupením
v Národním museu v Praze 13. ledna 1857, kdy se mu podařilo
obejitím musejního výboru drzým způsobem prohlásiti úředně "Jelena" s
"Milostnou písní" za padělky, neboť dokud byl "Jelen" ze 13. století
uznáván za pravý, nemohl být RK pokládán za novodobý výrobek! -
G. Zappert, který musel být rovněž ve Vídni ve službách knihovny,
objevil r. 1852 v jednom rukopise z r. 1435 pergamenový proužek,
jehož text obsahoval na konci několik staroněmeckých slov. Podle písma
zařadil rukopis do 9.-10. století. - Jakub Grimm zemřel
roku 1863.)
M o j i k m e t é.
U verše 56 ("moji kmeté, leši i vladyky") praví F. na
63. str. "P.": "germanismus = Meine Herren", ještě dnes nemožný.
Námitka je pochybená už proto, jelikož kritik se ani nepřesvědčil, co
"kmet" v různých dobách znamenal. Máme však o něm 2 komentáře, časově
od sebe hodně vzdálené. V srbském slovníku uvádí Vuk Karadžič u slova
"kmet" určení: "Tím se rozuměl ve starší době u balkánských Slovanů
významný, inteligentní, zvláště též řečnicky nadaný statkář a vyšší úřad
určoval v každé větší obci tři statkáře za "kmety", jež pak nikdo nesměl
"raskmetiti" - tj. zbaviti hodnosti. Hlavní jejich povinnost byla,
aby se účastnili svědomitě různých porad pro obecné blaho. Jinak však
působili jako rozhodčí soudci při místních sporech, vybírali daně a odváděli
je úřadům. Jejich trestní právo končilo 10 ranami holí".
V mnichovském rukopise: "Fragmentum geographicum de terris Slavorum
saeculi IX", jejž dr. Frant. Přikryl skvěle rozebral letos ve
"Staroslovanských novostech" v "Národní republice", dovídáme se úplně totéž
o existenci "kmeta" (cmetones) oné doby. Praví se tam: "na okresní nebo
zemské sněmy vysílala zádruga svého zástupce - kmeta".
"Kmety" jsme si tedy úplně objasnili. Méně je nám známo o stavu "lechů",
jak u Slovanů severních tak jižních. Není pochyby o tom, že to byli
vojensko-sociální činovníci, kteří se asi rovnali nynějším okresním
hejtmanům, při čemž vojenská hodnost "hejtman" ještě tradičně poukazuje na
nejdůležitější část jejich povinností, tj. chránění a střežení území
jim svěřených. Na Balkáně měli tito funkcionáři také označení "kapetan".
Naši "zemani" se rovnají "kapetánům". Tvořili skupinu malé či zemědělské
šlechty. Na Balkáně i u nás vojensky podléhali větší politické osobnosti
"vojvodovi" a měl-li "vojvoda" zároveň nějakou vyšší církevní funkci, byl v
takovém případě asi zván "vladyka", např. na Černé Hoře. Vojvodóvé a
vladykové tvořili pak "kleny".
Podobně dovídáme se z RZ o postavení "ota". Byl to náčelník čeledi,
který vychovával zbraně schopné muže ("paži") a v případě potřeby doplňoval
jimi stálé vojsko.
Oslovení kněžny nemá tedy žádnou souvislost s germánským středověkem;
právě naopak - odložíme-li na chvíli německá skla - poznáme, že němečtí
"cmetones" byli slovanští "kmeti", němečtí "Suppane" slovanští "župani",
němečtí "Schtaroste" slovanští "starostové" a jdeme-li dále, poznáme, že
Němci neměli a nemají vlastního názvu pro označení "šlechty", neboť jejich
"Adel, adelig" je jen slovinské "odlik, odličen", tj. člověk
vynikající; jsou to vesměs slova, vypůjčená jen od Slovanů.
Sociální zřízení Slovanů na severu i na jihu jsou samorostlá, byla již
od pradávna, tedy nemohla být přejata od Němců.
Zlomek RZ byl kdysi část staročeské vlastivědy, která pokračuje v díle
"Chronica Boemorum". Nutno jen litovat, že Kosmas nebyl muž, který znal
jazykově původní text, jak jsme se přesvědčili při episodě "železu".
Když byly "P." vydány, pokládali jsme za svoji povinnost, obeznámiti se
důkladně s jakostí všech "námitek" v "P.", nežli ke všemu řekneme vážné
slovo. "P." nám potvrzují, co snad jsme jen tušili. Teď teprve máme
notářskou formou podaný přehledný obraz vědecké neschopnosti odpůrců, bez
tohoto podkladu by stěží bylo došlo k závěrečné rehabilitaci R.
Naskytla se nám opravdu vzácná příležitost bíti odpůrce jejich vlastními
zbraněmi.
Č e t n ý.
Ve 152. verši "Záboje" je slovo "četný", k němuž Fl. připojuje
na 42. str. "P.": "v tomto smyslu stč. nedoloženo". Zde běží
však o podivuhodné přehlédnutí, které nás nutí k otázce, kde přestává vážná
věda a kde začíná fraška. Že by "četný" bylo ve stč. "nedoloženo" je
tvrzení, jež ukazuje, že Fl. v chorobném pídění po nových
"námitkách" ztratil již hlavu, neboť "četný" je jako "doložené" uvedeno
již v Gebauerově "Slovníku staročeském". Bylo-li "četný" již r. 1903
"staročeské", tak roku 1930 "zestaročeštělo" ještě o 27 let.
Takovéto námitky nemusí v budoucnu nikoho znepokojovat.
D r n k e t.
Také u "drnket" v 249. verši "Jaroslava" píše Fl. na
23. str. "P" "nedoloženo".
Slovo je však bezpečně doloženo celou rozvětvenou skupinou výrazu ve
slovinštině. Teprve při této "námitce" se vlastně dovídáme, že slova
"drn", které novočeština ve smyslu chvěti se již nezná, ve staročeštině se
užívalo.
Abychom však vystihli původ zmíněného slova, musíme si připomenouti
- jde-li Slovinec na trh koupiti kosu, zjistí nejprve její "drnket" -
tj. sílu jejího chvění. K tomu účelu má kramář připraven vždy velký
křemen. Na křemen se kosou uhodí a poslouchá se, jak dlouho trvá drnčení.
Čím delší je "drn", tím lepší je kosa. Zkoušení říká Slovinec "drnkati" nebo
"drncati".
V R. jde o zvuk střetnuvších se mečů. Uhodí-li ocelový předmět určité
délky o jiný, chvěje se nějakou dobu. K velkému překvapení se dovídáme
při této příležitosti, že německé "dröhnen" je vypůjčeno od Slovanů; třebas
nevyjadřuje tak čistě a jasně zvuk jako slovinské slovo. Slovinec jako
"drn" označuje také bolestné chvění předloktí, když narazíme loketním
kloubem na nějaký tvrdý předmět.
Fl. tvrzení, že prý "drnket" je "nedoloženo" je tedy neudržitelné.
Leč verš 249. ("vznide chrest i drnket ostrých mečev") nám ukazuje
něco velmi zajímavého. Tento verš je ze století 13. a musíme doznat, že
se za těch 6-7 stol. vlastně vůbec nezměnil, srovnáme-li jej s
novoslovinštinou, kdež dnes zní: "vznikne hrest in drnket ostrih mečev".
Zásadní nevšímavost odpůrců vůči slovinštině patrně přivodila, že
vůbec mohl vyjíti Fl. spis, pro domácí vědu tolik ostudný, avšak též
odhalila taktiku odpůrců, jež se soustředila jen k tomu, aby zásadně hledali
nesrozumitelné výrazy tam, kde je nebylo možné najít, neboť jinak by bylo
vyloučeno, aby mohli s takovou kupou "námitek" předstoupiti před veřejnost.
P o g a n ě n i e.
K výrazu "poganěnie" ve verši 101 RZ poznamenána na
64. str. "P." Fl.: "v RZ místo ně - h čteme g jak
bývalo v češtině dříve; vedle toho bylo i v nejstarší době h ve
slovech z němčiny přejatých, jako Herman (již v IX. stol.) atd. Ně,
sloveso haněti, hana, je však z něm. hönen, nyní höhnen, hon (hohn) atd., -
neznělo tedy nikdy ganěti, gana".
Tvrzení, vyslovené s takovou určitostí, není nijak odůvodněné, což se
dovídáme ze slovinštiny. Slovinské "pogan" představuje potupné slovo.
Řekne-li někdo někomu "pogan", dopouští se přečinu "poganění"; ostatně
dnešní čeština zná "pohan, pohaněti". Fl. úplně přehlédl, že RZ je z
doby, kdy se v lidové řeči všeobecně používalo g, tudíž také "pogan,
poganěnie, gamň". Poněvadž však g bylo později vytlačeno h,
právem neužívá již básník "Čestmíra" ve 14. verši "poganěnie", nýbrž
"pohaněnie". Tohle ovšem Fl. nezpozoroval.
Velký zmatek do našeho boje přineslo poznání, že RZ je vlastně
staroslovinská, kdežto RK staročeská památka.
RZ byl sice nalezen v Čechách, líčí výhradně kulturně-historické
poměry staré doby v Čechách, neobsahuje však ani jedno slovo, jemuž by
dnešní Slovinec nerozuměl. Jeho řeč je tudíž z doby před odlukou
staročeštiny od staroslovinštiny.
Vyloženě staročeská památka je RK, který byl sepsán již v řeči po
odluce staročeštiny od staroslovanštiny. Obsahu RK dnešní Slovinec na
mnohých místech už nerozumí.
Tento rozdíl nutno konečně bez obalu přiznat, neboť Miklosich sice
vypočítává v "Lexicon palaeoslovenicum-graeco-latinum" většinu
staroslovinské literatury a pojal do něho její slovní poklad, na jedné
straně bral ohled na Rukopis Jeronýmův, avšak na druhé straně pomíjí RZ.
Byl už ovládán vžitým předsudkem, že RZ je padělek; zároveň s podezřením,
že RZK jsou padělány, padl na celou činorodou slavistiku těžký soumrak; když
měla působiti svým světlem - bylať příliš potlačována různými dvorními
knihovníky a "dvorními slavisty", jejichž temné záměry nejsou ještě
dostatečně objasněny.
P t e n e c.
Ke slovu "ptencem" ve verši 95. RZ podotýká Fl. na
64. str. "P.": "nedoloženo". Ovšem proto, že Fl. se opomenul
přesvědčiti o "ptenac, ptenca" v Stulliho illyrském slovníku. Starší doklad
obsahuje staroslovinská Skotská kronika, kde je psáno: "i proglašajet
zemlju greceškuju jako ptenca", tj. prohlásili zemi řeckou za svobodnou.
R o z h o r a l é.
Na str. 21. "P." dodává Fl. k pojmu "rozharalé" ve
210. verši "Jaroslava": "škrabáno a opraveno nově od Hanky v
"rozharalé", jinak nedoloženo". - Změní-li Hanka původní "rozhoralé" v
"rozharalé" nebyl ještě padělatel, neboť slovu "rozhoralé" sám nerozuměl a
proto tam dosadil slovo vlastního výmyslu. "Rozharalé" je ovšem
"nedoloženo", "rozhoralé", jehož základ je v češtině "rozhořeti", ve
slovinštině "rozgoreti", je však nesporně doloženo.
R o z k a z e n.
Na 5. str. "P." přidružuje ke slovu "rozkacen" (Oldřich) Fl.
poznámku: slovo stč. nedoložené a nemožné od "rozkatiti", slova rovněž
nedoloženého, jakož i základní "katiti se". Námitka je odůvodněna jen tehdy
jestliže se c nečte jako č. Ve slovinštině "rozkačiti se"
znamená "rozzuřiti se".
R o z r o j i c h u - r o z n o j i c h u.
Na 15. str. "P." dodává Fl. ke slovu "roznojichu" z
85. verše (Jaroslava): "n" snad opraveno z "v"; nedoložené a nemožné;
Hanka vykládal rozřítiti. Bylo proto čítáno "rozvojichu".
Všechno jsou fantasie, neboť všechny tyto pojmy odporují smyslu
originálního textu. Slovo "roznojichu" je literárně opravdu neznámo, byloť
špatně čteno místo "rozrojichu". Toto slovo zná však slovinština, kde má
význam "rozrojiti", což také plně odůvodňuje další text, neboť Tataři se
pak rozrojili - rozptýlili. Marešovo čtení "rozrojichu" dle
výzkumů fotografických je jedině správné, neboť jen toto slovo dává
originálnímu textu správný smysl. Že onen obraz tanul skutečně básníkovi
na mysli, dá se vysvětliti tak, že v 95. verši používá znovu slova
"roj".
S b o ž i e m.
Ke slovu "sbožiem" ve 116. verši RZ praví Fl. na str. 65.
"P.": chybně m "s božiem". Zdá se, že kritik je toho mínění, že zmíněné
slovo je vytvořeno z "bog", aniž je s ním v organické souvislosti. Je to
však jen příslovce způsobu utvořené ze slovinského slovesa "sbogati se"
(shodnouti se), které značí srozuměn.
Š ú r e m.
Na 24. str. "P." označuje Fl. výraz "šúrem" z 282. verše
"Jaroslava" za "nedoložený", což může býti jen omyl, neboť je to pouze
příslovce způsobu, utvořené od staršího českého adjektiva "šurý" (šikmo,
napříč). Hanka je psal "šourem" a Miklosich bez udání pramene "šourý".
U o n d a n a.
Ve 62. verši "Ludiše" použit výraz "uondana". Doprovází jej Fl.
poznámkou; "nemožné dobou, místem i významem; ondati stč. =
nč. tentočkovati". - Ve slovinštině však dosud se hojně užívá "vundan"
(vyčerpán, vysílen). Dokud nebylo toto slovo známo z RZ, pokládalo se u
Slovinců za germanismus a nebylo proto asi též pojato do velkého slovinského
slovníku.
V ě č i n a.
Toto slovo z 83. verše RZ dosud nikdo vhodně jazykogeneticky
nevyložil. Na 64. str. "P." poznamenává Fl.: "věčina" (věcina):
nemožné a nedoložené; nč. "většina" je novotvar. Zde dělala se stále
táž chyba, že za základ pro "věčinu" se bralo vždy novočeské "větší", místo
charvatského "vijece" nebo ruského a slovinského "věče", - prastaré slovo
pro shromáždění, zastoupení národa. Správný výklad veršů 83-84
"i věčinu provolati v národ,
v národ k rozsúzeniu na sněm sboren"
musí tedy zníti: a rozhodnutí vyhlásiti národu shromážděnému na sněmu.
"Národem" se zde rozumí všechen lid, s výjimkou kmetů, lechů a vladyků,
kteří věčinu ustavili. Dokud zde tento etymologický výklad nebyl, byla
námitka Fl. oprávněná, nyní však padá, když domnělý základ slova je
úplně jiný.
V t o r e j.
K tomuto slovu dodává Fl. na 63. str. "P.": "tvar i význam
nedoložený a nemožný". Proč ne? Ve slovinštině se druhý den v týdnu jmenuje
"utorek" a ve staroslovinštině je toto slovo rovněž doloženo, např. jako
"vtoré jutro". Srovnej na příklad též ruské "vtorej".
Doslov.
Tak dlouho se chodí se džbánem
pro vodu, až se ucho utrhne...
(Staré přísloví)
Dva důležité a zároveň neobyčejně cenné staročeské rukopisy byly teď
znovu rehabilitovány.
Spravedlivý osud zachoval nám skvělé básnické klenoty z šerého
dávnověku, neboť jsme kdysi měli též své Homéry. Když jsme je nechtěli ani
za více než 100 let podle jejich hodnoty poznat a dokonce časem házeli
po nich blátem, protože nebyly k nim přiloženy křestní listy, přece jim to
ani v nejmenším neuškodilo, protože i když drahokam je umazán, zůstane
přec jen drahokamem.
Přirozeně, že při tehdejším stavu vědy, která nedovedla hned po nalezení
R. všechny nejasnosti vysvětlit a také na poli staré slavistiky nevyorala
žádnou brázdu, vyskytla se totiž témata, která snadno mohla každého přivésti
do pochybností, přes to však nemusila tato krátkozrakost trvat dodnes. Znovu
se nám potvrdila stará zkušenost, že od národních až na vysoké školy se učí
všemu, jen ne samostatnému myšlení a že tudíž se vždy může vytěžit z
nekritičnosti širokých vrstev, vždy s určitými vyhlídkami na úspěch.
Pod dojmem této zkušenosti je nám dosti těžké zastávati myšlenku, že
celý boj o R., který ve svém posledním období se přiostřil, může se
pokládati spíše za novodobou epidemii, která se v mnohém podobala pálení
čarodějnic v 16. stol. Také zde byly zázraky, jen s tím rozdílem, že
onoho středověkého běsnění zúčastnili se pouze lidé s nízkou kulturní
úrovní, kdežto právě naopak - dnešní protirukopisnou horečkou jsou
zachváceni vzdělaní lidé moderního kulturního světa.
Časem však vše přejde a úplné rozjasnění uvítáme se stejnou srdečností,
jako pozdravujeme růži pozdě rozkvetlou s dvojnásobnou radostí.
Ptuj, 1. prosince 1933.
D. Ž.
Davorin Žunkovič: Závěr českého sporu o Rukopisy.
K vydání připravil a z němčiny přeložil František Adámek. Tiskem
Ed. Kalousa v Brně-Husovicích. Nákladem vlastním. 1933.
500 výtisků.
Formát 23 x 15,5 cm. Počet stran 20.
Knihovna Čsl. společnosti rukopisné [sign. 68]
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná