K metodám soudobé literární kritiky

Jiří Urban

Přiznám se otevřeně, že smysl úvodní pasáže o problémech s prodejem Čapkových Hovorů s TGM je mi poněkud nejasný. Je možné se jen dohadovat, že se autor chce stylizovat do role čistě obchodnické. Leč významné postavení pana Slomka, jež zastává v redakci Literárních novin, kde mu byly Endersovy knihy předány, nás opravňuje k tomu, abychom jeho text považovali za recenzi literárního odborníka, a jako k takové k ní zaujali stanovisko.

Předeslaný citát z Hovorů, kde jsou stručně připomenuty některé okolnosti z doby velkých bojů z minulého století je recenzentovi dostatečným a zbytečně přepychovým argumentem, aby Endersovy obranné práce odbyl úšklebkem. Endersem vyslovená myšlenka, aby se k Rukopisům přistoupilo jako by byly nalezeny teprve včera zde rozhodně nemohla nalézt pochopení.

Snad si ale sám autor uvědomil, že citovaná Masarykova formulace z Hovorů již není kategorickým tvrzením, že by tehdá něco bylo definitivně prokázáno (jak se dovídáme jinde), nýbrž že se jen zjišťovalo, a že mezi ta zjištění patří omyly s "Hanka fecit", berlínskou modří apod. Proto se snaží podepřít svoje nesmlouvavé stanovisko ještě pomocí Sborníku Národního muzea "RKZ Dnešní stav poznání" z roku 1969 a postupuje stejně chybnou metodou, jako někteří jeho autoři: pouze přebírá bez přezkoumání staré názory a předkládá je jako nevývratné důkazy.

Takového nevědeckého přístupu se vyvaroval jazykovědec Komárek, jehož náhled na jazyk Rukopisů by bylo velice žádoucí konfrontovat s Endersovým. Ale tomu se náš recenzent vyhnul a proti Jazykovědnému a Estetickému Endersovu rozboru argumentuje paleografií.

S potěšením můžeme kvitovat, že se recenzent při hodnocení jazykové a estetické stránky Rukopisů neopíral o "kriminalistické expertýzy" Ivanovovy komise. (Ostatně kriminalistické a jiné rorbory jsou zbytečné, protože paleografické závěry jsou jednoznačné a definitivní). A proto se recenze dále zaměřuje na osobu autora.

Jeho neskromnost vykonstruoval recenzent zkomolenou citací takto: " Naše práce" praví " je nadmíru poutavá a poměrně průkopnická"

Endersův text má jiný obsah. Zde jej uvádíme v širším kontextu, neboť mnohé z tohoto úvodu bylo překrouceno a čtenář bude moci posoudit, do jaké míry recenzentova pozornost přesáhla tento úvodní odstavec, jenž zní ve skutečnosti takto:

"Stoleté boje proti pravosti našich rukopisů nevedly k cíli" praví F.Mareš ve své "Marnosti bojů proti RKZ" (Praha 1933), str. 9 "A nedokázaly, že by pocházely od Václava Hanky nebo jiného falsátora". A 160 let bojů, jak dodáváme my, dokazuje nezvratně starobylost obou textů i dalších kratších památek s Rukopisy pravidelně sdružovaných.

"Toto naše tvrzení je smělé, ale jen zdánlivě. Rukopisy jako by vedly badatele samy; je ovšem třeba je zkoumat tak, jako by byly objeveny teprve včera, a plně využívat nových poznatků filologických věd, jak je přináší novější vědecká literatura.Naše práce, o sobě nadmíru poutavá a poměrně průkopnická, záleží mnohdy především v prosté aplikaci těchto výsledků ".

Vytržením z kontextu a nahrazením slůvek " o sobě" slovem " je" dostává věta zcela opačný smysl. Škoda, že tuto kombinační obratnost neuplatňuje kritik při analýze jazyka Rukopisů, ale jen k dosažení svých zvláštních cílů.

Recenzent je přesvědčen, že kniha o jazyku Rukopisů, ukončená v roce 1981 (jak uvedeno v předmluvě) neměla pominout Syllabův životopis J.Gebauera z roku 1986 a spatřuje v tom zákeřnou zapálenost autora a nezodpovědnost vydavatele. Pokud Syllabova biografie o jazykovědci z minulého století přináší nové jazykové poznatky o staré češtině, rád si takovou biografii koupím jako kuriozitu a dr.Enderse požádám, aby v druhém vydání k publikaci přihlédl.

Výtka nezodpovědnosti na adresu nakladatele mne nutí přistoupit se zvláštní zodpovědností alespoň k hodnocení této recenze. Přes veškerou snahu se mi nepodařilo nalézt v ní pozitivní moment, jenž by mohl vést k lepšímu poznání estetické a jazykové stránky Rukopisů. Zato zde nalézám úšklebky, výsměch, rány z milosti a zkomolené citáty. Jedno pozitivum však Slomkova recenze přeci jen má. Vyjevuje dosti zřetelně, jakými prostředky se proti Rukopisům postupuje a vybízí k zamyšlení, zda recenzentem vzpomenuté vědecké znemožnění prof.Píče a prof.Mareše nebylo dosaženo podobnými metodami.