Ludiše a Lubor

Rytířské souboje (sědání, klání) dosáhly velké obliby za panování krále Otakara II. Proto se děj této písně zařazuje do druhé pol. 13. století.



           Počíná sě o slavném sědání



           Znamenajte, staří, mladí

           o pótkách i o sědání.

           Bieše druhdy kněz zálabský,

           kněz slavný, bohatý, dobrý.

5          Ten imieše dceř jedinú

           sobě i vsěm milú vele.

           Ta dci na div slična bieše:

           těla urostlého krásně,

           líce jmieše ovsěm bielé,

10         na lícéch rumenci  ktviechu,

           oči jako nebe jasné,

           i po jejéj bieléj šíji

           vlasi zlatostvúci vějú

           u prsténcéch skadeřeni.

15         Aj, druhdy kněz káže poslu,

           by sě páni vsici sněli

           na hrad na hody veliké.

           I kdaž bě den ustavený,

           sněchu sě sem  vsici páni

20         z dálných zemí, z dálných vlastí

           na hrad knězu na sie hody.

           Vzezni hlahol trub i kotlóv.

           Páni ku knězu sě hrnú,

           poklonichu sě tu knězu

25         i knieni i lepéj dceři.

           Za přědlúhé stoly sedú

           prokní rozenie dle svého.

           Nosichu jedenie divá

           i nosichu pitie medná.

30         I by hodovánie hlučné,

           i by hodovánie slavné.

           Rostúpi sě síla v údech,

           rostúpi sě bodrost  v myslech.

           V ta doby kněz vece pánóm:

35         "Mužie, nebudi vás tajno,

           s kakých přiečin  ste sě sněli.

           Statní mužie, jáz chcu zvěsti ,

           kací z vás mi najplzněji .

           V mířě válku múdru  ždáti:

40         vezdy nám súsědé Němci."

           Die kněz -- přětrže sě ticho.

           Ot stolóv tu vztachu páni,

           poklonichu sě tu knězu

           i knieni i lepéj dceři.

45         Kotly, trúby slyšeti znova.

           Vsě sě ku sedániu strojí.

           Tu přěd hradem v širé lúce

           vz výši na pavlači krásné

           sedieše kněz starostami

50         sedě knieni s zemankami

           i Ludiše s děvicemi.

           I káže kněz zemanóm svým:

           "Kto chtie prvi na sedánie,

           ty jáz kněz sám ustanoviu."

55         I káže kněz na Střěbora,

           Střěbor Ludislava zývá.

           Vsedasta oba na koně,

           vzesta dřěvce ostrú hrotú,

           prudko protiv sobě hnasta,

60         dlúho spolu zápasista

           ež dřěvce oba zlámasta

           i tak uondána běsta:

           oba z dráhy vystúpista.

           Zevzně hlahol trúb i kotlóv.

65         I káže kněz zemanóm svým,

           kto chtie vteři na sědánie,

           aby knieni stanovila.

           Knieni na Srpoše káže,

           Srpoš Spytibora zývá.

70         Vsedasta oba na koně

           vzesta dřěvce ostrú hrotú.

           I hna Srpoš v Spytibora,

           vysadi jej z tvrda sědla.

           Sám sě s koně ruče vrže.

75         Oba dobysta tu mčí,

           ráz po ráze v črná ščíty.

           Jiskry vzprchú z črnú ščítú.

           Spytibor Srpoše seče,

           Srpoš v chladnú zemiu pade.

80         I oba sta unavena,

           oba z dráhy vystúpista.

           Zevzně hlahol trúb i kotlóv.

           I káže kněz zemanóm svým,

           kto chtie třětí na sědánie,

85         by Ludiše stanovila.

           Kněžna na Lubora káže,

           Lubor Bolemíra zývá.

           Vsedasta oba na koně,

           vzesta dřěvce ostrú hrotú,

90         ruče v ohradu sě hnasta,

           protiv sobě zamieřista,

           srazista sě oščepoma.

           Bolemír sě s koně koti,

           ščít mu daleko zaletě;

95         otnesú jej chlapi z dráhy.

           Zezvně hlahol trúb i kotlóv.

           Lubor na Ruboše zývá.

           Ruboš ruče na kóň vzkočí,

           prudko na Lubora žene.

100        Lubor kopie mečem přětě,

           křepce v helm mu vrazi ránu.

           Ruboš vazem s koně spade,

           otnesú jej chlapi z dráhy.

           Vzezní hlahol trúb i kotlóv.

105        Lubor na zemany zývá:

           "Kto sě chtějú se mnú bíti,

           těm v ohradu sěmo jeti!"

           I by hovor mezi pány,

           Lubor na ohradě ždáše.

110        Vytče Sdieslav dlúhé dřěvce,

           i na dřěvci tuří hlava.

           Vzkoči na oř jarobujný,

           hrdivými slovy vece:

           "Praděd zbi diva tura,

115        očík zahna Němcév sbory;

           skusí Lubor chrabrost moju."

           I tu protiv sobě hnasta,

           hlavama v sebe vrazista.

           Aj, oba s koňú spadesta,

120        ruče zdě meče dobysta,

           opěšala zápasista,

           křěpce mečema máchasta.

           Kol sě rozléháchu rázi.

           Lubor sě k němu přiboči,

125        mečem kruto v helm mu seče,

           helm sě rozkoči v dva kusy;

           mečem v meč uderi ranú,

           i meč vzletě za ohradu.

           Sdieslav sě na zemiu vrže.

130        Zevzní hlahol trúb i kotlóv.

           Oklúči Lubora panstvo

           i vede jej přěde kněze

           přěd knieni i přěd Ludišu.

           Ludiše mu věnec stavi,

135        věnec z dubového listie.

           Zevzně hlahol trúb i kotlóv.