O šternbergských hrdinech, kteří se proslavili bojem a vojenskou mužností

Toto buď dáno potomstvu vynikajících mužů, aby ti, jejichž činy jsou hodny věčných poct, a které tok věků ke smrtelnému konci se klonících téměř odňal lidské paměti, znovu povstali ze svého popelu, byvše vyproštěni dějepisným perem, a ožili k životu skvělé paměti.

Jaké úsilí vynaložila mužnost šlechticů ze Šternberka pod přilbou a pancířem, ukáže tato kniha. Z Vestfálska do Čech je přivedla bojovnost Jindřicha Ptáčníka a usadila je v těchto zemích. Neboť němečtí císaři považovali za svůj svátonosný a stálý úkol, aby německé šlechtice, válkou slavné, mísili s podezřelými národy tak, aby ihned ohlašovali, pokud by se onen národ spikl proti Říši,anebo aby svou vojenskou zkušeností hned v zárodku potlačovali válečný požár. A proto šternberská mužnost stála ve zbrani, kterou krotili smělost jak národní, tak i kacířskou, a za podpory nebes přiváděli započaté války ke konci. Hrdinové šternberští bojovali za nebesa, nebe vítězilo těmito hrdiny. Nikdy netasili zbraň leč proti nepřátelům nebes a víry, nikdy je neozbrojovala válečná zuřivost, ale jen láska k víře nebo ke králům, úsilí o mír, a nebe poskytovalo svým zastáncům vítězství. Oni jako první se vydávali do nebezpečí jakoby podle nařízení a barbary, kteří spěchali k záhubě vlasti, nutili, aby se buď zastavili nebo ustoupili. Neboť se zdá, že se hleděli vyrovnat nositeli své rodové hvězdy, světlonoši dennímu, když triumfoval nad noční temnotou; jemu poesie připsala epigram

Jako první k světlu cestu ukázal a nesmrtelnou slávu rodu svému získal Jaroslav ze Šternberka. Ačkoli totiž statečnost Čech a Šternberků byla známa již dávno předtím, přece nepřekonávali věhlasem jiné šlechtice, ale Jaroslavova statečnost a štěstí rozšířily jméno Šternberků tak, že tehdy nebylo žádné jiné více slaveno v závistivé Evropě. Už dříve od roku 1228 se veškerý tatarský národ spojil, po společné poradě odpřísáhl Evropě záhubu a beztrestně se potloukal mezi Rusy, Moskvany a jinými sousedními národy; okolní kmeny, zrozené ke krvavému vraždění, se daly tímto snadným postupem plně vysídlit a zmnožily tatarské oddíly tak, že naplnily více něž pět set tisíc mužů a nemohly jít dál jedním proudem při nedostatku obilí a pastvy. Z nutnosti se rozdělily do dvou velkých vojsk a Battus, syn Changův, vnuk velkého Changa, pustošil celé tři roky Bulharsko, Rumunsko, Srbsko i Maďarsko, jehož král Béla IV. byl nucen uprchnout do jiných zemí. Druhé tatarské vojsko pod vedením Petovým (Veleslavín ho nazývá Betnitus) napadl Polsko r. 1240. Polský vůdce Boleslav se utekl na Moravu k velehradskému kláštěru. Potom byl vypleněn a spálen Krakov a Tataři se obrátí do Slezska. Občané, zoufající nad obranou, vyklidí a zažehnou Vratislav, hodlajíce bránit toliko hrad, který hájilo i nebe svými blesky. Slezští vůdcové a před ostatními Jindřich Lehnický, syn božské Hedviky, se odvážili s třiceti tisíci k bitvě, ale jsou poraženi. O množství pobitých si kdekdo může udělat představu, když Tataři prý naplnili usekanýma ušima křesťanů devět velkých pytlů. Při této pohromě se křesťanské vojsko zaleklo, i celé Německo; český král Václav Otakar umístil do svých měst a pevností posádky a pět tisíc pěších i několik oddílů jízdy určil na Moravu; v čelo jim postavil Jaroslava ze Šternberka, jehož válečná statečnost byla v Čechách nejvíce slavena, hrdinu neohroženého. Slezsko bylo zle zpuštošeno ohněm i mečem. Jaroslav vkročí potichu do Olomouce a druhý den vidí, že v sousedství vše hoří, území že je zaplaveno barbarským vojskem. Kromě osmi tisíc, které přivedl Jaroslav, byly ve městě ještě čtyři tisíce lidí nakvap sebraných z polí, jimiž Jaroslav doufal město zachránit, i když nepřátelé čítali tolik statisíců a obklíčili město nejtužším obležením. Jaroslav svolal vojenské náčelníky na poradu a jednal o tom nejdůležitějším; po dlouhých úvahách bylo usneseno: předstírat strach a nepočetnost posádky; a rozhodnuto, aby nikdo nevstupoval na hradby, aby nikdo nekřičel a aby nevrhali střely na nejistý cíl, ale šetřili se na to, co přijde. Ale Tataři, když dnem i nocí vrhali na naše ohromný déšť střel a nepořídili, snažili se město zapálit; ale obležení bránili požárům dílem tak, že strhávali střechy, dílem namočenými kožemi. Tatarský vůdce Peta zuřil, že musí sedět tak dlouho u jediného města. Rád by byl totiž přikázal svým lidem útok na město, ale vida hloubku příkopů a zastrašen výškou a pevností zdí zavrhl myšlenku na útok a rozhodl se, že se zmocní města po dlouhém obléhání, až obklíčení budou mít hlad a jiné nesnáze. A tak hodně slevil z péče o stráže a o své postavení a svým lidem dal možnost široce najíždět na moravská území; oni beztrestně kořistili a plnili vše vražděním, loupežemi, krví až po hranice Čech. To když Jaroslav zpozoroval (neboť budoucnost předvídal a při svém otálení dbal na budoucnost), svolal na olomoucké náměstí 24. června (Veleslavín udává 25. červen) ozbrojence a skvělou řečí jim předestřel radu, kterou vojíni přijali s podivuhodnými projevy radosti. Rozkáže, aby se posilnili a zvláště ducha utužili svátostí zpovědi a eucharistie; a aby se před první noční hlídkou opět sešli na náměstí ozbrojeni. Když se tak stalo, spořádal oddíly po vojensku; sám jako vůdce vyšel na vyšší místo a napomene, aby všichni poklekli, sebe, svůj život i smrt odkázali a nabídli křesťanské víře; vstávaje pak učinil jasným hlasem slavnostní slib, že přispěje-li Bůh a nebešťané činu vojínů a dají-li vítězství, založí Bohu i Panně, Jeho Matce, přijme-li ochranu nad křesťanskými zástupy, chrám pod jménem Nanebevzetí; a že tak přivede k životu znak vítězství, jež poskytla, i jako důkaz potomstvu. Potom určí vyjít za noci potichu z města a cesty, kterými vojenští vůdcové rozdělení po oddílech mají postupovat proti nepříteli. Před vojskem nesl oslík přesvaté tělo Kristovo uzavřené ve skříňce. Sám pak jsa obklopen kruhem nejstatečnějších vojínů rozhodne, že stanoviště Petovo napadne on sám. A bez průtahů: téměř v okamžiku jsou překonána nepřátelská opevnění a křesťané vpadli do špatně hlídaného tábora, spustivše pro postrach ohromný křik. Přes tato překvapení vzpamatovali se Tataři vsednuvše na koně, pod nimiž jsou zvyklí léhat, tasí zbraně, ač mnozí z nich byli zatím křesťanskými oddíly pobiti. Jaroslav si razí cestu mečem k Petovi, po několika srážkách s meči stane před Petou, utne mu rámě; Tatar po ráně vbrzku umírá. Po ztrátě vůdce barbaři poklesli na mysli a nesnažili se o nic, jen o útěk.