Celkem bez povšimnutí - a to zejména odpůrců pravosti RKZ - uplynula před více jak rokem dvě výročí jednoho z jejich zarputilých spolubojovníků - Antonína Frinty. Je tedy na obhájcích, aby si připomněli, že tomu bylo již dvacet let, co odešel velký královéhradecký slavista a sto a deset let, co se narodil (14. 6. 1884 - 21.2. 1975). Vzpomínáme ho, byť těžiště Frintových prací bylo jinde: v oblasti slovanských jazyků, zejména Lužické srbštiny a bulharštiny, a potom fonetiky.
Cestu na UK měl dlouhou; ačkoliv se stal docentem již jako čtyřiatřicetiletý, na řádnou profesuru si musel počkat až do porevolučního jara 1945. Zaznamenal to s lehkou ironií: "Po popravených učitelích (měl tím na mysli zejména profesora UK Josefa Patu) neměli už na vybranou."
Za První republiky učil při své docentuře na pražských i venkovských středních školách češtinu a francouzštinu (studoval také v Paříži) a na konzervatoři cvičil budoucí herce výslovnosti cizích jazyků. Vzpomíná na něj i Jan Pivec.
K Rukopisům měl osobitý vztah: viděl jejich kouzelnou sílu a krásu, které plně podlehl v posledních letech první světové války (1917), kdy uplývalo od jejich nalezení sto let; onoho výročí využil k novému vydání ve vlastním novočeském převodu. Bylo to i vlastenectví, neboť v nejtěžších válečných chvílích chtěl skrze ně podepřít sebevědomí národa.
Význam Rukopisů ještě zdůraznil o rok později v Naší řeči (2-1918) rozsáhlým článkem o jejich významu při obohacování naší jazykové zásoby.
Ale na druhé straně počítáme Antonína Frintu mezi nejsveřepější odpůrce pravosti. Popud k tomu dal již ředitel plzeňské reálky - jeho nadřízený - Ladislav Dolanský. Svému názoru pak zůstal skálopevně věren nejen až do konce, jak uvidíme níže, ale přehršli nesmyslných teorií se snažil přispět i vlastní hřivnou. Nazvěme ji "důkazem třístupňovým":
Rukopisy se nejdříve zrodily ve lbi padělatelově (Hankově) novočesky. Poté přišel stupeň druhý, jejich sepsání (Hankou ) v novočeštině. Do třetice následoval ukoptěný (Hankův) překlad do staročeštiny. Vyšito podle střihu Jamese Macphersona (1736 - 1796) s malinkou vadou: jen to dokázat.
Když přednášel na střední škole dějiny české literatury, právě se oslavovalo první půlstoletí slavného "mravního profilu moderní české vědy" nad "literárními šmoky". Letos při stém výročí bez jakýchkoli skrupulí a dalších důkazů to opět například papouškují skrze nejvědečtější pracovníky LN dne 15. února. Ta vzdálená léta vystihl - podle svého - zdrcený Václav Flajšhans (1866 - 1950), čtyřikrát změnivší kabát, až nad nebohými obránci vyslovil v Časopise Muzea Království českého nevyvratitelný odsudek:
"...S bolestí a zoufalstvímpoznávali svůj klam, konec života byl otráven bojem s těmi, kdož ještě neprohlédli ..."
Letopočet narození prof. Frinty předjímal bezmála symbolicky onen Velký rok 1886. Rád popřál sluchu čilému kvartánovi I. státní českosloenské reálky Jana Nerudy v Praze III, chtějícímu si skrze řečnické cvičení s námětem rukopisné otázky vylepšit známku. Žák Emanuel Stárek, jméno není vymyšleno, bohužel právě dočetl nedávno vydané "Poučení o nepadělaných Rukopisech královédvorském a zelenohorském" Jana Vrzalíka (1934), a tak k češtinářovu zděšení ve své nevinnosti metal ldo řad spolužáků nejkacířštější údaje.
Leč ke cti a chvále páně profesorově budiž řečeno, že Emana od tabule a nechal ho odpřednášet ony bludy, jaki odporné, tak směšné, byť za slyšitelného skřípění zubů a (doslovného) hryzání mušketýrskéhokníru. Ba ani ho nezapsal do proslulé třídní knihy, jak bývalo jeho každodenním zvykem, neb žactvo nemělo k šedivé univerzitní hlavě pražádné úcty, i když bouřila: "Je tu ještě dost místa pro další kandidáty."
Vysloužil si i studentské přízvisko - Dante; ale nikoli podle renesančního pěvce, ale Danta, vytahujícího z cylindru králíky, jehdejšího nejslavně jšího kouzelníka, jakoby panu profesoru z oka vypadlému.
Ale vraťme se ještě do školních škamen k onomu řečnickému omylu. Docent, vědom si své vysokoškolské nadřazenosti nad středoškolským potěrem, nakonec, jak to bylo jeho zvykem, jenom zlostně usykl: "Ssedni ssi, ssedni ssi." Budiž mu u Posledního soudu připsáno k dobru, že z ostudné přednášky nevyvodil žádných dalších následků.
Léta plynula. Z pana docenta se stal poprávu pan profesor, který - přes všechny strasti s pubertální omladinou - rád se vracel do mladších let. Tak se také jednou srazil na ulici s naším Emanem. Srdečně se pozdravili jako staří dobří známí, aby alespoň chvilku povyprávěli o dobách uplynulých do návy. Uprostřed družného rozhovoru se náhle pan profesor zarazil: "poslyšte , pane kolego, nezlobtese na mne, ale já se teď nemohu rozpomenout na Vaše jméno. Víte, byly vás stovky." - "Jsem Stárek, pane profesore, Eman Stárek."
Co následovalo, bylo prostinké, jak říkával další klasik. Dosud rozjasněná tvář vysokoškolského učitele ztvrdla v křemen a z hradby zubů zaskřípalo:
"Stárek, Stárek? S Vámi nemluvím. Vy jste obhajoval Rukopisy." A štítivě odskočil od zlosyna, aby mžik na to se rozplynul v mlžném oparu ranného rozbřesku ve směru FFUK na (býv.) náměstí Krasnoarmějců.
Ale dobrý konec, vše dobré. Věřme, že k utišení páně profesorova bolu nad onou zvrhlou třídou pomohla světlá vzpomínka jiná: to prosadil primusovi třídy dvouku z mravů za to, že četl sportovní stránku v tisku, jímž jeho zkornatělé srdce. realizmem odkojené, povrhovalo.
A od té doby z kvartánů o jejich Dantovi nikdo nikdy neslyšel.