J. Gebauer: Chemische und mikroskopische Prüfung der Königinhofer Handschrift. Archiv für slavische Philologie (Berlin) 10, 1887, str. 151 - 167. Laiske 453
Překlad:
Chemické a mikroskopické zkoušky Rukopisu královédvorského
Rukopis královédvorský (RK) byl také chemicky a mikroskopicky zkoumán. Výbor českého Muzea vytvořil k tomuto účelu komisi, jíž předsedal prof. Tomek a k níž jako členové náleželi pánové Vojtěch Šafařík, profesor chemie na české univerzitě, a Antonín Bělohoubek, profesor chemie na české technické vysoké škole, a kromě toho také někteří neodborníci, mezi nimi také já.
Prof. Šafařík v jedné dřívější komisi protokolárně prohlásil, že chemie není v stavu, najít a rozhodnout to, co kritici požadují (totiž: zda je RK – a stejně tak rkp. Zelenohorský – asi 70, nebo asi 500 a více let starý, viz Athenaeum III. 379 a 380). Jeho posudek o později provedených zkouškách RK nebyl ještě zveřejněn.
Prof. Bělohoubek prozkoumal RK velmi důkladně, výsledky svých zkoušek podrobně vylíčil a vyhlásil v sezeních komise (1., 6. a 18. prosince 1886 a částečně také 26. února 1887) a učinil je také předmětem veřejné přednášky (24. března t. r.). Obsah této přednášky je zároveň obsah (poněkud změněný) jeho posudku, odevzdaného v muzejní komisi, a stal se v hlavních věcech známý nejširším kruhům díky dennímu tisku (např. pražská „Politika“ z 26. března 1887).
Byl jsem, jak řečeno, člen muzejní komise a vzhledem k předmětu, o který se jednalo, laik. Rozuměl jsem věci jen potud, jak mě nechal porozumět můj laický rozum a mé reminiscence ze školního vyučování chemie. Abych mohl posoudit, eventuelně kontrolovat, zkoušky odborníků z komise, musel jsem si v komisních sezeních pečlivě poznamenávat vše, co se mi zdálo nějak důležité, a musel jsem pak vyhledat jiné odborníky, abych se zeptal na jejich názory. Z výkladů a poučení, obdržených od těchto mužů, vychází vše, co předkládám v následujících řádcích a co přesahuje vědění a chápání laika.
Chci ukázat:
| I. | že není uvěřitelné, že by chemie a mikroskopie byla v stavu zjistit a ukázat o podezřelém rukopise, že je starý a pravý; | |
| II. | že právě provedené chemické a mikroskopické zkoušky RK nenašly a nedodaly žádný důkaz pro jeho pravost; a | |
| III. | že tyto zkoušky naopak zmnožily svědectví hovořící proti pravosti RK |
Není uvěřitelné, že by chemie a mikroskopie byla v stavu zjistit a ukázat o podezřelém rukopise, že je starý.
Dejme tomu, že máme před sebou podezřelý rukopis, tj. rukopis, který předstírá, že je několik staletí starý, který však podle určitých znaků může být také nově vyrobený. Nebo přejděme od této všeobecnosti ihned k našemu konkrétnímu případu:
máme před sebou RK;
ten předstírá, že pochází ze XIV. století, může však být podle určitých znamení také nově vyrobený (tj. ne dlouho před svým zveřejněním r. 1817), - je tedy podezřelý;
chemie a mikroskopie má rozhodnout. –
Chemik (a mikroskopik, toho nechť rozumíme vždy zároveň) nemůže dosáhnout nějakého výsledku jinak než pomocí srovnání, srovnávacích zkoušek, a k tomuto účelu by nevyhnutně potřeboval dvojí rukopisy, a to: rukopisy druhu A, tj. staré (pocházející asi z XIV. století), - a rukopisy druhu N, tj. nové (pocházející z doby okolo r. 1817); - obojí rukopisy by však měly být zároveň druhu K, tj. měly by kromě stáří ve všem ostatním, řekněme v látkovém vztahu (v nejširším smyslu) souhlasit s RK, tedy: obojí psané na starém, asi 500-letém pergamenu1 , jako RK; obojí psané stejným inkoustem a stejným způsobem, jako RK; atd. Krátce řečeno: chemik by ke svým srovnávacím zkouškám nevyhnutně potřeboval dvojí rukopisy: jedny druhu KA, druhé druhu KN, - oba druhy odlišné pouze stářím (A a N), jinak ovšem ve všem ostatním (K) mezi sebou a s RK stejné.
Jen kdyby měl chemik k dispozici tyto oba druhy, mohl by provádět srovnávací zkoumání a snad zjistit: že při jedné určité zkoušce rukopisy druhu KA dávají výsledek A, oproti tomu rukopisy druhu KN jiný výsledek N. Výsledek A by pak považoval za znak starého, N naopak za znak novějšího původu rukopisu. S tímto nálezem by pak mohl chemik přikročit ke zkoumání RK: podrobil by jej stejné zkoušce, a podle toho, zda by při tom dala výsledek A nebo N, prohlásil by jej za starý, nebo za nový.
Otázka: Má chemik takové rukopisy druhu KA a KN k dispozici?
Odpověď: Ne!
Tedy nemůže srovnávat, nemůže srovnávacími zkouškami zjistit, co je u písma znakem 500-letého a co znakem jen 70-letého stáří, - a pokud to nezjistil a neví, nemůže ani u RK zkoumat stáří písma.
Rukopisy druhu KA a KN jsou ke srovnávacím zkouškám RK nevyhnutně nutné. Avšak nemáme je, nebo alespoň v současnosti nejsou k dispozici, zejména rukopisy druhu KN. Někdo však chce přesto srovnávat a zkoumat a chce si tím vypomoci, že chybějící druh KN nahradí druhem VN (tj. rukopisy psanými cca. r. 1817, ale z látkové stránky K odlišné od RK). Bude výsledek zkoušek spolehlivý? Vůbec ne! Chemik zkoumal v tomto případě KA a VN a u KA nalezl výsledek A, u VN výsledek N; druhy KA a VN nejsou však odlišné pouze svým stářím (A a N), ale také látkově (K a V); chemik tedy nemůže tvrdit, že různé výsledky A a N je nutné připsat pouze různému stáří, - neboť nemůže vyvrátit námitku, že rozdíl ve výsledku A a N nepřivodilo různé stáří, ale látková odlišnost K a V. A přistoupí-li pak chemik s tímto nespolehlivým nálezem ke zkoumání RK a vyplyne-li zde výsledek A jako u druhu KA, nemůže opět tvrdit, že RK musí být kvůli tomuto výsledku 500 let starý, neboť opět nemůže vyvrátit námitku, že rukopisy, které jsou látkově = K, se mohou ve stáří 70 let chovat chemicky (a mikroskopicky) stejně tak, jako ve stáří 500 let. –
Pak je pro mě neuvěřitelné, že by chemie (a mikroskopie) v RK – a vůbec v nějakém podezřelém rukopise mohla najít znaky, které by dokázaly, že rukopisy jsou staré a pravé.
Oproti tomu je samozřejmé, že chemie a mikroskopie mohou dokázat nepravost padělaného rukopisu, jestliže rukopis obsahuje materiální a zjevné znaky padělání a jestliže jsou chemikové a mikroskopikové dostatečně vybaveni k rozeznání těchto znaků. –
Právě uzavřené chemické (a mikroskopické) zkoušky RK nepřinesly žádný důkaz pro pravost jeho textu.
Pan prof. Bělohoubek tvrdí, že takový důkaz – nebo dokonce řadu takových důkazů – našel. Říká to – ne zcela, ale přece téměř výslovně – ve své přednášce z 24. března t. r., která je, jak řečeno, poněkud změněný výtah z jeho odborného posudku v komisi. Chci zde pana B. vyvrátit.
Jeho přednáška, resp. jeho posudek v komisi obsahuje mnohé, co žádným způsobem nesouvisí s naší otázkou pravosti a čeho žádný vážný kritik nedbá. Pan B. hovoří rozsáhle např. o rozměrech pergamenových listů, linkách, písmenech, hovoří o vpichách, nalézá a oznamuje, že vpichy jsou trojúhelníkové, řádků většinou 33 na stránce, písmena jsou 3 až 21 mm vysoká, že malý formát a malé písmo RK nejsou bez příkladu, že byl RK možná napsán na Moravě a teprve později přenesen do Čech atd. atd. To jsou všechno věci, které jsou pro nás bez ceny a které proto smíme ignorovat.
Zabývat se musíme oněmi body v přednášce a posudku pana B., které obsahují skutečnou argumentaci, a to jsou následující:
1) Pan B. prozkoumal písmo RK mikroskopicky a zjistil, že vypadá tak, jako písmo starých rukopisů (z XIV. stol.) a ne jako písmo nových rukopisů (asi 1817); proto by měl být RK starý. – Tato zkouška je však nedostačující a soud na ní založený je neplatný, protože pan B. nesrovnával RK také s rukopisy druhu KN, a proto nemůže vědět, jak písmo tohoto druhu vypadá pod mikroskopem, a nemůže tvrdit, že RK vypadá jinak, než KN (z doby cca. 1817). Názorněji to ukáže příklad. Pan B. dostane do ruky portrét – ne nějakou věrnou fotografii, ale jiný portrét, poněkud věrný a poněkud nevěrný, jako portréty obvykle bývají – podívá se na něj a vysloví mínění, že je to portrét nebožtíka Matěje Nováka. Jiní mu namítají, že tento portrét by mohl být podle určitých znaků spíše portrét mladšího Václava Nováka, bratra Matějova; pan B. tohoto Václava Nováka nikdy neviděl a tedy ho nezná; otázka: odváží se pan B. tvrdit, že jemu předložený portrét není portrét Václava Nováka, jemu zcela neznámého? Jistě ne! A proto se také nemůže odvážit tvrdit, že písmo RK vypadá jinak než písmo KN, tj. jinak než písmo psané cca. r. 1817 na starý (asi 500-letý) pergamen (stejným inkoustem jako RK), - neboť o vzhledu tohoto písma pan B. neví stejně tak nic, jako neví o vzhledu řečeného Václava Nováka.
2) Pan B. se pokusil písmo smýt vodou a zjistil, že písmo nově vyrobených imitací se dá smýt, písmo starých rukopisů naopak ne; písmo RK se při tom chovalo jako písmo starých rukopisů, a to by bylo také svědectví pro stáří a pro pravost RK. – Tato zkouška je však nesprávná a soud na ní založený je neplatný:
a) z téhož důvodu, jako sub 1), totiž proto, že pan B. nezkoumal stejným způsobem také rukopisy druhu KN a nesrovnával s nimi RK.
b) pan B. tvrdí, že „nové rezavé písmo je ve vodě rozpustné2“ ; někdy snad, zpravidla však ne, - mám nově vyrobené imitace (s rezavým písmem, duběnkovým inkoustem na starém pergamenu), jejichž písmo se nedá vodou žádným způsobem odstranit, a konstatoval jsem to v sezení komise dne 26. února t. r.;
c) pan B. přiznává sám, že se mu tato zkouška zdá být „ne zcela spolehlivá“; zkoušky, které jsou „ne zcela spolehlivé“, jsou pro nás bez ceny.
3) Rezavé písmo starých rukopisů, potřené koncentrovanou kyselinou octovou, se nerozpouští a po několika dnech ztmavne; písmo RK dává tentýž výsledek; naproti tomu se podle tvrzení p. Bělohoubka stávají „všechny padělky a všechny rukopisy, pocházející z tohoto století, s rezavým písmem bledší“. To by bylo třetí svědectví pro stáří a pravost RK, - je to však opět zkouška nesprávná a soud o ni opřený je neplatný:
a) opět ze stejného důvodu, jako sub 1) a 2a);
b) protože není pravda, co pan B. tvrdí o „rukopisech, pocházejících z tohoto století, s rezavým písmem“, totiž že „všechny“ se stávají kyselinou octovou „bledší“. Nechal jsem ke svému poučení dvě nově vyrobené imitace (s rezavým písmem atd., jako výše) podrobit stejné zkoušce, a výsledek byl přesně stejný, jaký chce mít pan B. jen u starých rukopisů. Přivedl jsem na to řeč v sezení komise 20. února t. r. a předložil jsem imitace, vyrobené k mému poučení a zkoušené způsobem pana B., - a zároveň jsem vysvětlil, proč písmo tmavne; neděje se to chemickým působením kyseliny octové, ale čistě mechanickou cestou: starý pergamen (bez křídového nátěru) se scvrkává, rezavožluté tahy písma se v důsledku toho zdají tmavší.
4) Dále rozpustil pan B. vanadan ammonatý ve vodě, zkoumal tímto roztokem rezavé písmo RK a dále starých rukopisů a nových imitací a tvrdil, že zjistil, že písmo starých rukopisů potřené tímto roztokem po 2-3 dnech tmavne, písmo nových výrobků zůstává stejné a že se při tom písmo RK chová stejně, jako písmo starých rukopisů. Na to chci především poznamenat, že pan B. původně touto zkouškou docílil něco zcela jiného, než co nyní předkládá za nález. Jednalo se mu totiž o to, jestli inkoust, od něhož pochází rezavé písmo RK, obsahuje tanin nebo ne; ztmavnutí písma při této zkoušce považoval za pravděpodobné (ne jisté) znamení, že zkoumaný inkoust byl duběnkový. Nechal jsem se poučit, že se pan B. mýlí; ztmavnutí písma dokazuje, že inkoust obsahoval železo, ne však, že byl duběnkový. Také tuto věc jsem přednesl a objasnil v sezení komise 26. února. V důsledku toho upustil pan B. ve své přednášce 24. března t. r. od dřívějšího výkladu této své zkoušky a předložil nový, podle kterého ztmavnutí písma má podávat čtvrté svědectví pro stáří a pravost RK, - znovu nesprávné a neplatné:
a) z důvodu uvedeného již několikrát sub a), a
b) protože není pravda, že rezavé písmo nově vyrobených imitací při této zkoušce zůstává nezměněné; stává se stejně tak tmavým, jako stejné písmo RK a starých rukopisů, - důkazy toho jsem předložil ve zmíněném sezení komise.
5) Pan B. omývá rezavé písmo (pergamenového rukopisu) destilovanou vodou, osuší pak omyté místo a potře je zředěnou kyselinou solnou (zředění 1:1); tu nechá působit půl minuty; pak odstraní kyselinu solnou tím, že místo znovu omyje vodou a znovu je osuší; místo se zdá být vyluhované, písmo zmizelo; pak je pokape žlutou krevní solí a tvrdí, že působením tohoto prostředku vyluhované písmo starých rukopisů opět ožívá a objevuje se (v modrozeleném nebo podobném zbarvení), že naopak u nových rukopisů písmo „nikdy“ neožívá a „nikdy víc“ se neobjevuje, což má zejména platit s „plnou určitostí“ pro rukopisy z XIX. století. RK dává při této zkoušce stejný výsledek jako staré rukopisy, a proto má být, ba musí být starý. To je páté a poslední svědectví pana B. pro pravost RK. Byl by to pádný důkaz, - je však opět – a znovu jeho zkouška nesprávná a jeho úsudek, na ní založený, je neplatný:
a) z důvodu stále se opakujícího sub a)
b) kromě toho tvrdí pan B. neprávem, že na nových rukopisech písmo „nikdy“ neožívá a „nikdy víc“ se neobjevuje; nechal jsem se přesvědčit množstvím zkoušek, že pan B. nemá pravdu; některé z těchto zkoušek provedl pan B. před mýma očima a výsledek, nepříznivý pro své teorie, sám nahlédl a přiznal; jednou zkoušel jednu nově vyrobenou imitaci (s rezavým písmem atd., jako výše), nechal kyselinu solnou působit ne 30, ale dvakrát 30 sekund, a písmo, které by podle jeho teorie už nemělo znovu oživnout, protože bylo staré jen několik dní a ne několik století, a které by o to méně nemělo oživnout, protože nebylo louženo pouze 30, ale dvakrát 30 sekund, - písmo po použití žluté krevní soli přesto oživlo; jindy prováděl pan B. před mýma očima malou řadu takových zkoušek a nalezl výsledek pro svoji teorii „částečně příznivý, částečně nepříznivý“; pan B. přiznává to všechno a jeho přiznání je částečně protokolárně zaznamenáno, částečně jím samým písemně vyjádřeno; nyní je otázkou: platí v chemii za správnou teorie, která je experimenty částečně potvrzena, částečně vyvrácena? jistě ne! a proto je také tato zkouška pana B. nesprávná a důkaz, na ní vystavěný, o pravosti RK je neplatný. –
To jsou mně známé zkoušky a výsledky zkoušek, podniknuté panem B. Pan B. míní, že jimi dokázal stáří a pravost RK. Toto jeho mínění je však mylné, - pan B., jak ukazuje zde daný výklad, nebyl s to přinést důkaz pravosti RK.
Co prozkoumal a nalezl druhý komisní odborník, pan prof. Šafařík, ohledně RK, bylo přáteli RK dosud ponecháno bez povšimnutí, a smím to proto také přejít. Zpráva ředitele, přednesená 16. ledna t. r. na výroční schůzi českého Muzea, sděluje, že chemické zkoumání v RK nenalezlo nic, co by nebylo ve shodě s nepochybně pravými starými rukopisy, a odvolává se při tom na oba komisní odborníky, tedy také na pozorování, provedená prof. Šafaříkem. Doplňuji toto sdělení a prohlašuji, že ani pan Š. nenalezl nic, co by mohlo být důkazem pro pravost RK. Ostatně připomínám protokolárně daný výrok Šafaříkův, který jsem uvedl výše a zde opakuji: že chemie není v stavu nalézt a rozhodnout, co kritikové požadují (totiž zda je RK asi 70, nebo asi 500 let starý). –
Tedy současné zkoumání RK, provedené pány B. a Š. nenašlo a nedodalo žádný důkaz pro pravost tohoto rukopisu, a tento výsledek je aposteriorické potvrzení toho, co se tvrdí výše v prvním odstavci a priori.
Dokud nejsou k dispozici žádné rukopisy druhu KN, nelze ze strany chemického zkoumání pro podezřelý rukopis druhu RK, i kdyby byl starý a pravý, očekávat žádný jistý a příznivý výsledek. Mohlo by se zdát, že by takový výsledek mohl být přece docílen, i bez KN, zdokonalením současných zkoušek. Pochybuji o tom. Připusťme, že zkouška pana B. popsaná výše pod 5) bude tak zdokonalena, že přesně rozliší pergamenové rukopisy ze XIV. století a z doby kolem r. 1817, ba že také s jistotou rozezná záměrné a teprve před krátkou dobou zhotovené imitace (s rezavým písmem, duběnkovým inkoustem, na 500letém pergamenu); to vše nebude stačit k prozkoumání RK; v nejpříznivějších případech se ukáže:
1) že RK dává jiný výsledek než imitace; z toho vyplyne, že je starší než imitace, zhotovené pro srovnávací zkoušku před krátkou dobou, - ne však, že je starší než 70 let;
2) ukáže se, že RK dává jiný výsledek než rukopisy z doby kolem r. 1817; z toho však nebude plynout, že je starší než z této doby (cca. 1817), protože zkoumané rukopisy byly sice z doby kolem r. 1817, ale ne druhu KN;
3) ukáže se, že RK dává stejný výsledek jako staré rukopisy asi ze XIV. století; z toho však ještě nebude plynout, že také on musí pocházet ze XIV. století, protože je možné, že rukopisy druhu KN (z doby cca. 1817) by dávaly stejný výsledek. -
Současné chemické zkoumání zmnožilo svědectví, hovořící proti pravosti RK.
1) Zjistilo, že 18/16 (tj. strana 18, řádek 16) je nutné číst bodro?t tj. bodrost; bodrost alacritas je však tvar vypůjčený z ruštiny (česky by muselo slovo znít bedrost), a takové výpůjčky ve staročeštině nebyly, ty jsou obvyklé jen v nové češtině.
2) Pan Bělohoubek nalezl a konstatoval, že iniciála N (ve slově Neklan, s. 14) je namalována berlínskou modří. Berlínská modř byla však objevena teprve roku 1704, a proto je v RK nevyvratitelným důkazem moderní manipulace. Pan B. nachází pod modrou vrstvou zelené a červené stopy a usiluje je vyložit jako zbytky staré malby, naopak nynější vrstvu berlínské modři jako restauraci provedenou v XVIII. nebo XIX. století; to jsou domněnky, které u pana B. svědčí o velké benevolenci, pro vážnou kritiku jsou však bez ceny.
3) Dále chemie při současném zkoumání – aniž by chtěla - pomohla najít další svědectví proti pravosti RK, která jsou pochopitelná i každému laikovi, a proto velmi mnoho váží jako argumenta ad hominem. Tato svědectví se nalézají na prvních dvou listech RK, od nichž je svislými řezy větší část odříznuta, takže zbyly jen úzké proužky listů. První proužek tvoří nyní 1. a 2., druhý 3. a 4. stranu RK. Řádky, na nich se nacházející, jsou fragmentární, pouhé kusy řádků, a měly působit dojmem, že listy byly před rozříznutím popsány celými, přes celou stranu probíhajícími řádky. Při tom jsou však následující věci nanejvýš nápadné:
a) Slovo často není celé, ale mezi jeho vadným koncem a linií řezu je dost místa, aby tam mohlo a mělo stát ještě jedno písmeno nebo alespoň jeho kus, a místo je prázdné. Např. 1/17 (tj. 1. strana, 17. řádek) čteme hl; písmo jde směrem k linii řezu; slovo není celé (jeho pokračování by mělo být -a?a), je na konci přerušené; mezi jeho posledním písmenem a linií řezu je tak prostorné místo, že by zde mohla stát ještě část následujících písmen (a?a...), ba měla by stát, protože jinak nikde v RK nejsou mezery mezi jednotlivými písmeny jednoho slova tak velké; toto místo je však prázdné a nebylo zde, jak ukázalo chemické zkoumání, nikdy nic napsáno. Podobné nalézáme ještě několikrát.
b) Rozumí se samo sebou, že oba svislé řezy by měly zasáhnout opravdu mnoho řádků tím způsobem, že by rozřízly některé z jejich písmen. Řádek je asi 55 milimetrů dlouhý a obsahuje průměrně 36-38 písmen (podle Vrťátka 36-47 písmen, úvod k fotografickému vydání, s. 6), z nichž většina zaujímá více než 1 mm prostoru (např. m je široké 2 mm, n 11, nu 3 atd.), takže mezery mezi jednotlivými písmeny téhož slova vycházejí velmi úzké. Zkusme tu věc a vezměme faksimili jedné stránky RK, nebo pokud ji nemáme, vezměme sloupec s 33 řádky (tj. kolik má jedna strana RK řádků), s tak hustým tiskem, že je na 55 mm přibližně 36 písmen, veďme opravdu mnoho svislých řezů a spočítejme vždy rozříznutá písmena; ukáže se, že při každém řezu je větší počet řádků, kde řez šel skrz písmeno, než počet řádků, kde řez procházel mezerou mezi písmeny. Na obou proužcích RK nalezneme naproti tomu na s. 2 při nejpřesnějším počítání jen 3 a na s. 4 jen 2 rozříznutá písmena (od s. 1 a 3 chceme zatím odhlédnout); tj. 66 rozříznutých řádků skýtá celkem jen 5 rozříznutých písmen – případ, který by se měl podle počtu pravděpodobnosti vyskytnout mezi 8 biliony případy sotva jednou (srov. Athenaeum IV, 204; zde se ve prospěch RK připouští, že mezery mezi jednotlivými písmeny jsou v řádku stejně tak velké, jako je průměrná šířka písmena.
c) Na s. 2 začíná řádek 20 skupinou písmen, která je čtena „liuhem“, méně pravděpodobně „linhem“. Toto „liuhem“ resp. „linhem“ by mělo být buď slovo, nebo konec nějakého slova; není to však v češtině ani jedno ani druhé, - je to řada písmen, která by se v psaném českém slovu nikdy nemohla vyskytnout.
Všechny zvláštnosti, které skýtají proužky, je třeba vysvětlit buď jako náhodu, nebo přijetím padělanosti.
Jako náhodu, - vlastně jako řadu zvláštních náhod. Pomysleme jen, co by zde všechno náhoda měla dovést:
Písmo je v RK všude husté, velmi husté; prázdné a nepoměrně velké mezery mezi jednotlivými písmeny téhož slova se nikde nevyskytují; - jen na prvních dvou listech bylo náhodou několik takových větších mezer;
Na straně 1 byly dvě takové mezery (1/2 otstu- a 1/17 hl-); mohly by být spojeny linií, vedenou svisle k řádkům, uprostřed však trochu zoubkovanou; - na straně 2, tedy na protější straně téhož prvního listu, byla písmena jednotlivých řádků náhodou tak seskupena, že existuje rovněž svislá, uprostřed trochu zoubkovaná linie, na které leží 30 řádků volnou mezerou a jen 3 písmenem; - náhodou mají tyto svislé, uprostřed poněkud zoubkované linie 1. a 2. strany zcela stejný průběh, je to vlastně jedna a táž linie, jež rozdělila celý list na obou stranách na dva nestejné díly; - pak přišla vandalská ruka, rozřízla první list a vedla řez náhodou přesně na místě a ve směru právě popsané svislé, uprostřed poněkud zoubkované linie;
na s. 4 byla opět písmena jednotlivých řádků náhodou tak seskupena, že také zde existuje opět svislá linie, na které leží 31 řádků mezerou a jen dva řádky písmenem; - pak byl list rozříznut a také tento řez byl náhodou proveden přesně na takovém místě a v takovém směru, aby souhlasil s právě popsanou náhodnou svislou linií.
Toto vysvětlení zvláštností, vyskytujících se na prvních dvou listech resp. proužcích listů RK – vysvětlení „náhodou“ nebude, tvrdím, nikdo schvalovat a považovat za věrohodné, kdo si věc jasně představuje a nechce činit násilí zdravému lidskému rozumu.
Pak však nezůstává žádné jiné možné vysvětlení, než zfalšování.
Padělatel si opatřil starý (pocházející asi ze XIV. stol.) pergamen (prázdné listy a vrstvy listů se často nacházejí ve starých pergamenových rukopisech) a napsal na něj RK;
proužky označené nyní jako 1. a 2. list (nebo jako strana 1, 2, 3 a 4) nalezl padělatel možná již v tomto defektním stavu (tj. jako pouhé proužky listů a ne jako celé listy), nebo z nich chybějící část z nějakého důvodu odřízl; jistě psal pouze na tyto proužky, ne však na celé listy;
na straně 1 a 3 psal padělatel ve směru k řezu; když mu na konci necelého řádku nestačilo místo, napsal místo patřičného celého písmene pouze jeho kus – další díl měl vypadat jako „odříznutý“; několikrát však opomenul zbývající místo vyplnit kusem písmene, a v těchto případech zůstala prázdná místa, která jsou mnohem větší, než obvyklé mezery mezi jednotlivými písmeny RK;
na straně 2 a 4 psal padělatel ve směru od řezu; začal necelý řádek zpravidla (61krát v 66 případech) celým písmenem a pouze 5krát simuloval „rozříznuté“ písmeno; nerozmyslel si tuto věc a neuvědomil si, že řádky s „rozříznutými“ písmeny by se měly vyskytovat častěji než řádky, kde šel řez prázdným meziprostorem;
padělatel nezamýšlel u necelých řádků s. 1-4 žádný souvislý smysl; jednotlivá slova a fragmenty slov měla pouze vypadat česky; ale ani to vždy neodpovídá (viz výše „linhem“).
Zde přednesené jsem řekl již ve dvou českých pojednáních (v Athenaeu, únor a duben t. r.). Pan Bělohoubek uveřejnil proti mému prvnímu pojednání polemický článek (v Osvětě, duben t. r.) . Z tohoto článku chci vybrat několik tvrzení a názorů a předložit čtenářům „Archivu“: jsou charakteristické pro kritiku pana B., nesmějí být zamlčeny, když se jedná o to, přivést na správnou míru úsudky podané tímto odborníkem.
Pan B. nechce připustit, že by byly ke srovnávacímu zkoumání a zkouškám RK nezbytně nutné rukopisy druhu KA a KN. Neví nic jmenovitě o rukopisech druhu KN, a přece tvrdí při každé své zkoušce implicite, že RK se nechová tak, jako KN. –
Pan B. mi předhazuje protimluvy. Řekl jsem totiž:
1) že není věrohodné, že by chemie a mikroskopie byly v stavu, aby o podezřelém rukopise objevily a dokázaly, že je pravý a starý, - a 2) že je naproti tomu samozřejmé, že chemie a mikroskopie mohou dokázat nepravost padělaného rukopisu, pokud rukopis obsahuje materiální a zjevné znaky padělanosti a pokud jsou chemikové a mikroskopikové k rozeznání těchto znaků dostatečně vybaveni. Pan B. soudí a tvrdí, že tyto dvě výpovědi si navzájem odporují. –
Pan B. hovoří velmi podrobně o velikosti listů a písmen, o tvaru vpichů atd, o věcech, které každý sám vidí a které jsou v současném sporu o pravost zcela irelevantní. Zvláštnostem obou proužků naproti tomu jde opatrně z cesty a říká jen, že by nám o nich mělo dát zprávu „povolané pero“.
Pan B. studoval také filologickou část sporu, v současnosti vedeného o pravost RK, a ví, že jazyk RK se silně odchyluje od jazyka ostatních staročeských památek. Ptá se mě však, zda je bezpečně zjištěno, že staročeské památky, ze kterých abstrahujeme staročeskou gramatiku (tedy četné fragmenty a kodexy XIII. a zejména XIV. stol.), jsou nepochybně pravé? zda tedy jejich pravost byla zkoumána také „mikroskopicky a mikrochemicky“? Na poslední otázku si pan B. odpovídá, že se tak nestalo, - a tvrdí dále, že taková (tj. mikroskopická a mikrochemická) zkouška všech oněch staročeských památek je „nezbytně nutná“, „protože snad většina z nich by mohly být padělky“. „Proto“, říká pan B. na závěr, „mohou filologové pochybovat o správnosti staročeské Gebauerovy gramatiky“. To není žert, to je nejvážnější mínění pana Bělohoubka. - -
Pan Bělohoubek učinil svá chemická a mikroskopická zkoumání a nálezy také předmětem veřejné přednášky (dne 24. března v sále na Žofínském ostrově) a sklidil hlasitý potlesk. Čestně si jej zasloužil za velkou práci, kterou si dal s RK, a za neobvyklou benevolenci, kterou vždy projevoval RK a jeho přátelům. Nelze jej proto vůbec řadit k lidem, kteří se několika slepými výstřely na obranu RK na chvíli zvedli z nicotnosti, nebo zastávali v určitých kruzích jeho zle poškozené renomé.
Zároveň a bez díku dal pan B. svou přednáškou popud, aby se nad námi, kteří to s kritikou RK bereme poněkud přísněji, znovu rozpoutala spoušť veřejných nadávek. Nejsme poslední, kdo jsou pronásledováni pro své přesvědčení, a poslední, kdo chtějí bojovat za poznanou vědeckou pravdu podle svých nejlepších sil.
Praha, 12. dubna 1887 J. Gebauer.