Hanka a zlaté mince Rastislavovy

Polozapomenutou historií osmnácti zlatých mincí, za jejichž padělatele je označován Václav Hanka, připomněl naší veřejnosti časopis Věda a technika mládeži v seriálu Podvedená věda (1966, č.25). Hanka je zde obviňován způsobem, který nepůsobí dosti přesvědčivě, což mě přimělo k prostudování různých pramenů, a to především těch, z nichž podle vlastního udání čerpal autor zmíněného článku: studii Josefa Smolíka "Zlaté mince s domnělým opisem Pegnaze" (1906) a článek Dr.Gustava Skalského "Hanka jako padělatel mincí" (České slovo 4.2.1934).

Ukázalo se, že věc je nejen zajímavá, ale také zralá k revizi.

Studie Smolíkova je na tomto poli stěžejní prací, k níž se pozdější badatelé stále vracejí. Je psána s úmyslem postihnout celou problematiku od samého počátku, jímž je Smolíkovi rok 1838. Tehdy profesor brněnského gymnázia Frant. Boczek uveřejnil v Moravii soubor článků, zakončených v čísle 84 článkem "Slavische Goldmünzen, wahrscheinlich aus der Zeit des grossmährischen Reiches".

Boczek zde popisuje nesporně pravé mince, jaké se ponejvíce nacházely na Moravě a jsou dodnes považovány za mince keltsko-raetské. Domníval se, že opisy na nich jsou v písmenkách řeckých. Píše, že v maďarském museu Hedervarii jsou zařazeny mezi mincemi barbarskými a že je sám za takové také považoval, avšak: "Když jsem při prohlížení a určování českých a moravských mincí středověkých nabyl zkušenosti, že v nápisech jmen někdy první, též však i jiná písmenka bývá vyražena ležmo, zkoumal jsem opět ten nápis na minci. A když jsem první písmenku za ležaté n a ostatní, jak která naznačuje, četl, tu k nemalému překvapení dostal jsem slovo Pegnaze."

Dále Boczek zkoumal, kterému slovanskému národu by se měly tyto mince přisoudit, a došel k názoru, že jsou nejspíše původu velkomoravského a že byly raženy pravděpodobně z podnětu Cyrila a Metoděje na hradě Podivíně. V té době panovali na Moravě Rastislav a Svatopluk.

Proti Boczkovu čtení se záhy ozvaly kritické hlasy; také Smolík co nejrozhodněji popírá, že by se mělo číst Pegnaze, uvádí některé jiné teorie, dle nichž by se mělo číst Caecina nebo Caecilia a písmenka by měla být považována za latinská, nikoliv řecká; přiznává však, že bezpečně opis rozluštěn není.

V další části obrací pozornost k osmnácti zlatým mincím, t.zv. "Rastislavovým", uloženým v Museu. Jsou tak podobny mincím Boczkovým, že spojitost mezi oběma je mimo diskusi: jedny sloužily za předlohu druhým. Na rubu jsou stejné až na některé rozdíly v provedení, na líci je podoba obličeje jiná a také ozdoba přílby se liší. Ale především: za hlavou vidíme opis P^CTHC^..., o němž platí, že se má číst Rastisl(av). S vahou mincí raetských (2,78 a 2,80 gr.) se tyto mince ani v jednom případě nekryjí; jejich váha je nápadně nestejná, od 1,14 do 3,83 gr. bez jakékoliv zákonitosti.

To všecko přivedlo Smolíka k přesvědčení, že jde o pouhé padělky, k nimž se dal falsátor svést vírou v Boczkovy these. Připomíná, že se Boczek při určování mincí kelto-raetských zmýlil téměř o 1000 let, což se stalo našemu falsátoru osudným.

Podle toho, že roku 1838 až 39 Boczek o mincích Rastislavových nevěděl, usoudil Smolík, že přišly do Musea teprve po tomto roce. Marně se však snažil vypátrat, kým a kdy se do musejních sbírek dostaly: "V Museu král. Českého nebylo o nich vůbec žádného záznamu, připomenutí, poznámky ap. V Musejníku (od r.1827), kde byl každý dárce i nepatrného penízku vděčně jmenován, o těch mincích ani slova - a přece byly v Museu!"

Smolík tedy prostudoval ohromně rozsáhlou korespondenci Hankovu. Vzhledem k tomu, že inkriminovaných mincí je 18, byl výsledek jeho snažení hubený: v březnu a v dubnu 1841 píše Hanka prof. Bodjanskému (který, podle vlastního dopisu Pogodinovi z července 1840, usilovně, sháněl "nějaké znamenité mince slovanské"), že mu může přenechat za 15 zl. stř. jednu "zlatou monetku Rastislava", kterou mu kdosi prodal s udáním, že ji našel dělník, vykopávající pařez nedaleko Třemošné a že existují takové ještě dvě až tři. Podle dopisu Bodjanskému z června 1841 žádnou z těch mincí Hanka již nedostal a to je také poslední zmínka, kterou o té věci ve svých dopisech učinil. Ani z jiných dopisů, jež Smolík cituje (Bodjanskij, Pogodin, Šafařík, Preusker, Boczek), nelze s jistotou usuzovat, že by byl Hanka měl mincí s opisem Rastisl více.

V dopisech jsou však některé důležité zmínky, jež Smolík přešel bez povšimnutí. Především z dopisu Bodjanského hraběti Stroganovovi, jemuž byla mince určena, vidíme, že se Bodjanskij o minci Hankově dověděl od Šafaříka. Pro Bodjanského, který už dlouho předtím marně pro svého hraběte usiloval o získání mince Boczkovy, byla to jistě zpráva povzbuzující, a i když o tom nemáme přímých důkazů, musíme připustit možnost, že Hanku o přenechání mince požádal. Tím se ovšem podstatně zmenšuje záhada, proč Hanka minci prodal, ačkoliv neměl než tu jedinou.

Dále v dopise Šafaříka Pogodinovi z listopadu 1841 čteme: "Hanka...opatřil Bodjanskému pro hraběte Stroganova jednu minci údajně velkomoravského knížete Mojmíra, podle jiných Rastislava. Jak sám říká, může Vám dát dosti mincí českého krále Václava I. nebo II." Prodávat mince nebylo tedy Hankovi ničím neobvyklým. V závěrečné části svého pojednání uvádí Smolík důvod, proč Hanka mince Rastislavovy padělal (či přesněji řečeno jejich padělání inspiroval a řídil) a shrnuje důkazy proti němu.

Důvodem prý mu byla "nezřízená snaha pošinouti zpět počátky kultury našeho národa do šeré minulosti."

Důkazy proti Hankovi staví Smolík na třech základních bodech: především na skutečnosti, že Hanka minci prodal, ačkoliv neměl jinou - což jsme si již osvětlili. Za druhé, že o minci nikde nic neuveřejnil, ač to ve svých dopisech nejednou slibuje. Zde ovšem Smolík poráží důkazem důvod: jestliže už někdo padělá mince proto, aby jimi rozmnožil slávu své vlasti, bude je všemožně propagovat, nikoliv tajit! Ale Hanka prý se bál, že by pak musel jmenovat naleziště, jehož nebylo. Tento argument neobstojí, neboť Hanka naleziště - té jediné mince, kterou prokazatelně měl - jmenoval. Daleko pravděpodobnější vysvětlení než Smolík přinesl Jiří Weyr ve Zprávách Rukopisné společnosti (1938, č.3): Hanka se odmlčel, protože sám přestal mincím důvěřovat. A proč nic do veřejnosti nedal bezprostředně po nálezu, vysvítá z jeho dopisů. V obou totiž případech, kde píše, že o mincích uveřejní článek, vyslovuje současně naději, že dostane ony přislíbené dva další exempláře z Třemošné. Ty ale nedostal, původní minci už neměl - a tak zůstal článek nenapsán.

Poslední - a jistě nejzávažnější - důkaz proti Hankovi vytěžil Smolík ze skutečnosti, že nikde v Museu nenašel záznam o tom, jak se dostalo osmnáct mincí Rastislavových do tamějších sbírek. Rozhodl zkrátka, že tam přišly od Hanky. Tento názor převzali důvěřivě všichni pozdější badatelé, dokonce i Weyr (ve zmíněných Zprávách) a Žunkovič (Die Slaven, Urvolk Europas), oba hájící Hanku proti podezření z falsátorství.

Ale zpráva o tom, jak se mince dostaly do Musea, existuje, a to hned na dvou místech. Všech osmnáct mincí daroval do sbírky president Společnosti Musea hrabě Josef Nostic. Dar byl příliš velkolepý, než aby byl jmenován mezi "nepatrnými"; oznámil jej Palacký ve své řeči na 21.shromáždění "Společnosti wlasteneckého Museum w Čechách" dne 8.dubna 1843 (Časopis Čs. musea 1843, str.618) takto: "Do mincovního kabinetu udělil pan president mimo dva staré cizozemské dukáty ještě osmnácte velmi památných zlatých mincí, vše druhdy posud neznámé mince řeckobarbarského rázu s kyrilským nápisem P^CTIC^, tudíž nepochybně od velkomoravského panovníka Rastislava (r.851-870) pocházející."

Doslova stejná zpráva o darovaných mincích, ale v německém znění, je uveřejněna v chronologicky řazeném souboru zpráv z generálních shromáždění Společnosti Musea (Verhandlungen der Gesellschaft des vaterländischen Museums, 1843, str.18). Udivuje, že Smolík, důvěrně obeznalý s poměry v Museu i v jeho publikacích, obě tyto zprávy přehlédl.

Co se týče článku dr.Skalského, je to jen jakýsi zahuštěný výtah studie Smolíkovy, stupňující podezření proti Hankovi až k tvrzení, že ho zde "chytneme přímo za ruku". Skalský přináší novum snad jen v tom, že na základě svých nesprávných domyslů dělá z Hanky zloděje: "Přišly (mince) do Musea jistě po roce 1839, neboť Boczek se o nich nezmiňuje, a byly tam r.1841, kdy Hanka, tehdejší správce numismatické sbírky, jednu z nich, devatenáctou (snad jich bylo i více), prodává do Ruska."

Mince Rastislavovy byly Smolíkem usvědčeny jako falsa "se souhlasem všech našich nyní žijících numismatiků", jak napsal prof. Flajšhans (České slovo 24.6.1933). Za jejich realizátora - rovněž z popudu Smolíkova - je považován Vilém Killian, jemuž se připisují i jiná falsa v tomto oboru.

Ke svému překvapení zjišťuji, že také proti Killianovi se zde operuje pouhými dohady bez konkrétních důkazů. K dotvrzení aliance Hanka - Killian otiskuje např. Smolík Boczkův dopis Hankovi; z dopisu však nevysvítá, že by byl Killian "dobrý známý V.Hanky", jak chce dokázat Smolík. Boczek píše doslova: "Nedávno jsem se obrátil k Vaší Výsosti prostřednictvím dvou numismatických přátel, totiž pana von Killiana a pana hraběte von Sylva-Tarouca..." Byl tedy Killian přítel Boczkův, nikoliv Hankův! Dopis je naléhavou prosbou (v prosinci 1843!!), aby Hanka poslal Boczkovi nákres mince Rastislavovy, jak ho již dříve o to žádal. Kdyby byl mince padělal Killian, přítel Boczkův, byl by mu některou prodal - vždyť pro Boczka měly mimořádný význam vzhledem k jeho ohrožené teorii o velkomoravských mincích - a Boczek by se nebyl musel dožebrávat Hanky o pouhý nákres.

Pod čarou končí Smolík svou studii mnohoznačnou poznámkou, že v Památkách archeologických (díl X, 1877, str.766) popisuje 45 Killianových kolků - padělků. Jde o serii kolků-matic k ražení mincí z období od r.967 (Boleslav II.) do r.1620 (Bedřich Falcký) a mincí Podmokelských. Všechny tyto kolky byly nalezeny pohromadě r.1860 na kopci Bohdalci. Že jsou z dílny Killianovy, je však pouze Smolíkův dohad. Není totiž mezi nimi ani jediná matice některého z uznávaných Killianových fals, což Smolík výslovně podotýká. Kolek na ražení mincí Rastislavových také chybí.

Závěr mých poznatků je prostý: musíme se smířit se skutečností, že původce mincí Rastislavových neznáme. Klíčem k rozluštění záhady by snad mohla být odpověď na otázku, jak se mince dostaly do rodiny Nosticů.

Nechci se chlubit cizím peřím: vypátrání pravého dárce mincí není jen mým dílem. Na stopu mne přivedla naše vynikající pracovnice v numismatice dr. Nohejlová-Prátová. Vzdávám jí tímto upřímný dík.

A případ mincí Rastislavových nechť se stane vědcům všech oborů důtklivou připomínkou, že pouhou neexistenci dokladů nelze vydávat za vědecký důkaz.