Mezi nesporné zásluhy, které musíme přisoudit spisovateli Ivanovovi patří to, že se v šedesátých letech, když rozvířil zájem o otázku pravosti Rukopisů, začal intensivně touto problematikou zabývat PhDr. Julius Enders.
Původním zaměřením klasický filolog prozkoumal vskutku systémově jazyk a styl nejen RKZ, ale i řady dalších památek, které se dosud dosti volně přidružovaly k Rukopisům, ovšem bez prozkoumání všech souvislostí.
Z řady přípravných studií první nesla název Evangelium svatého Jana, pravá památka stč. písemnictví a spatřila světlo samizdatového světa v roce 1970. Pak následovaly tři desítky dalších. Serii končí Textologický, lingvistický a částečně stylistický rozbor Paměti Přibyslavské v roce 1976, kdy se autor na delší dobu odmlčel, aby napsal monumentální Jazykovědný rozbor Rukopisu Zelenohorského, Královédvorského a dalších staročeských textů s nimi spojovaných). Dalších 7 let dalo vzniknout Estetickému rozboru, jehož plný název je Rukopis Zelenohorský a Královédvorský, vznik, styl a básnická hodnota staročeské orální poesie.
Poznatky, jichž se Enders postupně dobíral, nemohly normálně pronikat ke čtenáři. Kolovaly v opisech mezi nepočetnou skupinou zájemců. Jeden čas se už zdálo, že jedna z jeho prací pronikne do recenzovaného časopisu, že bude otištěna ve Sborníku Národního muzea. Ale posléze se věc odsunula s poukazem na to, že se musí vyčkat vydání Protokolů tzv. Ivanovova týmu. A tak se výsledky Endersova bádání dostávají na veřejnost až v porevoluční době. V roce 1993 vychází v omezeném nákladu Jazykovědný a Estetický rozbor v nakladatelství Neklan.
Na profesionální kritiku Endersových prací si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Ústav pro jazyk český zaslané publikace vrátil rychlostí, s kterou se podává horký brambor, spolu s konstatováním, že nemají důvodů pochybovat o správnosti úsudku svých kolegů, kteří Rukopisy odmítli. Na druhé straně vyjádřili pochybnosti o tom, zda prameny, jež Enders ve svých publikacích uvádí, lze vůbec aktivně zvládnout. A krom toho vidí překážku v nepředstavitelné výši honoráře, kterou by si eventuálně vyžádala příslušná recenze.
Český časopis historický si sice jedné z publikací všiml, ale dotkl se jen velice okrajové záležitosti. Ústy historika Mezníka zopakoval staré známé o Hrubé skále, odvolal se na Protokoly Ivanovova týmu a rezolutně odmítl o Rukopisech vést rozpravu.
Endersův podnět, abychom se na Rukopisy podívali tak, jako by byly nalezeny teprve dnes, tedy nebyl oficiálními místy pochopen, natož akceptován. Mnohé nasvědčuje tomu, že v pozadí nepřirozených reakcí jsou jiné důvody, nežli vědecké.
Pětasedmdesátka zastihla našeho jubilanta v plné duševní svěžesti a vážní zájemci o problematiku našich památek se mohou těšit na další plody jeho universálního ducha. Do dalších let přejeme dr. Endersovi nejen pevné zdraví, ale i neúhybné oponenty.