J. Gebauer: Slovo o rasurách v Rukopise kralodvorském. Sborník vědecký Musea království Českého 2, 1870, str. 113 - 128 a Národní listy 10, 1870, č. 62, 4/3, str. 1; č. 63, 5/3, str. 1-2; č. 66, 8/3, str. 1-2. Laiske 230
Připomenutí. Přítomný článek vychází tuto, v podobě poněkud proměněné, podruhé tiskem; uveřejnily jej totiž Nár. Listy ve svém feuilletonu dne 4., 5. a 8. března t. r. Přijat byl tenkráte od mužů soudných s pochvalou, ale činěna mi zároveň spravedlivá výčitka, že článek vědecký v politickém denníku uveřejněný brzy se zapomene a pro budoucí potřebu jakoby ztracen jest. Pročež přijal jej sl. výbor Matice české a dovolil, aby ve Sborníku podruhé vytištěn byl.
§. 1.
Jaké proměny textu nalézají se v Rukopise Kralodvorském?
Rukopis Kralodvorský jest celkem velmi bedlivě a pečlivě, čitelně a zřetelně psán, a čitelné písmo jeho až dosud dobře zachováno. Jenom na několika nemnohých místech staly se jisté proměny buď perem, buď nožem, a na těch místech buď posud na jisto vidíme, co před učiněnou proměnou tam napsáno bylo, buď se toho z nejistých a nepatrných známek dohadovati musíme.
Proměny tyto jsou trojího druhu:
I. Jedny povstaly perem, a ty nazýváme korrekturami;
II. druhé povstaly nožem neb jiným nástrojem škrabacím a to ze zjevného úmyslu, aby jimi jazyk textu v gramatické stránce své proměnu vzal, zejména, jak uvidíme, aby buď dostal podobu starší anebo aby z chybné formy mluvnické učinila se správná; tyto zúmyslné proměny jmenujeme rasurami;
III. třetího druhu proměny jsou porušeniny bezúčelné, totiž takové, při kterých my žádného účelu jsme nespozorovali a o kterých proto myslíme, že povstaly náhodami a nehodami, kterým rukopis za tak drahnou dobu podléhal.
Z těchto trojích proměn textových chceme v přítomném článku obzvláště rasury proskoumati: chceme jejich účinek poznati, chceme z účinku vypátrati úmysl, a z tohoto pak vyhledati, kdo asi byl jejich původce, jaké mu bylo potřebí k dílu tomu spůsobilosti a jakých pomůcek, a ve které asi době žil a náš rukopis rasurami opatřoval.
K sesílení potřebných dedukcí bylo nám radno, nezůstati při pouhých rasurách, ale přibrati si k nim také korrektury ku pomoci; a o těch napřed rozvažujeme.
Tak zvané porušeniny bezúčelné nepřispívají ničím k našemu důkazu a proto pouhou zmínkou v §. 6. jsou odbyty.
§. 2.
ad I. Výčet a spůsoby důležitějších korrektur a jejich výsledky jednotlivé.
Korrektury, jež v R. Kral. shledáváme, staly se
a) buď ve psání samém, když písařovi chyba hned napadla a pouhým perem opraviti se dala,
b) buď později, snad při pozdější revisi, když chyba písaři za čerstva nenapadla.
a) Korrektury za čerstva vykonané.
1) Sem náleží důležitá korrektura ve spřeženém slově neboíasíe (nebojá sě, Záboj, str. 24. řád. 29. [1] Zde totiž nalézáme literu a takového spůsobu, jakého nikde jinde v celém rukopise není. Pravidelné totiž v Rkp. Kralodvorském a má asi podobu našeho stojatého d; první totiž jeho oblá čárka sahá jen asi do polovice čárky druhé, kolmé a rovné, která vyplňuje právě výšku řádky. Naproti tomu jest a ve slově neboía (nebojá) té podoby, jakou krasopisci jmenují rond (písmo okrouhlé); první totiž oblá čára jeho zaujímá celou výšku řádky, jako čára druhá, kolmá, tvoří s touto hodně široké oko a jest mimo to nápadně tlustší než tato. – P. Vrťátko praví o tomto písmeni, že „není patrno, žeby a bylo, podoba jeho aspoň zcela odchylná“ (úvod str. 26.). S první polovicí tohoto výroku nesouhlasíme; zdáť se nám, že se ona litera ani při odchylné podobě své za jinou míti nemůže, než za a. Ale ovšem v plné míře souhlasíme s ostatkem výroku onoho. – Dále tvrdíme o tomto a, že povstalo korrekturou písařovou, toho totiž písaře, od něhož Rkp. Kralodvorský napsán jest; a nebude těžko souhlasiti s tvrzením naším tomu, kdo nahlédna do vydání fotografického anebo do originálu následující výklad náš zkoušeti bude. Domníváme se totiž na základě podoby liter, že písař zapomenuv se napsal neboíe – místo neboía – ; ale prvé než psal dále síe (sě, obě ta slova jsou v rkp. spřežena v jedno), napadla mu chyba v neboíe – ; přepsal tedy literu e v a a sice tím spůsobem, že očko litery e zalil a kolmou čáru (druhou část litery a) připsal. Takovým spůsobem povstalo dle našeho domnění ono zvláštní a . – Výsledek této korrektury jest, že se namísto nebojé sě dostalo do rukopisu nebojá sě. Rozdíl mezi oběma formami leží v koncovce, která tu poprvé jest přehlasovaná (é), podruhé nepřehlasovaná (á). Forma nepřehlasovaná nebojá sě jest starší než přehlasovaná nebojé sě; v XIIItém stol. byla tato již pravidlem, ona jen co výminka se držela. Písař, který tuto korrekturu vykonal, odstranil tedy běžné za své doby (na sklonku XIII stol.) nebojé a proměnou e v a dostal mnohem starobylejší formu nebojá; výsledek jeho korrektury jest tedy položení formy starší na místo novější.
2) Jiné podobné korrektury, které ještě za čerstva, v psání samém vykonány býti musely, naskýtají se na mnohých místech, kde měl písař započatou anebo již napsanou literu jinou, ovšem chybnou; ale v čas ještě pochybení své poznav předělal z ní literu náležitou. Tak na př. na str. 21. řád. 32. jest ve slově lesem pod literou l začaté z dosud patrno; písař zmýlil se, chtěl snad lesem vynechati a hned zaslauoíem (za Slavojem) psáti, ale v čas ještě chybu spozoroval a napravil. – Výsledek té opravy jest tedy napravení omylu, napravení místa nesprávného.
b) Korrektury vykonané později, snad při pozdější revisi rukopisu.
Na jiných místech nenapadla písaři chyba hned, než totiž by byl dále psal, a opravena jest v některé chvíli pozdější, buď od téhož písaře, když si práci svou prohlížel, buď od kohosi jiného při nějaké pozdější revisi. Spůsoby těchto oprav poznejme opět z několika příkladů:
a) Zapomenutá písmena připsána jest nad řádkou. Tak se stalo
3) se zapomenutým í ve slově howíedce (hoviedce) na str. 6. řád. 24. (Beneš);
4) se zapomenutým n ve slově otehnachu tamtéž, kdež nad místem jemu náležitým udělána čárka, oteh‾achu;
5) se zapomenutým u ve slově wzmuzí (vzmuži sě) na str. 10. ř. 18. (Jarosl.);
6) se zapomenutým e ve suoíem (svojem) na str. 12. ř. 22 (Jarosl.);
7) se zapomenutým o ve suoí (svój) na str. 17. ř. 5. (Čestmír a Vlaslav); a
8) se zapomenutým r ve twrdí (tvrdý) na str. 25. ř. 13.(Zbyh.).
b) Zapomenutá písmena připsána jest pod řádkou; zejména
9) připsáno jest s ze spodu ve slově neotuorsí (neotvoří) na str. 25. ř. 30. (Zbyhoň), a
10) s po r ve strsíebrnu (střiebrnú) na str. 27. ř. 4. (Jahody).
γ) Korrektura se stala puntíkem, položeným pod litery, které mají býti zrušeny; tak
11) učiněn jest puntík pod první d ve slově wzdad (vzad) na str. 17. ř. 16. (Čestmír a Vlasl.), na znamení, že ono d vynecháno býti má; a tak
12) jsou poznamenány všecky litery slova zlobíuo (zlobivo), na str. 22. ř. 31. (Záboj), na znamení, že celé slovo vynechati se má.
d) Korrektura se stala tak zvanými husími nožkami, jež znamenají přeložení slova na následující místo. Tak znamenají husí nožky
13) ve slovech „suím“ zemanom na str. 19. ř. 10. (Lud. a Lub.), že se nemá čísti svým zemanóm, nýbrž že slovo husími nožkami zavřené má s následujícím místo si vyměniti, že má tedy býti čteno zemanóm svým; a podobně
14) slova „zdrahí“ chlapí že se mají čísti chlapi z dráhy, str. 19. ř. 29., (Lud. a Lub.), a
15) slova „zduboueho“ uíenec lístíe na str. 20. ř. 12. (Lud. a Lub.) že mají s proměněným pořádkem věnec z dubového listie čtena býti.
Výsledek všech těchto korrektur, jež jsme zde od č. 3. až do 15. uvedli, jest napravení omylu, napravení místa nesprávného.
§. 3.
Jakých výsledků vůbec dosaženo korrekturami a z jakého povstaly úmyslu?
Korrekturami, jichžto jsme v předešlém §. doklady a výklady uvedli, dosaženo výsledku dvojího:
a) položena jest forma gramatická starší na místo pozdější (č . 1), a
b) dostala se forma správná na místo nesprávné (č. 2. až 15.) Z výsledku a účinku soudí se právem o úmyslu. Tohoto práva také zde užíváme a pravíme:
a) v případě 1. bylo úmyslem korrektorovým, proměniti formu gramatickou tak, aby se stala starobylejší, a
b) v případech 2. až 15. bylo úmyslem jeho, aby omyl napraven byl a forma správná na místo nesprávné se dostala.
§. 4.
ad. II. Výčet rasur a jejich jednotlivé výsledky.
1) Na str. 5. řád. 24. (Jaromír a Oldřich, strany a řádky udávány dle fotografického vydání) bylo původně napsáno íutrsníem spaníe (jutřniem spanie, lokál), ale rasurou vymazáno e a zůstalo spaní. Lokál spaníe byl by nesprávný, rasurou pak učiněna z něho forma gramaticky správná.
2) Na str. 6. ř. 3. (Jaromír a Oldřich) čteme wrazí, načež následuje litera, jejíž první polovice jest vyradována. Vydavatelé Výboru považují ji za u a čtou wrazíu (vražú, Výbor sl. 30); Šafařík považuje ji za a, wrazía (wrazjá, Počátky staročeské mluvnice str. 43. a 101.); pan Vrťátko myslí, že tu vyradováno lí, wrazílí, (Úvod k fotogr. vyd. str. 12.). Nám pak zdá se u, wraziu, i po rasuře býti dosti zřetelným a viditelným a vykládáme si rasuru takto: vraziu jest forma gramaticky nesprávná, 3. osoba množn. přítomna zněla v nejstarší češtině vrazia (dle Šafaříkova psaní vrazjá), v XIII. století však již byla přehlasována ve vrazie a v XVI. stol. zoužena ve vrazí; rasurou tedy odstraněna jest forma nesprávná. – Při tom poznamenáváme, že na tétéž stránce v řádce 7. podobný omyl se naskýtá v trcíu (trčiu) místo trčie, ač náleží-li toto sloveso také zde do třídy třetí (1. os. trču, infin. trčeti) a ne snad do třídy páté (1. os. trču, inf. trkati) v kterémžto poslednějším, ku pravdě nepodobném případě by trčíu bylo správné. – Dále připomínáme, že vísa (visia, str. 13. ř. 2.) v Jaroslavu jest jeden z archaismů, které se ve spisovném jazyku obyčejně drahnou dobu vlekou; učenému skladateli této básně můžeme směle imputovati, že tuto formu znal ze starších spisů českých.
3) Na str. 6. ř. 13. (Jaromír a Oldřich) vyradována jest mezi o a radostneí litera d, jak pozůstalé stopy ještě ukazují (Vrť., Úvod str. 12.); bylo tedy psáno odradostneí (od radostnéj). Předložka od jest však pozdější obměna místo staršího ot. V Rukopise Zelenohorském a v Evangeliu sv. Jana psáno bez výjimky ot; v legendě o 12 apoštolích z 2. polovice XIII. stol. poprvé nalezli jsme od vedle ot a v jiných památkách tétéž doby opět pravidelně ot; v XIV. pak století psáno ot i od bez rozdílu; ale u Smila a později všude jest již od. Forma od jest tedy novotou, která se za času sepsání našeho rukopisu ujímala. V řeči skutečné žilo ovšem od vedle ot již od nejstarši doby, neboť před jasnými souhláskami muselo se vyslovovati od boha, třeba by se bylo psalo ot boha, poněvadž jest vůbec nemožno mluvidlům našim, vysloviti tb, anebo vůbec skupeninu souhlásky temné a jasné. A tato fysiologická nemožnost byla příčinou, že se vůbec proti staršímu zvyku počalo psáti též od, které se pak všeobecně ujalo. Pisatel našeho rukopisu hověl také této novotě a napsal mladší od místo staršího ot. Rasurou jest chyba jeho opravena, ale jen s polovice, neboť úplné opravení žádalo, aby na místo vyradovaného d byla vepsána litera t .
4) Na str. 8. řád. 5. (Jaroslav) vyradováno ze spřežky poíutru (po jutru) poslední u. Lokál jutru jest pozdějšího původu, rasor bezpochyby chtěl zaň míti starší formu jutře (dle orthografie Rukopisu Kralodvorského íutrsíe); vyradoval tedy u, ale síe místo něho nepřipsal. Totéž opakuje se dole v č. 14.
5) Na str. 11. řád. 27. (Jaroslav) ve slově klídno jest id s polovice vyradováno. Účelem rasury té zdá se nám býti odstranění přehlásky i a položení nepřehlasovaného u (kludno) na jeho místo, jako nížeji pod č. 19. shledáme; avšak jest možno, že rasura na tomto místě jest jen nahodilá porušenina bez jistého účelu, neboť zůstaly po ní litery id ještě zcela zřetelny, zřetelnější než jinde po rasurách.
6) Na str. 12. ř. 9. (Jaroslav) bylo psáno odboha, načež d vyradováno a na jeho místo vepsáno t, otboha, (Vrťátko, Úvod k fotogr. vydání str. 17.). Stala se zde patrně rasura za týmž účelem, který jsme pod č. 3 udali, aby totiž z mladší formy od udělána byla starší ot; ten však jest rozdíl mezi tímto místem a nahoře uvedeným, že zde po rasuře nezůstalo místo prázdné, nýbrž také skutečná oprava přišla, totiž t místo vyradovaného d.
7) Na str. 12. řád. 17. (Jaroslav) bylo psáno sebu (sebú), načež e radováno a o z něho předěláno, sobu (sobú). Rasurou a opravou tou dostala se starší forma na místo pozdější, neboť starší památky vesměs mají tobú, sobú; sebú teprv v památkách pozdějších nalézáme (Výbor má mylně již na tomto místě sebú). V mluvě obecné však zajisté již v XIII. stol. se slyšelo tebú, sebú, přítomný písaře našeho omyl dostatečný toho jest důkaz. Pozorujeť se všeobecně, že jazyk spisovný jest velmi konservativní a že novotám jazyka obecného dlouho se brání.
8) Na str. 13. řád. 2. (Jaroslav) zdá se, že za mecí (meči) vyradováno jest e. Je-li tomu tak, tedy byl účel rasury, formu mečie (hromadný plurál, obvyklý jenom u jmen životných, anebo snad neživotný plurál = meče, neobvyklý ještě v XIII. stol.) proměniti ve správnější pro onen čas meči.
9) Na str. 14. řád. 22. (Čestmír a Vlaslav) bylo psáno naníeí (na něj), ale rasurou jest íeí až na slabé stopy zničeno a zůstalo nan (naň). Forma naň, dosud ve spisovném jazyku zachovaná, jest starobylejší než na něj, obsahujíc v sobě starší akkusativ ji místo pozdějšího jej. Rasurou tedy učiněna forma starší z novější.
10) Na str. 15. řád. 2. (Čestmír a Vlaslav) psáno ipohaníe neklan kníez (i pohaně Neklan kněz), na konci pak dvou posledních slov znamenati jsou rasury; vyradováno totiž na prvním místě a, na druhém e (Vrť., Úv. str. 19.) a bylo tedy původně napsáno ipohaníe neklana kníeze. Rasurou učiněn z akkusativu XIIItého stol. (Neklana kněze) jiný, mnohem starší akkusativ (Neklan kněz), jak se vyskýtá v Rukopise Zelenohorském a Evangeliu sv. Jana.
11) Na tétéž straně řád. 1. (Čestmír a Vlaslav) vyradována za Voímír litera a; účinek rasury jest tentýž, jako v případě předcházejícím, z mladšího akkusativu Voímíra učiněn starší Vojmír.
12) Na str. 15. řád. 29. (Čestmír a Vlaslav) zdá se, že ze kladí (klády, nom. množ.) vyradováno jest e. Je-li tomu tak, tedy rasurou z nesprávné formy učiněna správná.
13) Tétéž povahy jako č. 10. a 11. jest rasura na str. 16. řád. 8. (Čestmír a Vlaslav), kdež na konci slova Vlaslau též jest a vyradováno (Vrť., str.20.); také zde učiněn z akkusativu mladšího akkusativ starší.
14) Na str. 16. řád. 19. (Čestmír a Vláslav) psáno na íeíe vr, načež následuje rasura; vyradováno tu podle patrných ještě stop chu (Vrť., str. 20.). Bylo tedy původně napsáno na íeíe vrchu (na jejé vrchu). Lokál vrchu jest mladší místo staršího vrsě. Lokál s koncovkou ě jest v Rkp. Zelenohorském a v Evang. sv. Jana bez výjimky pravidlem, a teprv v památkách XIII. stol. objevuje se v písmě vedle něho výjimkou též lokál s koncovkou u; v řeči skutečné však bezpochyby většího požíval práva než jen výminečného. Písař našeho rukopisu hověl zde novotě jazyka skutečného a napsal lokál vrchu, rasurou pak novota tato odstraněna jest, aniž by však na místo vyradované koncovky vepsán byl náležitý konec lokálu staršího sě, wrsíe. – Nížeji (str. 16. řád. 28) jest lokál wrsíe (vrsě). – Lokál s koncovkou u radován také na str. 8. řád. 5. (viz nahoře č. 4.).
15) Na str. 16. řád.32. (Čestmír a Vlaslav) vyradováno jest mezi o a pastuchí opět d, odpastuchí (od pastuchy), a litera tato měla opět nahrazena býti literou t, aby z mladšího od povstalo starší ot; viz nahoře pod č. 3. a 6.
16) Na str. 17. řád. 5. (Čestmír a Vlaslav) zdá se, že za rucí (ručí komoň, akkusativ jedn.) vyradováno jest e, rucíe; je-li tomu tak, tedy rasurou učiněna z nesprávné formy forma správná.
17) Na str. 17. řád. 32. (Čestmír a Vlaslav) při akkusativu Vlaslau (Vlaslav) vyradována na konci opět litera a a učiněn tím způsobem zase z mladšího akkusativu Vláslava, starší akkusativ Vláslav; opakuje se zde, co jsme pozorovali pod č. 4.
18) Na str. 22. řád. 1.
(Záboj) psáno nakral (na král) a na konci vyradováno dle p.
Vrťatka
(Úvod, str. 25.) ie, dle našeho zdání jen e. Jedno i druhé, kralie
i krale, jest akkusativ krále k nominativu král, a
sice akkusativ pozdější naproti staršímu král; tedy také touto
rasurou učiněn z pozdějšího akkusativu starší, jako na místech v č. 10., 11.,
13. a 17. uvedených.
19) Na str. 22. řád. 4. (Záboj) psáno slun a za tím vyradovány dvě litery, totiž dle smyslu i dle stop ještě patrných cí (Vrť., str. 25.); byl to tedy před rasurou dativ slunci. Starší česká forma tohoto dativu byla sluncu. Samohláska u počíná se v 2. polovici XIII. stol. po měkkých souhláskách přehlasovati v i a přehlasování to vyvinuje se ve spisovném jazyku s takovou rychlostí, že na sklonku XIV. století skoro všeobecně jest vykonáno a přijato: nač jiné podobné proměny přes půl tisíciletí potřebovaly (na př. přehlasování postupné a v e, zoužení dvojhlásky ie a měkkého é v í, aj.), to se vykonalo při samohlásce u za jedno století. Ze spěchu při proměně této pozorovaného smíme souditi, že přehláska i místo u (slunci místo sluncu), v písemných památkách z 2. pol. XIII. stol. jen co výminka se jevící v mluvě obecné zajisté touž dobou velmi zhusta přicházela, tak zhusta, že i konservativního písaře Rukopisu Kralodvorského zavedla, aby místo staršího sluncu napsal mladší formu slunci. Rasurou pak opět tato mladší forma jest smazána, bezpochyby za tím účelem, aby vepsáním liter cu dostala tam starší forma sluncu, což však nedoděláno. – Naskýtá se tu také otázka: proč kromě u také c vyradováno? O tom zdá se nám tolik: u potřebovalo by více místa, než bylo po vyradovaném i, a proto vyradováno též c, nebo lehčeji jest písaři stěsněním písma při dvou literách než při jedné vystačiti. – Totéž platí o rasuře v č. 5. (klídno, místo staršího kludno) uvedené.
20) Na str. 25. řád. 17. (Zbyhoň) bylo dle zachovaných ještě stop psáno krahuíce zlobno (krahujce zlobného, Vrť. str. 27.), načež na koncích obou slov radováno a inkoustem od Hanky ec místo ce a í místo o vepsáno. Krahujce zlobného jest pozdější akkusativ místo staršího krahujec zlobný a měl býti rasurou odstraněn; Hanka pak propůjčil k tomu nežádanou ochotu svoji a vepsal na vyradovaná místa koncovky onoho staršího akkusativu.
§. 5.
Jakých výsledků vůbec dosaženo rasurami a z jakého povstaly úmyslu?
V případech tedy nahoře vyčtených dosáhlo se rasurami trojího výsledku:
a) rasurou stala se forma správná z nesprávné v č. 1. (lokál spaní ze spaníe), v č. 8. (nom. množ. meči z mecíe), v č. 12. (nom. množ. klády z kladíe) a v č. 16. (akk. jedn. mužský ručí z rucíe); v č. 2 (wrazíu místo vrazie nebo staršího vrazia) jest rasurou chybná forma jen odstraněna, ale nikoli úplně napravena; dále
b) rasurou vzala gramaticky správná forma na sebe podobu historicky starší, totiž v č. 6. (v Jaroslavu otboha místo vyradovaného odboha) a v č. 7. (Jaroslav, sobú místo vyrad. sebú), kdež na místo vyškrábaných liter vepsány jsou náležité jiné; a v č. 9. (Čestmír a Vlaslav, naň z naníeí), 10.(tamtéž, Neklan kněz z neklana kníeze akk.), 11. (tamt., akk. Vojmír z Voímíra), 13. tamt., (akk.Vlaslav z Vlaslaua), 17. (tamtéž, opět akk. Vlaslav z Vlaslaua) a 18. (Záboj, na král z nakrale nebo nakralíe), kdež bylo dosti na pouhém vyradování liter a netřeba vepsati jiných: a konečně
c) rasurou zkažena jest forma na sklonku XIII.stol. správná anebo aspoň možná v takových případech, ve kterých starší čeština lišila se od češtiny XIII. století, ale oprava, již po rasuře bychom očekávali, nebyla dokonána; to shledali jsme v č. 3. (Jaromír a Oldřich, vyradováno d z odradostneí, podle staršího způsobu ot radostnéj), 4. (Jaroslav, vyradováno u v lok. poíutru, jehož starobylejší forma jest po jutře), 5. (Jaroslav, vyradováno íd z klídno, starší forma kludno,) 14. (Čestmír a Vlaslav, vyrad. chu z lokálu wrchu, starší forma vrsě), 15. (tamtéž vyrad. d z odpastuchí, starší způsob ot pastuchy), 19. (Záboj, vyrad. cí z dativu sluncí, starší forma sluncu) a 20. (Zbyhoň, vyrad. ce a o z akkusativu krahuíce zlobno, starší forma krahujec zloben nebo krahujec zlobný.)
Z účinku a výsledku soudí se právem o úmyslu. Toho práva tedy také zde užíváme a pravíme:
a) v případech pod a) zahrnutých bylo úmyslem rasorovým opraviti formy nesprávné; a
b) v případech pod b) uvedených bylo úmyslem rasorovým proměniti formy mladší na starší; ale co máme souditi
c) o případech pod c) zahrnutých, kde ovšem radováno, ale na vyradovaná místa náležitých liter nevepsáno? jaký byl zde úmysl rasorův? – Promluvme si o tom.
Ve všech těchto případech (pod c) zahrnutých) týká se rasura forem gramatických, které na sklonku XIII. století bezpochyby již byly v běhu mluvy obecné, ale na spisovný jazyk té doby jsou ještě příliš ranní; vnucuje se nám tedy samo domnění, že rasor tyto neologismy odstraniti chtěl a vyradováním jistých liter také skutečně odstranil. Případy pak pod b) uvedené opravňují nás k tomu, abychom rasorovi imputovali, že měl jako v b) tak také v c) úmysl, neologismy odstraniti. Můžeme tedy říci: původce rasur měl bezpochyby také v případech pod c) uvedených úmysl, proměniti mladší formy na starší; a účel a dílem i dokonaný výsledek všech rasur jest jen dvojí, a sice týž, jaký jsme při korrekturách nalezli, totiž:
a) opraviti formy nesprávné (v případech seřaděných pod a), a
b) proměniti neologismy na formy starší (v případech seřaděných pod b) a c).
§. 6.
ad III. Porušeniny bezúčelné.
Vedle rasur nalézají se v Rkp. Kralodvorském také takové porušeniny, při kterých ovšem účinek – totiž porušené místo – patrný jest, ale z účinku toho nám žádného rozumného úmyslu domysliti se nelze, buď že ho tam naprosto nebylo, buď že ho vypátrati neumíme. Tak na str. 14. ř. 9. setřena jsou s polovice slova mecz íohen, (meč i oheň, Čestm. a Vlasl.), zajisté bez úmyslu náhodou neb nehodou. Jinde opět jest možno i podobno, že rasor chtěl gramatickou formu měniti, ale podobnost se nám vidí býti příliš malou, a proto těch případův do úvahy jsme nevzali. To na př. shledáváme na str. 7. řád. 6. (Beneš Heřmanóv), kde ze slova blesk vyradovány první tři litery, jež pak Hanka inkoustem vepsal, a na tétéž straně a řádku následujícím, kde ze slov takoblesk vyradováno oble a od Hanky taktéž opět vepsáno; snad tu mělo z blesk býti uděláno blsk anebo naopak. Dále shledáváme dvě rasury nepovědomého nám účelu na str. 16. (Čestmír a Vlaslav), a sice na ř. 25., kdež ze spřežky wslupech první tři litery jsou vyradovány, a na řádku 31., kde v prostředku slova cz...uena, (črvená nebo červená) radováno tak důkladně, že nelze poznati, bylo-li tam r nebo er; jest ovšem podobno, že rasor místo napsaného slupech chtěl míti starší stlupech, a místo czeruena snad czruena anebo naopak, ale spolehati na to nechceme. Proto pouštíme tyto rasury v přítomném článku mimo sebe.
Zde také budiž připomenuto, že v textu v Rkp. Kralodvorského i po korrekturách a rasurách ještě zůstaly chyby. Hlavnější z nich zde uvádíme: uízehach místo vyžehachu (str. 6. řádka 23., Beneš), wzdamílí místo vzdámili sě (str. 12. ř. 16., Jaroslav), pokríchsíe m. pokrychu sě (str. 15. ř. 8., Čestmír), sípose m. Srpoše (str. 19. ř. 16., Lud. a Lub.), zauoí m. Záboj (str. 23. ř. 25.), zozepíe místo rozepě (str. 24. ř. 9., Záboj), a jak se zdá také zeusíao místo ze vsěho (str. 27. ř. 30.), na kterémž místě dosud prý chybně se čtlo ze vsja lěsa, poněvadž nadepsáno jest o (ale málo patrné), z něhož by vysvítalo, že chtěl písař míti zesuíeo (ze vsěho), ale omylem že napsal a nechal a místo e.
§. 7.
Srovnání korrektur a rasur vzhledem k výsledku a úmyslu.
Nalezli jsme tedy při korrekturách i při rasurách výsledky v podstatě stejné; oběma totiž buď chybná forma proměnila se ve správnou, buď forma pozdější přetvořena jest na starší.
Podle toho i úmysl při korrekturách i při rasurách tentýž jsme spatřovali; jest totiž tu i tam úmyslem, chybné formy neb chybná místa měniti ve správné a formy pozdější přetvořovati na starší.
Jsou tedy korrektury a rasury dohromady dílo jedno, vykonané ovšem nástroji rozličnými (tu perem, tu nožem neb jiným nástrojem škrabacím) a snad též od rozličných osob a v rozličných dobách, ale vykonané z téhož úmyslu a k dosažení týchž výsledků. A jako při každém jednotném díle části navzájem porovnávati a z jedné o druhé poučení si bráti smíme a máme, tak chceme také v následující závěrečné úvaze o původci korrektur a rasur vzhledem k rasurám té doměnky se chopiti a držeti, ku které korrektury nám ukazovati budou.
§.8.
Původ a stáří korrektur a rasur.
Písař našeho rukopisu tedy při vší veliké opatrnosti a pozornosti, o jaké celá jeho práce svědčí, přece dosti mnohým pokleskům ubrániti se nedovedl. Poklesky jeho jenom s malé části až po dnešní den zůstaly neopraveny. Větší část jest opravena a to sice:
1) buď, jak jsme viděli, ještě za čerstva čili ve psaní samém,
2) buď při prohlídce po učiněném napsání,
3) buď rasurami.
A kdo jest původce těchto oprav a podle čeho opravoval?
ad. 1. Opravy, které se staly v písmě samém, nemohou od nikoho jiného pocházeti než od písaře samého; neníť možno si pomysliti, že by byl původní písař napsal neboíesíe (str. 24. ř. 29.) a někdo souvěký nebo pozdější že by to byl na neboíasíe tak přeměniti mohl, jako rukopis ukazuje; není možno pomysliti si, že by původní písař byl (na str. 21. řád. 32.) ve slově lesem začal omylem psáti z místo l a že by někdo souvěký nebo pozdější po něm to byl měnil. A podle čeho korrigoval? Odkud věděl, že místo nebojé sě má býti nebojá sě, když forma nebojé sě za jeho času byla i správná i všeobecně běžná? Že by byl historické hláskosloví jazyka českého tak prostudoval a znal, aby si mohl říci: nynější (XIII. st.) nebojé znělo před třemi a čtyřmi věky nebojá, – to mu zajisté nikdo neimputuje, a proto nezbývá jiného než míti za to, že při opisování Rukopisu Kralodvorského měl před sebou starší text básně o Záboji, z něho že opisoval a nahlednutím do něho že poznal svou chybu v neboíesíe a v čas opravil. K témuž konci vede nás oprava druhá tuto zmíněná (str. 21. řád. 32.). Měl napsati lesem za Slavojem, ale zapomenuv na první slovo začal literou z již druhé psáti; nahlednutím do textu upozorněn učinil l ze začatého z.
ad 2. Jiné poklesky opravovány jsou teprv při prohlídce po učiněném napsání (buď jednotlivých slov, buď celého rukopisu). Při opravách těchto, jichž nahoře příklady uvedeny, vepsaly se zapomenuté litery nad řádky anebo ze spodu; tečkami pod zbytečné litery učiněnými poznamenalo se, že mají býti odstraněny; a husími nožkami opravil se slovosled. Z opravených tímto způsobem míst obzvláště pro nás důležitá oprava na str. 22. řád. 31. (Záboj), kde v slově zlobíuo pod každou literou jest puntík, na znamení, že celé slovo má býti elidováno, a uvedené nahoře tři opravy z Ludiše a Lubora, kde husí nožky oznamují, aby se slovo jimi zavřené položilo až za následujícím. Těchto „chyb“ by nikdo nepoznal bez srovnání s původním textem, a proto soudíme, že původce těchto oprav měl před sebou starší text Záboje a Ludiše. – A kdo byl ten opravovatel? K otázce té jsou možny jenom dvě odpovědi: opravovatelem byl buď písař sám, který dle toho textu opravoval, z něhož byl opisoval, aneb nějaká osoba jiná, ale v naší příčině s ním stejná, t. j. taková, která při prohlídce našeho rukopisu starý text (snad i variant) oněch básní při ruce měla a srovnáváním oněch chyb se dobrala.
Že by někdo bez textu staršího co originálu z pouhé svévole a svéhlavosti by ony opravy naznačil, nelze mysliti si tomu, kdo pováží a ví, s jakou pietou se ve středověku staré rukopisy chovaly, a že opisovatelé ani hmatavými nesmysly nedávali se pohnouti k tomu, by jenom literou od originalu se odchýlili.
ad 3. Jiné konečně poklesky napraveny jsou rasurami. Kdo jest zde při opravách tohoto druhu původcem, a čeho se při opravách přidržoval? – Odpověď k těmto otázkám se nám z toho, co jsme ad 1. a ad 2. nalezli, sama takřka vnucuje: opravy rasurami učiněné staly se podle staršího textu a pocházejí buď od písaře samého, který z takového staršího textu opisoval, anebo od nějaké jiné, v příčině naší jemu rovné osoby, takové totiž, která též měla v rukou starší text (snad variant) a podle něho opravovala. K této odpovědi vede nás indukce; když opravy v č. 1. zahrnuté předpokládají starší text jakožto normu a opisovatele jakožto jediného možného původce svého, když opravy v č. 2. zahrnuté taktéž bez staršího textu by možny nebyly a buď od písaře samého anebo nějaké v naší příčině jemu rovné osoby pocházejí, tedy smíme se domnívati, že totéž platí o opravách rasurami provedených, poněvadž opravy tohoto druhu z téhož úmyslu vyšly a k témuž výsledku vedly, jako opravy druhů předešlých.
Indukce tato stála by sama sebou, připouštíme to, na slabých nohou; ze dvou případů není soud o třetím dost jistý. Úplné a podrobné jistoty pak v této věci dosáhnouti vůbec nelze, jako všeobecně ve vědách historických. Pročež spokojme se, když dosáhneme v této věci poznání co nejvíce k pravdě podobného, při kterém potom budeme moci tak dlouho zůstati, pokud nám někdo jiný subjektivní přesvědčení naše nezviklá důkazem, že jest nejen možno, ale také podobno, že by rasury Rukopisu Kralodvorského pocházely od osoby z doby pozdější, novější nebo nejnovější, a že by byly učiněny bez srovnání se starším textem.
Abychom pak ono domnění ze slabé indukce vážené si v té míře zjistili, by mohlo býti zároveň poznáním co nejvíce k pravdě podobným a státi se subjektivním přesvědčením naším, proto spouštíme se na konci tohoto pojednání ještě do krátkého důkazu negativního.
Podle našeho zdání není možno, aby zmíněné opravy rasurové byly povstaly jiným způsobem, nežli jsme indukcí nalezli, totiž srovnáním se starším textem a prací buď písaře Rkp. Kralodvorského sama nebo osoby v našem ohledě jemu rovné.
Hankovi bylo, když nalezl Rukopis Kralodvorský, 26 let; v 16. roce svém byl dán na študie, od 19. roku byl v Praze, a když rukopis roku 1818 částečně (v Starob. skládáních) a 1819 úplně tiskem vyšel, bylo mu 28 let. Že v tom věku takových vědomostí o historických rozdílech jazyka staročeského neměl a tou dobou dílem ani míti nemohl, aby dle úmyslu jistého staročeské formy opravovati a na starší přetvořovati dovedl, bylo již na jiných místech opětně pověděno; komu by to bylo za těžko uvěřiti, tomu radíme, aby se ponořil trochu do historických studií o jazyku českém a potom onen soud o Hankovi vyvracel.
Co o Hankovi, platí o všech vrstevnících jeho z r. 1817 až 1819, a platí o všech spisovatelích a učencích českých z konce XVIII. a počátku XIX. století.
Od polovice XVI. stol. má čeština již všecky ty vlastnosti, jimiž se naše nová od starší češtiny různí. Učenci od pol. XVI. do XVIII. století by byli jazyku, jaký jest v Rkp. Kral., ani nerozuměli, tím méně by jej byl kdo měniti a opravovati mohl.
Čeština pak běžná od Husa až do polovice XVI. století jest ovšem bližší k češtině staré, nežli čeština veleslavínská a nežli čeština naše, ale přece tak velice od ní jest rozdílná, že pouhá známost její by nikterak nestačila k porozumění, neřkuli k opravení textu v Rukopise Kralodvorském.
Od počátku pak XV. až do konce XVIII. století nevíme naprosto o žádném učenci českém, který by byl znal starou češtinu tak intensivně, jako k uvedeným rasurovým opravám bez odporu a nevyhnutelně nutno bylo; ba ani možnost toho nikde nevidíme, aby někdo od XV. do XVIII. stol. incl. při nejlepší vůli takových vědomostí si byl zjednal.
Století XIV. jest však jazykem svým již bližší k češtině staré nežli k nové, ano počítá se právem za poslední fázi češtiny staré samy, ačkoliv má také všecky známky posledních fází, totiž jest dobou přechodní ze starého jazyka k novému, v níž nejdůležitější přeměny, dělící nový jazyk od starého, se začínají, vykonávají a dokonávají. Spisovatelé pak té doby dost často prozrazují, že jsou zběhlí ve starších spisech.
Pokládáme tedy za nemožné, aby někdo od počátku XV. století až do Hanky inclusive byl mohl Rkp. Kralodvorský v tom způsobě opravovati, jako ukazují uvedené shora opravy rasurové. Naproti tomu však nenemožno jest, že by opravy ty pocházely od někoho ze XIV. století.
Spojíme-li výsledek, k němuž nás dovedla indukce, s výsledkem tohoto krátce naznačeného negativního důkazu, tedy docházíme ohledně rasur k těmto zajímavým resultatům:
1) rasury nepocházejí od nikoho z XV. – XIX. stol., nýbrž
2) pocházejí buď od původního opisovatele anebo nějaké jiné osoby z konce XIII., nejvýš ze XIV. století, a
3) učiněny jsou na základě porovnání s jiným starším textem.
Ohledně pak na písaře a opsání Rukopisu Kralodvorského poznali jsme dále,
4) že písař měl před sebou text starší, z něhož opisoval a
5) dle něhož některé chyby neopatrností vzešlé ještě za čerstva opravil,
6) kdežto jiné perem učiněné opravy (korrektury) teprv po hotovém napsání jednotlivých slov, stran neb celého rukopisu opět podle staršího originálu se staly.
[1] Připomenutí. Stránky a řádky udáváme dle p. Vrťátkova fotografického vydání. – Místo dlouhého ⌠, které jest v R. K. pravidlem, píšeme zde z ohledů typografických točené s. – V závorkách podáváme vždy transskripci učiněnou dle obvyklých pravidel.