Pěst dělnické třídy s Akademií věd
stále bdí - aby mohla kdykoliv udeřit

Ing. arch. Radomil Šolc

ČT 2 nás, skrze svého neumdlévajícího přispívatele PhDr. Zdenka Mahlera, zase čekaně nepřekvapila. Stalo se tak na prvního apríle 2001, v rámci čtyřicátého výročí jeho práce jako tajemníka na Ministerstvu školství ČSSR.

Na obrazovce se tentokráte pochlubil "prožitím dlouhých měsíců s Bedřichem Smetanou", v pořadu V takový krásný společnosti. Ve slabé čtvthodince nás silným hlasem nejen poučil, že skladatel měřil 159 centimetrů, fintil se, byl na holky a předvídal svůj tragický konec, ale také vyjevil svoji otřelou pravdu o opeře Libuše, složené podle "rukopisných motivů podvržených Hankou", navíc - jaká hrůza - na německé libreto. Ale že bylo sepsáno Josefem Wenzigem, vlastencem, jaksi zapoměl dodat.

Brunátný projev se nezměnil ani v nejmenším od předcházející autorské čtvrthodinky, svého času věnované RKZ1, ve které co minuta, to nepravda, neřku-li uvědomělá lež uvědomělého spisovatele, nebo alespoň zlomyslnost. Po taktním upozornění na jeho obludnosti Česká televize, jak je v kraji zvykem, vše zahrála do autu2. Těch ne- i vědomých nesmyslíčků bylo, dobře počítáno, k deseti. A to ještě dobrou třetinu pořadu zněla hudba.

Onoho aprílového večera hovořil pan tajemník obdobně zasvěceně: s jakou pílí pracoval, a jak mu byly otevřeny smetanovské archivy, což se stalo blíže nepopsanou protekcí. Ostatně na ni si silně potrpěl, jak se sám hrdě chlubil, i další rukopisný odborník Miroslav Ivanov. Leč - jak vidno - dr. Mahler, díky jí, nepostoupil v této otázce blíže k pravdě ani o píď. Asi proto, že je mu tento "geniální podvod" na věky věkův nerozlousknutelným oříškem zatvrdlým do úrovně problematických - řečeno společensky - Ivanovových protokolů.

Věci neznalým, ale přesto patřičně zvídavým zájemcům můžeme přišeptnout, že ono problematické dílo tlí už téměř po čtvrt století jako Šípková Růženka ve sklepeních Národního musea, jsouc střeženo nepodplatitelnými stookými Argy. Proč, uvidíme dále.

"Nedoporučuje se schválit ... proto, že by se tím rozšířil spor kolem RKZ (který konec konců není společensko-politicky aktuální), ale i proto, že by se tím vydávala v pochybnost až dosud bezúhonná pověst Kriminalistického ústavu VB FSVB a konec konců i čs. kriminalistické vědy."3

A co náš tajemník socialistického Ministerstva školství na to? Jak možno vidět, slyšet i číst, přece jen nakonec podlehl škemrání mas4, a plně pochopil, že VB nadále potřebuje i dnes jejich podporu. Proto pomáhá nadále podupávat, poplivávat a doodhalovat tohoto "notorického falzfikátora"5 v duchu neméně zavilých předchůdců; to vše pro jistotu, kdyby se zazdálo, že se jim to v minulosti jaksi zdostatek ještě nepovedlo. A právě ani při tomto křižáckém tažení si nepovšimnul, že i ti nejzarputilejší z nejzarputilejších spolubojovníků, šultr am šultr, najednou nějak zopatrněli, začínají se tomuto jménu vyhýbat, vyslovujíc je co nejřidčeji.

Zdá se, že část dnešní uvědomělé třídy se přece jenom chce dopídit té závěrečné Ivanovovy tečky, ale na vlastní pěst, bez vodění za ručičku. K ní patří i mladá krev Slezské univerzity. Má tu svého docenta Jaroslava Bakalu, který byť navzdory příkazu naší čacké Akademie věd České republiky vypsal už dvě diplomové práce s rukopisným, (podle AV) dávno již vyřešeným námětem. Na nich po tři roky pracovala neúnavná Lucie Hradilová, aby nakonec došla k závěrům, poněkud odporujícím rychlokvašeným odborníkům, v čele s uvedenou Akademií. Jakže se tento vrcholný orgán naší vědy vyjádřil k posledním výsledkům výzkumu?

"Vážení pánové, Vědecká rada AV ČR nepovažuje za vhodné vyhovět Vaší žádosti o posouzení Vámi zaslaných materiálů k problematice RZK ... považuje odborná veřejnost problematiku, kterou jste nastolili, za již uzavřenou ... se srdečným pozdravem ... předseda"6, na rozdíl od statečné školačky ověšen tituly zepředu i zezadu, jak se ošklivě říká mezi závistivým lidem o těch, kteří jsou zárukou předvoje našeho vědeckého myšlení na základě posledních objektivních postupů. Ano, jak to napsal s posvěcením tehdejšího prezidenta AV ČR a podepsal, coby výsledek místního přesvědčení.

Svrchu jmenovaná začátečnice na tomto poli, jak vidno těmito vědeckými metodami dosud neostřílená, jsouc zatím gentlemanem v sukních, bez ironické poznámky, s naivním klidem ještě zaznamenává otřesnou závěrečnou skutečnost: "Česká veřejnost se dnes cítí o padělanosti Rukopisů vědecky přesvědčena. Jedná se ovšem o automaticky přejímanou informaci, a o "zákulisí" rukopisného sporu se v obecném povědomí zas tak moc neví."7 Asi byl zbytečně upálen Giordano Bruno pro svůj konflikt se zastánci zeměstředné teorie. Vždyť uplynula teprve pouhá čtyři století od oficielního rozsudku smrti, dnes proneseného hlavami Národního muzea: "Komise (NM, rš) se domnívá (?, rš), že by nebylo vhodné přenášet eventuální diskusi o těchto materiálech (Ivanovovy protokoly, rš) na širší fórum (jaké?, rš) ... Nad to vzniká nebezpečí, že takto rozvířená diskuse by byla zneužita (= poskytnut nepříjemný důkaz, rš) zastánci pravosti RKZ."8

Poznámky

  1. Srv. Příběh Rukopisů. Almanach rukopisné obrany 3, 1996, s. 99-103 a Šolc R.: Essai k televiznímu pořadu Příběh Rukopisů. tamtéž, s. 108-112.
  2. ČT, Producentské centrum publicistiky a dokumentaristiky, tvůrčí skupina č. 14, dopis ze dne 26.2.1996: "... obdrželi jsme Váš, zřejmě již druhý, kritický ohlas na Příběh Rukopisů z cyklu Lapidárium. Díky za upřímě projevený, byť negativní názor. ... Podobných kritických ohlasů se sešlo více - snad právem. Možný, že tyto reakce byly čátečně vyvolány i kampaní proti dr. Mahlerovi. ... Musím se však dr. Mahlera rozhodně zastat. Cyklus dokumentárních úlomků z české historie, jak zní podtitul seriálu, není schopen na patnáctiminutové ploše postihnout celou problematiku RKZ, která by si jistě zasloužila samostatný, zcela jinak pojednaný dokumentární seriál. V tomto případě se jednalo ... spíše o fejeton na téma: vliv falsifikátu na další historii národa. ... Ještě jednou děkuji za upřímnost a srdečně zdravím. Karel Hynie, producent. Otištěno v Almanach rukopisné obrany 3, 1996, s. 106-107.
  3. Zpráva o zasedání vědecké rady Kriminalistického ústavu VB FSVB dne 4. března 1975. Otištěno v Urban, J. - Nesměrák, K.: Fakta o Protokolech RKZ. Neklan, Praha 1996, s. 48.
  4. Šolc R.: Odchod dvou odborníků v Rukopisném sporu. Zprávy České společnosti rukopisné 10 (30. března 1999), s. 7.
  5. Oblíbený obrat Prof. Antonína Frinty. Srv. Šolc R.: Vzpomínka na Antonína Frintu. Almanach rukopisné obrany 4, 1997, s. 78-81.
  6. Dopis Vědecké rady AV ČR ze dne 8. července 1998, č. j. 9.105/VR/VR/98. Otištěno v Zprávy České společnosti rukopisné 9 (28. října 1998), s. 4.
  7. Hradilová L.: Česká společnost rukopisná. Historie a současnost spolku. Magisterská diplomová práce. Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta. Opava 2000. S. 35.
  8. Stanovisko komise pro posouzení Protokolů o chemickém zkoumání RKZ. Otištěno v Urban, J. - Nesměrák, K.: Fakta o Protokolech RKZ. Neklan, Praha 1996, s. 53-54.