Rukopisný spor očima Podivena

Jiří Urban

V 1992 na sebe upoutala pozornost kniha "Češi v dějinách nové doby" od autorské trojice Petr Pithart, Petr Příhoda, Milan Otáhal, vystupující pod pseudonymem Podiven.

Významná část knihy je věnována době národního obrození a v té souvislosti se ovšem nebylo možno vyhnout rukopisnému sporu. Máme za potřebné se zde vyjádřit k některým pasážím publikace, třebaže se Podiven otázkou pravosti Rukopisů vůbec nezabývá přebíraje bezvýhradně závěry učiněné na konci minulého století.

Autoři zde postupují v souladu se starým schematem interpretovat tento vědecký spor jako válku mravných proti nemravným. Při tom kádrovací proces je veden místy s neobyčejnou prudkostí. Snad proto, aby bylo dosaženo maximálního podivení.

Ale nechme již promluvit Podivena:

str.70:
" Rukopis Královédvorský se objevil v roce 1819, Zelenohorský o rok později. Vydávaly se za díla třináctého a dokonce devátého století. Nešlo o českou zvláštnost: i jiné literatury zdobily podobné elaboráty, hovící dobovým romantickým sklonům a národní ješitnosti. České padělky jsou však z jiného těsta: romantické pohnutky inscenace ustupují do pozadí, aby uvolnily místo prozíravému výpočtu a mistrovské režii, vyznačující se jemným psychologickým taktem."

Ponecháváme bez komentáře omyl v datu nálezu, který je podstatně jiného charakteru, než nesprávnosti ostatní.
Květnatá fráze o ústupu romantických pohnutek do pozadí a nástupu prozíravých výpočtů atd. si zaslouží rozboru, neboť nezasvěcený čtenář by mohl být sveden k domněnce, že falsátoři s nevšední lehkostí měnili nejen pracovní techniky, ale i "pohnutky".
Přechod na jiné "těsto" je jen elegantně maskovaná změna stanoviska realistické vědy, vynucená současným stavem poznání Rukopisů. S "prozíravým výpočtem" se prvně setkáváme až po neúspěšném pátrání kriminalistů po známkách padělanosti. Do té doby dominovala v přebíraných charakteristikách výhradně "romantika".

str.70:
" Dobrovský okamžitě rozpoznal v "Rukopisu Zelenohorském" falsifikát a stran "Rukopisu Královédvorského" vyslovil závažná podezření, ale novočeská kulturní veřejnost prostě odmítla popřát kritice sluchu a sám Dobrovský, tehdy již stařec byl ukřičen."

O tom, jak naše kulturní veřejnost odmítla popřát kritice sluchu a jak byl Dobrovský ukřičen, referuje pamětník Šembera takto:
"Dobrovský .. Libušin soud prohlásil za padělaný a to s účinkem takovým, že Výbor Českého Muzeum ještě téhož roku (l824) ten rukopis ze sbírek muzejních vyloučil, načež jej Hanka choval soukromě u sebe. ...Od té doby nebylo již až do smrti Dobrovského o Libušině soudu ani řeči"
Opak je tedy pravdou. Jungmann, Palacký a Šafařík z přemíry respektu k autoritě neodporovali Dobrovskému. Na základě jakých indicií Dobrovský okamžitě zavrhl RZ (tehdy nazývaný Libušin soud), zmíníme se později.
O tom, jestli Dobrovský někde vyslovil závažná podezření proti RK, je možno fabrikovat jakékoli smyšlenky. V jeho písemných projevech nalézáme pravý opak.

str. 70:
" Jungmann, redaktor novočeského jazyka, nepochybně mohl vědět a nejspíše věděl, mlčel."

Věčné pochybnosti a podezírání, nikdy nedokázané, zato tisíckrát opakované tvoří znalostní bázi naší novodobé historie.

str.71:
" Palacký ....Historik, vzdělaný dokonale i v pomocných vědách, který zprvu důvodně zapochyboval o pravosti Rukopisů, ale pak je vytrvale licoměrně hájí. ..... nelze se ubránit podezření z utilitarismu."

Dle této logiky by každá změna vědeckého přesvědčení mohla být považována za licoměrnost. Propadl by tak Gebauer i Goll, jejichž původní obranné stanovisko je doloženo v literatuře. Ale u Palackého ani takovou změnu v nazírání doloženu nemáme. Chybuje tedy Podiven ve dvou věcech. Jednak vychází z nedoložených hypotéz a navíc je i špatně interpretuje. Je trpkou ironií, že právě Palacký, pro něhož absence dokladů vedla až k úplnému odmítnutí Hájka, má tu být diskvalifikován jako mravní osoba takovým laciným způsobem.

str.152:
" Stánek kultury, o níž národ věřil a věří, že právě jí se obrodil, a který je vlastně zdrobnělou variantou vídeňské Opery, se stal svatyní ducha Rukopisů, v níž nakonec skrze pero libretisty "Libuše" zapěl národu ódu sám Hanka, a to ještě pomocí rusizmů, nad nimiž se Dobrovský v hrobě obracel."

Celkem správně užívá Podiven minulého času, neboť nyní se snad už Dobrovský v hrobě kvůli rusizmům neobrací. Připustíme-li, že znalost češtiny mohla od dob Dobrovského alespoň trochu pokročit.

str.159:
" Češi ... soustředili převážný díl úsilí do aranžování vnějškových znaků národovosti. Uskutečnili např. své dávné přání mít konečně vlastní divadelní scénu, mnohem méně se jim však dařilo vytvořit vlastní drama - a už vůbec nežili plným opravdovým životem, jehož kvintesencí by takové drama jedině mohlo být. Stručně řečeno: nikoli být národem, ale zdát se jím, sobě i jiným. Tak jako člověk, který přebíjí pocity méněcenosti v lepším případě siláckým výkonem, v horším jen gestem. Již předbřeznoví obrozenci, zejména ti kolem Jungmanna, se pokoušeli na to vyzrát právě takto. Po morální demobilizaci padesátých let se tato kamufláž stala závazným programem české politiky a bohužel i kultury. Jen takto si mohly Hankovy podvrhy uchovat tak mimořádně dlouhodobou přitažlivost."

Z uvedené formulace není zcela jisto, zda máme Rukopisy klasifikovat jako "prázdné gesto" nebo jako "silácký kousek". S velkou pravděpodobností lze očekávat, že to nakonec bude spíše silácký kousek. To především kvůli tomu "prozíravému výpočtu", jenž se dnes tak vysoce cení.

str.170:
" Vždyť i rukopisný problém byl Němcům jasný nejméně o generaci dříve."

Typický výrok pro potřeby politické práce, o němž ale není zaručeno, že bude dnes Němcům příliš lichotit. Toto jasné stanovisko části německé žurnalistiky napomáhala formovat představa, že v Rukopisech je hlásána nenávist proti Němcům. Představa je to ovšem značně omezená a dosud silně rozšiřovaná. V Rukopisech se líčí boje Čechů proti Lučanům, Němcům, Polákům a Tatarům. Je to specifická vlastnost literárního žánru, který Rukopisy představují a bylo by naopak divné, kdyby Němci v tomto seznamu chyběli.

str.185:
" Téma rukopisných podvrhů bylo choulostivé od samých počátků. Zmínili jsme se, jak v tomto ohledu pořídil Dobrovský."

Téma rukopisných "podvrhů" je choulostivé v souvislosti s osobou Dobrovského zvláště pro některé vykladače. Dobrovský popíral RZ, nikoli RK. To je absolutně nestravitelné těm vypravěčům, kteří mají potřebu podávat rukopisný spor pohádkově černobíle. Toto choulostivé místo se podařilo Podivenovi odstranit pomocí dvou mystifikací: smyšlenkou o zakřikování Dobrovského a obrácením jeho stanoviska k pravosti Rukopisu Královédvorského naruby.

str. 185:
" Mimočeský odborný svět byl zajedno v postoji krajně podezíravém, ba odmítavém. Češi si to vykládali záští, .."

Například:

Mickiewicz : "Nalézáme zde verše, jež mohou být vzorem libozvuku a prostoty ......Sloh, názornost a původní básnická síla tohoto zlomku jsou pozoruhodny"
Rakoviecki : "Jako v písni výpravné Igorově, tak i v nalezených zbytcích dávných zpěvů českých vidíme ducha krásného, živost obrazů, lehkost slohu a neobyčejnou mohutnost ve výrazu, což vše přesvědčuje nás o stupni osvěty i vyspělosti jazyka starých Slovanů,... "
A.H.Wratislaw , anglický spisovatel: "Nejpamátnější zbytek stařin v jazyku českém sepsaných jest sbírka starých básní pod názvem rukopis Královédvorský. ..... Uveřejnění jejich učinilo veliký dojem u všech národů slovanských, i lze pokládati za nejvážnější přídavek, který se kdy od koho stal k archivům básnictví slovanského"
John Rowring , anglický spisovatel: "Mimo cenu jejich filologickou nelze upřít též cenu jejich poetickou. Nález jejich jest zajisté nejdůležitější událostí v moderní historii staré poesie slovanské"
"Je to sbírka básní zajisté různých autorů a jak pravděpodobně lze soudit, též různých dob." "..Jsou to básně epické a lyrické, vynikající jednoduchostí a silou svojí, jakož i pravidelností svých veršů"
Edgare Quinet , francouzský spisovatel: "Tak jako snad žádná jiná poesie, mají básně tyto ráz doby a podnebí, v nichž vyrostly. Není to verš homerický, široký a klidný jako mramor ...; není to Shanamet, ...Nejsou to Nibelungy, které plynou zvolna, jako vlny Rýnu.....Básně české nepodobají se žádné z těchto básní. Zpěvy válečné musely býti inspirovány z blízka událostmi, ano skorem na bojišti, poněvadž sledují bitvu s bedlivostí, jež musela by na vzdálenost vymizeti... "
M.Einchhoff, francouzský literární vědec: "Do očí bijícím dokladem o stáří této básně (Záboj) jest, že není v ní ani jediného názvu místního..."
Felice Francesconi, italský spisovatel: "Italové naleznou zde překlad květů básnických, jež závodí s půvaby řecké musy a písní bardů kaledonských.."
Goethe: "Obě větve básnictví, česká i německá, pravý základ a podklad svůj vždy přece jen hledati musí ve staročeském (životě a literatuře), kde život, řeč i poesie národní mají dosud nejvíce samostatný a vlastní svůj ráz. Čechy jsou bohaté na památky této doby rozkvětu. Nejstarší zbytky staré jejich literatury, kteréž nikdy zapomenuty nebyly, rozmnoženy byly neočekávaně v naší době nálezy nejbohatšími"
J.H.Dambeck, německý profesor estetiky: "U básní, kteréž vynikají tak velice vnitřním obsahem, jako básně tyto, jest malý počet jich to jediné, čeho litovat musíme."
"V estetickém ohledu vynikají tyto básně veskrze přirozeností a zvláštním rázem, objemnější zvláště silou a mohutností, menší písně zvláště půvabem a vřelostí citu. Skromná prostota, oblíbené roucho pravé velikosti, jakož i pravé naivnosti jest též rouchem, v němž se básně tyto objevují."
"Slovem, jsou veskrze a ve všem památkou kmene k přírodě lnoucího, silného, vřelého a šlechetně cítícího; ....."
J.G.Meinert, německý badatel: "...mají (básně RK) mimo veškeré jakoby vrozené přednosti skvělého historického líčení a ryzího plamene vlasteneckého nadšení i tu, že opírají se o velice důležité domácí události a hrdinské činy..."
Tyto doklady shromáždil před sto lety Julius Grégr, připomenul před půl stoletím Vrzalík, ale zbytečně.
str.185:
"Když v roce 1858 vystoupil anonymně v pražském německém týdeníku "Tagesbote aus Böhmen" proti Rukopisům knihovník Anton Zeidler a výslovně je označil za podvod, česká strana v osobě Palackého to rozhořčeně odsoudila jako zlovůli, aniž by se vypořádala s vědeckými důvody vetřelce."
S "vědeckými" důvody vetřelce se vypořádala především rakouská justice. Redaktor listu byl odsouzen za šíření pomluv. Maně napadá, jak by dnes posoudila česká justice Podivenovy "vědecké důvody" pro nařčení Palackého z licoměrnosti. V této souvislosti připomínáme, že z autorství anonymního článku v Tagesbote aus Böhmen byl svého času podezírán V.B.Nebeský, k němuž se ještě dostaneme.
str.185:
" Ale i na české straně se našli odvážlivci - Václav Nebeský 1852, Jan Erazim Vocel 1854, Adolf Patera 1877, Václav Alois Šembera 1878, Antonín Vašek 1879 - kteří upozorňovali na podezřelé okolnosti, a jejich soudy byly natolik závažnými indiciemi, že by se za normálních poměrů stěží našel někdo, kdo by obhajobou Rukopisů riskoval ztrátu odborné prestiže. Všichni byli tak či onak zakřiknuti a zejména dva posléze uvedení brutálně skandalizováni."
Strkat v rukopisném sporu Nebeského, Vocela, a Pateru do jednoho pytle s Vaškem a Šemberou lze jen tehdy, když se vůbec nepřihlédne k tomu, co dotyční o Rukopisech publikovali. I před Podivenem se odpůrci všemožně snažili jasné obranné stanovisko Vocela, Nebeského a Patery, zamlžit. Hodnotu Podivenových výroků je možno celkem snadno posoudit přehlédnutím literární produkce "odvážlivců".

Nebeský: O Rukopisech napsal 5 článků vynikající vědecké úrovně. Všechny jsou nadčasové a svědčí pro pravost Rukopisů. Nebeský ovšem byl jakýmisi anonymy označován za autora dopisu uveřejněného v Tagesbote aus Böhmen v roce 1858. Poslední takové nařčení bylo publikováno v Čase, orgánu realistů. Někteří realisté pak ve víře v pravdivost svých domněnek nebyli již schopni zařadit Nebeského, kam správně patří. Bylo později prokázáno, že autorem zmíněného dopisu je knihovník Zeidler. Přesto Jakubec a Novák ve svých dějinách české literatury stále přisuzují autorství Nebeskému dle staré nedokázané domněnky.

Vocel: K rukopisné problematice se Vocel vyjádřil v celé řadě prací, jež jsou dodnes důležitým pramenem poučení. Všude je patrno obranné stanovisko. Vocel jako první upozornil na podobu jisté pasáže z básně Jaroslav s českým překladem Milionu Marca Pola. A protože někteří vykladači chybně interpretovali tuto shodu za důkaz padělanosti, dochází se někdy touto konstrukcí k mylnému soudu, že Vocel vyjádřil pochybnosti o pravosti RK. K takovému závěru se může dojít jen tehdy, když se ignoruje to, jak Vocel shodu interpretuje sám.

Patera: I Patera patří mezi zastánce pravosti Rukopisů. Vyslovil se sice proti pravosti některých glos v Mater verborum, ale pro pravost Rukopisů z toho nic nevyvozoval. Dle Laiskeho bibliografie můžeme sledovat jeho stanovisko a přínos k řešení rukopisného problému z mnoha jeho článků.
Polemiky proti jmenovaným sice vedeny byly, ale ve věci Rukopisů nikoli ze strany obránců, nýbrž odpůrců.
str 185:
" Otázka Rukopisů se však vznášela nad Prahou jako přízrak. Špatné svědomí měly přehlušit chvalořeči. A když už nestačily, nastoupila neurvalost."
Proti "přízrakům" a "obsahu svědomí", jak jej vykonstruoval Podiven, nemůžeme bohužel postavit žádné argumenty z dostupné literatury, proto se zde vzdáváme komentáře.
str. 186:
" ....... že jakýkoli věcný spor na toto téma vyjevoval onu obecnější amorálnost jako zcela konkrétní padoušství."
Shrnutí:
Závěrečnou invektivou, užívající zvláště silných termínů, uzavíráme zde serii ukázek z duchovní dílny Podivena. Jeho podání rukopisného sporu se vyznačuje kvantem hrubých omylů, výrazů a pomluv. Proč to všechno? Spory podobného typu vedou časem ke smíření, otupení hrotů, sblížení stanovisek. Zde jakoby fungoval zcela jiný princip.
Přihlédneme--li k tomu, že snaha autorů o výklad českých dějin je provázena nemenším úsilím o dosažení politické moci, neubráníme se pak otázce, zda posledně citovaná věta o jakémkoli věcném sporu na rukopisné téma, amorálnosti a padoušství nemá být jakási direktiva pro tabuisování rukopisného problému na věky pod záminkou humanity. Chování některých institucí a funkcionářů tomu nasvědčuje.
Rukopisná problematika je v knize zpracována nedostatečně i co do rozsahu. Rukopisný spor v meziválečném období je úplně ignorován. Při tom Laiskeho bibliografie pro tu dobu obnáší cca 300 položek. Podivenovo příkré stanovisko nebylo dotčeno ani pochybnostmi naší oficiální vědy, která ústy univ. prof. Karla Krejčího ohlašovala v 70. letech "Nové směry v bádání o RKZ". Nemluvě ani o fiasku posledního hmotného průzkumu v Kriminalistickém ústavu a domácí či zahraniční samizdatové literatuře.
Literatura:

Nebývá zvykem v polemických článcích tohoto typu uvádět literaturu, ale Podivenovy zvláštní informační metody mohou být paralyzovány jen důrazným připomenutím prvotních dokladů.

Články V.B. Nebeského k Rukopisnému problému:
Královédvorský rukopis ČČM 1852
Rukopis kralodvorský a p. M.Büdinger ČČM 1859
Prüfung der von Büdinger gegen die Echtheit ... ... gegen die Angriff Büdingerse. Sitzungsberichte der königl. böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften 1859
Nová akta ve při o Rukopis kralodvorský ČČM 1859
Vorlegung der Briefe W.A.Svoboda's aus den Jahren 1817--1819, die Königinhofer Handschrift betreffend. Sitzungsberichte der königl. böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften 1859

Články a publikace E.Vocela:
Grundzüge der böhmischen Alterumskunde. 1845
Aestetický význam básní Kralodvorského rukopisu. ČČM 1854
Zur Literaturgeschichte der böhmischen Prosa. Wiener Zeitung 1858
Zpráva o Kralodvorského rukopisu obraně J. a H.Jirečka. ČČM 1863
O českém umění za doby posledních Přemyslovců. PA 1864
Die Echtheit der Königinhofer Handschrift. 1862
Pravěk země české. 1868

Paterovy příspěvky k obraně RK:
V příčině Rukopisu královédvorského, Národní listy 1886
Rukopis královédvorský. Hlas národa 1886, č. 130.
O umučení sv.Jiří a RK. ČČM 1887

Polemické články realistického učence J.Truhláře proti Paterovi:
P.Paterovo "Umučení" a RK i Z. Athenaeum 4, 1886
Pan Patera jako apologeta RK. Athenaeum 5, 1888

Zde uvedená literatura je obsažena ve znamenité Laiskeho bibliografii. Viz Sborník RKZ -- dnešní stav poznání, Academia, Praha 1969.