Moravské numismatické zprávy 12, 1970, s. 44 - 48

 

Věra Křížová

HANKA A ZLATÉ MINCE, ZVANÉ RASTISLAVOVY

 

 

Všichni jsme někdy četli nebo slyšeli o zlatých mincích, které prý padělal Hanka. První o tom napsal obšírné pojednání prof. Smolík (“Zlaté mince s domnělým opisem Pegnaze”, 1906) a po letech dr. Skalský (“Hanka jako padělatel zlatých mincí”, České slovo, 4. 2. 1934). Nejnověji se věci dotkl krátkou kapitolou dr. Kopecký v brožuře “Plno záhad kolem Hanky”.

Podívejme se na celou záležitost důkladněji, podívejme se, je-li opravdu tak spolehlivě prokázáno, jak se to stále traduje, že Hanka tyto mince padělal.

Studie Smolíkova je na tomto poli stěžejní prací, k níž se pozdější badatelé stále vracejí. Je psána s úmyslem postihnout celou problematiku od samého počátku, jímž je Smolíkovi rok 1838. Tehdy profesor brněnského gymnázia Frant. Boczek uveřejnil v Moravii soubor článků, zakončený v čísle 84 článkem “Slavische Goldmünzen, wahrscheinlich aus der Zeit des grossmährischen Reiches”.

Boczek zde popisuje nesporně pravé mince, jaké se ponejvíce nacházely na Moravě a jsou dnes považovány za mince keltsko-raetské. Domníval se, že opisy na nich jsou v písmenkách řeckých. Píše, že je zprvu považoval za mince barbarské, avšak: “Když jsem při prohlížení a určování českých a moravských mincí středověkých nabyl zkušenosti, že v nápisech jmen někdy první, též však i jiná písmenka bývá vyražena ležmo, zkoumal jsem opět ten nápis na minci. A když jsem první písmenku za ležaté P a ostatní, jak která naznačuje, četl, tu k nemalému překvapení dostal jsem slovo Pegnaze.”

Dále Boczek zkoumal, kterému slovanskému národu by se měly tyto mince přisoudit, a došel k závěru, že jsou nejspíše původu velkomoravského a že byly raženy pravděpodobně z podnětu Cyrila a Metoděje na hradě Podivíně. V té době panovali na Moravě Rastislav a Svatopluk.

Proti Boczkovu čtení se záhy ozvaly kritické hlasy; také Smolík co nejrozhodněji popírá, že by se mělo číst Pegnaze, uvádí některé jiné teorie, dle nichž by se mělo číst Caecina nebo Caecilia, přiznává však, že bezpečně opis rozluštěn není.

V dalším obrací Smolík pozornost k osmnácti zlatým mincím, tzv. “Rastislavovým”, uloženým v Národním muzeu. Jsou tak podobny mincím Boczkovým, že spojitost mezi oběma je mimo diskusi. Na rubu jsou stejné až na některé rozdíly v provedení, na líci je podoba obličeje jiná, ozdoba přílby se liší. Ale především: za hlavou vidíme opis RLCTCL ..., o němž podnes platí domněnka, že se má číst Rastisl(av). S vahou mincí keltských (2,78 g a 2,80 g) se tyto mince ani v jednom případě nekryjí; jejich váha je nápadně nestejná, od 1,14 g do 3,83 g bez jakékoliv zákonitosti. K jejich ražení bylo užito několika rozličných kolků.

Smolík nabyl přesvědčení, že jde o pouhé padělky, k nimž se dal falzátor svést vírou v Boczkovy these. Připomíná, že se Boczek při určování mincí kelto-raetských zmýlil téměř o 1000 let, což se stalo našemu falzátoru osudným.

Podle toho, že roku 1838 až 1839 Boczek o mincích Rastislavových nevěděl, usoudil Smolík, že přišly do Musea teprve po tomto roce. Marně se však snažil vypátrat, kým a kdy se do muzejních sbírek dostaly: “V Muzeu král. Českého nebylo o nich vůbec žádného záznamu, připomenutí, poznámky a pod. V Musejníku (od r. 1827), kde byl každý dárce i nepatrného penízku vděčně jmenován, o těch mincích ani slova - a přece byly v Museu!”

Smolík tedy prostudoval ohromně rozsáhlou korespondenci Hankovu. Vzhledem k tomu, že inkriminovaných mincí je osmnáct, byl výsledek jeho snažení hubený; v březnu a v dubnu 1841 píše Hanka prof. Bodjanskému (který, podle vlastního dopisu Pogodinovi z července r. 1840, usilovně sháněl “nějaké znamenité mince slovanské”), že mu může přenechat za 15 zl. stř. jednu “zlatou monetku Rastislava”, kterou mu kdosi prodal s tím, že ji našel dělník, vykopávající pařez nedaleko Třemošné, a že existují takové ještě dvě až tři. Podle dalšího dopisu Bodjanskému z června r. 1841 žádnou z těch mincí Hanka již nedostal a to je také poslední zmínka, kterou o té věci ve svých dopisech učinil. Ani z jiných dopisů, jež Smolík cituje (Bodjanskij, Pogodin, Šafařík, Preusker, Boczek), nelze usuzovat, že by byl Hanka měl více těchto mincí.

V dopisech jsou však některé důležité zmínky, jež Smolík přešel bez povšimnutí. Tak z dopisu Bodjanského hraběti Stroganovovi, jemuž byla mince určena, vidíme, že se Bodjanskij o minci Hankově dověděl od Šafaříka. Pro Bodjanského, který už dlouho předtím marně pro svého hraběte usiloval o získání mince Boczkovy, byla to jistě zpráva povzbudivá, a je velmi pravděpodobné, že Hanku o přenechání mince požádal. Tím by se ovšem vysvětlila záhada, proč Hanka minci prodal, ač neměl než tu jedinou.

Dále v dopise Šafaříka Pogodinovi z listopadu r. 1841 čteme: “Hanka opatřil Bodjanskému pro hraběte Stroganova jednu minci údajně velkomoravského knížete Mojmíra, podle jiných Rastislava. Jak sám říká, může Vám přenechat dosti mincí českého krále Václava I. nebo II.” Prodávat mince nebylo tedy Hankovi ničím neobvyklým.

V závěrečné části svého pojednání uvádí Smolík důvod, proč prý Hanka mince Rastislavovy padělal (či přesněji řečeno jejich padělání inspiroval a řídil) a shrnuje důkazy proti němu.

Důvodem mu měla být “nezřízená snaha pošinout zpět počátky kultury našeho národa do šeré minulosti.”

Důkazy proti Hankovi staví Smolík na třech základních bodech: především na skutečnosti, že Hanka minci prodal, ačkoliv neměl jinou - což jsme si již osvětlili. Za druhé, že o minci nikde nic neuveřejnil, ač to ve svých dopisech nejednou slibuje. Zde ovšem Smolík poráží důkazem důvod, neboť jestliže někdo padělá mince, aby jimi rozmnožil slávu své vlasti, bude je všemožně propagovat, nikoliv tajit! Ale Hanka prý se bál, tvrdí Smolík, že by pak musel jmenovat naleziště, jehož nebylo. Tento argument neobstojí, neboť Hanka naleziště - té jediné mince, kterou prokazatelně měl - jmenoval. Daleko pravděpodobnější vysvětlení přinesl Jiří Weyr ve Zprávách Rukopisné společnosti (1939, č.3): Hanka se odmlčel, protože sám přestal mincím důvěřovat. A proč nic nedal do veřejnosti bezprostředně po nálezu, vysvítá z jeho dopisů. V obou totiž případech, kde píše, že o mincích uveřejní článek, vyslovuje současně naději, že dostane ony přislíbené dva další exempláře z Třemošné. Ty ale nedostal, původní minci už neměl - a tak zůstal článek nenapsán. Pochopitelně.

Poslední důkaz proti Hankovi vytěžil Smolík ze skutečnosti, že nikde v Muzeu nenašel záznam o tom, jak se dostalo osmnáct mincí Rastislavových do tamějších sbírek. Rozhodl zkrátka, že tam přišly od Hanky. Tento názor převzali důvěřivě všichni pozdější badatelé, dokonce i Weyr (ve zmíněných Zprávách) a Žunkovič (Die Slaven, Urvolk Europas), oba hájící Hanku proti podezření z falzátorství.

Ale zpráva o tom, jak se mince dostaly do Musea, existuje, a to hned na dvou místech. První na to upozornila prof. dr. Em. Nohejlová-Prátová (Sborník Národní muzeum 1818-1948, str. 105). Všech osmnáct mincí daroval Muzeu president Společnosti Musea hrabě Josef Nostic. Dar byl příliš velkolepý, než aby byl jmenován mezi “nepatrnými”, kde jej hledal Smolík. Oznámil jej sám Palacký ve své řeči na 21. shromáždění “Společnosti vlasteneckého Muzeum v Čechách” dne 8. dubna 1843 (Časopis Čs. musea 1843, str. 618) takto: “Do mincovního kabinetu udělil pan president mimo dva staré cizozemské dukáty ještě osmnácte velmi památných zlatých mincí, vše druhdy posud neznámé mince řeckobarbarského rázu s kyrilským nápisem RLCTCL .., tudíž nepochybně od velkomoravského panovníka Rastislava (r. 851-870) pocházející.”

Doslova stejná zpráva o darovaných mincích, ale v německém znění, je uveřejněna v chronologicky řazeném souboru zpráv z generálních shromáždění Společnosti Musea (Verhandlungen der Gesellschaft des vaterländischen Museums, 1843, str. 18). Udivuje, že Smolík, důvěrně obeznalý s poměry v Museu i v jeho publikacích, obě tyto zprávy přehlédl.

Co se týče článku dr. Skalského, je to jen jakýsi zahuštěný výtah studie Smolíkovy. Skalský přináší novum jen v tom, že na základě svých nesprávných úvah obviňuje Hanku když píše: “Přišly (mince) do Muzea jistě po roce 1839, neboť Boczek se o nich nezmiňuje, a byly tam r. 1841, kdy Hanka, tehdejší správce numismatické sbírky, jednu z nich, devatenáctou (snad jich bylo i více), prodává do Ruska.”

Smolík ovšem nepovažuje za možné, že by Hanka sám byl mince vyrobil. Tuto roli přisuzuje Vilému Killiánovi, jemuž se připisují i jiná numismatická falza.

Ke svému překvapení zjišťuji, že také proti Killianovi se zde operuje pouhými dohady bez konkrétních důkazů. K dotvrzení aliance Hanka - Killian otiskuje např. Boczkův dopis Hankovi; z dopisu však nevysvítá, že by byl Killian “dobrý známý V. Hanky”, jak chce dokázat Smolík. Boczek píše doslova: “Nedávno jsem se obrátil k Vaší Výsosti prostřednictvím dvou numismatických přátel, totiž pana von Killiana a pana hraběte von Sylva-Tarouca...” Byl tedy Killian přítel Boczkův, nikoliv Hankův! Dopis je naléhavou prosbou (v prosinci 1843!), aby Hanka poslal Boczkovi nákres mince Rastislavovy, jak ho již dříve o to žádal. Kdyby byl mince padělal Killian, přítel Boczkův, byl by mu některou prodal a Boczek by se nebyl musel doprošovat u Hanky o pouhý nákres.

Pod čarou končí Smolík svou studii mnohoznačnou poznámkou, že v Památkách archeologických (1877, díl X, str. 766) popisuje 45 Killianových kolků - padělků. Jde o serii kolků k ražení mincí z období od r. 967 (Boleslav II.) do r. 1620 (Bedřich Falcký) a mincí Podmokelských. Všechny tyto kolky byly nalezeny pohromadě r. 1860 na kopci Bohdalci. Že jsou z dílny Killianovy, je však pouze Smolíkův dohad. Není totiž mezi nimi ani jediná matice některého z uznávaných Killianových falz, což Smolík výslovně podotýká. Kolek na ražení mincí Rastislavových také chybí.

Závěr mých poznatků je prostý: musíme se smířit se skutečností, že původce mincí Rastislavových neznáme. Klíčem k rozluštění záhady by snad mohla být odpověď na otázku, jak se mince dostaly do rodiny Nosticů.

Jisto je, že se Smolík zmýlil. Není důkazu, že by měl Hanka účast na případném padělání jakýchkoliv mincí. V tomto smyslu je třeba očistit jméno národního buditele Václava Hanky.

Pro úplnost uvádím, že podle zprávy z leningradské Ermitáže se ve sbírkách Stroganovových Hankova mince nenachází. Jeden exemplář zlaté mince s opisem RLCTCL... je umístěn ve wüttenberském zemském muzeu ve Stuttgarte (SU 491). Proveninenci této mince se nám nepodařilo zjistit; posle sdělení sttugartského muzea byla získána po roce 1920 “aus der Slg. van Vleuten/Bonn.”

Domnělá Rastislavova zlatá mince. (Vel. 13 mm - zvětšeno)
[Kliknutím na minci se zobrazí na celou stranu]

 

© Věra Křížová, 1970
© Moravské numismatické zprávy, 1970
© Česká společnost rukopisná, 1999

Text lze tisknout, stahovat a ukládat pouze pro soukromé studijní účely.