Průzkumu rukopisů se kromě specializovaných věd (kodikologie, paleografie, historie atd.) účastní často i metody hmotného průzkumu, založené na využití chemických či fyzikálních procesů. Do Rukopisného sporu zasáhly metody hmotného průzkumu již v roce 1835{1}, kdy P.J.Šafařík a F.Palacký navlhčili písmo RZ roztokem taninu. Nesporně zajímavější, a vlastně i první opravdu odborný hmotný průzkum RZ provedl o pět let později, v roce 1840, významý český chemik August Corda. Výsledky jeho práce byly publikovány v Palackého a Šafaříkově spisu "Die Ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache{2}.
Účelem tohoto článku je připomenout význam Augusta Cordy, ale zejména podat český překlad Cordových posudků RZ, aby tak byly k dispozici každému zájemci o problematiku chemie a Rukopisů{3}.
K následujícímu překladu obou dopisů byl připojen i komentář Palackého a Šafaříka. Text překladu se drží pokud možno originálu, často bohužel i na úkor českého slovosledu. Ve shodě s originálem bylo ponecháno i rozčlenění textu do odstavců. Účelem obojího je umožnění snadnějšího zpětného vyhledání dané partie v originálu. Rovněž byly připojeny nejnutnější vysvětlivky a poznámky.
Vaše blahorodí!
Je mi ctí vděčně vrátit rukopis "Libušin soud"{5}, mně předložený, a sdělit to málo, co se dalo vyšetřit.
Pergamen je velmi hrubě zpracován; jak dokazuje jeho nanejvýš nestejná tloušťka, zřetelné stopy rovnoběžného světlejšího šrafování uhlazovacím želízkem{6} a jednotlivá tenká místa druhého, třetího a čtvrtého listu, jakož i nestejná hladkost. Na prvním listě nahoře se rovněž nachází takové ztenčené (původně tenčeji vyškrabané) místo, které se dá velmi dobře rozlišit od vyškrabaného místa na velké iniciále A. Toto ztenčení začíná na iniciále a probíhá rovnoběžně k řádkům 11 a 12 a dá se určitě připsat původní korektuře písaře. Pro toto poslední tvrzení hovoří:
1. že se vůbec nedají pozorovat žádné stopy přívějšího písma, které by byly viditelné, kdyby toto novější písmo bývalo psáno později a jiným inkoustem;
2. barva písma dvanáctého a dřívějšího řádku se úplně shoduje s barvou ostatních řádků celé strany;
3. jednotlivá písmena nad tím a pod tím ležících řádků jsou úplně stejná a stejně silná.
4. Je však zřetelně vidět, že toto místo ve směru dvanáctého a třináctého řádku, především v jejich středu, bylo drsné a že písmena již během psaní tvořila okolky{7}. Tento velmi bledězelený okolek je zde nejzjevnější, často splývají okolky tahů jednotlivého písmene nebo dvou sousedních písmen úplně. Na všech jiných místech rukopisu nacházíme toto tvoření okolků okolo jednotlivých čar inkoustového písma také, ale mnohem omezeněji.
5. Na tomto původě vyškrabaném místě prosvítají také písmena z rubové (2.) strany.
Jakým způsobem byl pergamen zpracován, se nedá vyšetřit; zdá se však, že nebyl nikdy hladký, nýbrž vždy mnohem drsnější, než římské a italské rukopisy; také hrubší než rukopisy středověku. Je ještě dnes velmi psaníschopný a elastický.
Co se týče inkoustu, mohu jej prohlásit pouze za železitý inkoust{8}, jak nepochybně ukazují zachovalé stopy, kde byl smíšen s reagenciemi. Jakého druhu ale byl tento inkoust s přísadou železa, se nedá uhodnout, neboť není možné vyzkoušet byl-li připraven ze síranu železnatého a duběnek nebo pomocí železnatého louhu{9} a svařené kůry{10}, vlastní inkoust totiž zmizel otřením a zbyla pouze ta tak památná sloučenina železa s pergamenovým vláknem{11}. Nyní neznáme žádnou takovou zelenou sloučeninu železa s živočišným klihem nebo s jinou živočišnou látkou{12}, avšak chemie organických sloučenin je věda příliš nová, než aby uměla odpovídat na takové otázky, jako jsou naše, a materiál se dost dobře nedá použít ke zkoumání. K poznámce: "že inkoust byl původně černý, a při čištění odpadl jako prach{13}, můžeme snad ještě přivést na pomoc novější zkušenosti; také věřím, že mnohými osudy, které oba listy prodělaly, by bylo možné, že plíseň a s ní se tvořící kyseliny a chemické děje vůbec rozpustily, odstranily, přeměnily nebo také úplně zničily pojivo nebo klíh, ze kterého se skládal inkoust, tento jev ještě také nyní pozorujeme na našich inkoustech připravených s gumou nebo rosolem působením kyselin, tlením nebo vznikem plísně. Že přitom silně zkoušený inkoust musí část svého železa změnit v oxid a nakonec úplně vyloučit je nabíledni. A tento oxid byl s dalšími organickými látkami, které způsobovaly hnědou barvu písma, když byl rukopis nalezen, setřen při často zmiňovaném "čištění" jako prach, protože tato část inkoustu ležela na povrchu, jsouc zbavena svého klihu nebo pojiva.
Co se týče iluminace písmen, musíme poznamenat, že byla provedena dvěma barvami ve dvou rozličných dobách, a při velmi podrobném prohlížení můžeme rozlišit tři druhy zdobení.
Dřívější kolorování bylo provedeno rumělkou{14}, pozdější miniem{15}.
Menší iniciály, nacházející se v řádcích, se zdají být první a původní ozdobou rukopisu, jsou vepsány bez použití inkoustu. Jim podobné a stejně staré jsou ozdobné čárky, které na pravé straně doprovázejí jednotlivé části písmen, ale jsou již psány přes inkoust nebo na něj. Obojí zdobení je, jak poučí oko a chemické reagencie, rumělkové.
Čtyři velké iniciály A, C, V, D, na straně 1 -- 4 jsou částečně předkresleny inkoustem a pak kolorovány{16}. A a C (strana 1 a 2) byly předkresleny pouze inkoustovými obrysy a kolorista vyplnil vnitřní prostor rumělkou, přičemž nepostupoval zrovna pečlivě, jak ukazuje A (strana 1), kde nanesl barvu přes předkresbu, zatímco u C (strana 2) prostor obraničený inkoustovou kresbou nebyl úplně vyplněn. U obou písmen potvrzují jeho talent a smysl pro krásu hákovité arabesky a puntíky nebo víceméně skrvny.
V na straně 3 je tak dobře pokryto rumělkou a pak znovu miniem, že nevidíme žádné předkreslení inkoustem, pouze na vnější špičce pravé části písmene, nahoře.
D na straně 4 nebylo pouze předepsáno rámečkem, nýbrž úplně začerněno, jako naše novější písmo, a kolorista je později úplně pokryl rumělkou.
Všechny rumělkové ozdoby se vyznačují tenkým nanesením, matností a svéráznou barvou rumělky. Jsou matné, protože už obsahují velmi málo lepu, a leží vždy pod mnohem pozdějším zdobením miniovým.
Že miniové zdobení náleží mnohem pozdější době, dokazuje
1. jeho lesk, který pochází od ještě přítomého pojiva, zatímco to bylo v rumělce a inkoustu zničeno;
2. že je naneseno jak na černé, tak na rumělkové červené písmo;
3. že jím vytvořené znaky mají jiný charakter, a
4. že konečně bylo použito na restauraci poškozených starších rumělkových ozdob, jak ukazují především čtyři velké iniciály, s výtečnou zřetelností C, strana 2, a V, strana 3. U prvního (C) vidíme především inkoustový rámeček, na kterém jsou ještě stopy první rumělkové ozdoby; také oba velké puntíky nacházející se nahoře a dole uvitř v písmenu, jsou nakresleny rumělkou. Zdá se, že původně to nebyly puntíky, ale kroužky, jako ten uprostřed C{17}, se kterým mají společnou barvu a nepřítomost lesku. Pozdější kolorista vyplnil tučný tah C a tyto oba kroužky velmi tenkým miniem s množstvím lepu, které je dnes průsvitné a silně se leskne.
Touž barvou jsou napsány ony podivné znaky nebo značky v linkách a na černém písmu, jak ukazuje jejich barva a lesk. Také zdobené místo{18}, řádek 62, je psáno touto barvou a rovněž se ještě leskne, i když se tu ukazují velmi slabé stopy rumělkového kolorování jako základní linie. Ale také zde mikroskopická prohlídka zřetelně ukazuje, že miniové písmo leží přes rumělkové ozdoby.
Na předposlední straně, řádek 111, a znovu na poslední straně se zdá, že znaky byly později restaurovány, neboť barva má méně lesku a jiný odstín a charakter, než miniové znaky na jiných stranách, a zdá se oku zběhlého koloristy mladší; avšak toto se nedá tvrdit s určitostí.
Konečně musím ještě vzpomenout, že všechny starší rukopisy ztratily větší díl svého inkoustu zničením lepu a že se zachoval jenom inkoust proniklý mezi vlákna pergamenu (a papíru), zatímco navrstvená, pěknou čerň písma vytvářející, část inkoustu se rovněž odprášila. Je to vidět na všech špatně konzervovaných rukopisech dvanáctého a třináctého století, i dokonce ještě čtrnáctého a patnáctého století, ve kterých lze brzy vyhledat místa, kde část povrchového inkoustu je ještě na místě a často je velmi lehce seškrabatelná a odlučitelná.
V oněch spisech se ovšem zdá být na pergamenu zůstávající, s jeho vlákny sloučený inkoust hnědavý, červenavý nebo isabelově{19} žlutý, a ne zelený jako zde, ale žádný z takových, mně známých rukopisů nebyl zdá se vystaven těmže škodlivým vlivům jako tento. Toto zbarvení také pravděpodobně nejúžeji souvisí s obsahem tuku v pergamenu, s jeho přípravou a k tomu použitými látkami, s inkoustem a jeho ingrediencemi a pojivem a nedá se zde dobře vyšetřit hlavně kvůli nedostatku zkoumaných nebo zkoumání schopných materiálů.
Toto je, vážený pane ! to málo, co mohu dodat k tomuto tak zajímavému předmětu, a doufám, že toto jistě nepostačující přece jen není bezcenné.
Praha 2.ledna 1840.
S úctou Váš nejoddanější
CORDA
Druhé psaní pana Cordy o tomtéž předmětu následuje dále dole v § 24.
Vaše Blahorodí! Co se týče analýzy inkoustu našeho zkoumaného rukopisu, nyní jsme prozkoumali porovnáním dva rukopisy inkoustem podobné, které mají rovněž tu vlastnost, že po otření vlastní povrchové matně černohnědé části inkoustu zanechávají zelené písmo jakožto část inkoustu chemicky sloučenou s vlákny pergamenu.
Jeden z těchto rkpů je Missale vetustissimum, č. 466, ze dvanáctého století, druhý: Divi Augustini de operibus sex dierum, č. 22, ze třináctého století; oba z rukopisové sbírky českého Národního muzea. U obou je hmota inkoustu částečně ještě tak zachovalá, že je černohnědá a množství se dá setřít nebo seškrábat, přičemž však zelené písmo zůstává zcela na místě. Tyto seškrábané inkousty obou rukopisů jsem shromáždil a pečlivě prozkoumal a objevil jsem: že žádný z nich neobsahuje ani stopu mědi{20} nebo nějaké jiné kovové báze a že inkoust oněch rkpů musel být připravován stejně tak jako naše nyní upotřebované inkousty; je to sloučenina třísloviny s železem a žádná organická či anorganická barva{21}!
Jak známo, je barvící princip našeho inkoustu oxid železa s dubovými tříslovinami a jenom velmi nasycené roztoky solí oxidu železa dávají s taninem černé sloučeniny, zatímco při velkém zředění dávají průhlednou, pěkně tmavomodrou kapalinu, ve které se po nějakém čase usazuje tmavá skvrnitá hmota, a potom se stává tmavozelenou. S touto tmavozelenou sloučeninou se však nedá psát tak jako v našich rkpech. Mám za to, že na pergamenu těchto rukopisů galvanicky-chemická vzájmená působení, trvající staletí, která musela probíhat mezi písmem a pergamenem a mezi jednotlivými látkami, ze kterých se skládají by musely vyvolat i v tuhých substancích podobné sloučeniny, jak to také skutečně vidíme. Pojící část inkoustu (guma nebo třešňová pryskyřice) byla těmito vlivy působícími neustále po staletí zničena, vzdušnou vlhkostí přešla v činidlo (pravděpodobně kyselé) a částečně inkoust rozložila; proto je černá (tímto částečným rozložením zhnědlá a zmatnělá) část inkoustu tatáž, která coby kompaktnější (pevnější) leží vždy na povrchu (převážně u pergamenových spisů), zbavena svého pojiva a nyní schopná setření, zatímco zředěná část inkoustu, nebo tříslového oxidu železa, pronikla do hmoty pergamenu a tou tak dlouhou dobou právě tytéž chemické děje, jako u svých již pojednaných sloučenin prodělala, jaké nyní na laboratorním stole v kratších časových úsecích a při tuze velkém slučování napodobujeme. Zvířecí vlákno pergamenu působí mnohem méně rozkladně na inkoust než rostlinné, při výrobě papíru tak poškozované vlákno, ve spojení s látkami, které při klížení, bělení apod. zbydou mezi vlákny.
Známe dosud chemické změny, které mezi organickými látkami a jejich sloučeninami probíhají ve velmi krátkých časových úsecích, ještě velmi málo, ty v tak dlouhých staletích a tisíciletí trvajících obdobích ještě vůbec ne; ale na žádných nových rukopisech nevidíme tento zelený zbytek písma, protože zde má inkoust ještě pojivo (organický lep) a proto také není stíratelný. Tento zelený zbytek písma se nedá uměle vůbec tak vyrobit ani na velmi starých pergamenech, jak jsem vyzkoumal při zkouškách, které jsem dělal s laskavě mě předanými pergameny z XIII. a XIV. století a na nějakých ještě starších. Proto prohlašuji z přírodně historického stanoviska a z prostého stavu spisu, tento předložený dokument za nanejvýš starý, nehledě na formu písma, řeč a zkratky a na nich se nalézající později přidané značky (noty?). Musí nutně být ještě starší než ostatní nám známé české rukopisy, které nanejvýš zřídka a nikdy v tak vysokém stupni neukazují tuto změnu barvy a tak zřetelnou záři okolo každého jednotlivého písmene. Náleží spíše k největším uměleckým kouskům pergameníka než úmyslného falzátora, neboť pergamenu tak svéráznou fyziognomii stáří dává jen staleté užívání{22}. Tato{23} příprava pergamenu by musela přirozeně předcházet zhotovení písma, ale také v tomto případě bych chtěl vidět pero, kterému by se podařilo písmo v této síle, prostřednictvím inkoustu nebo barvy bez pojiva, tak jako zde, ostře a precizně vepsat do labyrintu živočišných vláken, aniž by se písmo samo stalo nečitelným roztékáním a sléváním a zůstalo čitelné, a jako zde, tak opravdově ohraničené a hluboké, které by pronikalo nanejvýš nerovně silnou hmotu pergamenu. S umělou změnou povrchu pergamenu by se ale ještě vůbec ničeho nedosáhlo, člověk by snad musel také vlákna nebo víceméně jejich hmotu tak umět proměnit, jako zde používání a neznámá činidla staletí, snad jednoho tisíciletí učinily. Měl bych za velmi směšné, kdyby někdo navíc při nepatrné technické a starožitnické zkušenosti a při nějakém cvičení v duševním vidění (pozorování) náš předložený rkp. jako dílo novější doby chtěl nazírat; proti tomu chrání snad každého zdravý selský rozum a nějaké vědecké vzdělání.
Šperky, domácí nářadí z anorganických látek, železné nebo kovové nádoby se nechají snad klamavě napodobit, a také zde se podvod podaří jen u unáhlených, nezkušených nebo povrchně pozorujících lidí. Se substancemi organického původu jsou takové záměrné klamy mnohem těžší, ba téměř nemožné.
Praha 7.března 1840
Váš nejoddanější služebník
CORDA
Jak vítaným nám nyní výsledek tak pečlivé a ohleduplné zkoušky musí být, a jak málo také můžeme pochybovat o jeho správnosti; tak přece si nechceme odpustit přidat náš názor, že při přípravě inkoustu, kterým je psán rukopis, kromě tříslovin a železa ještě se muselo zůčastnit neznámé činidlo; neboť jenom přijetím svérázné přípravy inkoustu se nám zdá být vysvětlitelné, že např. v Martyrologium Romanum{24} kláštera Rajhradu z IX.stol. připsané slovansko-cyrilické řádky právě tak zeleně vypadají jako náš rukopis, zatímco celý latinský text napsaný na těchže listech ukazuje obyčejný černohnědý inkoust. Ještě nápadnější je podobný úkaz v Roudnickém nekrologiu, rukopisu knihovny hraběte Thuna v Děčíně, ze XIV. stol. Zde se objevují některá později připsaná jména s právě toutéž zelenou barvou, zatímco před a za nimi, často v tomtéž řádku, jiná jména, zanesená jinou rukou si zachovala obyčejnou starou barvu inkoustu. Tento rozdíl nedovedeme tedy nijak jinak, než rozdílem použitého inkoustu vysvětlit.
{2}
Die Ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache: Libuša's Gericht,
Evangelium Johannis, Der Leitmeritzer Stiftungbrief, Glossen der Mater
verborum, kritisch beleuchtet von Paul Joseph Šafařík und Franz
Palacký. Mit fac-simile's. Prag 1840. In Commision bei Kronberger und
Řiwnač.
{3}
Touto problematikou se zabývá rovněž článek Bohumila Střemchy: Augustin
Karel Josef Corda. K stočtyřicátému výročí jeho narození a k stému výročí jeho
smrti. Viz. Zprávy České společnosti rukopisné (cyklostylovaná řada),
1.prosinec 1949. Článek je však dnes velice těžce dostupný a navíc podává
překlad pouze některých částí Cordových posudků.
{4}
Blíže viz. Janko J., Štrbáňová S.: Věda Purkyňovy doby; 1.vydání,
Academia, Praha 1988.
{5}
RZ byl až do roku 1859 nazýván Libušin soud.
{6}
Při přípravě je pergamen oškrabáván a hlazen buď pomocí uhlazovacích
želízek nebo pemzy. K výrobě a vlastnostem pergamenu blíže viz.
Zelinger J. a kol.: Konzervace pergamenu a jeho uložení; 1.vydání,
Národní knihovna, Praha 1992.
{7}
Okolky (v orig. Hof = dvůr, dvoreček; ve shodě se Střemchou však
přeloženo takto) vznikají při psaní inkousty, které mimo nerozpustný tanát
železa obsahují i některou rozpustnou sloučeninu (u RZ síran měďnatý). Zatímco
tanát železa zůstává na povrchu, roztok se šíří do hloubky pergamenu, ale také
po stranách kolem písmene. Blíže viz. Střemcha B.: Augustin Karel Josef Corda;
Zprávy České společnosti rukopisné (cyklostilovaná řada), 1.prosinec 1949 a
Střemcha B.: Okolky u písma železitého; tamtéž.
{8}
Železitoduběnkové (železitogallové) inkousty jsou používány již od
2.stol. př. n.l. Inkoust tvoří komplex železitých iontů (používalo se
kovové železo, rez, síran železnatý) s taninem (extrakt z duběnek,
kůry některých stromů) a přísady (pojiva: arabská guma, klovatiny;
konzervační přísady: líh, ocet). Blíže viz. Zelinger J. a kol.:
Konzervace pergamenu a jeho uložení; 1.vydání, Národní knihovna,
Praha 1992.
{9}
Železnatý louh je staré označení pro hydroxid železnatý.
{10}
Nejčastěji byla používána kůra dubu, ale i jilmu, olše, ořešáku aj. Viz
též poznámku 8.
{11}
Jedná se o sloučeninu mědi, vzniklou přeměnou síranu měďnatého vniklého
do vláken pergamenu (viz. poznámka 7) na složený uhličitan-hydroxid meďnatý.
{12}
Zde se Corda mýlí, a stejně tak i na několika místech, neboť inkoust
RZ obsahuje značné procento mědi, která způsobuje zelenou barvu RZ
(viz poznámka 11).
{13}
Narážka na Kovářův lístek, který zaslal spolu s RZ v listopadu 1818:
"Škoda, že čerň, jak jsem setřel prach vlhkou houbou, v důsledku toho
zezelenala".
{14}
Rumělka (cinobr) je chemicky sulfid rtuťnatý HgS. Blíže viz.
Šimůnková E., Karhan J.: Pigmenty, barviva a metody a jejich
identifikace; 1.vydání, VŠCHT, Praha 1993.
{15}
Minium (suřík) je chemicky olovičitan olovnatý Pb$_3$O$_4$.
{16}
To je patrno zejména na fluorescenčních snímcích RZ. Viz.
Vojtěch V.: Rukopisy
Královédvorský a zelenohorský. Dokumentární fotografie. Přepisem a poznámkami
provází V.Flajšhans; Česká grafická unie, Praha 1930.
{17}
Z kroužku zbyla dnes již pouze levá polovina.
{18}
Místo je tzv. kryptogram Hanka fecit. K stratigrafii místa a) Vojtěch
V.: Dokumentární fotografie; Knihomol 1927, č. 2 -- 3, str. 25 -- 30 a
fotografická příloha b) Ivanov M. a kol.: Protokoly o zkoumání rukopisů
Královédvorského a Zelenohorského a některých dalších rukopisů
Národního muzea v Praze (1967 -- 1971); SNM C XXXVI (1991).
{19}
Isabelový = žlutavý až bíložlutý odstín.
{20}
Corda udělal při průzkumu chybu, protože zkoumal pouze krustu a ne
zbytky inkoustu vniklého do pergamenu, v nichž by stopy mědi pravděpodobně
objevil. Viz též Matoušek L.: Za pravdou Rukopisů; Tři pruty Svatoplukovy,
Praha 1938.
{21}
Barva je definována jakožto pigment (tj. barevná látka nerozpustná ve
vodě) dispergovaný v pojivu. Na rozdíl od inkoustu nevniká do vlákem
pergamenu.
{22}
V originálu: "Auch dürfte es wohl zu den grössten Kunststücken
eines Pergamentmachers oder eines absichtlichen Fälschers gehören,
dem Pergamente jene so eigenthümliche, nur durch hundertjährige
Abnützung herbeigeführte Alters-Physiognomie zu geben". Došlo
pravděpodobně k chybě při sazbě a záměně oder (nebo, anebo, čili) za
aber (než). Překlad byl pořízen s než (aber), neboť tak plyne i z
celkového kontextu.
{23}
Corda míní, že by bylo nutno pergamen speciálně upravit, aby získal
starý vzhled (umělé zašpinění, zohýbání ap.).
{24}
Viz též Ryšánek F.: Kyrillské a jiné přípisky v rajhradském
Martyrologiu Adově -- padělky Hankovy; LF LXXVI (1953), str. 249 -- 279.