Pergamen tohoto rukopisu má zvláštní, téměř žlutohnědý špinavý vzhled. To poslední pochází částečně od prvního nedokonalého zpracování, částečně také od náhod a od toho, jak s ním zacházeli ti, kterým byl vydán během času.
Obvyklým římským pergamenům je trochu podobný; ale jemná hladkost těchto mu zcela chybí. Jen na str. 5 nahoře (ale ne na protější straně č. 6) se objevuje hladší místo než v ostatním rukopise. Ten je proto všude sice silný a pevný, ale není všude vypracován stejnoměrně. Svrchní plocha je nejen různě drsná, ale někdy též houbovitá a kožovitá; substance je ve vztahu k rozměrům ponejvíce tlustší než obvykle a vlákna jsou hrubší; ale objevují se i tenčí místa zejména na prvním a posledním listu, která, držíme-li je proti světlu, nás nutí k víře v silné a drsné škrábání pergamenu. Tenký pruh, který se táhne podél řádků 11 a 12, mohl by též pocházet od razury při psaní. Ale nikde není vidět ani nejmenší stopy po tom, že by rukopis byl palimpsest; a poměrně lépe zachovalé prostřední listy, jakož i celkový vzhled membrány a inkoustu, odporují zcela jasně této domněnce, která pochází od neznalců a jejich povrchního pohledu.
Je zcela nepochybné, že pergamen byl během doby vystaven různému působení živlů a zvláště že opětovně trpěl mokrem a vlhkostí. O tom svědčí už i jeho stav v ohybech, kde nelze neuznat počínající a opět přerušené hnití; o tom svědčí také zvláštní působení inkoustu na pergamen, o čemž budeme mluvit dále.
Ohyb na spodní části sloupců a vpichy v něm i vrypy zejména na prvních dvou listech dokazují jasně a nezvratně, že oba kusy pergamenu sloužily kdysi k takzvaným vzorovým listům při vevázání nějaké knihy o výšce 100 čárek {1} a šířce 71 čárek. Rozvineme-li obě části pergamenu na šířku, byly oba kusy pergamenu 108 čárek dlouhé a 71 čárek široké; proto odřízl knihvazač vrchní okraj (8 čárek) u obou poněkud šikmo; proto se jeví první dva listy jako bez okrajů. Naštěstí nešel řez dále, než sahal vrchní bílý okraj; jen na str. 3 (řádky 40, 43, 46) byla tím zasažena některá písmena, ale neutrpěla podstatnou měrou. Je vidět, že děkujeme za zachování rukopisu jen této nedbalosti, kterou se na něm provinil onen knihvazač. Tak je tomu vůbec při nejcennějších literárních památkách.
Malé dírky po červotoči vidíme na první stránce, ř.4 a 15 a také na spodních ohybech; větší, následkem poškození, na řádcích 68 a 85.
Kromě stop těchto vlivů i kromě patiny starobylosti, jež se nedá vyvolat žádnými umělými prostředky, nese rukopis ve špíně, jež se na něj mnohokrát usazovala a částečně se vssála do povrchu a spojila se i s vlákny, stopy politováníhodné nevážnosti, s níž bylo s rukopisem zacházeno v letech 1818 -- 1835. Tím musely nejvíce trpět první a poslední strana rukopisu, protože celek byl teprve v roce 1836 opatřen řádným obalem a víkem.
Nejdůležitějším momentem při hodnocení tohoto rukopisu je zvláštní jakost inkoustů nebo barvících látek. U žádného rukopisu a u žádné listiny, které jsme dosud mohli vidět v archivech a knihovnách rakouské monarchie, ba i vůbec v Německu a v Itálii, ano, snad v celém okrsku paleografie není pro celkový obraz tohoto zjevu analogický, přesně odpovídající příklad, i když ovšem jednotlivé momenty se vcelku nalézají také jinde. Proto hodláme přistoupit k práci na bližších údajích tím přesněji a podrobněji.
Při rukopisu shledáváme tři barvící látky:
Veškerý inkoust podle své materiální a vážení schopné substance z rukopisu zmizel a na povrchu pergamenu z něho nezůstal ani atom. Co je z něho vidět, je jen pouhý dojem, působení, kterým se kdysi projevila podstata inkoustu na pergamenu, jemná tekutina, kterou do sebe pergamen vssál a pojal, jíž je zcela prosycen a modifikován, aniž na něm zůstalo cokoli z inkoustové hmoty. Jinak řečeno: na pergamenu již není žádný aglomerát nebo pozůstatek inkoustového prachu, který bychom mohli tak, jak je to u jiných písem obvyklé, odloučit, vygumovat nebo setřít; to, co z inkoustu zbylo, vniklo do substance pergamenu, spojilo se s ní chemicky a impregnovalo vlákna inkoustovou barvou naveskrz.
Tato barva teď není černá ani hnědá, jak je to obvyklé u starých rukopisů, ale je v celém rukopisu stejnoměrně zelená a celek dělá dojem, jako by nebyl napsán inkoustem, ale od samého počátku zelenou barvou.
Reagencie, jichž bylo použito, podaly však důkaz, že písmo nevzniklo z rostlinného zeleného barviva (jak někteří tvrdili), ale z železitého inkoustu}. Neboť zaprvé: pokapali jsme v roce 1835 na str. 4, ř. 49 písmena "ogubi" duběnkovou kyselinou houbovou zcela slabě; a za několik dní se změnilo toto místo na hnědo, ale impregnovalo potom celý pergamen stejnou (černo) hnědou barvou. Později (v prosinci 1839) dal na to působit mořidlem soli draselné pan Aug. Corda, slavně známý literárnímu světu svými mikroskopickými zkoumáními kustod vlasteneckého muzea: místo dosud zelené se sice nestalo čistě modrým, ale přec jen modrofialovým a při schnutí krvavě červeným. Prosili jsme pana Cordu, který je i výborným znalcem mikrochemie, aby nám osvětlil svá tehdejší pozorování v samostatném článku. ten předkládáme učené veřejnosti níže.
V recept, jak připravit tento tak neb onak zvláštní inkoust, stěží můžeme doufat, že bychom jej nalezli v nějakém starém záznamu. Neboť ačkoli se vyskytuje také v jiných rukopisech, že některá místa, která byla dlouho vystavena vlhkosti, se zelenají, přece jen tento známý jev nestačí k objasnění našeho případu. Známe jen jeden jediný příklad úplně stejného zeleného inkoustu: je to zlomek kyrilského písma, který jsme objevili ve známém Martyrologium Romanum v klášteře rajhradském na Moravě, v kodexu z 9. století, dne 14. srpna 1837. Když jsme ony pozoruhodné řádky poprvé přesněji zkoumali, nalezli jsme ještě na některých písmenech jemnou suchou krustu hnědé barvy; ale tato krusta se olupovala už při sebelehčím dotyku a pod ní se objevovala ona zelená barva, kterou jsme označili jako zvláštní při zlomku českého rukopisu, o kterém mluvíme, tak také při onom slovanskokyrilském textu. To vysvětluje též dosud temná slova neznámého nálazce a zasilatele v jeho přípisu, o němž se zmíníme dále, že čerň, když otřel vlhkou houbou prach z rukopisu, se potom změnila v zeleň. Nelze pochybovat, že setřel volně přiléhající hnědou inkoustovou krustu, a tak zde zůstaly stejně jako v oněch kyrilských řádcích z Rajhradu, jen matné zelené stopy dřívějších písmen.
Jiná zvláštnost inkoustu záleží v tom, že všude kolem písmen tvořil kola a pásma, podle jakosti pergamenu na tom neb onom místě často sotva pozorovatelně vystupují silněji neb slaběji, jako na str. 4 a 5. nejsilnější je tvoření těchto okolků tam, kde je pergamen nejtenčí, jako na řádku 11 a 12 a potom 14 a 16, kde proráží také zřetelně písmo na druhé straně pergamenu. Tím a také vsakováním okolků vypadá na mnoha místech pergamen jako nasycený zelenou barvou a oko potřebuje ostrou lupu a příznivé osvětlení, aby s jistotou seznalo původní formu písmen. Toto tvoření okolků, jež nesmíme zaměňovat s roztékáním inkoustu při psaní, dává nejjistější důkaz hniloby pergamenu, jež byla způsobována někdy vlhkostí a někdy opět přerušována. Teprve v roce 1838 jsme udělali v jednom českém archivu zkušenost, že při poloshnilých a opět osušených listinách inkoust zprvu sotva viditelný, když jsme pergamen podlepili, hned poté počal tvořit podobné, ale černé okolky, které pozorujeme u našeho rukopisu. Přitom ovšem záleží hlavně na stejné jakosti pergamenu a inkoustu: neboť tento jev se neudál u všech listin, ale jen u těch, jejichž pergamen byl stejně jako ten, který zde padá v úvahu, tenký, drsný a houbovitý. Zda ovšem toto působení v obou případech není nutné připsat především spojení s knihařským klihem, ať rozhodnou chemici.
Co do jakosti červené látky, jíž bylo použito k iluminaci rukopisu, poukazujeme na zevrubné pojednání v dopise pana kustoda Cordy, které připojujeme. Důležitý pro paleografické osvětlení rukopisu je jeho objev, že rumělkové ozdoby jsou s rukopisem současné, kdežto miniové značky pocházejí z mladší restaurace z doby mladší snad o staletí. Zde je ten dopis:
Čtenáře zde odkazujeme na stať Štamberské a Nesměráka, věnovanou Cordovi.
Písmo je ve všech sloupcích v liniích horizontálních i svislých ohraničené, i když řádky někdy probíhají nerovně a mnohdy (jako v ř. 45) dokonce z linek vybočují. Tyto linky nejsou taženy pisátkem, ale vždy jen týmž inkoustem, jaký je v rukopise.
Na rukopise shledáváme tři třídy písma: z majuskulí jsou tu písma kapitální a unciální, z minuskulí jen písmo rovné, tedy minuskule vlastní; kursiva chybí vůbec. Kromě písmen se tu vyskytují ještě zvláštní, miniem nanesené značky podobné písmenům. Rubrikace nejsou.
Čisté kapitálky se vyskytují v celém zlomku jen dvě: je to velké C (str.2) a D (str.4). Jako kapitální písmo musíme označit také velké A (str.1) a velké V (str.2). Tato čtyři písmena jsou nanesena červenou barvou a zdobena závity, které však nemění jejich tvar. Protože všechna písmena jsou na začátku řádků a slov, ale C, V a D se nacházejí uprostřed vět, nemají zřejmě všechna jiný účel než zdobný, jak bylo v oněch dobách zvykem.
Unciální písmo zde se vyskytující je dvojí: některá, jako L v ř. 21, 37, 52, 88, S v řádku 34, 55, M v ř. 66, 71, K v ř. 83, 121, V v ř. 42, J v ř. 50, C v ř. 57, Z v ř. 110 jsou začáteční písmena jednotlivých slov, psaná rumělkovou barvou; přitom jsou všechna téměř pokryta nanesenými miniovými značkami; tím se jejich podoba mění. Jiná jako M, N, E, T psaná inkoustem, zastupují přes celý zlomek místo minuskulí, mezi něž jsou všude vtroušena. Vzhledem k tomuto silnému smíchání unciálek posledně uvedených musí být celý rukopis všeobecně počítán k druhu písma polounciálního.
Unciálky druhého stylu a minuskule jsou v poměru 2 čárky vysoké a široké, kulaté, plné a velmi silně nanesené, takže všechen inkoust se již oddrobil a setřel (§6). Ostré rohy nejsou nikde viditelné, spíše jsou všechny ohyby tupé, často s lehkými libivými zákruty. Písmena jsou mezi sebou správně vyrovnána ve spojení s unciálkami. Písař, který používal zřejmě rákosu, nikoli brku, měl ruku jistou, cvičenou a pevnou. Jednotlivá písmena dostala pod rychle běžícím perem vždy tutéž základní formu, týž individuální charakter, ale jako listy na stromě s lehkými stále se měnícími variantami, které jsou patrné jen při ostřejším zkoušení. Není také vidět žádné kolísání na stránce první, žádný pokrok na stránce poslední. Spíše se projevuje dokonalé ovládání písma v prvním i v posledním řádku rukopisu. Naproti tomu nejsou vzácné chyby po vynechání nebo přeskakování jednotlivých písmen; někdy jsou potom vpisována nad řádek (ř. 1, 22, 31, 42, 70, 74, 75, 80, 93, 115, 118 a 126). Zda vynechání samohlásek v ř. 43 (zutoslau místo zuatoslau, uitzovim místo uitezovim) a v ř. 75-76 (bgou místo bogou) máme připsat písařově nedbalosti nebo úmyslu, nechceme zde rozhodovat. Pozoruhodné je, že také Dietmar z Merseburgu (u Pertze Mon. V, 816) psal Zutibure místo Zuatibor a bg, bga místo bog, boga. Snad je to zkratka jako v Evangeliu sv. Jana (viz §16).
Mezi jednotlivými písmeny se vedle polounciálek M, N, E, T vyskytují zvlášť pozoruhodná: g, r, s a z pro jejich mimořádný tvar.
Minuskule g s plochým obloukem místo hlavy a rovněž otevřeným obloukem pod linkou upomíná zejména na starosaské písmo, kde převládá, a dále na starořímskou kursivu, z níž nepochybně pochází, viz u Mabillona tab.1, Traité Nouveau de diplom. pl. 57. Saské písmo bylo podle pana Pertze, Monum. Germ. I, 112 rozšířeno sv. Bonifácem a jeho žáky v Mohuči, Fuldě, Hernsfeldu a Würzburgu, ale v Německu se dlouho neudrželo. Otevřené g se vyskytuje také v jiných francouzských a německých rukopisech 8. a 9. století, např. v Codex Nov. 617 královny Kristiny, va vatikánské knihovně, z níž Pertz (Mon. I, tab. 5) nám vypisuje zkoušku, jež nám poskytuje mnoho styčných bodů s naším rukopisem. Codex je z první poloviny 9. století.
Minuskule r je zvláštní tím, že její stvol nevybíhá špičatě dolů v tupém obloučku, ale drží se naopak v lince a činí ohyb doprava většinou s malým přitlačením. Stvol i a p ukazuje tutéž formu až na to, že p běží pod linku; také obě hasty u vypadají podobně.
Ještě pozoruhodnější je minuskule s, která všude tvoří vysoký plochý oblouk, takže vyhlíží spíše jako protažené a v ohybu zploštělé C. Vrchní konec je stažen tupě dolů, háček na vnější straně oblouku zcela chybí a písmeno je utvořeno jedním tahem shora dolů; proto lze pozorovat tlak na pero dole. Tato forma, která napoprvé upomíná na kyrilské Slovo (forma s), se později opakuje jen ještě v Královédvorském rukopise, Ale nenalezli jsme to v žádném latinském středověkém rukopisu.
Forma písmene z, jehož vrchní a spodní linka není horizontální jako u kapitálního písma, ale prohnutá (dolní sahá až pod linku) se vyskytuje v Německu zřídka (např. ve výše uvedeném Codexu kr. Kristiny, čís. 617). Ale ve staročeských rukopisech, v nichž se z často používá, je pravidlem.
U t je třeba si všimnout, že vrchní plochá oblouková linka v prostředku, kde se dotýká stvolu, je většinou stlačena, vypadajíc někdy jako zlomená. Při unciálkách m a n jsou na obou krajních koncích zvláštní uzliny. Písmeno a nikde nepřichází jako otevřené.
Zkratek je v celém rukopise jen málo, a to jen ve spojení s p:
p̃ "pra" v řádku 9, 39, 40, 65, 67, 72, 115, 119, 127;
ꝓ "pro" v řádku 38, 58, 96, 98;
ꝑ "pre, pri v řádku 27, 29, 31, 98, 104.
První dvě má rukopis společné s celým písařstvím středověku, poslední ꝑ je v této funkci zvláštní a opakuje se později ještě v Rukopise Královédvorském, neboť v latinských spisech musilo se číst jako "per" a "par". V češtině jsou slabiky "per" a "par" nadmíru vzácné; je proto pochopitelné, že tato zkratka zde dostala jinou funkci. RK píše sice jenom "ꝑlami" místo "perlami", ale také "ꝑueliku, ꝑnesuce, ꝑretrpěchom, ꝑide, ꝑzech místo "převelikú, přenesúce, přetrpěchom, přide, přižech" atd. přičemž nemusí vznikat žádný omyl proto, že by se v oné době mělo zde psát "prse, prsi". Tato zvláštnost tedy dokazuje rozšířený a od pradávna tradiční obyčej z doby, kdy ještě nebylo v řeči žádné "ř" (rs).
V rukopise není ještě vidět žádné dělení slov, ale všechna písmena jsou psána tak při sobě, že nebylo možno myslit na pravidelné dělení slabik na konci řádků. Písař posadil do řádky tolik písmen, kolik se mu jich tam vešlo, nestaraje se o souvislost slabik a slov. Nejnápadnější je to u slova "trut", jehož první dvě písmena "tr" uzavírají stranu 3, druhá dvě písmena "ut" začínají stranu 4. Tak je děleno i "cac-o" mezi stranu první a druhou atd.,viz i dělení slov p-lezne, b-ratri, k-egdi a podobně.
Naproti tomu se tu vyskytují trojí interpunkční značky. Nejčastěji jsou to tři tečky (.˙.) v buď čisté, jako v ř. 41, nebo zdobené iluminátorem, jako v ř. 57, 78, 84, 85, 88, 110, 111, 123; jedenkrát, na ř. 115 jsou to čtyři tečky (: :), které iluminátor ozdobil křížkem. Vzácnější je tečka nadepsaná nad linkou (˙) v ř. 4, 8, 9, 106; ta poslední měla patrně za účel oddělit od sebe písmena "i" a "u". Jinak jsou ty interpunkce nikoli bez smyslu, ale přece je jich užito nepravidelně a bez metody, protože mnohdy chybějí právě tam, kde by to smysl nejvíce vyžadoval, a jindy zase (ř. 41, 85) jsou tam, kde jsou nepotřebné a slouží proto jen jako ozdoby.
Při výzdobě rukopisu bylo použito dvou surovin v různých časových obdobích: rumělky a minia. Obě látky se dají rozpoznat již pouhým okem podle své světlejší a tmavší barvy. Ale ozbrojíme-li oko třeba jen jednoduchou lupou, vysvitne rozdíl ještě zřetelněji.
Mikroskopická zkoumání pana Cordy, která jsme sdělili v §6, poskytují o tom zajímavé závěry, jež tu musíme krátce zopakovat.
Rumělkou byly původně psány všechny unciály a kapitálky, téže barvy jsou i okrajová zdobení minuskulí, která se vyskytují na pravé straně písmen a u jejich jednotlivých úseček atd., jak je ve starých rukopisech obvyklé; konečně je tu i výzdoba interpunkčních znamének. Protože písaři, iluminátoři a zdobitelé bývaly rozličné osoby, bylo nutné, aby první těm následujícím kapitální a unciální písmena napřed označil nebo aspoň napověděl; a protože tato patří podstatnou měrou k textu, nemohlo být zdobení rumělkou provedeno mnohem později, než došlo ke skutečnému napsání textu.
Ale mnohem později, a jak tvrdí pan Corda, možná o století později, se konala revise a retuše rukopisu miniem. Jeho prvořadým úkolem bylo zanesení některých speciálních značek do písma a restaurování některých dříve rumělkou označených kapitálních a unciálních písmen.
Ony zvláštní miniové značky, původně unciální písmena zvláštních tvarů, jsou tyto:
Také z mnoha výše uvedených písmen jsou některá tak porušena, že jejich původní podobu lze rozpoznat jen ozbrojeným okem.
Co tyto podivné značky znamenají? Jsou jen náhodné, je to výtvor náladového iluminátora? Ačkoli jsou rozhozeny zdánlivě nepravidelně, vracejí se přec v totožných, určitých tvarech a na určitých místech (např. v unciálách) tak často, že se toho nemůžeme domnívat. Účel jistě mají, ale jaký?
Paleografie byla ve vztahu k písmu listin středověkých Papebrochem a Mabillonem jistě mnohostranně zkoumána, ne však s ohledem na písmo knih, o něž bylo v dosavadních systémech dbáno jen málo a zběžně, třebaže jeho dokonalá znalost je neméně důležitá i nutná. Jen Woltherovo znamenité Lexicon diplomaticum nám dává nějaké vodítko, protože tam na tab. XXVIII nacházáme mezi "Claves medii canticorum aevi" značky, jež se na pohled dosti podobají našim, např. znak pro "vox alta" je jako naše "E", znak "vox media" jako naše "F", jinde lze srovnávat s "J".
Vezmeme-li v úvahu, že máme před sebou báseň, která je psána ve starém slovanském herojském metru a byla určena ke zpěvnému přednesu, povšimneme-li si hromadění značek ke konci prvního zlomku (ř. 9 ve slově "zákonu"), které nemůže být bez významu; dále, že všechny tyto značky pokrývají veškerá písmena psaná červenými unciálkami (s jedinou výjimkou "C" na ř.57), a že jsou přednostně nanášeny na takových místech, která chtěl mít označena již první písař textu; vezmeme-li to vše v úvahu, nezůstává mnoho pochybností, že tu máme před sebou svérázné, dosud opomenuté nebo neznámé značky nebo noty pro přednes, podle nichž měl zpěvák nebo recitátor při přednesu těchto míst hlas zesílit, ztlumit, zvýšit nebo snížit apod.
Bylo by velmi žádoucí, aby takové značky pro přednes, vyskytují-li se někde ve starých básních západoevropských národů, byly prozkoumány, porovnány a co do smyslu vysvětleny. Ještě jsme je nenašli v žádném starém kodexu a musíme se tedy spokojit leda s tím, že upozorňujeme jiné badatele na tanto předmět.
Ř. 62 je ukončen nepravidelnou škrábanicí rumělky a minia, která nemá patrně jiný účel než prostor pokrýt a vyplnit. protože však na tomto místě chybí čtyřslabičné sloveso, jímž měl verš začít, bylo snad touto škrábanicí zakryto úmyslně. Ale ani ozbrojeným okem tu nelze rozeznat a také reagenciemi se nikdo dosud nesnažil zjistit, zda jsou tu snad nějaká skutečná písmena.
Faksimile, které je přiloženo k tomuto pojednání, bylo již vyhotoveno (celý zlomek) lithografem panem Hennigem v Praze podle originálu. Zdá se, že některé připomínky k poměru k originálu jsou tu nezbytné, abychom se uvarovali nedorozumění.
Hennigovo faksimile: strany 8 a 1
Hennigovo faksimile: strany 2 a 7
Hennigovo faksimile: strany 6 a 3
Hennigovo faksimile: strany 4 a 5
Podle dosavadního líčení těch tak zvláštních látek, pergamenu, inkoustu a barev, jak je rukopis podává, a podle neméně zvláštních změn, kterými zde působil čas a speciální zásahy živlů, nabízí se sám o sobě závěr, že dokonalé napodobení zlomků, o nějž jde, je svrchovaně obtížné, ne-li nemožné, je namáhavé a nákladné. Pokud je Liepmannův barvotisk tajemstvím vynálezcovým, musí napodobující umělec každý jednotlivý exemplář štětcem pečlivě obkreslit, aby nestejnoměrné zbarvení pergamenu vzniklé špínou, tvořením okolků a prorážením inkoustu aspoň trochu věrně vystihl. A zda by nebylo stejně obtížné reprodukovat v témž odstupňování jasnosti nebo nejasnosti některá z poloviny vybledlá, ve svych obrysech mizející písmena a z poloviny porušené miniové značky, které jen ozbrojené oko může zřetelně rozpoznat?
Podle prostředků, které jsme měli k dispozici, měli jsme volbu: buď předat k reprodukci jen malou část celku podle všech náležitostí zašpinění a barev co nejvěrněji, anebo s vypuštěním všeho, co je jen náhodné, a se zevrubným zřetelem k tomu, co je podstatné (totiž tvar a postavení písmen) udělat celý zlomek co nejnázornějším. Zvolili jsme bez rozpaků druhou možnost, protože ta lépe vyhovuje vědeckému hodnocení celku. Podle této zásady jsme musili odmítnout i otisk zelené barvy, protože ta je leda náhodná, nikoli podstatná, To by se nám zdálo jako něco polovičatého, afektovaného a hračkářského, vědecké vážnosti nedůstojného.
Všechna v originále červená iluminovaná místa, písmena, čáry a značky jsou ve faksimile nevyplněna, toliko naznačena ve vytečkovaných obrysech.
Ještě jednu poznámku nesmíme potlačit, ježto se týká něčeho podstatného. Písmo je totiž v originále, jak už shora řečeno, povýtce kulaté a plné, všude pevné a přece jemně ohýbané, nikde zlámané, rohaté nebo zkomolené, ale také nikde úzkostlivě umělkované, ale v silných tazích lehce a jistě ulité. Poznáváme podle toho cvičeného písaře, který zde spěchá, nicméně přece kreslí pěkně a zřetelně. Lithograf tento charakter písma hned nerozpoznal a podle zvyku všech písařů naší doby vložil do ohybů často něco lámaného, podobného fraktuře, což v originále není, ale co nemohlo být zcela odstraněno ani po sebepoctivější revisi kamenné tabule. Tato poznámka se zvláště týká "O", jehož vnitřní ohyb vypadá na faksimile zlomený a rohatý, ale v originále nikde takový není.
Protože originál nemohl být na faksimile podán v původní podobě všestranně a dokonale, musí každé přesnější paleograficko-kritické hodnocení přihlížet k celku, nikoli k reprodukci, což se ostatně při každé důkladné vědecké práci rozumí samo sebou.
Jestliže určování stáří písma u některého rukopisu podle paleografických znalostí má i tam zvláštní potíže, kde nechybí na písemném zkoušení a na zachovalých památkách (zčásti datovaných), pak je tím nesrovnatelně obtížnější nesrovnatelně, jestliže předmět, který máme zkoumat, stojí před námi tak jedinečný a bezpříkladný a kromě toho charakterisovaný zvláštními svéráznostmi.
Máme před sebou nejstarší památku českého písemnictví, jejíž vzhled se od písemnictví západní Evropy v mnohých bodech odchyluje. Poznamenáváme, že mnohé z těch rozdílů se ve většině pozdějších českých památek opakují, takže je nutno je připsat nikoli náladovosti nebo nápadům jednotlivých písařů, ale praxi tradované po staletí. Jsme tedy nuceni uznat zvláštní českou písařskou školu, která vznikla už v nejstarších dobách a po staletí trvala vedle latinské, která byla v zemi rovněž běžná.
Mezi typickými znaky české písařské školy lze zvlášť zdůraznit zejména tyto:
Tyto znaky nenastupují ve všech českých spisech z nejstaršího období, ale jen ve škole ryze národní, památkách české řeči. Latinské knihy a listiny v Čechách psané jsou jí cizí a dokonce jsou jí cizí také ty památky, kde je smíšena latina s češtinou, jako např. v Ev. sv. Jana, v Mater verborum, v glosách k Homiliím aj. Tyto poslední se řídí podle všeobecných písařských zvyků té doby.
Vzniká otázka: kdy začala existovat tato svérázná česká škola? Jak se vytvořila? A v jakém poměru byla k obvyklému způsobu psaní a k jeho změnám ve středověku? Každý odborník nahlédne, že řešení těchto otázek je při nepatrném množství zachovaných písemných památek k odpovědi nesnadné. Ale nepochybné je, že národní způsob psaní, jak už tu jednou je, nemohli vzniknout nezávisle a nemohl se vymknout změnám, jež se ve středověku s písařstvím dály, natrvalo. Tyto náznaky snad stačí, abychom v tomto případě upozornili na potíže, které jsou spojeny s uvedením do problému.
Už v roce 1834 jsme projevili mínění (Časopis českého musea 1834, sešit IV, str.465), že zlomek, o nějž nám tu jde, byl jistě napsán v první polovině 10. století, ne-li ve století devátém. Tento názor byl tehdy založen na celkovém dojmu, který na nás spis udělal; a také dnes po mnohaletých pozorováních a studiích, když jsme viděli dvakrát početnější písemné poklady Itálie, cítíme se ve svém mínění posilněni, že zlomek Libušina soudu nemůže náležet do žádného pozdějšího údobí než do konce 9. nebo do prvé poloviny 10. století. Uvedeme své důvody, a to nejdříve negativní:
Že nemůže být ani řeči o století 12., 13. nebo pozdějším, pozná každý odborník na první pohled. České rukopisy z těchto století, které už nejsou tak řídké, mají charakter úplně jiný{2}.
Pro vysoké stáří dává negativní důkaz již obsah básně: neboť opěvuje událost, která proběhla podle zevrubné historické kombinace v prvním čtvrtletí 8. století. Ale zda byla skladba složena brzy potom nebo až o staletí později, nedá se podle jejího obsahu říci.
Další vylučovací důkaz o vysokém stáří dává okolnost, že Slované před svým obrácením na křesťanství, které počalo v Čechách teprve krátce před prostředkem devátého století, znali sice slovanské runy, používali jich, ale ne latinskořímských písemných forem. O tom by se nedalo pochybovat, i kdyby to nebylo výslovně řečeno bulharským mnichem Chrabrem, jedním z našich nejdůležitějších svědků. (Otištěno u Konst. Kolajdoviče, Joann exarcha bulharský, Moskva 1824, fol. str. 189 -- 192, srv. dále náš §13.
Ale tento Chrabr dosvědčuje také, že pokřtění Slované používali pro svůj jazyk také latinského a řeckého písma před vynálezem a rozšířením písma kyrilského.
Způsob psaní in continuo a silné přimíšení unciálních písmen ve slovech nás nutí, abychom vyloučili také století jedenácté. Ona úplná absence dělení slov a tak mnohé unciály uvnitř slov, jsou tomuto rukopisu mezi všemi ostatním českými vysloveně vlastní a mluví zřetelně pro velmi vysoké stáří. V Německu, Francii a v Itálii bylo dělení slov všeobecně obvyklé už v dobách Karla Velikého, i když to nebylo ještě pravidlem; a zde se také strácejí unciály z obvyklého knižního písma, jen s řídkými a malými výjimkami.
Když teď vezmeme v úvahu zlomek Svatojánského evangelia, jehož písmo mluví pro 10. století a přece je podle všech známek mladší než báseň, o níž zde hovoříme, kdežto typ jazyka obou zlomků je bezmála týž, nutí nás už tyto negativní důvody, abychom datovali zlomek ne-li do konce 9. století, tedy jistě do počátku století desátého.
Vnitřní positivní důvody mluví pro týž výsledek. Zejména to jsou jazykové formy v obou zlomcích tak zvláštní a nesoucí stopy stáří také vzdáleného, že každý, kdo je s to chápat jejich význam, musí být přesvědčen, že: mezi řečí těchto zlomků a Rukopisem Královédvorským musí ležet staletí. Pozdější rozbor to ukáže zřetelněji. To, že tu ještě není žádné "h" a "ř", má jen druhotný význam; neboť "g" bylo vytlačeno hláskou "h" teprve v druhé polovině 12. století a "ř" se objevuje až v památkách století třináctého.
Nechceme klást velkou váhu ani na to, že zpěv o Libušině soudu je složen ještě v pohanském duchu. Takové pohanské zpěvy - dva - se zachovaly také v Královédvorském rukopise a z jejich rozboru jasně vyplývá, že byly vskutku opsány ze sbírek daleko starších, protože i jejich písmo i jazykové formy prozrazují daleko větší stáří než ostatní díla téhož rukopisu. Ale z toho nijak nevyplývá, že tyto zpěvy byly skutečně složeny v pohanské době. Neboť týž básnický smysl a duch, který křesťanu dovolil, aby nacházel zalíbení v pohanských zpěvech, nemohl mu zabránit ani aby složil báseň v pohanském smyslu, ani aby ji šířil v dalších kopiích, kdykoli měl opěvovat předmět, který náležel pohanskému předchozímu období. Ostatně i když tato okolnost nemá rozhodující průkaznou sílu, podržuje přece vedle výše uvedených důvodů svůj význam.
Miniové značky, jež jsme jednotlivě uvedli výše, mohly být podle tvrzení pana Cordy vepsány teprve asi ve dvanáctém století. Alespoň nás došla unciální písmena v takové formě v rukopisech té doby.
{1}
Par. Linie = pařížská čárka = 2.2 mm
{2}
Jestliže Schönemann ve své Diplomatice
(I,515) tvrdí, že linie tažené inkoustem se ukazují teprve v 13. staletí,
patří tato věta k nejméně podstatným a k nejméně přesvědčivým v jeho jinak
tolik ceněném systému.