Historie Československé Společnosti Rukopisné

Karel Urban

Vojtěch
Roku 1913 se Česká akademie věd a umění usnesla, že k blížícímu se stému výročí nalezení RK (1917) bude vydáno přesné faksimile jak RK tak i RZ. K pořízení snímků jakož i k fotografickému průzkumu obou těchto památek byl vyzván prof. dr. Viktorin Vojtěch z Fyzikálního ústavu Karlovy university. Vojtěch provedl první orientační zkoušky. Další práce byly přerušeny válkou. Sporé výsledky tohoto prvního výzkumu byly publikovány až po 13 letech v časopise Knihomol.

1927 -- Mareš
Rok 1927 je památný dvěma událostmi. Prof. Vojtěch obnovil výzkumné práce na Rukopisech. V létě 1927 vykonal přes 400 zkoušek. Jeho prvotní skeptický postoj k oběma Rukopisům ustoupil víře v jejich pravost. Výsledky těchto zkoušek, ač velmi závažné, zůstávaly však prozatím širší veřejnosti neznámy.

Naproti tomu mimořádnou odezvu měla brožura prof. Mareše "Vědecké metody realismu, zvláště v otázce Rukopisů". Obsahovala v podstatě znění přednášky, proslovené Marešem 16.března 1927 na schůzi Mladé generace Národní demokracie. Mareš byl duchovním oponentem českého realismu již v době před první světovou válkou. Odmítal jej jako filosofický systém. Své odmítavé stanovisko zesílil po převratu, kdy seznal zhoubný vliv tohoto směru na vývoj veřejných věcí v obnoveném státě. Vytkl realistickému hnutí, že mu nešlo o poznání pravdy, nýbrž o dobytí moci ("Otázky filosofické národní a sociální v politice" -- vyšlo 1923). Z této všeobecné kritiky logicky dospěl ke kritice metod, jimiž realisté napadli Rukopisy.

Citovaná Marešova brožura vyvolala rozruch. Byla nenávistně napadena realisty (Kraus); byla nadšeně uvítána rozptýlenými a isolovanými obránci RZK v Čechách i na Moravě. Osobnost Marešova se stala jakýmsi krystalizačním bodem, kolem kterého se seskupovali vyznavači pravosti Rukopisů. Marešovo vystoupení se jeví jako důležitý předěl. A Mareš sám stupňoval svůj význam v této otázce tím, že v krátké době pěti let napsal další knihy týkající se sporu o Rukopisy, a to: r. 1928 "Klamnost důkazů", r.1929 "Boj proti Rukopisům" (jako odpověď na útok prof.Krause). Roku 1931 pak klasické dílo "Pravda o rukopisech Zelenohorském a Královédvorském, jak se jeví z dokumentárních fotografií a poznámek k nim připojených". Uvedené dokumentární fotografie byly dílem prof. Vojtěcha. Vyšly nákladem Unie 1930; objektivní nálezy z nich plynoucí byly však záměrně zamlženy poznámkami, jež k nim připojil filolog Flajšhans. Byla to tedy především průkopnická literární činnost Marešova, jež v letech 1927 až 1932 vznítila nový zájem o Rukopisy a vytvořila ovzduší, v němž se strany obránců vyvstalo přání po založení střediska sdružujícího přátele Rukopisů.

Zakladatelé Společnosti
Podáním z 12.října 1932 oznámili ministerstvu vnitra dr.Karel Kettner, dr. Václav Perek a Jan Vrzalík založení Československé společnosti rukopisné jako nepolitického spolku. Hlavním iniciátorem tohoto činu byl dr. Perek, bývalý moravský poslanec. Již 26.října téhož roku oznámilo ministerstvo vnitra výměrem č.72528, že založení Společnosti bere na vědomí. V trojici zakladatelů dva -- Perek a Kettner patřili generaci starší, pamatující boje z konce 19. stol.,kdežto Jan Vrzalík byl tehdy ještě studentem Karlovy university.

Ustavující valná hromada
Dne 20.listopadu 1932 se konala ustavující valná hromada společnosti za účasti 34 osob. Mezi přítomnými byl též prof. Mareš s chotí. Předsedou byl zvolen dr. Václav Perek. Ježto je dle litary i ducha spolkového zákona řádným konstitučním aktem spolku ustavující valná hromada, dlužno den 20.11.1932 považovat za den, kdy Společnost vstoupila v život, řádně se ustavila. Její život pak potrval přibližně dvacet let, přesně 20 let a 19 dní, považujeme-li za poslední projev její spolkové činnosti schůzi likvidačního výboru z 9. prosince 1952.

Posloupnost předsedů
Prvním předsedou, jak již výše uvedeno, byl dr. Perek. Setrval v této funkci do roku 1935. Po něm zastával předsednictví dr.Viktorin Vojtěch, a to až do svého úmrtí roku 1948. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu vykonával však i za Vojtěchova života předsednickou funkci úřadující předseda Ing.Vilém Gotzl. Ing.Gotzl byl zvolen předsedou po Vojtěchově smrti (červenec 1948) a byl jím až do své smrti (12.10.1950). Jeho nástupcem stal se dr. Jan Hlávka; setrval v předsednické funkci až do zániku Společnosti v prosinci roku 1952.

Cíle Společnosti a významnější události za doby jejího trvání
Pamětliva škod, které v českém kulturním životě přivodily politické vlivy, vytkla si Společnost jako zásadu vystříhat se ve svých akcích jakýchkoli cest opírajících se o politické směry; byla ostatně založena jako spolek nepolitický. Ale již v prvním roce svého trvání zažila Společnost právě v tomto stěžejním bodu nelad, který se projevil mezi samotnými zakladateli. Průbojný a talentovaný Jan Vrzalík ocitl se v opozici proti předsedovi, zasloužilému dr.Perkovi. Perek ochraňoval nepolitickou linii Společnosti. Vrzalík naproti tomu spatřoval záruku úspěchu v alianci s některým hnutím politickým. Tento počáteční vnitřní rozpor byl však brzy vyřešen. Společnost podržela směr nepolitický; Vrzalík se přechodně vzdal činnosti ve Společnosti; obnovil své členství až v roce 1935.

Společnost vyvíjela činnost přednáškovou, pořádala exkurze, spravovala rukopisný fond určený k podpoře rukopisného bádání, evidovala a shromažďovala literaturu týkající se Rukopisů, založila vlastní knihovnu. Činem základního významu bylo pak vydávání vlastního periodického časopisu.

Zprávy Čs. Společnosti Rukopisné
V třetím roce svého trvání přikročila Společnost k vydávání časopisu nazvaného "Zprávy Československé Společnosti Rukopisné". První číslo vyšlo 15.června 1935. Tyto Zprávy vycházely v nepravidelných lhůtách. Vyšlo celkem 31 čísel v době ohraničené daty 15.6.1935 a 15.3.1941. V roce 1941 bylo vydávání Zpráv zastaveno. Zákaz byl vydán českým protektorátním orgánem avšak z podnětu okupantů, kteří v předchozích letech vedli novinářskou kampaň ztotožňující se s realistickou kritikou RKZ z osmdesátých let a zlehčující snahy obránců.

Po skončení války měl výbor Společnosti za samozřejmé, že vydávání"Zpráv" bude obnoveno. K jednání s tiskárnami bylo přikročeno již na jaře 1945. Vynořily se však netušené překážky. Hned po odchodu okupantů byla čs. vládou nastolena tuhá reglementace periodického tisku. Bez svolení ministerstva informací nemohl být žádný periodický časopis vydáván. Po dlouhých a obtížných jednáních s úřadem byl v okleštěném rozsahu povolen tzv. "Oběžník České společnosti rukopisné". Tohoto "Oběžníku" vyšla však pouze dvě čísla. V prosinci 1947 bylo již vysázeno 3.číslo; avšak během tisku bylo vydávání "Oběžníku" zakázáno. Obsah tohoto 3.čísla byl pak vydán pouze v cyklostylované formě pod starým názvem "Zprávy". Od prosince 1947 do prosince 1951 vyšlo 7 čísel těchto cyklostylovaných Zpráv. V prvním čísle cyklostylovaných Zpráv z 1.12.47 jsou podrobně vylíčeny potíže a šikany, jimž byla Společnost v záležitosti časopisu vystavena. Pro paměť budoucím buď připomenuto, že strůjci těchto překážek byli nejen v ministerstvu informací (ministr Václav Kopecký) ale též v ministerstvu školství (ministr dr. Jaroslav Stránský).

Zánik Společnosti
Rok 1952 byl ve znamení regulace spolkového života. Cílem této úpravy bylo redukovat počet existujících spolků, většinu jich zrušit, jiné přiřadit k některým organizacím uznaným. Po zevrubném prozkoumání podmínek, za jakých by bylo možno pokračovat v činnosti v rámci jiné organizace (o čemž bylo jednáno na několika výborových schůzích), bylo rozhodnuto svolat mimořádnou valnou hromadu a předložit jí návrh na dobrovolný rozchod. Tato valná hromada se konala 20.května 1952. Z přítomných 28 členů vyslovilo se 24 pro dobrovolný rozchod. Dosavadní výbor byl pak pověřen likvidací Společnosti. Majetek společnosti byl převeden státní pokladně. Její archiv byl uložen jako depozitum v archivu hl. města Prahy v Clam--Gallasově paláci. Poslední schůze likvidačního výboru za předsednictví dr. Hlávky se konala 9.prosince l952.
V době svého zániku měla Společnost 311 členů.