Národ bývá pojímán jako větší společenství lidí sdílející buď společné teritorium, nebo definující se na základě společného jazyka a historie. Jedním z jazykově založených národů je český národ, který při faktické neexistenci vlastního státu v 19. století postavil svoji definici především na základě jazyka, reprezentovaného starými literárními památkami. Přední místo mezi kanonickými památkami českého jazyka zaujímají bezesporu Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský. Většinový názor má o jejich původu a stáří jasno: jsou to obrozenecká falza Václava Hanky. Ale jak je to s RKZ doopravdy a je celý problém skutečně tak jasně vyřešen?
Nález Rukopisu královédvorského, k němuž došlo 16. září 1817, a o rok později i objevení Libušina soudu (později nazvaného Rukopis zelenohorský) přivítali obrozenci jako důkaz, že česká historie a literatura jsou plně srovnatelné s "vyspělejšími" evropskými národy. Rukopisy se záhy staly národním paladiem, jedním z nejvydávanějších českých textů (jen do konce 19. století vyšly zhruba ve čtyřiceti vydáních) a byly přeloženy i do více než dvaceti pěti jazyků. O tom, jak silnou inspirací se RKZ umělcům staly, svědčí bezpočet výtvarných, hudebních i literárních děl, jejichž vrcholem je budova Národního divadla a opera Libuše. O to zajímavější je, jak se v průběhu času tento obdiv přesunul k lhostejnosti, až opovržení a pojem RKZ se stal synonymem pro podvod či falešnost.
Od prvních pochybností o řazení rukopisů do středověké literatury, vznesených roku 1824 Josefem Dobrovským (a to pouze v případě Rukopisu zelenohorského, následně zcela vyvrácených Pavlem Josefem Šafaříkem a Františkem Palackým), přes "velké boje rukopisné" v 80. letech 19. století až podnes byly RKZ - jako žádná jiná památka staročeské literatury - podrobeny zkoumání prakticky všemi možnými humanitními disciplínami (jazykověda, historický rozbor, paleografie). Ty se postupně od pravosti (správněji řečeno od datace vzniku a zápisu RKZ ve středověku) posunuly k hypotéze o novodobém původu rukopisů z doby národního obrození. Autorství, bez jakýchkoliv reálných základů, připisují buď Václavu Hankovi, nebo tajemnému, neznámému falzátorovi.
Protože humanitní disciplíny mají ve školní výuce převažující vliv, je tato hypotéza dnes majoritně přijímána. Jejím základem jsou filologické výhrady proti RKZ postulované Janem Gebauerem. Ten, ač původně obránce RKZ proti námitkám Vaškovým a Šemberovým, náhle roku 1886 přešel na stranu odpůrců a formuloval asi tisíc filologických námitek proti středověkému původu RKZ. Většina těchto námitek byla sice brzy vyvrácena, přesto vlivem Gebauerova působení na univerzitě převážilo v obecném povědomí tvrzení o novověkém původu RKZ. Podíl na tom měla i Gebauerova maxima: "Dejme tomu, že obhájcové vyvrátili šťastně a důkladně všechny námitky odpůrcův. Je tím obhájena a dokázána pravost RKského? Nikoliv! Nýbrž dokázáno je jen to, že námitky odpůrcův byly nesprávné." Nemalý vliv tu sehrálo i úřední(!) nařízení Ministerstva vyučování a kultu z r. 1893, jímž byly rukopisy přeřazeny ve výuce ze středověké do novověké literatury. Pro takto petrifikované stanovisko není ze strany odpůrců RKZ zájem o výsledky nového studia filologie RKZ, které představují zejména práce PhDr. Julia Enderse, vzniklé v 60. letech 20. století, kdy byly publikační možnosti rukopisné obrany nulové, a proto vydané tiskem až v roce 1993. Všichni oslovení odborníci je odmítli komentovat, protože "dnes nemá žádný vědec sebemenší důvod pochybovat o jejich (= Gebauera a jeho následovníků) úsudku". Ostatně soudobý přístup humanitních věd k problematice Rukopisů se posunul do roviny deskriptivní: o otázce pravosti či stáří RKZ se nejedná, pouze se popisuje průběh celého sporu. Signifikantní ukázkou je publikace Rukopisy královédvorský a zelenohorský a česká věda (1817-1885) vydaná roku 2014.
V prudkém kontrastu k závěrům humanitních věd stály a stojí výsledky chemického, resp. hmotného, průzkumu Rukopisů. První chemický posudek podal v případě RZ roku 1840 Augustin Corda, který prohlásil "tento předložený dokument za nanejvýš starý". Přestože Gebauer považoval filologii za prakticky exaktní vědu, uvědomoval si, že její poznání je založeno jen na komparaci s dochovanými staročeskými texty, a v naději, že jeho závěry podpoří i přírodní vědy, požadoval při svém vystoupení roku 1886 chemický průzkum RKZ a ujišťoval, že "budou-li tyto zkoušky s to, aby bezpečně prokázaly starobylosť RKského i RZského, podřídí se tomu pochybnosti filologické". Chemickému průzkumu byl dvěma univerzitními profesory-chemiky, prof. Vojtěchem Šafaříkem a prof. Antonínem Bělohoubkem, nejprve podroben Rukopis královédvorský. Při svém zkoumání postupovali nezávisle a oba dospěli k závěru, že RK pochází ze středověku, a zároveň vyloučili, že by bylo možné nějak uměle připravit "středověký" rukopis. Tento exaktní důkaz nebyl odpůrci RKZ akceptován, naopak nekompetentní diskuse, která se následně rozpoutala, vedla k tomu, že oba chemici odstoupili od průzkumu RZ, který měl následovat. Gebauer prohlásil, že chemie nemůže prokazovat pravost, ale jen nepravost. Správnost závěrů tohoto chemického průzkumu RK potvrdil následně prof. Viktorin Vojtěch, který v letech 1927-1928 provedl důkladný fotografický průzkum RKZ (při němž kromě klasické fotografie použil i barevných filtrů, kolmého i šikmého osvětlení, mikrofotografie, UV přímé a fluorescenční fotografie a rentgenové fotografie), aby - ač původně odpůrce RKZ - nakonec prohlásil: "Aplikuji-li výsledky svých pokusů na písmo RKZ, mohu prohlásit, že RKZ nemohly být vyrobeny v době nové, tedy že to nejsou novodobé padělky."
Přetrvávající rozpor mezi názory věd humanitních a exaktních se pokusil vyřešit na přelomu 60. a 70. let minulého století spisovatel Miroslav Ivanov. Ten se problematice RKZ začal věnovat u příležitosti 150. výročí nálezu Rukopisů a nakonec se mu podařilo přesvědčit Ministerstvo kultury k souhlasu s novým chemickým průzkumem. Ten netradičně probíhal v Kriminalistickém ústavu v letech 1968-1971, přičemž řešitelský tým, kromě Miroslava Ivanova, tvořili dva pracovníci Kriminalistického ústavu Jindřich Sitta a Dobroslav Srnec, dále akademický malíř-restaurátor Jiří Josefík a konečně "zástupce" rukopisné obrany právník Jaroslav Šonka. Oproti běžným zvyklostem byly závěry průzkumu průběžně publikovány v beletristických knihách M. Ivanova (Tajemství RKZ a Záhada Rukopisu královédvorského), jimiž byla veřejnost informována, že se Ivanovovu týmu podařilo prokázat původ RKZ z 19. století. Teprve následná oponentura výsledků, běžná u každé skutečně exaktní analýzy, ukázala, že prezentované závěry týmu jsou více přáním než skutečností, a vědecká rada Kriminalistického ústavu výsledky Ivanovova týmu neschválila. Miroslav Ivanov v roce 1989 argumentoval, že důvody neschválení závěrů jeho týmu leží v politických událostech normalizace. Nově ustavená oponentní komise na půdě Národního muzea konstatovala, že oponentní řízení z roku 1974 nebylo politicky manipulováno a výsledky týmu nejsou dostatečně průkazné. Z pohledu chemického jsou tedy RKZ i nadále středověkého původu.
Kromě obou výše uvedených názorů o středověkém, nebo novověkém původu Rukopisů, existuje ještě třetí názorový proud, řadící dobu vzniku RKZ do zbývajícího mezidobí, reprezentovaný zaprvé prof. Karlem Krejčím, jenž připisuje RKZ původ barokní, a zadruhé prof. Zdenkem F. Danešem, který uvažuje o jejich vzniku na počátku 16. století.
Otázka pravosti či falzifikace Rukopisů, respektive jejich skutečného stáří, je tedy dosud neuzavřena. S blížícím se 200. výročím jejich nálezu se, doufejme, zintenzivní snahy o skutečné přezkoumání celé problematiky. V současnosti jsou již k dispozici skutečně exaktní a hlavně nedestruktivní metody pro průzkum rukopisů, které mohou dát jednoznačný závěr o stáří RKZ. Výsledky takového průzkumu tak mohou dát pravdivě vyznít jednomu z posledních veršů Rukopisu zelenohorského "u nás pravda po zákonu svatu".