V tomto roce, kdy naše učená obec počíná cudně odvracet zrak od Protokolů o zkoumání Rukopisů tzv. Ivanovovým týmem, vzpomínáme vynikajících vědců, jejichž práce jsou pro nás trvalým zdrojem poučení o hmotné stránce Rukopisů. Jubilantem číslo jedna je Prof. Antonín Bělohoubek, od jehož narození letos uplyne 150 let. Druhým je Ing. Karel Andrlík, bývalý jednatel České společnosti rukopisné. V minulém roce jsme vzpomněli jeho stých narozenin. Přetiskujeme zde text, kterým Ing. Andrlík uctil v roce 1945 památku svého předchůdce.
Do posledních dnů nacistické okupace, do dnů, kdy již červánky nové éry byly na obzoru, připadlo jubileum pro nás nad jiné význačnější: sté výročí narozenin znamenitého českého chemika, profesora české techniky, doktora honoris causa Ant. Bělohoubka, muže, který i v otázce pravosti Rukopisu Královédvorského neváhal položiti celou váhu svoji vědecké práce na stranu obrany. Způsobem, který u dnešního chemika vzbuzuje obdiv a úctu, obhájil pravost Rukopisu Královédvorského zejména proti vědě německé.
Dne 28. dubna 1945 bylo tomu sto let, co se v Jeřicích u Hořic narodil Antonín Bělohoubek. Jeho otec byl správcem knížecího velkostatku, později berním v Nové Pace, kde Antonín Bělohoubek počal choditi do obecné školy. Po otcově smrti se rodina přestěhovala do Prahy. Zde Bělohoubek záhy poznal tíhu chudoby a živoření. V nejskrovnějších poměrech vystudoval německou reálku v Mikulandské ulici a věnoval se na tehdejší německé polytechnice studiu přírodních věd, zejména chemie a mikroskopie. Vysokoškolskou kariéru započal r. 1870; když r. 1876 byla technika rozdělena na ústav německý a český, přešel na techniku českou, kde, skoro bez honoráře, byl nucen starat se o živobytí vyučováním na škole průmyslové a na obchodní akademii.
Teprve po zavedení nových předmětů, totiž chemie kvasné a technické mikroskopie, byl jmenován r. 1877 honorovaným docentem, r. 1880 mimořádným a r. 1888 řádným profesorem české techniky; byl čtyřikrát volen děkanem chemického oddělení a r. 1894/95 rektorem techniky. R. 1898 přijal Bělohoubek místo přednosty chemického oddělení patentního ústavu ve Vídni, odkud r. 1906 odchází zpět do Prahy, aby zde právě na Štědrý den r. 1910 ukončil svoji pozemskou pouť.
Stých narozenin Antonína Bělohoubka nemohlo býti v době národní poroby vzpomenuto takovým způsobem, jakého by si byl tento geniální český chemik a bojovník za vědeckou pravdu zasloužil. Přesto podařilo se redakci "Chemického obzoru", časopisu vydávaného Spolkem českých inženýrů, vzdáti ve 4. čísle 20. ročníku tohoto časopisu památce Bělohoubkově důstojný hold. Kromě výstižného vylíčení celkového odborného významu Bělohoubkova najdeme v tomto čísle i některé podrobnosti, jež dosud známy nebyly. Z nich seznáváme kromě velikosti Antonína Bělohoubka jako vědce i krásu a ušlechtilost jeho zjevu lidského.
Těžiště významu Bělohoubkova pro českou chemii je v oboru chemie kvasné. Zde razil průkopnicky nové cesty, zasloužil se o výchovu dorostu, byl z prvních, kdo v tomto vědním oboru navazoval na styk s cizinou. Úzký přátelský svazek spojoval ho se slavným dánským badatelem Emilem Christianem Hansenem. Byl to Hansen, jenž podle vzpomínky, dochované ředitelem Nýderlem (viz příspěvek Ing. Josefa Šťastného v cit. čísle "Chemického obzoru"), označil jako pružinu Bělohoubkovy práce vědecké i učitelské především lásku k vlasti. Tak cizinec, Dán, rozpoznal onu sílu, jež tolik charakterisuje naše buditelské generace: ušlechtilé usilování, aby úspěch osobní byl úspěchem celku, aby byl vykázán jako přínos v aktivech národní pospolitosti ke cti českého jména.
Mezi 130 vědeckými pracemi, kterými prof. Bělohoubek obohatil naši odbornou chemickou literaturu, nacházíme na čelném místě "Zprávu o mikroskopickém a mikrochemickém zkoumání Rukopisu Královédvorského", která nás obhájce nejvíce zajímá. V této příležitostné vzpomínce nelze zhodnotit odbornicky výsledky Bělohoubkových nálezů; stačí však, když připomenu, že tato práce je základním kamenem, k níž se obrana Rukopisu Královédvorského stále vrací, že tato práce nebyla dosud žádným jiným chemikem vyvrácena, naopak, novodobým zkoušením chemickým byla znovu potvrzena.
Také prof. Bělohoubek, podobně jako prof. Vojtěch, přistupoval ke zkoumání Rukopisu Královédvorského s "velkou skepsí", jak bylo v poznámkách v jeho pozůstalosti nalezeno. - Za to, že vynesl rozsudek naprosto rozhodující pro pravost Rukopisu Královédvorského, stal se terčem nevybíravých útoků nejen se strany vědy české, ale i německé. Bělohoubek byl zesměšňován a jeho vědecky správný posudek zlehčován, bohudík jen od filologů, jimž také trefně odpověděl. Není divu, že znechucen těmito nepěknými poměry v tehdejší české vědě, odmítl pokračovati ve zkoumání dalších staročeských rukopisů, zajisté jen ke škodě české vědy.
Zhruba šedesát let dělí nás již od doby, kdy prof. Bělohoubek zahájil své památné zkoušky Rukopisu Královédvorského. Jak pronikavého rozvoje doznala za uplynulých šedesát let chemie a vědy jí příbuzné! Jestliže pak dnešní chemik, mající po ruce možnosti, přístroje a pracovní methody v době Bělohoubkově netušené, nenachází chyby na Bělohoubkově postupu a s respektem obdivuje se jeho práci, uvědomme si, jak znamenité je to vysvědčení pro důmysl Bělohoubkův, jeho seriosnost vědeckou a zejména pro průkaznost výsledků, k nimž dospěl.
Končím tuto prostou vzpomínku na vynikajícího syna národa, k jehož odkazu se my, obránci staročeských památek, budeme stále vracet, srdečným díkem všem, kdož ještě za doby nesvobody připravili vydání krásného slavnostního čísla "Chemického obzoru", jímž památka Bělohoubkova byla vhodně uctěna; zejména pak pánům Dru Františku Hruškovi a Ing. Josefu Šťastnému, jejichž podnětnosti hlavně vděčíme za výstižné zhodnocení významu tohoto velkého Čecha.