Místo úvodu

Vážený pane doktore,

dovoluji si napsat Vám několik řádek, ač nemám čest být Vám znám. Hlásím se jako čtenář Vaší knihy "Učenci a pohané". Uvítal jsem ji. Jako laický sběratel literatury o prehistorii ocenil jsem, že v těchto pětadvaceti příbězích z dějin české archeologie je vlastně uceleně podán přehled práce našich archeologů od Bienenberga do dnešní doby a populárně i poutavě shrnut materiál rozptýlený jinak v různých spisech a časopisech , mnohdy těžko dostupných. Vhodně jste tak zaplnil mezeru, která tu byla.

Tím hodnější politování je skutečnost, že v této knize bez přezkoumání přejímáte staré názory o padělanosti Rukopisů. Je prvním příkazem skutečné vědy znát věc, kterou kritizujeme. Z některých Vašich narážek se však podává, že texty Rukopisů vůbec neznáte. Nejflagrantnějším důkazem toho je ono místo Vaší knihy (str. 148), kde pravíte:

"Vocel je ochoten připsat starým Čechům alespoň část kamenných nástrojů (ve skutečnosti mnohem starších), jen proto, že v Rukopisech jsou zmínky o kamenných mlatech. Nešťastná víra v Rukopisy, považovaná za součást vlasteneckého vyznání, poznamenala Vocelovo dílo stejně jako už předtím práce Šafaříkovy a Palackého."
Tedy Rukopisy! V běžném a navyklém usu rozumíme pod tímto označením dvě památky: Rukopis Zelenohorský a Rukopis Královédvorský. V RZ však není o mlatu jediné zmínky. Takže mluvíte-li v souvislosti s mlaty o obou Rukopisech, je to hned nepřesnost číslo jedna. Slovo mlat se vyskytuje toliko v RK. V této památce byste však marně hledal potvrzení bludu, že autor měl na mysli mlaty kamenné. Ve většině zmínek o této zbrani je tam uvedeno pouze holé slovo "mlat". Případy, kdy slovo "mlat" je tam ve spojení s nějakým přívlastkem, jsou tři; "uleče se duše těžka mlata" (Záboj); "uderi těžkým mlatem" (Jelen); "tobě jemu v hlavu těžek železný mlat" (Zbyhoň). Posléze uvedený citát je výmluvný. Zhruba dvacet let před Christianem Thomsenem a jeho vytýčení posloupnosti tří dob objevuje se RK, kde na rozdíl od tehdejších představ nic z inventáře tam zmíněného se nepříčí poznatkům o hmotné kultuře hradištní doby, ke kterým dospěla naše archeologie mnohem později (jde nejen o mlaty, nýbrž i o meče, helmy, oščepy, kovaná vědra a j.). A tento jasný nesouhlas mezi textem RK a Vaším podáním je nepřesnost číslo dvě: nepřesnost daleko osudnější než výše kritizovaná Vaše zmínka o obou Rukopisech.

Proti zdravé zásadě, že se nedoporučuje "jurare in verba magistri" bez přezkoumání, stal jste se obětí tendenčních nepravd, udržujících se dodnes buď jen setrvačností nebo mocensky.

A tu vzniká otázka, kam patří vlastně ta výtka "romantismu" kterou odpůrci Rukopisů v pejorativním významu vpálili některým buditelům; zda velikánům jako byli Jungmann, Palacký, Šafařík, Purkyně ...... anebo spíše na adresu realistického hnutí z druhé půle devatenáctého století, kdy odpůrci vrhli do veřejnosti napřed vykonstruované hypotézy a důkazy pro ně shledávali až potom.

Ve své sbírce archeologické literatury mám také starší dílko "La préhistoire" (autoři Gabriel a Adrien Mortillet). V předmluvě říká M.Adrien toto:

Il y a deux sortes d'adeptes: ceux qui servent la science et ceux qui se servent de la science.
Tato slova platí nepochybně nejen pro archeologii, ale pro různé vědní obory úhrnem. A dáte-li si snad někdy práci s přezkoumáním literatury, která vedla k zavržení Rukopisů, shledáte, že žádný z uváděných argumentů nemá platnost vědeckého důkazu padělanosti, a že čelní představitelé realismu, kteří proti Rukopisům vystoupili, řadí se většinou do té druhé skupiny zmíněné Mortilletem: nesloužili vědě, nýbrž jí toliko používali ke svým zvláštním cílům. Do této skupiny patřila také osobnost blízká Vašemu pracovnímu oboru -- Jan Peisker. Doufám, že dnešní oficiální prehistorie již nesdílí romantické fantasie tohoto realistického učence.

Vracím se ještě k Vaší povážlivé větě, výše citované, že totiž "nešťastná víra v Rukopisy, považovaná za součást vlasteneckého vyznání, poznamenala ... atd."

Myslím, že nynější poměry lépe vystihne a bude pravdě bližší, když smysl citované věty obrátím na ruby touto parafrází:

Nešťastná nevíra v Rukopisy, anebo - lépe řečeno - nešťastný pocit potřeby hlásit se k této nevíře, která je považována za součást pokrokové angažovanosti, poznamenává nejen nejrůznější reportérské plody pomíjivé a pochybné hodnoty, ale bohužel i hodnotná díla odborná, jakým je zmíněná Vaše kniha.

S projevem úcty
Karel Urban

Praha, 8. září 1974

Zdá se, že k ozdravění neblahých poměrů, které naší společnost zachvátily v nejednom oboru, bude především nutné bezpředsudné seznámení s původními prameny. Proto prvním činem novodobé rukopisné obrany bylo vydání samotných Rukopisů. Následuje tento sborníček, jehož omezené možnosti bohužel nedovolují více, než jen velmi stručné upozornění na dosud umlčovanou aktivitu soukromých badatelů. red.