V muzejních sbírkách by badatel zdánlivě neměl nacházet velká překvapení. Výjimkou potvrzující toto pravidlo je objev vedoucího oddělení starších českých dějin pražského Národního muzea Lubomíra Sršně, jenž ve fondu muzea odhalil pozoruhodný detail na portrétu bývalého knihovníka tohoto muzea Václava Hanky. Obraz malíře Antonína Machka (1775-1844) by mohl prozradit bližší okolnosti Hankova vztahu k Rukopisům.Václav Hanka (1791-1861) proslul nejen v oboru slovanských jazyků a literatur, ale je rovněž podezírán z autorství či spoluautorství těchto falz. Sršeň si všiml, že přímo do portrétu je formou jakési koláže vlepeno přesné faksimile jedné z nejvíce diskutovaných stran Rukopisu královédvorského, tradičně značeného RK. Do té doby se experti domnívali, že jde o malířsky vysoce zručnou kopii příslušné stránky, jež má symbolizovat slavný "nález" ve Dvoře Králové. Tato stopa by pomohla určit nejen časové okolnosti vzniku dokumentu, jehož nepravost se obecně považuje za prokázanou, ale i vyjasnit pochybnosti v kauze jeho padělatelů.
Vypovídá obraz o falzifikátorovi?
Sršeň na podporu své hypotézy připomíná poněkud tajemnou historii Machkova plátna. Toto dílo bylo společně s dalším obrazem, na němž malíř zachytil podobu Hankovy choti, patrně ještě za Hankova života na delší období zapůjčeno do Ruska - a vrátilo se odtud až na sklonku devatenáctého století, dávno po Hankově skonu. Sršeň se domnívá, že pokud Machkův portrét nese určitý odkaz k RK, bylo zájmem samotného Hanky odstranit jej z dohledu.Sršeň rovněž připomíná, že "Hanka, byť kvalitní odborník, neměl k úpravám starých textů či zásahům do vlastní podstaty sbírkových předmětů výhrad: sám například do starých textů doplňoval chybějící či poškozená písmena, a tak je po odborné stránce znehodnocoval". Svůj průzkum však musel Lubomír Sršeň předčasně ukončit, aniž by získal přesvědčivé podklady pro svou hypotézu: neměl ji ověřenu technologickým a restaurátorským výzkumem.
Průzkum potřebuje sponzora
Tyto dva procesy by umožnily stanovit materiál, z něhož je list vlepeného rukopisu zhotoven, a rovněž látku, jíž je napsán text, dále její složení či stopy po barvě či zlacení. Průzkum zároveň určí, zda je list popsán i z rubové strany. Chemická analýza byla u Rukopisů uplatněna už v roce 1835 A.J. Cordou, v "boji o Rukopisy" V. Šafaříkem a A. Bělohoubkem (1886). Teze, že RK musí pocházet až z doby po roce 1704 (jelikož obsahuje iniciály s berlínskou modří, jež byla tehdy vynalezena), byla moderní technikou ověřena až v letech 1967-70.Sršňův plán počítá s rentgenováním, mikrofotografiemi, snímkováním v neviditelných částech spektra a také s prohlídkou detailu obrazu pomocí speciální kamery a mikroskopů s ideálním zvětšením. Národní muzeum sice toto zařízení nemá k dispozici, ale může využít pomoci specializovaných institucí. Výzkum však vyžaduje finanční prostředky jak na vlastní rozbor, tak i pro zveřejnění výsledků. "Rádi bychom uvítali sponzorskou pomoc", uzavírá Lubomír Sršeň. "Přispěla by k realizaci kroku, jenž by do diskuse o Rukopisech mohl vnést nové exaktní poznatky".
Článek obsahuje, podobně jako mnoho dalších toho druhu, množství dohadů a hypotéz, jimž je společné podezírání všeho, co nějak souvisí s Václavem Hankou.
Vrcholem všeho je tato pasáž: "Teze, že RK musí pocházet až z doby po roce 1704 (jelikož obsahuje iniciálu s berlínskou modří, jež byla tehdy vynalezena), byla moderní technikou ověřena až v letech 1967-70."
Tato teze nemůže být ověřena žádnou technikou, protože stojí na špatných premisách. Zapomíná na to, že by se jednak muselo bezpečně vyloučit, že RK nebyl restaurován v pozdější době, jednak že berlínská modř nebyla používána dříve, než byla roku 1704 popsána v odborné literatuře.
Můžeme tedy souhlasit jen s tím, že přítomnost berlínské modři byla v RK potvrzena v letech 1967 - 197l. První, kdo berlínskou modř v RK určil, byl prof. Bělohoubek roku 1886. Ten však z toho nálezu nevyvozoval pro stáří RK žádných závěrů, protože věděl, že je v poslední vrstvě a pozdější restauraci nelze vyloučit.
Pozitivní moment článku bychom mohli snad vidět v závěrečné zmínce o diskusi o Rukopisech s přihlédnutím k exaktním poznatkům. Dosavadní odmítavé stanovisko představitelů Národního muzea k diskusi o Protokolech RKZ nedávalo takovou naději. Můžeme se jen těšit na nové Sršňovy objevy a doufat, že jejich interpretace se vystříhá nedostatků, které jsme nuceni konstatovat v případě Streitova článku z Lidových novin.