Historie rukopisného sporu

Zatímco o pravosti Rukopisu Královédvorského dlouho nikdo nepochyboval, námitky proti RZ byly vzneseny hned po jeho nálezu. Dobrovskému bylo podezřelé, že se v textu RZ vyskytuje jméno Čech a krom toho mu nejprve nebyl předložen originál, ale neumělá napodobenina, kterou nazval mazanicí a pravděpodobně ji za originál považoval. Ohledy na osobnost Dobrovského byly příčinou, že RZ nebyl vydán doma, ale nejprve v Polsku, pak v Rusku. Nicméně na obranu RZ vstoupil do polemiky s Dobrovským Alois Svoboda. Po Dobrovského smrti pak v roce 1840 vydali Palacký se Šafaříkem vědecký spis Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, v němž odpověděli na námitky Dobrovského a prezentovali chemický a mikroskopický rozbor Augusta Cordy, jenž svědčil pro velké stáří RZ.

Kuhův proces.
První velký útok na RK se udál v roce 1858 kdy byl v časopise Tagesbote aus Böhmen publikován anonymní článek Literärische Lügen und paleographische Vahrheiten, v němž byl RK prohlášen za falzum a jeho nálezce Václav Hanka za autora. Ten na radu Palackého žaloval redaktora Kuha pro urážku na cti. Soudní proces přešetřil nálezové okolnosti nejen RK, ale i RZ a uznal redaktora Kuha vinným. Tento útok na Rukopisy byl inscenován rakouskou policií.

Další významnější útoky proti pravosti Rukopisů povstaly až po smrti Palackého. Zprvu byl napadán jen RZ, později i RK. V roce 1879 vydal A. Vašek spis Filologický důkaz, že rukopis Kralovodvorský a Zelenohorský, též zlomek Evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Václava Hanky. Na obranu pravosti Rukopisů vystoupil proti Vaškovi a Šemberovi brněnský archivář Vincenc Brandl a znalec folkloru F. Bartoš. Z pražského prostředí vzešly obranné statě od Josefa Jirečka, Ignáce Maška a Jana Gebauera.

Velké rukopisné boje 1886
Největší kampaň proti Rukopisům vypukla v roce 1886, kdy se do sporu zapojil Prof. Masaryk a poskytl odpůrcům časopis Athenaeum, jehož byl redaktorem. Sám také vystoupil proti Rukopisům s argumenty z mnoha vědních oborů. Od estetiky, přes paleografii, textologii, botaniku až po sociologii. Nicméně dnešní ctitelé Masarykova díla připomínají spíše Masarykovu odvahu, nežli vědeckost. Dokazování padělanosti Rukopisů spočívalo především na Janu Gebauerovi, jenž změnil svůj původní názor na autentičnost textu. Nyní vytýkal Rukopisům některá slova a slovní tvary jako nemožné. Hlavně však zdůrazňoval, že některé odchylky se shodují s chybami Hankovy gramatiky a právě tyto shody (koincidence) považoval za důkaz padělanosti Rukopisů. Sám prohlásil, že všechny jazykové odchylky by se daly vysvětlit, nebýt těch " nešťastných" koincidencí s Hankovou gramatikou. Jan Gebauer požadoval též provedení chemických zkoušek. Při tom prohlásil, že podřídí svoje pochybnosti filolofické, pokud chemie dokáže nepochybně starobylost Rukopisu a že pro výklad jazykových odchylek bude hledat vysvětlení jiná.

Chemickým zkoumáním byli pověřeni dva universitní profesoři Antonín Bělohoubek a Vojtěch Šafařík (syn P. J. Šafaříka). Oba nezávisle dospěli ke zjištění velkého stáří RK. Ještě před zveřejněním jejich zpráv zpochybnil je Gebauer sdělením, že chemické zkoušky v principu nemohou prokázat pravost a že objevem novodobého barviva v iniciále N prokázaly naopak padělanost RK. Gebauer tak usoudil dle předběžného sdělení Bělohoubkova, že v iniciále N byla zjištěna berlínská modř. Neuvážil však další okolnosti tohoto nálezu z nichž plyne, že berlínská modř byla zanesena do iniciály až při pozdější restauraci. Proti pravosti Rukopisů vystoupil též historik Jaroslav Goll spisem Historický rozbor básní rukopisu Královédvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava. Goll se později distancoval od radikalismu tzv. politických realistů v čele s Masarykem a Herbenem a stal se reprezentantem umírněnějšího křídla tzv. vědeckých realistů. Hájil právo vědecké kritiky na obranu Rukopisů. Předpověděl, že vědecký spor dlouho potrvá a nepodepsal tzv. silvestrovský manifest, kterým měl být spor definitivně uzavřen pro jakékoli další přezkoumání.

Obranu v té době představovali zástupci starší generace. W.W Tomek, Jirečkové, Martin Hattala a nejproduktivnější historik Josef Kalousek, jenž pohotově čelil jazykovědným námitkám Gebauerovým a rozpoznal mnohé nedomyšlenosti argumentace Masarykovy. Obránci ale trpěli nesvorností. Publikovali především ve Vlčkově Osvětě a v Časopisu Českého Muzea. Krom diskuse v odborných časopisech věnovala rukopisnému sporu pozornost žurnalistika, která však trpěla nadměrnou nervozitou a přehlušila odborný dialog.

Závěr velkých bojů. Po zahájení Masarykových jednání o vstup do mladočeské strany, utichly náhle spory o Rukopisy. Zúčastnění odborníci žili v přesvědčení, že každý obhájil svou věc. Rozhodující akt v neprospěch Rukopisů byl administrativní povahy. Na podnět A. Krause rozhodlo Gautschovo ministerstvo vyučování o jejich přeřazení z literatury středověké do lit. národního obrození. Posledním hřebem do rakve Rukopisů byl "objev" tzv. kryptogramu Hanka fecit (Hanka udělal), který oznámil Ladislav Dolenský v Listech filologických roku 1899. Klam Dolenského vyšel najevo až roku 1911, když se Slovinec Žunkovič chtěl o této skutečnosti přesvědčit na vlastní oči. V témže roce archeolog Píč předložil RK k posouzení předním paleografům v západní Evropě a následně publikoval článek Rukopis Královédvorský před mezinárodním fórem paleografů skvěle obstál. Vysloužil si jen přehlížení a úsměšky. Skončil sebevraždou. Následovalo prohlášení 52 realistických učenců (tzv. silvestrovský manifest) o tom, že rukopisný spor je vyřešen a uzavřen.

V roce 1927 vystupuje na obranu Rukopisů dvojnásobný rektor KU vědec a filosof František Mareš. Jeho úsilí povzbudilo řadu dalších obhájců a vyústilo posléze v založení Československé společnosti rukopisné v roce 1932. Celkem slibný vývoj směřující k rehabilitaci Rukopisů byl zastaven až Němci.

Po válce se snahy o rehabilitaci Rukopisů setkaly s nepochopením u nových představitelů vědy a kultury. V padesátých letech byla pod nátlakem zrušena Česká společnost rukopisná.

K oživení rukopisné otázky došlo v roce 1967, kdy byl Kriminalistický ústav pověřen zkoumáním doby vzniku RK a dalších rukopisů. Významnou roli zde plnil spisovatel Ivanov. V roce 1969 vychází péčí Akademie věd sborník RKZ -- dnešní stav poznání. Nepřinesl téměř nic nového. Jedná se spíše o kompilaci dosavadních názorů obhájců a odpůrců, jimž se dává vždy za pravdu. Do sborníku nebyla zahrnuta problematika hmotného průzkumu Rukopisů. V té době usiluje obrana o publikování svých prací. Odmítání je odůvodňováno tím, že je třeba vyčkat vydání Protokolů z hmotného průzkumu. Kriminalistický ústav se ale distancoval od práce tzv. Ivanovova týmu, který v jeho laboratořích Rukopisy zkoumal a nedoporučil Protokoly k tisku.

Po listopadové revoluci počínají vycházet v nakladatelství Neklan samizdatové práce jazykovědce Enderse. Obrana současně žádá Kriminalistický ústav o zpřístupnění Protokolů o hmotném průzkumu, aby mohla zaujmout stanovisko ke sdělením, která byla masově rozšířena prostřednictvím literatury faktu. Protokoly konečně vycházejí ve zkrácené podobě ve Sborníku Národního muzea v roce 1994. Teprve tím jsou dány předpoklady pro jejich kritické zhodnocení. A již v roce 1996 vychází s podporou ministerstva kultury polemický spis Fakta o Protokolech RKZ od autorské dvojice Urban -- Nesměrák, v níž je ukázána neprůkaznost Protokolů. Ve Sborníku Národního muzea vychází studie Prof. Daneše z Takomské univerzity, jenž klade vznik Rukopisů k roku 1500. Odezva představitelů oficiální vědy se dosud nedostavila.


©  Česká společnost rukopisná