Kramář a ti druzí
Essay k šedesátému výročí

Radomil Šolc

Sedmatřicátý rok se vryl v pamět úmrtím čtyř mužů ovlivňujících český život jak v posledních letech c. k. mocnářství, tak za první republiky. Byli jimi:
T. G. Masaryk (1850 - 14. září 1937, Lány), první president ČSR 1918 - 1935,
Karel Kramář (1860 - 26. květen 1937, Praha), první ministerský předseda ČSR 1918 - 1919,
František X. Šalda (1867 - 4. duben 1937, Praha), kritik, spisovatel a dramatik,
Josef Pekař (1870 - 23. leden 1937, Praha) profesor UK, historik.
Začněme Karlem Kramářem, prvním premiérem našeho obnoveného státu, idealistickým slavjanofilem. Do našeho povědomí se naposled zapsal - již zcela opomíjen tehdejšími oficielními kruhy - blahopřejným listem odeslaným k jeho pětasedmdesátým narozeninám (27. prosince 1860 v Vysokém nad Jizerou) tehdejší Československou společností rukopisnou za předsednictví universitního profesora Viktorina Vojtěcha.

Zbývající trojice osobností proplouvala úskalími bouřných časů s úspěchy hmatatelnějšími. Hned dílu i osobě Františka Xavera Šaldy bylo s patřičnou úctou poklepáváno na rameno za všech politických kotrmelců, a to i posmrtně - asi pro jeho kyselinosírové názory. Leč navzdory kritickým pracem se František Xaver o Rukopisy nijak zvlášť nezajímal.[1]

Jeho konec byl po lidské stránce truchlivý: pozdě prozřel, jak byl po celý život předváděn společnosti coby cirkusová hvězda první velikosti. Mluvil také o Růženě Svobodové. Jen zdaleka zazněla určitá hořkost, bylo to půl roku před smrtí, "že ho neustále celý život klamala, zneužívajíc ho jako magnetu svého literárního salonu a osobní prestiže." [2]

A tak, podle Peroutky, od něj "dostáváme slova, slova, slova a pozorujeme, že mu nejde tak o radu, jako spíše o vlastní gesto a to, aby se objevoval před veřejností jako zajímavé zjevení". [3]

Nemůže o tom svědčit nic více, jako jediný odstaveček kulturně usměrněného projevu v duchu ostatních velduchů, bezduše omílajících "cizí gesta", aniž "by se objevili před veřejností" s něčím novým: "Náš český nacionalismus je zřejmě německého původu. Hankův nacionalismus je předsudečný pro svůj názor proti cizímu národu; je zřejmě proticivilisační v tom, že vytváří zvláštní národní nemravnost, která mu dovoluje podvrhy a falsa typu RKZ - tedy něco co se příčí mravnosti obecné. Tím je civilisační negativismus tohoto romantického nacionalismu osvětlen tak dokonale, že není víc možno." [4]

Přeloženo do češtiny: Hanka je proticivilisační a tím je dokonale usvědčen jako falzifikátor. Důkaz je podán, jako že jedna a jedna jsou tři.

Ovšem nejvýznačnějším ze vzpomínané čtveřice je bezesporu Tomáš G. Masaryk. Ale po první světové válce se k otázce pravosti Rukopisů již nevyjádřil ani na přímý Čapkův dotaz [5], ač času k tomu bylo dost. Od této zapeklité otázky se odtáhl i dva roky před svým skonem:

"Kancelář presidenta republiky dovoluje si Vám sděliti, že přednesla panu presidentovi obsah Vašeho dopisu ze dne 13. listopadu t. r. a podala mu zprávu o anketě, kterou chystáte k jubileu padesátiletého zahájení bojů o pravost Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Pan president se nehodlá zúčastniti ankety a žádá, abyste jej laskavě omluvili." [6]

Nejvíce místa věnujeme poslednímu jubilantovi, benjamínku Josefu Pekařovi. Je objevitelem bezbřehých kladů Bílé hory lahodně promíšené s Balbínem, Janem Nepomuckým, "padělky Hankovými, husovskou agitací a jménem Tábor", rostoucími antikatolickými snahami a "zápalem pro tak zvanou pokrokovost", k níž patří i "Masarykova these o smyslu dějin", Pekařem zásadně povrhovaná. [7]

"Skutečnost, že RZ a RK jsou novodobé padělky," prohlašuje Pekař ještě na sklonku života, "je prokázána dosavadním šetřením mimo všechnu pochybnost. Průkaz padělku je potěšitelným důsledkem velkého pokroku našeho vědění v posledním století v poznání naší minulosti." [6] Tím se shodl se svým velkým filosofickým soupeřem - sociologem TGM alespoň v něčem. Ale "jako historický klasik," stačí FXŠ napsat na prahu své i Masarykovy smrti v Pekařově nekrologu, "stál na nůž příkře proti sociologii a jejímu zatahování do historie". [8]

Ba, ve všem vládne jenom jedna jednota: že je vše nejisté. Pekař to dokazuje ve svém "Svatém Václavu" [9] osobitou sémantikou: na jeho 53 stranách používá více jak stokrát "zdá se, jakýs, zmatený, pravděpodobně, snad, patrně, asi, prý, tuším, hledám..." a další snůšku sporností. Leč pranikterak se mu líbí odpůrce, který "uchýlil se k směle dohadovým výkladům nebo omluvám, počínajícím se pravidlem tomkovským: podobá se, že..." [10] V tom Pekař nebyl nikdy polovičatý," hodnotí ho Šalda, "a když černé, tož už nejraději saze." [8]

Zatrpklý profesor Pekař dále výslovně mluví o "těžkých omylech, jimiž znehodnotilo v některém směru naše studium nejstarších dějin našich neporozuměním doby osvícenské, zejména Dobnera a Dobrovského." Modrý abbé, byť jeho protirukopisný spojenec, si nejednou vysloužil psí hlavu. Samozřejmě, že mezi spornosti nepočítá Pekař rok Václavova úmrtí 929: "...až do mé práce o Kristiánovi [11] byl za rok smrti Václavovy kladen mylně rok 935 nebo 936." Těžký je život historikův při lovení v kalných vodách dávnověku z dodatečných opisů. Jen ty zpropadené RKZ, teď vkusně poničené "odbornými" autory faktů, zde stále ční a překáží: žádná chiméra, je na dosah ruky - byť jen vyvoleným - coby neumlčitelná ozvěna dávných staletí.

Dejme slovo pátému jubilantovi Janu Patočkovi (1907 - 1977), jehož postoj k Rukopisům byl taktéž podle současné módy poplatný uvedenému echu. Opakuje otřepané slovní obraty opírající se o známé romantické úvahy o romantismu, takže není třeba se jimi samostatně zaobírat. Ale basu s Josefem Pekařem přece nedrží:

"O svatém Václavu, který byl v jedenadvaceti letech zavražděn, nevíme nic více, než co píše saský kronikář: "Byl v Čechách zbožný kníže, který byl zabit bratrem." To ovšem poskytuje prostor pro svobodnou fantasii, která se snaží udělat z Václava mythologickou postavu, kalendářovou figuru; všechno ostatní je hagiografie." [12]

Ano pro nedostatek podrobnějších údajů je temný středověk doopravdy temné období; zcela jasný je každému povrchnímu hodnotiteli jen v otázce RKZ. Rok 1886 náš veliký vzor.

Pokračujme po temné svatováclavské mezihře v další plavbě oněmi kalnými víry, ve kterých se podařilo, obdobně jako Pekařovi, dalším dvěma chytit sólokapra. Prvním z nich je Arne Novák (1880 - 1939). Při představování "rukopisného padělku Hankova" vědychtivé veřejnosti, stačil po pekařovsku na 13 řádků namačkat 10 obdobně pythických slov "asi, snad, možná, zatím", plně odpovídajících vědecké úrovni vysokoškolského učitele. [13] Tak kráčí bok po boku s velkým spolubojovníkem profesorem Janem Gebauerem (1838 - 1907) v duchu jeho proslulého citátu:

"Dejme tomu, že obhájci vyvrátili šťastně a důkladně všechny námitky odpůrcův. Je tím obhájena a dokázána pravdivost RKého? Nikoliv! Nýbrž dokázáno jest jen to, že námitky odpůrcův nebyly správné." [14]

Obdobně se uměl blýsknout vlastním heslem i profesor Pekař, heslem nakonec vyhovujícím každému historikovi: "Neslyšíme-li o (něčem), není to důkaz, že (něco) takového nebylo." [11] Myšlenka výborná, následky méně: autor tím obhajuje sebe, ale ne svoje protivníky. Týká se i Kristiánovy legendy, jím dávané do pera Vojtěchovu panu strýci z rodu Slavníkovců. [15]

Teď je řada na druhého výtečníka, kterým je současník, mistr lidové pseudohistorie, směle kráčející ve šlépějích pisatelů literatury faktů, deroucí se k nejvyšším metám soudobé kultury. Toť tiskový extajemník Ministerstva školství z dob praelistopadových, obšťastňující důvěřivého občánka "fabulační erudicí, aktuální tendenčností ruku v ruce s tradičními mýty" [16], Zdeněk Mahler (1928). Se zasloužilým režisérem Radúzem Činčerou (1923) dokázal vtěsnat do osmi minut čistého času televizního Lapidária neméně než šest literárně-historických podvrhů a padělků. [17] Tyto byly později ještě bezostyšně roztrubovány videem mezi nic netušící bezbranné Pražany na výstavě "TGM - člověk a umění" v březnu 1995.

Vraťme se opět k profesoru Pekařovi, právě se opájejícím názory ve stylu jeho parádních důkazů. Čtěme namátkou o jednom z nich - jinak je jich slušná přehršle - u Václava Flajšhanse (1866 - 1950): "Nebo ten poslední krásný nález Pekařův "tábor"! Co se filologové natrápili! Až r. 1927 ukázal Pekař, že ten "tábor" není možný před 1. dubnem 1420!" [6]

Bereme-li toto ujištění za bernou minci, najednou s překvapením objevujeme netušenou sílu českého jazyka: dostaloť se ono slůvko od bratra Žižky dravým způsobem do 22 jazyků, od Assurbanipalovy mateřštiny přes arabštinu a indočínštinu až před naše dveře k madarštině. Obdobný osud mají Pekařovy další "historické anachronismy", jako "Hrubá Skála", bubny či lesní rohy, kde si svoje stařecké polínko radostně přiložil coby na husovskou hranici i vševěd Zdeněk Nejedlý (1878--1962). [6]

Je tomu tedy již přes šedesát let, co nás opustil veliký protipalackojiráskovský bojovník. Podle něj byly názory Otce národa -- přinejmenším -- zastaralé. Nebylo divu, vždyť za těch třikrát čtyrmecítma let, co uplynula od Palackého mravenčí práce na zelené nivě českého dějepisectví, se tuze změnilo. Ale ono se změnilo tuze i za následných let osmdesát, která uplynula od mravenčí práce páně Pekařovy. Obdivuje ji například již svrchu uvedený Arne Novák [13] coby učenlivý žáček Gebauerův. Leč poslední encyklopedie není příliš nakloněna "buržoaznímu historiku školy Gollovy", prohlašujíc o Kristiánovi, co se šušká: že náš přední historik se občas pohybuje na samém pomezí bajek: "Datum vzniku je sporné; bývá kladeno buď do 10. století, nebo do 12. popřípadě i do třetiny 14. století." [18] Ale socialistická věda si dále již netroufla, neboť opis legendy je z let 1320 až 1342, tedy půl století před RK.

Jen ten soudobý úsudek je pro jistotu nejstrannější: mluví o "ostrých diskusích a polemikách". [19]

Oprávněnou potyčku -- do které byl bez vlastního přičinění opět namočen nešťastný Hanka -- má náš pan profesor Pekař i s moravským Urgermánem Bretholzem [20], pokračujícím v oslnivých objevech známých již od října LP 1858 ze seriálu pražského Tagesbote. Tentýž nesmrtelný list, tentokráte brněnské provenience, po více jak šedesáti letech, a to v prosinci 1921, se dal zase slyšet. Skrze pero páně Bretholzovo se dovídáme, že před 10. stoletím nemohly být Čechy ryze slovanské, neb jediným důkazem toho je "drzé dílo Hankovo", na kterém prostoduše stavěl Palacký, "a napálily se na to všechny kapacity německé, domácí i cizí." Až na jediného Bretholze, jak uraženě ba jízlivě mu vmetl v tvář velký protirukopisný heroj. [21]

Jistě s ním souhlasíme, když dále říká, že "Němci, usazující se v Čechách, byli živlem cizím a vyjímečným." Ale Bretholz, píše Pekař dále, "snažil se čtenáři namluviti, že poznání, jež je prostě výsledkem studia příslušných pramenů, bylo vneseno do českého dějepisu z padělků Hankových. Očekávali bychom právem, že vážený badatel, odváží-li se již hájiti teorii, která tak pronikavě zvrací dosavadní jistoty, přistoupí k thematu s naléhavou opatrností i pohotovostí. Co místo toho podal, je daleko úplnosti a svědomitosti. Naše země byly zeměmi lidu slovanského od samého počátku, to jest od konce 8. století. Neváhám tak říci, že máme tu co činiti s očividným paděláním dokladů. Vědou, která takto postupuje, lze ovšem dokázati všechno." Co k tomu dodat: Oba Rukopisy o tom mluví již od nepaměti.

Pekař na základě několikastránkových úvah "přistoupil k thematu s náležitou pohotovostí" a tak našel autora i rok vzniku Kristiánovy legendy; ale bez "náležité opatrnosti" udává autora i rok napsání Rukopisů. Ti obezřetnější obvykle myslí na zadní kolečka, a alespoň "falzifikátora" jmenovitě neuvádějí. A do třetice: viz poslední věty předešlého odstavce.

Ovšem Pekaře, pilíře našeho dějepisectví 20. století, se nejvíce dotkla bezostyšná drzost, se kterou Bretholz nadřazeně přehlíží tu naši verzičku českou, verzi tak hezkou, dodnes papouškovanou bez průkazně důkazných důkazů, dokazující, že "do novodobého původu Rukopisů promluvila věda slovo definitivní." [6] Tak definitivně promlouvá Arne Novák, neuvědomiv si, že "nám právě z hlediska české tradice nepromluvil pranic." Alespoň tak definitivně promlouvá o něm Peroutka. [22]

Pekař nadále žasne, jak tento sveřepý germanofil (Bretholz) se cítí být jediným oprávněným kritikem a vykladačem "českého dějepisectví", tvrdě, že "celé dílo Palackého stalo se obětí Hankových padělků". [21] Berthold Bretholz jakoby ve své samolibosti neviděl smysluplné anno Domini 1886 s příslušnými kapacitami, které již dávno Rukopisy odepsaly.

Desetitisíce knih a článků bylo napsáno o vzpomínaných osobnostech, nemluvě o nepřeberných okrajových poznámkách po všech koutech literatury. Teď k nim přibyl ještě tento prostý essay - literární útvar pojednávající subjektivním způsobem o zajímavých otázkách filosofie, kultury nebo umění - jistě vhodný být podkladem pro druhý díl televizního Lapidária. Leč "jaká svízel, že k vědeckému sporu je třeba odborných vědomostí a methodického vzdělání" [23], už před lety poznamenal Jan Evangelista Hanka. Dodnes se jeho myšlenka hodí pro ty, kteří nic neslyšeli o středověkém hesle: Quod licet Iovi, non licet bovi. Nepovažovat se sám za pánaboha a ostatní za voly.

Probíráme se zádumčivě Masarykovými názory o Rukopisech: "Běžíť o to, aby volno bylo každému vědecké své přesvědčení kdykoliv a o čemkoliv přednésti." [24]

Kdy se to stane samozřejmostí?

ODKAZY

[1] PISTORIUS, Jiří: Biografie a dílo F. X. Šaldy. Praha, Melantrich 1948.
[2] FUČÍK, Bedřich (1900 - 1984): Píseň o životě. Praha, časopis Tvar 1990. - Všechny citace zde uvedené jsou otištěny v původním znění bez úprav podle soudobých Pravidel českého pravopisu
[3] PEROUTKA, Ferdinand (1895 - 1979): Dramatická politika. Praha, časopis Přítomnost 1926.
[4] ŠALDŮV ZÁPISNÍK 3 (1930/31). Praha, Melantrich 1931.
[5] ČAPEK, Karel (1890 - 1938): Mlčení s TGM. Praha, Borový 1936.
[6] Rukopis královédvorský a zelenohorský. Jubilejní vydání. Radakce Jan Karlík a Vojtěch Seykora. Praha, Rukopisný fond vědecký 1936.
[7] PEKAŘ, Josef: Smysl českých dějin. Přednáška pořádaná Masarykovým lidovýchovným ústavem. Praha, 5. 11. 1928.
[8] ŠALDŮV ZÁPISNÍK 9 (1936/37). Praha, Melantrich 1937.
[9] PEKAŘ, Josef: Svatý Václav. Praha, Svatováclavský sborník 1934.
[10] PEKAŘ, Josef: Žižka a jeho doba III. Praha, Vesmír 1930. - W. W. Tomek (Václav Vladivoj, 1818 - 1905), profesor rakouských dějin na pražské universitě.
[11] PEKAŘ, Josef: Křišťan - život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily. Praha, 1927.
[12] PATOČKA, Jan: Co jsou Češi? (Was sind die Tschechen? Přel. V. Jochman.) Praha, Orbis 1992. - Hagiografie: nauka o svatých, jejich uctívání, legendách apod.
[13] NOVÁK, Jan V. a NOVÁK, Arne: Přehledné dějiny literatury české. Olomouc, R. Promberger 1936 - 1939.
[14] Psáno roku 1888 v Poučení, tedy již dvě léta po "šetření, že všechno je mimo pochybnost..."
[15] Vojtěch, druhý pražský biskup (asi 956 - 997). "Sepsání legendy jest položiti nejvhodněji do let 992 - 994, po návratu Vojtěchově z Říma." (Pekař)
[16] PEŇÁS, Jiří: Jak se křísí národní duch, jak se mate historie. Deník Mladá fronta dnes, Praha 12. 2. 1995.
[17] ŠOLC, Radomil: Essay k pořadu ČT 2 - Lapidárium: Příběh Rukopisů. Almanach rukopisné obrany III. Praha, Neklan 1995.
[18] Malá československá encyklopedie III. Praha, Academia 1986
[19] Československá biografie. Encyklopedický institut ČSAV. Praha, Academia 1992. - Původní spis: Die Wenzels- und Ludmila- Legenden und die Echtheit Christians. Praha 1906.
[20] BRETHOLZ, Berthold (1862 - 1936), německý historik, zemský historiograf Moravy, brněnský městský archivář. Autor prací o dějinách Brna a přemyslovských Čech a Moravy s německým nacionalistickým zaměřením. (Viz Malá československá encyklopedie. Praha, Academia 1984.)
[21] PEKAŘ, Josef: Objevy Bretholzovy. Praha, Lidové noviny 1922. Zkrácená odpověď na Bretholzovu původní práci Geschichte Böhmens und Mährens. Liberec 1921.
[22] PEROUTKA, Ferdinand: Politická pohlednice z Italie. Praha, časopis Přítomnost 1937
[23] Podle Stovražby Jana E. Hanky, Praha 1934.
[24] Masaryk ve svém otevřeném dopisu prof. Janu Gebauerovi v Athenaeu III, Praha 1886.