Tento článek byl připraven do tisku v r. 1966.
Návštěvník Vladislavského sálu na Pražském hradě, jenž sejde po jízdeckých
schodech do níže položených prostor, shledá se tam s poučnou exposicí. Je to
výstava archeologického průzkumu Pražského hradu z let 1920 -- 1964. Součástí
výstavy je model Pražského hradu z X. století. A tento model přináší zajímavý
dovětek --- možno říci jakýsi klíč --- k jedné historické události z počátku
XI. století: totiž dobytí Prahy knížetem Oldřichem roku 1004 proti polské
posádce Boleslava Chrabrého.
Historické prameny líčí tento vojenský čin ne vždy stejně. V celku se shodují
v tom, že Oldřich (Jaromír) dobyl Prahy náhlým přepadem v dorozumění s domácím
obyvatelstvem. Avšak v podstatných podrobnostech se liší. Zejména je
nejednotnost v tom, že jako cíl útoku je někdy označován Pražský hrad, jindy
město Praha; dále v tom, co se vlastně nazývalo Prahou v XI. století. Nejasno
je, jaký to byl most, na kterém dle některých kronikářů došlo k boji s polskou
posádkou. Čelní historikové v 19. století několikrát se vraceli k této
události různými a různícími se výklady. Přestože mnohé osvětlili (mimořádné
zásluhy má zde Tomek), pro kusost pramenů, leckdy si odporujících, zůstaly
některé okolnosti dodnes nejasné.
Jaké to jsou prameny a co říkají?
Nejstarší zpráva, zaznamenávající tuto událost, není domácí. Německý kronikář
Dětmar Merseburský, + 1018, tedy souvěkovec té události, líčí vyhnání
Poláků z Prahy českým vojskem jako součást celkového nástupu, který proti
Boleslavu Chrabrému zahájil císař Jindřich II. Dětmarova kronika vešla v širší
známost až po vydání tiskem v 16. století a stala se později podkladem českému
exulantu historiku Pavlu Stránskému. V jeho podání (Respublica Boiema),
převzatém z Dětmara, byl signál k útoku na polskou posádku v Praze dán v noci
vyzváněním na jakémsi mostě --- kde byl ten most se blíže neříká --- padl v
řadách Poláků Slavníkovec Soběbor, bratr sv. Vojtěcha. Nazítří byl
znovunastolen kníže Jaromír.
O čem svědčí model
Pražského hradu z X. století
Ing. Karel Urban
K jeho zveřejnění dochází teprve nyní,
u příležitosti nedožitých devadesátin autora.
Nejstarší naše kronika (Kosmova) uvádí jako vůdce Čechů knížete Oldřicha. Útok Čechů je veden proti Pražskému hradu. Dle Kosmova líčení Oldřich za pochodu ke Praze vyslal z hradu Dřevíče do Prahy "rytíře sobě věrného, aby vejda do Prahy nenadálým troubením nepřítele postrašil". Tak se i stalo. Věrný rytíř zatroubil v noci s vyvýšeného místa uprostřed "města" zvaného Žiži. Kosmas říká: "in media {\it urbe" eminentiorem locum cui dicitur Zizi". Jak ukázal Tomek --- "urbs" u Kosmy v této souvislosti znamená Hrad, nikoli město Prahu. Poláci propadli panice a utekli z Prahy (hradu) východní branou na Opyši, kterou Kosmas zve arta posterula (zadní vrátce).
Věrohodněji než chatrné a anekdotické podání Kosmovo líčí tuto událost Dalimil. I jemu --- jako Kosmovi --- je dobytí Prahy dobytím Pražského hradu. Přijatelněji však líčí způsob, jak se Čechové do hradu dostali. Dle Dalimila vnikli Čechové do hradu pomocí domácího pastýře, s kterým se předem smluvili. Jeho kronika o tom praví:
A s pastuškú se smluvichu
dobrý dar jemu slúbichu
by Prahu chtěl proraditi.
Slúbi jim to učiniti.
Káza jim na Strahově státi,
tu své trúby poslúchati.
Že na tom miestě stráž jměli,
tomu lesu Strahov vzděli.
Z jutra chce stádo vyhnati,
jě se na vrátného volati;
kázav sobě most spustiti
jě se náramně trúbiti.
Čechové na Prahu vzběhú,
Polané od všeho zběhú.
Češie střed hrada stojechu
za Polany neběžechu ...
Pulkava z Radenína je první [ Nepřihlížíme-li k německému prozaickému překladu Dalimila, kde překladatel napsal: "Da lieffen die Pehem in die Stat und die Polen liessen alles das sie hatten und flohen ... " ] český kronikář, který v popisu této události (a to jak v latinské tak v české versi své kroniky) učinil cílem Oldřichova útoku nikoli hrad, nýbrž město Prahu. Ale přitom podržel Kosmovu zkazku o věrném rytíři, jenž troubením poplaší Poláky; rovněž i Pulkavův popis útěku Poláků po Opyši, při čemž se "mnozí v zadních vrátcích umačkali" (dle Kosmy) hodí se na hrad, ne na město.
Hájek z Libočan (téměř dvě století po Pulkavovi), také líčí tuto událost jako vyhnání Poláků z města Prahy, ne z hradu. Dle Hájka zastavil se Oldřich na pochodu ke Praze. V tom je patrna spojitost s Kosmasem. Další líčení blíží se Dalimilovi: opět je tu noční vyčkávání na Strahově a úmluva s pastýřem atd. Ale branou je tu Hájkovi brána mostu, spojujícího Malou Stranu se Starým Městem. Cílem útoku je Staré Město. Jeho kronika uvádí:
... když pak svítati počalo, lid ten český, jízdný i pěší, pomaličku sestupoval s hory (t.j. se Strahova) skrze menší město Pražské až na most dřevěný, a Berkovec s nimi, a tu stáli pokojně blízko mostu zdvihnutého (neb byla mlha) očekávajíce spuštění mostu. ... Toť pastýř na branného volá, stádo žena, aby most spustil bez meškání; a on počal jemu velmi horlivě domlúvati proč by směl tak ráno stádo hnáti. Když most spuštěn byl, pastýř vstúpiv na most, počal velmi hlasitě trúbiti, Čechům návěští dávaje. V tom rychle Čechové na most vskočivše a majíce velké bubny, hřmot učinili, vysokými hlasy volajíce: "Poláci běží! ... "
Z výše vyjmenovaných pramenů čerpali, z nich kombinovali, snad i doplňovali z pramenů nám dnes neznámých potomní kronikáři Pešina, Balbín, Beckovský a j.
Zakladatel moderního českého dějepisectví, Palacký, líče tuto událost, opřel se převážně o text Rukopisu Královédvorského, o jehož pravosti nepochyboval. Ve svých "Dějinách" (díl I, čl. IV) použil některých údajů z Dětmara (noční signál daný zvony s Vyšehradu, zahynutí Soběbora na mostě), ale jinak přimyká k RK, z něhož cituje tento výňatek (příbuzný podání Dalimilovu):
... Jide pastucha po šerém jutřě,
hlása bránu otvořiti vzhóru.
Slyšie stráž volání pastušino,
otvořie mu bránu přes Vltavu.
Vznide pastýř na most, hlasno trúbi;
vskoči kněz na most, sedm vladyk za niem,
prokní cválá se všiem se svým ludem.
Uderichu rány bubny hromné,
vyrazichu zvuky trúby hlučné,
choruhvi tu sbory na most vražú,
ves most otřásá se pod jich davem
strach uderí u všě u Polany ...
"A Oldřich, konečně zvítěziv, do města se vedřel" dodává pak Palacký v dalším výkladu, ač jeho předloha (RK) nikde výslovně nemluví o městě jako o cíli útoku, nýbrž o Praze.
Tomek se odchýlil od Palackého. Kladl boj Čechů s Poláky na hrad, ne do Starého Města. Uznával sice --- jako Palacký --- RK za památku pravou, avšak na rozdíl od Palackého, kladl sepsání básně "Oldřich" ne do století 11., nýbrž do století 13. V RK se mluví o bráně, o příkopech, tedy o opevnění. Vykladači Rukopisu, včetně Tomka, to vztahovali na opevnění města, vedeni a svedeni představou, že zmínka o "bráně přes Vltavu" předpokládá přechod řeky (s Malé Strany na pravý břeh). K ohrazení Starého Města došlo však, jak seznal Tomek při svých studiích místopisných, až ve 13. století. Tomek vycházel nejen z pečlivého průzkumu místopisu, nýbrž uvažoval i velmi věcně takto: (ČČM 1849): Nehrazené Staré Město nemohl si Oldřich obrat za cíl svého přepadu, protože by tím nic nezískal, "když by zatím pevný hrad, čili vlastní město onoho času, bylo zůstalo v rukou mocného protivníka ... " vysvětluje Tomek na podkladě rozboru latinského textu Kosmovy kroniky. Osvětlil, že jak Kosmas tak pokračovatelé Kosmovi slovem "urbs" míní vždy Pražský hrad, nikoli město; mluví-li o městu Praze, užívají termínu "suburbium". Roku 1850 v jiné souvislosti článkem "Kde byl nejstarší kostel v Praze" v ČČM prohlubuje Tomek důkaz, že jméno Praha vztahovalo se ještě poč. 14. století na hrad. To dokládá m.j. citátem z Dalimila, jenž vypráví o Elišce Přemyslovně:
Tehdy tu pravú královnu
tu šlechetnú Vácslovovnu
násilém ju s Prahy svedú,
v podružstvie do města vvedú.
(Totiž s hradu do Starého Města.)
V polemice s Gollem o pravost RK vrátil se Tomek znovu k tomuto problému (ČČM 1886). Své dřívější vývody doplnil názorem, že " pastucha, chtěje stádo z Hradu vyhnati, dal sobě od vrátného spustit most přes příkop při hlavním vchodu do Hradu z nynějších Hradčan ... Odtamtud Polané, když jednou branou Čechové vtrhli, totiž přední branou od Hradčan, utíkali druhou branou zadní (per artem posterulam, jak praví Kosmas), neb více bran nebylo". Tomkovo umístění útoku na hrad k západní bráně vypadalo přijatelně. Ale vedlo k nesnázi, jak vysvětlit dvojí povážlivé boční défilé Oldřichovo pod hradem, jehož chtěl dobýt; to jest napřed sestup se Strahova na Malou Stranu (dle RK a částečně dle Hájka) a odtud zase návrat (dle Tomka) přibližně stejným směrem s odbočením před západní bránu. V podobných bezvýchodných situacích ocitali se i všichni další vykladači --- Nebeský, J.Jireček, Goll, Kalousek, Prusík a jiní, kteří se v průběhu 19. století tímto thematem zabývali. Vycházeli z existence toliko dvou středověkých hradních bran --- "neb více bran nebylo". Nikdo z nich netušil, že v hradním zdivu a pod ním je skryta ještě jedna brána, spící korunní svědek, čekajíc na probuzení.
Posléze se ta třetí středověká brána Pražského hradu našla. Jejím objevitelem byl stavitel Karel Fiala, provádějící stavební průzkum hradu. Roku 1930 poprvé publikoval zprávu "Pražský hrad po nových úpravách", v níž konstatoval objevení staré jižní brány v románském zdivu v těsném sousedství Vladislavského sálu. Pojednou tu byla brána přes Vltavu (či "přesvltavu" dle grafiky RK), to jest brána ke komunikaci, vedoucí nejkratším směrem k vltavskému brodu nebo mostu dřevěnému, položenému však více k severu než byl pozdější most Juditin, předchůdce mostu Karlova.
Existence této brány, po které v Hájkově době nebylo již ani památky, dávala vysvětlení, jak se pravděpodobně Oldřichův přepad hradu odehrál, a to v naprostém souladu s podáním RK. V zápětí se však vyskytly skeptické hlasy pro dobu knížete Soběslava (t.j. 12 století), avšak vyslovující pochybnosti o tom, zda tu byla již na počátku století jedenáctého.
Fiala shrnul své poznatky v brožuře "Hrad pražský v době románské" (1933 --- vydala Společnost přátel starožitností), kde o svém objevu praví: " ... o jižní bráně lze předpokládat, že byla znovu postavena v blízkosti zde stávající brány staré, na bývalém valu nad boční cestou, kde zachovaly se stopy sloupů po starší bráně valového opevnění".
Rozvíjející se zatím archeologický průzkum hradu za vedení Dra Ivana Borkovského mínění Fialovo plně potvrdil. Byla tu stará jižní brána ve valovém opevnění dávno před Soběslavem (viz katalog výstavy "Pražský hrad ve středověku" uspořádané v letohrádku Anny r. 1946).
Zajímavý doplněk vzešel s nečekané strany --- od geologů. Dle novinářské zprávy z roku 1962 (LD z 30.XI.) provedli Dr Ing. Záruba a spolupracovníci z Geologického ústavu ČSAV geologický průzkum Malé Strany. Na trase budoucího podzemního tunelu provedeno dvacet vrtů. Jimi se zjistilo, že ještě v historické době tekla Vltava v místech dnešního Malostranského náměstí a Valdštejnského paláce. Vnějším obloukem, snad nějakým svým levým bočním ramenem, zařezávala se více pod hrad a byla blíže než dnes jeho jižní bráně, bráně "přesvltavu".
PROFIL VNĚJŠÍHO OPEVNĚNÍ
Přihlédněme nyní k výše zmíněnému modelu Pražského hradu na výstavě archeologického průzkumu instalované pod Vladislavským sálem. Nápis říká, že jde o model hradu z 9. a 10. století. --- Plocha hradu, zhruba již v dnešní půdorysné rozloze, je po celém obvodu obehnána valem, zpevněným na vnější straně opukovou zdí "vysokou nejméně pět metrů" --- jak říká legenda k modelu. Souběžně s valem jde před zdí kolová palisáda. Na severní straně je palisáda částečně přerušena. Snad ostrý svah, spadající k Brusnici (do Jeleního příkopu), byl považován za dostatečnou přírodní překážku, jež samotná znesnadňovala přístup a činila zde zesílení palisádou zbytečným. Mezi valovou zdí a palisádou, resp. trasou palisády, vine se po celém obvodu příkop. Hrad měl však ještě opevnění vnitřní. (Nepouštějme tuto okolnost se zřetele, neboť --- jak bude níže ukázáno --- taktika Oldřichova útoku na hrad pravděpodobně byla ovlivněna existencí tohoto vnitřního opevnění). Model totiž znázorňuje i dva valy vnitřní, vedené kolmo na podélnou osu hradní plochy, každý opět s příkopem. Tyto vnitřní valy dělí hrad na tři pole : západní s kostelem p. Marie; střední s knížecím palácem, sídlem biskupa, rotundou sv. Víta a basilikou sv. Jiří s klášterem; východní, svažující se k Opyši. --- Vnější val, obepínající celý hrad, je opatřen srubovými strážními věžemi. Z nich tři mají funkci bran : západní ("veliká vrata"), východní ("zadní vrátce") a jižní (ponechme jí přízvisko "přesvltavu" jak říká RK). Model znázorňuje též komunikaci, sestupující zákrutem od jižní brány k Malé Straně. Každý z obou vnitřních valů měl rovněž bránu, umožňující spojení uvnitř hradu.
Na scénu přichází pastucha. Opouštějíce jako mylné výklady o Starém Městě jako cíli útoku, tažme se pouze, zda je nějak podepřena okolnost, že se z hradu vyhánělo stádo na pastvu. Hrad z konce X. a z počátku XI. století ještě nebyl tím honosným sídlem, jímž se postupně stával v pozdějších stoletích. Archeologické nálezy dosud publikované prokazují, že na hradě v té době byla chována domácí zvířata, dobytek, dokonce i vepři. A model hradu znázorňuje, kromě knížecího paláce a význačných budov církevních, též nízká srubová stavení, sloužící účelům hospodářským. Jedna skupina takových stavení a chatrčí je v bezprostřední blízkosti jižní brány uvnitř hradu. Vyhánění stáda z hradu na pastvu nevymyká se tudíž --- pro uvedenou dobu --- z rámce pravděpodobnosti.
Otevření brány: Dalimilův pastucha "kázal sobě most spustiti"; pastucha v RK "hlásá bránu otvořiti vzhóru". V představě kronikáře, kterého zveme Dalimilem, šlo o most padací (zvoditý, zdvihnutý), v představě RK rozumělo se otevřením brány vytažení mříže či hřebene. Obojí je možné. Ale ve vývoji opevňovací techniky padací most je výtvor pozdější, za Dalimila ovšem již běžný, kdežto zavírání brány spuštěním mříže je opatření zřejmě starší (i když u bran bez příkopů, jako jsou brány mostecké, se udrželo až do novověku). --- Tak i v tomto detailu, na pohled podružném, Rukopis se více přimyká hmotným skutečnostem z počátku XI. stol.
Model znázorňuje dále přerušení kolové palisády před jižní branou, kudy sestupuje cesta, a překlenutí příkopu před branou fixním trámovým mostem. Na tomto mostě mohl padnout Soběbor.
Avšak strategická myšlenka tohoto útoku na jižní bránu zejména vynikne, přihlédneme-li k vnitřnímu opevnění hradu, to jest k existenci oněch dvou příčných valů, znázorněných na modelu, jež dělil hrad na tři části. Neboť útočník, který by přicházel od západu (ať s pomocí pastýře nebo bez ní) a překonal "veliká vrata", narazil by ještě na val, dělící západní část od střední. Podobně by tomu bylo, kdyby útočil od východu na Opyši: po proniknutí skrze "zadní vrátce" zadržel by ho ještě vnitřní val před kostelem sv. Jiří. Naproti tomu po proniknutí jižní branou ocitli se Čechové rázem v centru hradu, v jeho srdci s knížecím palácem a roztrhli polskou posádku ve dvě isolované části. V tomto světle dostávají zcela konkrétní smysl Dalimilova slova:
Češi střed hrada stojechu
za Polany neběžechu ...
Neběželi za nimi, protože vpádem do střední části hradu byl boj vlastně již rozhodnut. Tato náhlá ztráta klíčového postavení na hradě spíše byla s to vzbudit paniku mezi Poláky než noční troubení věrného rytíře Kosmova. Oldřichův útok na hrad vyznačuje se tedy promyšleností, vyvěrající z dokonalé znalosti vnitřního opevnění hradu. Tu Oldřichovi lidé měli; útočili na svůj vlastní hrad.
Model hradu je však s to podat pravděpodobné vysvětlení ještě k jednomu bodu RK, jehož výklad býval marně hledán i s pomocí jazykovědy. V závěru básně "Oldřich", kde se líčí konec boje po proniknutí branou, čteme:
Polané skáčiú siemo tamo,
davem trčiú ku bráně přiekopy,
dále, dále před udatnú sečiú.
Slova "davem trčiú ku bráně přiekopy" (trčiú = běží) nikdy nebyla náležitě vysvětlena vzhledem k topografii dějiště boje. Ať se kladl děj na Staré Město, nebo na hrad, nebylo jasné, proč Poláci utíkali ke bráně nějakými příkopy, když teprve u té brány, vlastně za ní, mohli na hradební příkop narazit. Zasloužilý badatel Josef Letošník se dokonce snažil ("Dějepisný rozbor RK" -- 1910) vyložit slovo "přiekopy" nikoli jako instrumentál množného čísla od masculina "příkop", nýbrž jako genitiv od feminina sign, "přiekopa" (moravismus), takže dle toho výkladu běželi Poláci k nějaké bráně "příkopu", či k bráně s příkopem a pod. RK je památka moravisující a typický příklad toho najdeme u "Oldřicha" i v onom výňatku výše citovaném, kde ve verši "uderichu rány bubny hromné" není ve slově uderichu vyjádřeno ř. Avšak Letošníkův výklad nedával dobrý smysl.
Model hradu, jakož i ostatní tabule exposice, jsou však výmluvné i v této věci. --- Lze si představit, že alarmovaná polská posádka spěje v začátku boje především na ochoz hradby. Kdo pomyslil na útěk, mohl považovat za nejvýhodnější seskok do hradebního příkopu. Pryč s hradu --- "dále, dále před udatnú sečiú". Kamenná hradba byla sice nejméně 5m vysoká, ale její líc nebyla svislá. Majíc současně funkci opěrné zdi proti mase hlinitého valu, do kterého byla vevázána soustavou trámových roštů, byla sešikmená, s širší patou než korunou (viz nákres). Sesmeknout se po takové ukloněné zdi mohlo být dílem okamžiku. Horší, ne-li úplně nemožné, bylo přelezení kolové palisády, obtáčející paralelně se zdí téměř celý hrad --- s výjimkou výše uvedené mezery na severu. V té mezeře mohli někteří Poláci po překonání příkopu prchat po svahu do Jeleního příkopu, jak píše Dalimil --- "druzí s stráně sě plazichu". Ale všude jinde, kdo jednou seskočil s hradby, unikl sice na čas zrakům i střelám útočníků, ale současně byl v poloviční pasti. Ocitl se na dně příkopu, sevřen dvěma stěnami: kamennou hradbou a palisádou. Zbýval tudíž útěk jen ve směru příkopu. Tak příkopy na obvodu hradu usměrňovaly --- doslova kanalisovaly --- proudy takto se zachraňujících Poláků. Kam? Až tam, kde přerušení palisády dovolilo východ z příkopu. Takové přerušení bylo --- kromě zmíněné mezery na severu --- u bran. K bráně u Opyše (arta posterula) proudila patrně většina Poláků a u ní se mohly slévat tři proudy uprchlíků: z nitra hradu a po jeho obvodu příkopy, a to příkopem na jižní straně bezpochyby s míst na východ od brány "přesvltavu", jež byla již v moci Čechů. V tomto světle může mít pravdivé jádro Kosmova a Pulkavova zmínka o tom, že se "mnozí v zadních vrátcích umačkali". K umačkání mohlo ostatně dojít v samotných příkopech; kdo z prchajících padl v úzkém příkopovém koridoru, mohl být ušlapán těmi, kdo se hnali za ním, neboť mezi zdí s jedné strany a palisádou s druhé nebylo místa k vyhnutí.
Rukopis Královédvorský není v rozporu s topografickými okolnostmi znázorněnými modelem, --- naopak. Obojí, jak plastická rekonstrukce archeologů, tak literární památka se pro událost z r. 1004 vhodně doplňují, navzájem vysvětlují a potvrzují. A ze všech citovaných pramenů RK se jeví jako nejautentičtější. --- Pouze pro úplnost buďtež zde uvedeny ještě dvě okolnosti, které však již s modelem hradu nesouvisí:
RK ví o dvojí vládě knížete Jaromíra (tak plyne z verše "vstane Jarmir nad všiu zemiú opět"), kterážto historická skutečnost nebyla zprvu odjinud známa ani Palackému, když začínal své historiografické studie.
Kosmas neznal jméno polského krále, jenž okupoval Prahu. Dalimil také ne. Oba ho mylně nazývají Měško. Teprve Hájek ví (snad poučen u polských kronikářů), že šlo o Boleslava Chrabrého. Ve zkomoleném začátku básně Oldřich RK, kde téměř celá část jednoho dvojlistu je odtržena, lze číst neúplné slovo Bol-; je důvod k hypotése, že RK mluví o Boleslavu Chrabrém.
K námitce, že tedy autor RK opisoval z Hájka, poznamenal Tomek trefně v polemice s Gollem: " ... jakou to zvláště šťastnou náhodou byl by se (t.j. básník Rukopisu) vyhnul přitom všem výmyslům Hájkovým, které jak ukázáno, pocházely z nevědomosti Hájkovy o místopise pražském ... ".
A my dnes můžeme onu Tomkovu otázku parafrázovat takto:
Jakou neuvěřitelně šťastnou náhodou zůstal onen domnělý falsátor v souladu s hmotnými fakty, o nichž v době nálezu RK neměl nikdo ani potuchy a které vynesla na jevo práce archeologů až teprve v přítomné době?